Cesty a památky

Původní reportáž pro magazín ČD PRO VÁS, číslo 01/2007

V době, kdy tady začal padat první sníh letošní zimy, jsme pobíhali po písečných pláních jižního Jordánska. Hlavou se nám ještě honily vzpomínky na koupání v Mrtvém moři, na všechny ty nádherné a úžasné památky, kterých jsme viděli bezpočet. A také na setkání s místními milými lidmi, díky jejichž pomoci jsme se ocitli až u Mohameda Sabaha al-Zalabaha, beduína z vesničky Rum ve Wádí Rum. Pozor! Arabsky se to čte vádí ram a s oblíbeným alkoholickým nápojem nemá nic společného! Slovo vádí vyjadřuje suché údolí, které se občas plní vodou sezónních dešťů, a slovo ram vyjadřuje měsíc. Ano, Wádí Rum by se dalo volně přeložit jako Měsíční údolí. Už sám poetický název dává leccos odtušit, ale až když jste teprve tam pochopíte, že se zcela právem o tomto koutu naší planety říká, že je to nejkrásnější pouštní krajina na Zemi.

Do Wádí Ram jsme přijeli, abychom tu zakončili velké putování po Jordánsku a zde se také odehrálo naše jediné setkání s železnicí v této zemi. Na odbočné trati Hedžazské železnice, která jinak prochází napříč celým Jordánskem, jel těžký nákladní vlak. Název trati je odvozen od bývalého jména provincie Hedžaz (dnes s prozaickým názvem Západní provincie) v Saúdské Arábii, jejímž správním městem je Mekka. Dráha totiž spojovala Damašek, kde navazovala na trať z Istanbulu, přes Ammán s Medínou, aby se usnadnil transport muslimů do jejich posvátných míst. Prorok Muhammad totiž v roce 622 odešel z Mekky do Medíny (tato cesta se nazývá hidžra), a v roce 632 tam zemřel. Trať měla po svém zprovoznění pro Jordánsko, především pro Ammán, velký význam. Kromě příjmu z jízdného totiž s sebou přinesla především urychlení obchodu. Proto byla také vybudována již zmíněná, přes 100 kilometrů dlouhá, odbočka ze stanice Hittiyya do přístavního města Aqaba, ležícího na břehu Rudého moře.

Když byla Hedžazská dráha o délce 1462 kilometrů v letech 1900 – 1908 vystavěna, zkrátila dvouměsíční cestu na velbloudech na pouhé tři až čtyři dny. Nelze se tedy divit velkému zájmu cestujících, ročně se jich po ní přepravilo okolo 300 000. Zají­mavostí je, že každý vlak doprovázela ozbrojená vojenská posádka, jedoucí v pancéřovém voze se střílnami, aby ochránila poutníky před útoky pouštních beduínů. Tyto vozy jsou dodnes k vidění například na nádraží v Damašku. V provozu byla trať ale pouze do 1. světové války, kdy její části v roce 1917 vyhodil do vzduchu T. E. Lawrence, známý jako Lawrence z Arábie, během povstání proti Turkům (Osmanské říši). Od té doby již nikdy nebyl provoz v celé délce obnoven a dnes jsou využívány jen některé její části.

Pro pravidelnou osobní dopravu je využíván pouze úsek Ammán – Damašek (nádraží Kadem) o délce 223 kilometrů. Z obou konečných nebo výchozích (jak pro koho) stanic vyjíždí vlak pouze v pondělí a ve čtvrtek v 8:00 hodin ráno. Vlaky se potkají na syrsko – jordánské hranici a cestující musejí přestoupit mezi soupravami, aby do cíle dorazili kolem 17:00 hodin. Cesta sice trvá neuvěřitelných 9 hodin, ale stojí pouhých 2,7 jordánských dinárů nebo 200 syrských liber, což je asi 84 Kč.

