Cesty a památky

Z Aqaby jedeme podél izraelské hranice Wádí Araba (Arabským údolím) a cestou fotíme volně pobíhající velbloudy. Žádné jejich majitele jsme v okolí neviděli, neměli sedla ani jiné znaky ochočení. Možná to byly nějaké divoké nebo zdivočelé exempláře. Koukali po nás a při focení se ani nepohnuli. První zastávka byla u Lotovy jeskyně (200 km), spojené s biblickým příběhem o zániku Sodomy a Gomory. Město Sodoma se mělo nacházet u dnešní vesnice Bab ach Dhra (228 km), žádné pozůstatky se však nezachovaly. Na těch vyprahlých pláních jsme však narazili na beduíny a poprvé odsud zahlédli i kousek Mrtvého moře.

Další cesta představovala mnohakilometrové stoupání až do města Al-Karak (252 km), známého zříceninami původně křižáckého hradu. Hrad založili Křižáci v roce 1142, aby střežil přístup k Jeruzalému od jihovýchodu, z oblasti ovládané Araby. V roce 1187 se pod jeho mohutnými hradbami odehrála rozhodující bitva, která znamenala konec křížových výprav a vyklizení pozic ve Svaté zemi. Vojsko sultána Salah ad-Dina (Saladina) zde zvítězilo nad dobře vyzbrojenými rytíři a učinilo hluboký průlom do křižáky ovládaného území (toto období je ztvárněno ve filmu Království nebeské). I v následujících staletích se hrad, který leží doslova na dohled od Jeruzaléma, těšil významnému postavení, neboť stojí na významné obchodní cestě (tzv. Královské cestě) k Rudému moři a důležité poutní cestě z Damašku do Mekky. Při prohlídce hradu, který je vystavěn na protáhlém půdorysu ve tvaru písmene „A“, si lze prohlédnout zbytky mohutného opevnění s bránami a věžemi, nabatejské řezby na severovýchodní zdi (druhotně použité zdivo), kuchyni s velkou cihlovou pecí, krbem a lisem na olivy a mohutné podzemní chodby a sály, mezi nimiž vyniká tzv. Křižácká galerie. Mohutné tesané kamenné kvádry, klenuté místnosti, podzemní chodby, nádvoří a muzeum skla a nádobí jsou spolu s krásnými výhledy součástí toho, co hrad může návštěvníkům nabídnout.

Město samotné leží v nadmořské výšce 1300 metrů, což je 1700 metrů nad Mrtvým mořem. Autíčko se pěkně zapotilo, než nás tam s veškerou bagáží dopravilo. Ve městě pochopitelně vládl dopravní zmatek a chaos, jenže se nás pohotově ujal místní náčelník policie a ukázal nám, ať jedeme za ním, že nám cestu ke hradu ukáže. Propletli jsme se za ním několika jednosměrkami a už jsme byli u brány. Hrad (vstupné 1 JOD) je pořádně rozlehlý a zaujímá celou plochu náhorní plošiny. Na hradě jsme se potkali s jedinými turisty z Česka v Jordánsku, což byli dva kluci z Prahy.

Po tak zvané Královské silnici (vede po trase, kterou putoval Mojžíš s Židy po útěku z Egypta do země zaslíbené) jsme dojeli do vesničky Ar-Raba (276 km) se zříceninami římského chrámu ze 3. stol. n. l. Vstup je sice volný a areál je hned u silnice, ale nezastavovali jsme se a frčeli dál.

Za městem Al-Qasr (288 km) jsme se zato museli zastavit na hraně mohutného kaňonu Wádí Mujíb, který je vyhlášen za přírodní rezervaci (rozloha 250 km čtverečních). Kaňon je 600 metrů hluboký a 5 kilometrů široký, roste zde 400 specifických rostlin včetně orchidejí a žije několik vzácných zvířat, jako hyena, vlk a karakal. Jelikož se jedná o výraznou terénní překážku, je kaňon zmíněn několikrát v Bibli v souvislosti s cestou Izraelitů z Egypta. Při pohledu do mohutné rokle s klikatící se silnici jsme skoro měli závrať. Průjezd kaňonem, v jehož závěru jsme jeli po hrázi přehrady, byl naprosto úžasným zážitkem.

