Cesty a památky

Za necelé dvě hodiny jízdy z Wádí Musa přijíždíme k informačnímu středisku Wádí Rum (Měsíčního údolí), kde musíme zaplatit vstupné (2 JOD). Zde také musí většina návštěvníků přijmout průvodce, pochopitelně za peníze), a využít pěkně drahých služeb turistické kanceláře, která má jakýsi monopol nad celým údolím. Volný pohyb osob tam prostě není možný. My jsme ale měli dobrou radu od majitele hotelu v Petře a tak jsme oznámili, že jsme očekáváni panem Muhamedem al-Zalabahem. Díky tomu jsme mohli sami projet bránou a dojet do beduínské vesnice Rum (1728 km), kde jsme Muhamada vyhledali a ubytovali se u něj (nocleh 3 JOD/os/noc). Je to jeden z místních beduínů a tak alespoň můžeme mít dobrý pocit, že peníze nezkasíruje nějaká velká státní cestovní agentura, ale místní, kteří je potřebují určitě víc. Již první pocity z nádherné a impozantní okolní krajiny byly skvělé. Nemůžeme tomu věřit, že i my jsme nakonec v jednom z nejkrásnějších pouštních míst na světě, které si zamiloval i proslulý Lawrence z Arábie.

Wádí Rum – čte se „wádí ram“ (Měsíční údolí) je jednou z nejzajímavějších pouštních scenérií na světě, nazývané „Pouštní perla Asie“, leží ve výšce zhruba 900 m. n. m. Bylo zde natočeno mnoho scén z filmu Lawrence z Arábie a právě zde Thomas Edward Lawrence založil svůj tábor v době arabského povstání proti Osmanské říši (podrobný životopis zde). Jeho kniha „Sedm pilířů moudrosti“ je pojmenována po sedmi přírodních sloupech stojících na vyvýšenině na cestě do Wádí Rum. Wádí Rum je bizarní krajina, rozlehlé pouštní úseky přecházejí v rozeklaná pohoří o výšce 1500 – 1900 m. n. m., prázdnota a pocit bezčasí budí posvátnou úctu. Wádí je protkáno nesčetnými kaňony, z nichž mnohé jsou dosud neprozkoumané, na strmých skalních stěnách lze objevit starověké kresby a nápisy Celá oblast údolí je chráněnou krajinnou oblastí s četnými druhy vzácné flóry a fauny (písečné kočky, pouštní lišky, hyeny, supy, hadi a štíři). Přestože se Wádí Rum stává stále oblíbenější turistickou atrakcí, zatím neztratilo nic ze své majestátnosti. Ve Wádí Rum žije několik set kočovných beduínů, kteří žijí ve stanech z velbloudí nebo kozí kůže, případně z ručně tkaných a sešitých pásů látek. Beduíni žijí tak, jako před staletími a turisty vždy rádi pozvou na šálek čaje nebo kávy. Beduíni mají v této oblasti výsostné postavení, kromě tradičních činností se někteří věnují i turistickému ruchu, což respektuje, ač nerada, i jordánská vláda.

• Poznámka: slovem wádí označují Arabové vyschlá řečiště, která se naplňují vodou jen po zimních a jarních deštích.*

Nejprve jedeme na hodinovou vyjížďku na velbloudech (3 JOD) k nedalekému Nabatejskému chrámu z období vlády Aretase IV. (8 – 40 n. l.), s rozměry 12×13,5 metru. Po obědě jsme si na chvíli povídali s Muhamedem o životě v poušti a o jeho otci, který má tři ženy a celkem 30 dětí. Pak nás naložil do jeepu a vyrazili jsme na 3,5 hodinový okruh po údolí (9 JOD/os). Výlet byl vskutku úžasný, protože nám ukázal ta nejkrásnější místa ve Wádí Rum. Hodně nás zaujalo několik pramenů vody a pouštní studny, což jsme viděli poprvé. Je to s podivem, kde se v tom moři písku voda bere. Ale beduíni o ní vědí a umí ji dobře využít. Cestou jsme projeli černou, bílou i červenou poušť a viděli skalní brány i jiné roztodivné útvary. Mimochodem červená barva je ve Wádí Rum převládající. Vrátili jsme se až před setměním a již za tmy jsme si došli do místní hospůdky na večeři. Noc v beduínské vesnici byla taky krásná. Spali jsme na matracích na zemi a když jsem se v noci probudil, čel jsem se podívat ven. Měsíc zářil jak rybí oko a celé okolí zalévala jeho chladná záře, ve které poušť i skály vypadaly úplně přízračně. Zase jsem viděl milióny hvězd, což mi připomělo noc v poušti v Maroku i Egyptě. Noční nebe nad pouští je něco nepopsatelně krásného. Úplné ticho pouze občas přerušilo vytí psů z údolí a tlumený mekot koz od berberských domků a stanů. Plný pocitů jsem se vrátil do spacáku a usnul spokojeným spánkem…

Jenže po krásné noci přišlo další ráno, již naše předposlední v Jordánsku. Smutně jsme se loučili s Wádí Rum, zamávali Muhamedovi a vyrazili do Aqaby. Cestou jsme se ještě zastavili na nádraží Rum, kde zrovna projížděl nákladní vlak. Jelikož chceme auto do oběda vrátit, museli jsme s díky odmítnout pozvání výpravčího na čaj a povídání o železnici u nás, naše komunikace se omezila jenom na základní informace. Dali jsme mu na rozloučenou alespoň několik suvenýrů ČD, které jsme s sebou celou cestu vozili. Zjistili jsme ale od něj, že osobní doprava zde žádná není (pouze občas výletní vlak z Aqaby) a nákladní vlaky tu jedou dva až tři za den za den.

