Cesty a památky

Pro přístup do země jsme zvolili cestu přes přístav Nuweiba na Sinajském poloostrově v Egyptě, abychom se plavbou po Rudém moři vyhnuli státu Izrael (izraelské razítko v pase totiž může představovat určité problémy při cestách v tomto regionu; situace prý již není tak vyhrocená jako v minulosti, ale nechtěli jsme to riskovat). Do Nuweiby jede z káhirského autobusového nádraží Turgumán (nedaleko hlavního železničního nádraží Ramsses station) přímý autobus ve 22:00 hodin. Odbavovací hala autobusového nádraží je nová a úplně moderní stavba, která zde vyrostla od naší poslední návštěvy. Ačkoliv to tam vypadá spíš jako na letišti, realita byla opravdu jak na nádraží. Ve 22:10 se kolem odjezdu našeho autobusu nic nedělo (již měl být pryč) a tak jsme začali poněkud nervózně pobíhat mezi spokojenými cestujícími a vlídným informátorem a zjišťovat situaci. Všichni se stále usmívali a dávali nám najevo, že je všechno v pohodě. A taky že bylo, to jenom my jsme si stále nestačili uvědomit, že čas zde má jiná kritéria než v Evropě. Zaregistrovali jsme poprvé slovní spojení jimkin baadén což v arabštině znamená možná později, a s kterým jsme se od této chvíle potkávali na každém kroku. Náš autobus společnosti EAST DELTA nakonec odjel baadén (později) asi o 45 minut, ale popravdě – není to nakonec fuk? Jízdenka stála 80 EL (egyptských liber), což bylo 320 Kč. Ráno v 7:00 jsme v pořádku přijeli do přístavu v Nuweibě, kde autobus ukončil svou celonoční pouť. V 8:00 otevřeli přístavní pokladnu, kde jsme si koupili jednosměrný lístek na trajekt za 35 USD spolu s přístavním poplatkem (odjezdovou taxou) za 9 USD, platba v jiné měně než v dolarech nebyla možná. Potom jsme měli v přístavu volné celé dopoledne, protože loď jimkin (možná) odplouvá v poledne. Tak jsme šli na čaj a obhlíželi ospalou atmosféru této neuvěřitelně opuštěné díry.

Pasové a celní odbavování začalo v 11:45 hod. a bylo úplně v pohodě, neměli jsme sebemenší problémy při výstupu ze země. Po příchodu na loď nás jenom překvapilo, že nám při kontrole lodních lístků tyto lístky odebrali (nezůstala nám ani kopie), ale je třeba si stále opakovat (minimálně po začátku): Ničemu se nedivit. Loď konečně odrazila od egyptských břehů ve 13:35 hod. (nikdy jsme nezjistili, zda to bylo podle „jízdního řádu“ nebo baadén), načež nastalo několik hodin pohody na lodi, která se šinula vpřed po tyrkysově modrých vodách Aqabského zálivu Rudého moře. Po levé ruce byly egyptské břehy (nad kterými později nádherně zapadalo slunce), po pravé ruce saudskoarabské břehy a před námi Izrael a Jordánsko. Zvláštní místo, kde se téměř dotýkají čtyři země. Zhruba ve 14:00 jsme byli svědky požárního cvičení, které se nakonec změnilo ve frašku, když se nepodařilo rozproudit vodu z jedné hadice. Trochu schlíple tedy hasiči sbalili nářadíčko a nenápadně vyklidili palubu. Modlili jsme se po zbytek plavby k al-Láhovi, aby na lodi nezačalo hořet…

Bylo 17:10 hod., když jsme přirazili k jordánským břehům. Jenže – jelikož se právě setmělo a byl Ramadán, všichni zaměstnanci přístavu utíkali po celodenním půstu k prostřenému stolu a nás nechali na lodi. K vyloďování došlo až po šesté hodině a zase (nedivit se), při odchodu z lodi nám vzali pasy s tím, že je dostaneme u pasového odbavení. Pasy jsme opravdu zpět dostali s jordánským vstupním razítkem a policajt nám je podával s úsměvem a přáním hezkého pobytu v Jordánsku. Nechápali jsme, že po nás nechce peníze za víza (všude se uvádělo, že vízum stojí 16 JOD – jordánských dinárů, asi 500 Kč), a tak jsme se opatrně zeptali. K našemu příjemnému překvapení nám řekl, že Jordánsko pro občany většiny zemí (včetně zemí Evropské unie) víza před měsícem zrušilo. Dobrá zpráva na úvod. Tak teď už pravou nohou do země, která je zatím velkou neznámou.

Veškeré ceny budu nadále uvádět v místní měně – jordánský dinár, v době naší cesty byl kurz 1 JOD = 31 Kč.