Cesty a památky

Tak jsme se dočkali. Po snídani vyrážíme pěšky na prohlídku skalního města Petra. Vchod je asi 3 kilometry od našeho hotelu a tak vyrážíme pěšky. Tohoto rozhodnutí budeme později, až se budeme vracet, velmi těžce litovat. Zatímco teď jdeme čerství a natěšení dolů z kopečka, odpoledne se budeme táhnout absolutně ztrhaní do kopce.

Ani v Jordánsku, ani na Blízkém východě, dokonce ani na celém světě není podobná památka. Petra je naprosto jedinečná a neopakovatelná. Leží skrytá v drsné krajině a je přístupná pouze úzkou rozsedlinou mezi rozeklanými skalními útesy červené barvy. Pro svou jedinečnost byla Petra v roce 1985 zapsána na seznam světového kulturního dědictví UNESCO, byla vyhlášena mezi novodobé divy světa a pravidelně se objevuje v atlasech „magických“ nebo „záhadných“ míst světa…

Přesně v 9:10 hod. procházíme pokladnou, kde si kupujeme vstupenky (21 JOD na jeden den, bez možnosti jakýchkoliv slev) a vstupujeme na cestu světově proslulou soutěskou Siq. Zná ji každý, kdo viděl film Indiana Jones a chrám zkázy, a již jenom průchod touto průrvou dlouhou 1200 metrů, kde skály vysoké 200 metrů od sebe odstupují pouze na 5 až 2 metry, byla sama o sobě neskutečným zážitkem. Když se najednou temné skály rozevřely a před námi se tyčilo sluncem ozářené průčelí hrobky Kazneh, museli jsme si na chvíli sednout, abychom to rozdýchali. Bylo to prostě úžasné. Podobný pocit jsme pak měli ještě jednou, po výstupu k Al-Deir. Zkrátka a dobře, zážitek z prohlídky této památky byl vskutku jedinečný. Jeden nezapomenutelný zážitek máme z cesty od Al-Deiru dolů, kdy nebozí oslíčci vezli na svých zádech vzhůru velmi – ale velmi obtloustlé Američany. Nevěřím tomu, že tuto cesty oslíčci přežili a tak doufám, že jsou teď alespoň v oslím ráji, neboť tohle si nezasloužili. Ta jedna matróna, co se vezla (tomu oslíkovi se úplně klepaly tenké nožičky) se tvářila jak královna ze Sáby, byla zrudlá vedrem a po tváři ji tekly proudy potu. Ta by tudy nahoru a dolů měla běhat každý den. Jinak zásadní doporučení pro návštěvu Petra zní: mít sebou dostatek pití, u stánků uvnitř stojí 1 litr vody 2 JOD (tedy 60 Kč).