Odbočná trať v jižním Jordánsku, z přístavního města Aqaba do stanice Al-Isfir nedaleko města Ma´an, vede okolo Wádí Rum a je využívána pro nákladní dopravu. Neodolali jsme a zastavili na chvíli na nádraží Ram. Jak nám sdělil výpravčí, projedou zde tak dva až tři nákladní vlaky denně v každém směru. V březnu roku 2006 se také uskutečnila první nostalgická jízda osobního vlaku z Aqaby právě do stanice Rum (50 km) pro milovníky železniční historie. Jízdu tohoto výletního vlaku si lze dopředu objednat prostřednictvím turistické agentury v Aqabě, k dispozici je parní lokomotiva a 6 historických vozů, každý pro 25 cestujících. Také jsme se dozvěděli, že nehlídané části trati ničí „lovci pokladů“, kteří věří, že když turečtí vojáci v 1. světové válce ustupovali, zakopali podél trati zlato Proto je ochrana a údržba tratí velmi problematická. Dalším problémem je pochopitelně nelítostná poušť, neboť písek často zavane koleje, které je třeba průběžně čistit. A písek je možná ještě horší, než u nás sníh.

Ať již do Wádí Rum přijedete výletním vlakem, autobusem nebo autem, připravte se na setkání s neobyčejnou krajinou. Tu můžete poznávat buď z hřbetu velbloudů nebo z okna jeepu, což je pochopitelně rychlejší varianta. S místními beduíny si lze domluvit různě dlouhé cesty do pouště, některé trvají i celý týden. Za jakkoliv dlouhou dobu, kterou ve Wádi Rum prožijete, poznáte nelehký život v poušti, kterému se ale místní obyvatelé dokonale přizpůsobili. My jsme pouští putovali na velbloudech i autem, v doprovodu pana Mohameda Sabaha al-Zalabaha, který nám ukázal to, co sám považuje za nejhezčí. Nejprve to byl neveliký nabatejský chrám (12×13,5 metru) z období vlády krále Aretase IV. (8 – 40 n. l.), kam jsme vyjeli na velbloudech. Nabatejci byli mimochodem ti, po nichž zůstalo nedaleké tajemné skalní město Petra. Potom jsme jeepem projeli červenou, černou i bílou poušť. Jak jsme viděli, poušť ve Wádí Rum hraje všemi barvami. První pozoruhodností byl Lawrencův pramen na úbočí hory Rum (1754 m. n. m.), jenom pár kilometrů od beduínské vesnice. Podobných pramenů jsme pak v poušti viděli ještě několik a tato setkání s vodou, v totálně vyprahlé krajině, byla skutečně neobyčejně působivá. Viděli jsme beduínskou jeskyni, která sloužila za dočasný úkryt, i cisternu na dešťovou vodu, kterou při výjimečných deštích sváděly vyryté stružky ve skále. Stejně zajímavé bylo skalní okno nebo dvojitý skalní most, nabatejský hřbitov, skalní útvary hlava velblouda a slon, nebo prostě jenom úžasné přírodní scenérie, které se měnily každým okamžikem. Wádí Rum je důkazem, že poušť není jen fádní a nudná písečná pláň. Pan Mohamed nám cestou hodně vyprávěl nejen o poušti, ale i o beduínech, kteří zde mají určité výsadní postavení a vláda v Ammánu je více méně respektuje. Jeho otec, kterému je již 70 let, má tři ženy a s nimi celkem 30 dětí. Mohamed s úsměvem připomínal, že každý, s kým se na poušti potkáme, je jeho příbuzný. Nakonec jsme u Mohameda přespali jednu noc přímo v beduínské vesnici a užili si neopakovatelnou noc na poušti. Ten večer měsíc svítil jak rybí oko a svou chladnou září osvětloval skály okolo. V jeho světle skály změnily barvu a vypadaly přímo přízračně. Z dáli vyl pes a od domků a stanů bekaly ovce. Jinak ticho a mír. Hleděl jsem na milióny hvězd, které jsou takto krásné jenom při pohledu z pouště, a vzpomínal na všechny, kterým tam září ta jejich šťastná. Když se pak ráno rozednilo, to kouzlo oné noci nezmizelo. Je s námi stále. A protože těch krásných míst v Jordánsku bylo víc, ještě se k této zemi v našem magazínu vrátíme.

Pokud se Vám někomu zdají ta místa na fotografiích povědomá, je to nejspíše tím, že ve Wádí Rum byl v roce 1962 natočen slavný Film Lawrence z Arábie s Peterem O´ Toolem v hlavní roli. Film, který byl oceněný sedmi Oscary, včetně Oskara za nejlepší film v roce 1964, je výpravným eposem, který v autentickém prostředí popisuje příběh britského důstojníka T. E. Lawrence. Ten během dvou let v období 1. světové války dokázal sjednotit arabské kmeny proti Turkům a ještě se za svého života stal legendou.