Celá cesta až do přístavu v Aqabě (1808 km) byla z kopce. V přístavu jsme původně chtěli zjistit, kdy nám zítra jede loď. Zjistili jsme ale pouze cenu (stejná jako pro cestu sem), ostatní údaje byli zase samé jimkin. Prostě jsme z nich žádný čas, kdy odplouvají lodě do Egypta nedostali. Jedeme se proto raději ubytovat do starého známého hotelu Jeruzalém a vrátit auto s natočenými 1822 kilometry. Jelikož jsme ho vrátili v pořádku, již zase veselý Ahmed nám dle dohody vrátil 220 JOD, takže jsme zase boháči. Však jsme do Aqaby dojeli úplně bez peněz. Plni radostného veselí z nabytého mamonu jdeme hned na tržiště utrácet. Po obědě jsme se přesunuli na místní pláž a do slunka západu se opalujeme a koupeme v Rudém moři. Dostali jsme na mobil zprávu, že doma (jako v Česku) napadl první sníh, což se nám tu jeví jako sci-fi, protože teploměr ukazoval v poledne 28 stupňů, což je krásné léto. Večer jsme zašli na nějakou místní slavnost v amfiteátru u moře, pod obří jordánskou vlajkou. Hrála hudba, předváděli tam nějaké strnulé scénky z historie (vůbec ničemu jsme nerozuměli), ale byli jsme děsnou atrakcí pro několik set místních. Všichni na nás volali, mávali, vítali nás mezi sebou, jedna paní mi dala pochovat i dítě – prostě to tu žilo a nám tam bylo dobře. Ta jejich bezprostřednost je fakt skvělá, protože u nás by se nic takového nikdy nestalo. Dá se říct, že to bylo to nejkrásnější rozloučení s touto zemí.

Poslední den ráno jsme si museli přivstat, už na 6:30 hod. máme objednaného taxíka, protože v 7:00 hod. má začít odbavování na loď. Tuhle informaci jsme nakonec zjistili v turistických informacích ve městě (ale netušili jsme, že se tyto informace také nakonec ukáží jako jimkin…). Dohodnutý taxík nepřijel a tak si chytáme jiný (5 JOD za auto), který nás hodil do přístavu. Vidíme trajekt s lidmi, tak máme radost, že rychle koupíme jízdenku a hned pojedeme. V pokladně nám ale řekli, že tato loď je již odbavena a ukončena, takže musíme počkat na další. A kdy že pojede? Jimkin badén. První konkrétní čas jsme z nich vypáčili, že v 8:45 hodin, ale chyba lávky. Do 11:00 hodin se nic nedělo kromě lichých informací, že v 11:00 pojede rychlá loď. Potom nám řekli, že jimkin mezi 14:00 – 15:00 hod., takže se poflakujeme v přístavu, za poslední dináry kupujeme čaj a čekáme. Občas se přiřítili zpocení turisté se „zaručenou“ informací, že loď „za hodinu“ pojede, ale až ve 13:00 hod. otevřeli pokladnu a my si kupujeme lodní lístky (35 UDS) a platíme odjezdovou taxu (5 JOD). Bez potíží jsme potom prošli celním a pasovým odbavením, ve 14:10 hod. nasedáme konečně do autobusu, který nás odvezl k lodi. V 15:30 hod. usedáme na horní palubě, ale až v 19:00 hod. odrážíme od jordánských břehů. Během těch dlouhých hodin čekání jsme se dali do řeči s Palestincem Samerem, který nám vysvětlil, že čekáme na poutníky vracející se z Mekky. Při kontrole lístků na lodi (zase nám je vzali) nám byly odebrány i cestovní pasy s tím, že nám je vrátí v přístavu v Egyptě. Divný pocit, být v cizině bez pasu, navíc, když na lodi bylo několik set lidí a děsný zmatek. Neuměl jsem si představit, že se naše pasy s lvíčkem a orlicí někde neztratí… Když se loď dala do pohybu, všímám si velmi zvláštního složení spolucestujících. Asi několik set Arabů a jen 18 „bělochů“. Lidi jsou unaveni po dlouhé cestě z Mekky a tak polehávají, jedí, někteří zpívají. Nejvtipnější okamžik mi neunikl hned při odplouvání. Protože již byla tma, přišel čas na večerní modlitbu. A tak skupinka věřících začala s obřadem klanění, hezky čelem k Mekce. Jak ale loď odrazila od břehu, otočila se, což ovšem oni ve svatém rozpoložení nezpozorovali, a v tu chvíli se klaněli čelem k Izraelu. Snad jim to al-Láh odpustí, nebyl v tom zlý úmysl. Ve 22:35 hod. místního času jsme připluli zpět do Nuweiby v Egyptě a jakmile loď zastavila, ženské spustily radostný jekot a tleskání do rytmu. Když byl ale spuštěn můstek, začala opravdová mela, jak se všichni snažili dostat rychle ven, aby už byli doma. Nám se to podařilo až ve 23:40 hod., tedy po hodině strkání, hádání a tlačení. Na pasovém nám opravdu vrátili potvrzené pasy (museli jsme znovu zaplatit jednorázové vstupní vízum do Egypta za 15 USD) a tím skončilo naše putování po Jordánsku.