Kadidlo, šafrán, mirha, kardamon, pepř, skořice nebo zázvor – to byly suroviny, které nabatejské karavany přepravovaly z přístavů na jihu Arabského poloostrova (kam byly dopravovány loďmi z Indie a Číny) do svého hlavního města Petra. Zde byly roztříděny a prodány k další cestě do Středomoří, Persie nebo Mezopotámie. O kočovných obchodnících – Nabatejcích, dodávajících velkým říším žádané suroviny, toho není mnoho známo. Předpokládá se, že někdy kolem roku 600 př. n. l. vystřídali Edomity, kteří zdejší území osídlili kolem roku 1200 př. n. l., a o nichž se zmiňuje Bible v souvislosti s Mojžíšovou cestou z Egypta. Někteří vědci dokonce ztotožňují Edomity s Nabatejci. První prokazatelná písemná zmínka o Nabatejcích se objevuje až v Knize XIX „Biblioteca historica“ od Diodora Sicilského (80 – 20 př. n. l.), a to v souvislosti s žádostí generálů Alexandra Velkého zaútočit v roce 315 př. n. l. na Petru. Největšího rozkvětu dosáhlo Nabatejské království za vlády krále Aretase III. (84 – 62 př. n. l.), o kterém se dochovala další písemná zmínka (63 př. n. l.). Tehdy římské vojsko pod vedením Pompeia rozšířilo hranice impéria o nabatejská teritoria v Sýrii a Jordánsku, Petru s okolím však ušetřili, neboť Aretas III. se vyplatil. Za vlády Rabbela II. (31 př. n. l.) dochází k určité stagnaci, ale již za vlády Aretase IV. (8 př. n. l. – 40 n. l.) dochází k velkému rozvoji. V Petře tehdy žilo okolo 40 000 obyvatel a vznikla většina dodnes dochovaných staveb. Nabatejci velmi obratně využívali všech vědomostí a znalostí které získali při obchodních stycích s jinými kulturami, proto se v jejich stavbách odrážejí prvky helénské, egyptské i asyrské architektury. V roce 106 n. l. nakonec získávají Římané Petru a připojují ji do provincie Arabia s centrem v Bosře (dnešní Sýrie). Nebyl to ještě konec města, to nadále prosperuje a v roce 131 n. l. ho dokonce navštívil císař Hadrián. Ve 3. stol. n. l. se Petra stala hlavním městem římské provincie Palestrina Tertia a během následující byzantské éry byly některé chrámy přestavěny na kostely. Zemětřesení v letech 363 a 551 město z větší části zničila a tak bylo po muslimské invazi v 7. století zapomenuto. Není ani známo, jak Nabatejci zmizeli z historie; zřejmě se asimilovali s příchozími Araby. Ve 12. století nechal v Petře král Baldvin I. vystavět dva křižácké hrady (1116), opuštěné v roce 1189. Poté se Petra znovu propadla do zapomnění, tentokrát na dlouhých 600 let, až do počátku 19. století. V roce 1812 město objevil mladý švýcarský badatel J. L. Burckhardt, načež sem začali přijíždět malíři, básníci a první archeologové. Romantické, ale obdivuhodně přesné obrázky z Petry od francouzského hraběte Leona de Laborde a inženýra Maurice Linauta, obletěly tehdy celý svět a rozpoutaly doslova „orientální horečku“. Ta sem pochopitelně přivedla i první cestovatele. Odborný průzkum areálu však byl zahájen až v roce 1929, a dosud stále ještě nebylo prozkoumáno celé území tohoto města.

Popis zajímavostí, které jsme viděli

Většina turistů pouze projde od soutěsky ke královským hrobkám a přes kolonádu k muzeu a zpět. Tak to my to vzali pěkně z gruntu a tak jsme často byli na mnoha místech úplně sami, pokud si odmyslíme místní beduíny, kteří pověsili své původní zvyky na hřebík a žijí z turistického ruchu, když turistům nabízejí různé suvenýry, jako vlastní „zaručeně nabatejské“ výrobky nebo různobarevné kameny z okolních skal.

