Cesty a památky

Jordánské hášimovské království (Al Mamlakah al Urduniyah al Hashimiyah)

Území dnešního Jordánska bylo domovem nejstarších civilizací světa s osídlením již od paleolitu. Prvními hmatatelnými důkazy přítomnosti lidí jsou zbytky keramiky staré 7 000 let, které zřejmě vyrobili Kananejci a Amorejci. V polovině 2. tisíciletí př. n. l. se území stalo po dlouhém boji Egypťanů a Chetitů kořistí Egypta, ve 13. st. př. n. l. osídluje bývalá Kanarejská území kmen Pelištejnců, který dal název Palestině. Ve stejné době se na jihu usadili Edomité, na východ od Mrtvého moře Moábové a v těsné blízkosti Arabské pouště Ammonité, jejichž hlavním městem se stal Rabbath Ammon, dnešní Ammán. Od 1. tisíciletí př. n. l. začali do východního Jordánska pronikat Nabatejci. Za jejich přítomnosti pak od 2. století př. n. l. do konce 1. století n. l. došlo díky kontrole obchodních stezek k nebývalému rozkvětu, Nabatejská říše sahala od Damašku k Hedžázu (nyní Západní provioncie v Saudské Arábii, hlavní město Mekka). Jejím protipólem byla tzv. liga deseti čili Decapolis – hospodářská a vojenská aliance deseti nejdůležitějších měst na východ od Jordánu. Řím zpočátku Nabatejce využíval jako nárazníku proti Parthům, v roce 105 n. l. však Trajanus nabatejskou autonomii zrušil a rok nato se Nabatejská říše stala římskou provincií. Poté už následoval rychlý hospodářský pád, když Řím nejprve opustil staré karavanní cesty a začal preferovat místo Petry Palmíru (v dnešní Sýrii) a obchodní cesty po mořích. Ve 3. století se na území dnešního Jordánska usadil kmen Banú Ghassan, který přijal křesťanství a vedl si poměrně dosti úspěšně. Příchodu Perské říše a posléze islámu však neodolal, celé Jordánsko bylo muslimy dobyto v první polovině 7. století. Po éře křižáků, kteří zde byli k ochraně Svaté země v 10. – 12. století, se moci na území dnešního Jordánska chopili Osmané. Jejich uzurpátorský vztah k oblasti vedl k tomu, že beduínské kmeny na severu a kočovníci na jihu v čele s emírem Fajsalem v době 1. světové války aktivně napomáhali Britům v boji proti tureckému vlivu, o čemž příznačně vypovídá příběh legendárního Lawrence z Arábie.

Když Osmanská říše po první světové válce zanikla, převzala kontrolu nad Palestinou Velká Británie a vytvořila stát Transjordánsko, jehož správcem se stal v roce 1921 budoucí král Abdullah I. Ten dostal k dispozici britské poradce, finanční pomoc a podporu na vytvoření bezpečnostních sil. Za své hlavní město prohlásil Ammán. Roku 1921 se Transjordánsko oddělilo od Palestiny, Abdullah I. časem získal na Britech plnou nezávislost a v roce 1946 vyhlásil samostatné Hášimovské království. Když byl 14. května 1948 ukončen britský mandát v Palestině, a následně vznikl stát Izrael, zároveň se otevřel (dosud stále nevyřešený) palestinský problém. O vládu nad tímto územím totiž rozhořel spor mezi Araby a Židy. Jordánská vojska obsadila území, které dnes nazýváme „Západní břeh Jordánu“ a „východní Jeruzalém“. Když byl král Abdullah I. v roce 1951 zavražděn u mešity Al-Aksá v Jeruzalémě, na trůnu ho vystřídal syn Talál. Ten však byl záhy shledán nesvéprávným, následně byl sesazen a cesta k trůnu se tak v roce 1952 otevřela teprve sedmnáctiletému Találovu synovi Husseinovi. Za jeho vlády začalo Jordánsko zažívat éru nebývalého rozkvětu, spojeného i s rozvojem turistiky. V této době začal užaslý svět objevovat málo známé jordánské památky. V roce 1967 ukončila toto období vzestupu tzv. Šestidenní válka, během níž Izrael obsadil mimo jiné Západní břeh Jordánu i východní Jeruzalém. Tím Jordánsko ztratilo značná území se zemědělskou půdou i rozvinutým průmyslem a z Izraelem obsazeného území muselo přijmout několik tisíc palestinských uprchlíků. Ti v zemi žijí dodnes a očekávají návrat do své vlasti. Vlivem působení různých odbojných aktivit palestinských skupin začala být na konci 60. let 20. století situace v zemi nestabilní. Ačkoliv král palestinské uprchlíky z počátku podporoval, dne 15. září 1970 vyhlásil stanné právo (akce známá jako „Černé září“) a nechal milice zakročit proti palestinským povstalcům, kteří již začaly ohrožovat jeho vlastní kontrolu nad západními částmi země. Když přišly na pomoc Palestincům syrské jednotky, země se ocitla na pokraji občanské války. Královské jednotky nakonec povstalecké buňky izolovaly, byl uzavřen mír se Sýrií a nakonec došlo i k podpisu průlomové mírové smlouvy i s Izraelem. Proto mohly být 80. a 90. léta 20. století opět ve znamení postupné stabilizace země, která se znovu otevřela světu. Dne 7. února 1999, jen několik týdnů před svou smrtí, uvedl král Hussein na jordánský trůn svého nejstaršího syna Abdullaha, přestože podle ústavy musí být oba rodiče krále arabské národnosti a muslimského vyznání od narození (Abdullahova matka a královna Noora byla britskou občanskou). Současný král Abdullah II. (narozený 30. ledna 1962) je moderní monarcha, který se rád převléká třeba za řidiče taxi a mluví se svými poddanými inkognito. Král má díky své otevřené politice značnou podporu naprosté většiny Jordánců a naštěstí i velké části palestinské uprchlické komunity i přesto, že se za jeho vlády nadále zlepšují vztahy s Izraelem (v roce 2004 byla např. uzavřena dohoda na vybudování výzkumného centra na společné hranici nebo v roce 2005 se oba státy dohodly na přečerpávání vody z Rudého moře do vysychajícího Mrtvého moře). Vzhledem k tomu, že Jordánsko má mimořádně dobré vztahy i s Egyptem a Sýrií, stejně jako s Evropskou unií nebo USA, je pokládáno za klíčovou zemi pro udržení stability v regionu Blízkého východu. V roce 2003 proběhly v Jordánsku první zcela svobodné a nezávislé volby, ve kterých většinu křesel v parlamentu získali nezávislí royalističtí kandidáti. Královna, a manželka Abdullaha II., se jmenuje Ranja.