Cesty a památky

Jak jsme zjistili, přístav pro trajekty z Egypta leží asi 13 kilometrů za městem a jediná šance, jak se do města dostat, je pouze taxík (7 JOD). Jinak před přístavem čekal na naši loď autobus do Ammánu (což je informace pro ty, kteří by ji chtěli využít). Po příjezdu do centra jsme si vyměnili peníze v bance (při výměně z eura bez poplatku, při výměně z dolarů poplatek 1% transakce) a našli ubytování v nejlevnějším hotelu ve městě s názvem Jeruzalém (noc 3,25 JOD/osoba) a šli rychle spát. Druhý den nás čekal náročný úkol – sehnat auto na nadcházejících 11 dnů. Oběhli jsme několik autopůjčoven mezinárodních značek (AVIS, HERZ…) a všude se cena pohybovala okolo 450 JOD, což se nám zdálo docela dost. Na doporučení jsme našli autopůjčovnu v hotelu AQUMARINA, vedenou mladým páskem jménem Ahmed (jak jinak). S ním jsme uzavřeli po dlouhém dohadování úmluvu, že cena bude sice 475 JOD, ale když auto vrátíme v pořádku zpět (bez jediného škrábance), vrátí nám 200 JOD. Tím by se půjčovné výrazně snížilo a to nás pochopitelně zlákalo, takže jsme si s Ahmedem plácli. Po tomto úspěšně uzavřeném obchodě jsme se konečně mohli věnovat prohlídce města.

V Aqabě toho k vidění moc nebylo, a tak jsme se také rozkoukávali a uvědomovali si rozdíl oproti Egyptu. Na první pohled je Jordánsko modernější a vyspělejší, což bylo vidět na každém kroku a znát i na mnohem vyšších cenách. Na rozdíl od Egypta nás zde nikdo neobtěžoval ve smyslu urputného nahánění k nákupům, ale všichni se na nás zubili a neustále pokřikovali odkud jsme, jak se jmenujeme a „Vítejte v Jordánsku“. Bylo to milé a člověk nestačil ani všem odpovídat, nehledě na to, že nás to neustálé komunikování za chvíli unavilo. Na jednom obchodě v centru jsme objevili za výlohou česky psanou cedulku, že Češi a Slováci mají v tomto (Mohamedově) obchodě slevu 20%. To nás zaujalo mimořádně, protože v jiných jazycích to tam napsané nebylo. A pak že se sem od nás nejezdí… Jinak hned v centru města je malá pláž, kterou využívají místní, a na kterou jsme se došli před západem slunce vykoupat. Byli jsme pochopitelně opět středem pozornosti, což se projevovalo neustálými hloučky kolem naší skupinky, požadavky na společné foto a podobně. Tedy ti Jordánci jsou ale ukecaní a zvědaví…

Toto přístavní město v Rudém moři (Aqabský záliv) se 65 000 obyvateli, je se svými písečnými plážemi a narůžovělými horami v pozadí ideálním místem pro relaxaci a odpočinek. Celoročně teplé počasí sem přitahuje turisty především během jara, podzimu a zimy. Pobřeží jižně od Aqaby má, dle mínění odborníků, nejúžasnější korálové útesy Rudého moře. Ty vyhledávají milovníci potápění a šnorchlování, protože podmořský život ukrývá vzácné korály a pestrobarevné ryby, z nichž jedna pětina žije pouze zde. Nejlepším místem pro potápění je Aqabské královské potápěčské centrum s denními i nočními ponory. Kdo se neodváží potápět, může navštívit alespoň akvárium nebo si podmořský život prohlédnout při projížďce lodí s proskleným dnem.