Obelisková hrobka – první nabatejská hrobka, která je ještě před vstupem do soutěsky, pochází z 1. st. př. n. l.
Soutěska Siq – jediná přístupová cesta do Petry, přírodní stezka ve skalách, která Nabatejcům umožňovala chránit přístup do města. Po straně soutěsky jsou kanály, kterými se přiváděla voda do města z Mojžíšova údolí. Skalní stěny tvoří červený pískovec s tmavým žilkováním, bizarně tvarovaný. Soutěska je dlouhá 1200 metrů, široká od 2 do 5 metrů, skály dosahují výšky až 200 metrů.
Kazneh – nádherná fasáda této stavby se objeví ozářená denním světlem na konci tmavého kaňonu jak zjevení. Je to nabatejská hrobka určená pravděpodobně králi Aretovi III. (84 – 56 př. n. l.). Impozantní fasáda měří 30×43 metry a je zdobena sochami bohů a mytologických postav. Hlavní socha je dodnes předmětem spekulací, zřejmě se však jedná o božstvo, které je asimilací egyptské Isis a nabatejské Al-Uzza. Dnešní název je z arabštiny a znamená „pokladnice“. Dlouho se totiž věřilo, že v tumbě na vrcholu je ukryt „faraónův“ poklad, jehož hledáním byla fasáda velmi poničena.
Fasádní ulice – soustava 40 skalních nabatejských hrobek, v jedné je v prvním patře zádušní kaple.
Divadlo – původně nabatejské divadlko z doby těsně před n. l. bylo vytesáno do skály pro 3000 diváků. V roce 106 n. l. bylo Římany rozšířeno pro 8500 diváků, což představovalo 30 % obyvatel města. Na horních terasách jspo pokoje (lóže).
Nabatejské obelisky – jsou na vrcholu hory Madbah a představují bohyni Al-Uzza a boha Dushara. Na oltářích u obelisků se prováděly zvířecí oběti.
Wádí Muthlim – cestou z hory Mudbah je několik pozoruhodností, jako lví fontána (socha lva je 5 metrů dlohá, 2,5 metru vysoká), která soustřeďovala vodu, následně odváděnou do cisterny u tzv. Zahradní hrobky, která byla zřejmě původně chrámem. Naproti je tzv. Římská vojenská hrobka, pojmenovaná podle sochy v průčelí. O kousek dál je velká tzv. Renesanční hrobka a tzv. Zlomená hrobka.
Az-Zantur – zbytky nabatejského paláce z 1. st. n. l. (probíhá archeologický výzkum).
Faraónův sloup – zbytek nabatejského chrámu z počátku 1. st. n. l.
Al-Deir – výstup k této stavbě trvá zhruba 45 minut a rozhodně stojí za to. Jedná se o nabatejskou hrobku krále Obodase I. (96 – 86 př. n. l.), jejíž název Al-Deir (klášter) je z pozdější doby. Průčelí má rozměry 50×45 metrů, prostor před hrobkou byl původně obklopen sloupy a sloužil k různým ceremoniím. Dalších asi 10 minut chůze od hrobky jsou dvě vynikající vyhlídky, odkud lze dohlédnout přes Wádí Araba do Izraele.
Lví hrobky – podle reliéfu okřídleného lva, jedna z hrobek sloužila jako poustevna.
Velký chrám – objeven byl teprve v roce 1993 a původně plnil funkci hlavního nabatejského svatostánku. Postaven byl v 1. stol. př. n. l. a byl využíván až do pozdní byzantské doby po přestavbě na kostel. Jeho rozměry jsou 40×28 metrů a jeho sloupy jsou vysoké 18 metrů.
Kolonáda – vybudována byla Římany v roce 106 n. l., má šířku 6 metrů a vyplňovala ústřední prostor města jako důležitá spojnice.
Nymfeum – pozůstatky soustavy fontán a kašen z 2. stol. n. l.
Královské hrobky – vytesány jsou do svahu hory Umm al-Amr (1066 m. n. v.), která byla nabatejským králům zasvěcena. Nejjižnější , tzv. Palácová hrobka patří královně Shafialtě II., ženě krále Aretase IV. Tzv. Umova hrobka patřila buď Aretasovi IV. (8. – 40 n. l.) nebo Malichosovi II. (40. – 70. n. l.). U ostatních hrobek není známo, komu byly původně určeny.

Úplně utrmácení a unavení procházíme v 16:30 bránou ven, do normálního světa. V tuto chvíli jsme zalitovali, že nemáme na parkovišti auto, a tak se musíme vydat na cestu nahoru na hotel pěšky, protože taxíky zde mají nehorázné ceny. Cesta zpět stylem „krok – sun – krok“ nám trvala dalších 45 minut. Dnešní program nás na tolik unavil, že jsme usnuli ještě dříve, než muezim svolával všechny pravověrné muslimy k večerní motlitbě.