Na druhém břehu nás ale již čekala první památka UNESCO v Jordánsku, město Umm-ar-Rassas (333 km). Původně zde existoval jiř římský tábor, na jehož místě bylo v 5. stol. založeno byzantské město. Z něho se dodnes dochovaly základy obytných domů, dlážděné ulice a zbytky nejméně 4 kostelů (v některé literatuře se jich uvádí až 16) dosud obehnané částečně dochovanou hradbou. V kostele sv. Štěpána z roku 785 n. l. je mozaiková podlaha s mapou zobrazující 10 jordánských, palestinských a egyptských měst, dále lovecké a rybářské výjevy, zemědělské práce a obrazy z každodenního života. Jména na mozaikách patří donátorům stavby. V tomto městě měl podle tradice potkat prorok Mohamed křesťanského mnicha, který ho přesvědčil o přednostech víry v jednoho boha. Velkou pozoruhodností jsou dvě čtvercové byzantské věže z 8. století, ležící asi 2 kilometry od kostela sv. Štěpána. Dodnes se v původní výšce 15 metrů dochovala pouze jedna věž, z druhé zbyly obvodové zdi do výšky asi 2 metrů. Tyto věže nemají schody, na vrcholu je pouze jedna malá komůrka bez dveří, s okny do všech světových stran. Tyto místnůstky obývali křesťanští asketičtí mniši, kteří zde hledali skrze samotu spojení s Bohem. V roce 2004 bylo město zapsáno na seznam světového kulturního dědictví UNESCO.

Archeologický areál se zbytky starého města byl volně a bezplatně přístupný a jak jsme se tak proplétali mezi nevýraznými zbytky několika kostelů a jiných staveb, nechápali jsme zprvu tu ochranu UNESCO. Pak na nás ale zahalekal jeden z pasáků, jehož stáda se mezi ruinami pásla, a mával směrem k nevzhledné plechové stavbě, ke které jsme původně vůbec neplánovali jít. A to by byla chyba, protože uvnitř byly ukryty pozůstatky kostela sv. Štěpána s naprosto úchvatnými mozaikami. Když jsme si mozaiky prohlédli, popojeli jsme asi 2 kilometry k volně stojící věži (bohužel v lešení), na jejímž vrcholu kdysi asketičtí mniši prožívali v odloučení od okolního světa své meditace. To lešení mělo nakonec jednu výhodu, že jsem po něm mohl vylézt až nahoru, kde byla malá místnůstka, jediný příbytek mnicha. Teda – výhled byl shora krásný, ale dobrovolně se zde izolovat pro zbytek života, to chce asi fakt silnou duchovní pohnutku. Než jsme si vše prohlédli, pomalu se setmělo a tak jedeme poslední úsek dnešní cesty potmě.

Když jsme dojeli do dnešního cíle, města Madaba (365 km), k našemu velkému překvapení nás místní kluci upozornili, že máme prázdné zadní kolo. Rezerva byla naštěstí funkční a tak než jsme našli hotel, kde budeme teď pár dní bydlet, druhá část výpravy se zabývala výměnou kola. Ubytovali jsme se na hotelu „Madaba“ v centru (5 JOD/os/noc), který patří tajemné paní „madam“ pod vedením malé a legrační emigrantky ze Srí Lanky, které hned říkáme Srílanka, Srílanka. První noc v Madabě se strhla strašná bouřka a dokonce někde u hotelu uhodil blesk, což doprovázela neskutečná rána. Část noci jsme se proto schovávali pod peřinou. Ta bouřka byla až přízračná v této svaté zemi…