Oblast dnešní Aqaby, kde se setkává pevnina s mořem mezi čtyřmi státy (Saúdská Arábie, Jordánsko, Izrael a Egypt), byla osídlena již ve 3. tisíciletí př. n. l., neboť na tomto místě se křížily již v dobách dávno před naším letopočtem obchodní trasy z Afriky, Anatólie a Arábie. První osada nesla název Elath (dnes leží na izraelské straně zálivu město Eliat), o které nalezneme zmínky i v Bibli „Král Šalamoun dal také udělat lodě v Esjón Geberu, který je blízko Elathu na břehu Rudéhoho moře v edómské zemi.“ (1. kniha Královská, 9:26). V Bibli se také město zmiňuje v souvislosti s příjezdem královny ze Sáby, která cestovala do Jeruzaléma na setkání s králem Šalamounem. Tyto události spadají zhruba do 10. stol. př. n. l. Za Ptolemajovců, ve 2. a 3. stol. př. n. l., se město jmenovalo Bereniké, od 1. st. př. n. l. ho drželi Nabatejci. V době římské nadvlády bylo město přejmenováno na Alia nebo Ayla a byla sem postavena silnice Via Nova Traina, vedoucí přes Ammán z Damašku. V nejranějších dobách islámu se město dostalo pod vládu prvních kalífů a pod jménem Ajla mělo velký význam pro poutníky do Mekky. V roce 1067 postihlo oblast zemětřesení, Ajla byla zničena a upadla v zapomnění. V roce 1116 město na krátko obsadili křižáci, kteří zde vystavěli první kamenný hrad. V roce 1170 získal město sultán Saladin, ale již v roce 1250 ho obsadili mamlúkové, kteří Ajlu drželi až do počátku 16. století. Mamlůkové starší křižácký hrad ve 14. století opevnili a znovu přestavěli v letech 1510 – 17 v arabském stylu. Od roku 1587 bylo město i hrad na dalších 400 let v držení Osmanská říše, která se území musela zříci až v roce 1917. Hrad v tomto období sloužil jako karavensaray a k ochraně poutníků do Mekky. Za 1. světové války město vybombardovalo britské letectvo, takže muselo být zcela obnoveno.

Pod názvem Aqaba se město stalo součástí Hidžázského království, ale jen krátce, protože v roce 1925 bylo přičleněno k britskému protektorátu Zajordánsko, později se stala součástí Hášimovského království. Od 2. poloviny 20. století hraje město důležitou roli v obchodních vztazích se sousední Saúdskou Arábií, která využívá místní přístav. V roce 1965 se uskutečnila výměna území, kterou Jordánsko od Saúdské Arábie získalo 12 km pobřeží v zázemí Aqaby.

Z dochovaných památek stojí za prohlídku archeology odkryté vykopávky starověkého a islámského města Ajla (vstup bezplatný) a hrad (vstupné 1 JOD), zrekonstruovaný po bombardování v 1. světové válce. Součástí prohlídky hradu je i muzeum Sheriffa Hussein bin Aliho, pradědečka současného krále Abdullaha II. V muzeu jsou soustředěny také vykopávky z Ajly.

Než se pustím do popisování dalších událostí, nemohu nevzpomenout nevšední zážitek spojený s koncem Ramadánu (bylo úterý 24. října 2006). V 5:15 ráno se spustil ze všech minaretů ve městě takový jekot (to nebylo obvyklé vyvolávání muezima, jak ho známe), že to vypadalo, jako by si jednotlivé mešity najaly celé sbory křiklounů, které se vzájemně přeřvávaly. Obdivuhodná byla jejich výdrž, střídání v provolávání čehosi (chybělo tam obvyklé al-Láh akbar = Bůh je velký) se zvyšující se intenzitou a nejzvláštnější byly radostné pokřiky typu „…aja jaj…“. Když se ostatní „účastníci zájezdu“, neznalí místních náboženských zvyklostí, vyděsili, začal jsem je hned uklidňovat, že se jedná o obvyklé svolávání k ranní modlitbě, za minutku že bude konec, že to patří k úžasné atmosféře Orientu a tak. Jenže když to trvalo už přes hodinu, vylezl jsem z postele i já a uvařil si kafe. Pochopil jsem, že konec Ramadánu musí být pro muslimy něco hodně veselého, když takhle po ránu dovádějí. Podle dohody s Ahmedem z autopůjčovny si ráno jdeme pro smluvené auto Peugeot 206. To, které nám napoprvé přistavili, bylo dobré – až na to, že nesvítila světla. Ahmed se nejprve tvářil, že jako co, že to se v Jordánsku nemusí, když ale viděl naše zarputilé výrazy, nechal nám přivést druhé. Tam zase nešly blinkry. Určitě si pomyslel o nás své (pak jsme viděli, že blinkry i světla opravdu používá málo kdo), ale tvářil se alespoň na oko velmi nešťastně. Nechal přivést třetí auto, s kterým jsme už nakonec odjeli. Na té společné fotce je vidět jeho utrápený výraz a hned nám za ty úvodní zmatky slevil 20 JOD (600 Kč). Ukázal se tedy nakonec jako férový chlap. No a tak jsme otočili klíčkem, spojka, plyn a vzhůru na cesty. Možná jenom poznámka, že litr benzínu super stál 0,60 JOD (cca 18,50 Kč). Kilometry uvedené u jednotlivých míst jsou počítány vždy z Aqaby.