Cesty a památky

Zoroastrismus je jedním z nejstarších světových náboženství. Mělo na lidstvo větší vliv, než všechny další věrouky. Stanovit přesné datum a místo zrození zoroastrismu není možné, stejně jako data života samotného proroka Zarathustry (Zoroastra.) Je známo, že Zoroaster byl ženat, měl čtyři děti, dožil se 77 let a zahynul rukou pohanského kněze. Vědci předpokládají, že žil v 8.-7. stol. př. n. l. V polovině 19. stol. známý ruský archeolog a orientalista S. P. Tolstov, když zkoumal historické památky, vztahující se k polovině 1. tisíciletí př. Kr., dospěl k závěru, že za vlast zoroastrismu je třeba považovat starý Chorezm. Tohoto názoru se nyní drží mnozí významní vědci. Opravdu, v celém světě, včetně Íránu, Indie, Afghánistánu a Pákistánu, je známo 63 památek tohoto prvního světového náboženství a na území Uzbekistánu je jich 38, včetně 17 v Chorezmu.

Zoroastrismus je náboženstvím zjevení. To znamená, že prorok získal pravdu, nebo zjevení, od samotného Boha. Podle legendy, když došlo k této velké události, Zoroaster dosáhl třiceti let, věku zralé moudrosti. Jednou se účastnil svátku jara a na úsvitu se vydal k řece pro vodu. Na břehu se před ním objevila zářící bytost, jejíž svit byl tak jasný, že prorok neviděl na zemi vlastního stínu. Tak se Zoroaster poprvé setkal s nejvyšším božstvem Ahura Mazdou. Potom ještě nejednou cítil jeho přítomnost nebo slyšel božská slova, zvoucí proroka ke službě, a bez váhání se jim podrobil: „Pokud je u mne sil a možnosti, budu lidi učit směřovat k pravdě.“ Zoroaster uctíval Ahura Mazdu jako vládce řádu, poctivosti a spravedlnosti a prohlásil ho jediným nestvořeným bohem, tvůrcem všeho dobrého, včetně i všech dalších dobrých bohů. Protivníkem Ahura Mazdy je Angra Mainju, který je zde též od počátku, ale je ztělesněním lží a zla. Tyto dva základní protiklady bytí Zoroaster uzřel v jejich počátečním střetu, proto je charakteristickým znakem zoroastrismu dualismus, svět dvou počátků – dobrého a zlého.

Učení zoroastrismu je málo známé široké veřejnosti, ale s překvapením v něm nacházíme znaky podobné s jinými náboženstvími. Jsou to: stvoření světa, ráj a peklo, příchod Spasitele, konec světa a poslední soud. Všechny tyto doktríny byly ve značné míře převzaty křesťanstvím, judaismem a islámem. Nicméně je třeba přiznat, že jen Zoroaster uznával, že lidé budou žít, jako v ráji, ve známém a milovaném světě, jenž bude navrácen do své počáteční dokonalosti, a budou požívat věčného blaženství na zemi, a ne ve vzdáleném a iluzorním království nebeském.

Pětinásobná modlitba, přijatá v zoroastrismu, je taktéž známá jiným náboženstvím, zvláště islámu, včetně předcházejícího obřadu umývání. Pět každodenních modliteb bylo považováno za povinnost každého zoroastristy, částí jeho služby bohu a zbraní v boji se zlem.

Svéráznými byly i náboženské obřady zoroastristů. Sousední kmeny je nazývaly „uctívači ohně“. A skutečně, stoupenci Zoroastra dávali velký význam kultu ohně, počínajíce od boží jiskry v duši člověka a končíce svatým ohněm, hořícím v chrámech. Nicméně pohřbení ohněm, navzdory existujícímu mínění, své mrtvé nepodrobovali. Naopak, ponechávali své mrtvé položené v tak zvaných dakhmách (někdy nazývaných „věže ticha“ nebo „věže mlčení“ – jedná se ale o neologismus z 19. století) s plochými střechami, kde se nebožtíci stávali kořistí dravých ptáků. Vybělené kosti zemřelých potom vkládali do speciálních nádob a ukládali v kostnicích (ossáriích).

V zoroastrických chrámech kněží udržovali svatý oheň, podporujíce ho dřevem z ovocných stromů. Jeden z kněží se musel nacházet stále u ohně a ochraňovat ho. Vcházejíce do chrámu, zoroastristé, chráníce oheň od „nečistého“ dýchání, si nasazovali bílé plátěné masky, zakrývající ústa a nos. Bylo-li to nezbytné, byl prováděn obřad očistění ohně. V době rituálních ceremonií bylo prováděno trojnásobné kráčení kolem ohně po kruhu a byly zpívány písně z posvátné knihy „Avesty“.

Je pozoruhodné, že tento zoroastrický rituál se i dnes zachoval v poněkud změněné podobě v životě Uzbeků. Když nevěstu v době svatební ceremonie poprvé přivádějí do domu manžela, novomanželé třikrát kráčejí kolem ohně, jakoby se očišťovali, a jen poté ženich na rukou vnáší nevěstu do domu.

Společenský život zoroastristů byl bohatý na náboženské svátky. Nejdůležitějšími z nich bylo sedm svátků na počest sedmi božstev, provedení kterých bylo považováno za náboženskou povinnost věřících. Hlavním mezi nimi byl Navruz, persky „Nový den“. Podle tradice byl svátek založen samotným Zoroastrem.

Zoroaster nebyl postranním pozorovatelem, naopak, byl horlivým kazatelem a inspirovaným básníkem. Jeho kázání a písně vešly do svaté knihy zoroastrismu – „Avesty“. Její nejstarší část se skládala z 21 hlavy a byla svého druhu encyklopedií znalostí své doby.

Zoroastrismus byl státním náboženstvím tří velikých íránských říší, existujících více než třináct století až do 7. stol. našeho věku, a panoval ve značné části střední Asie, Blízkého a Středního východu.

Když v roce 334 př. n. l. vpadl do země Alexandr Makedonský, dobyl a zničil mnohá města, chrámy a zoroastrické svatyně. Tehdy zoroastrismus utrpěl nenahraditelné ztráty kvůli pobití kněží, marně se pokoušejících bránit své svatyně. V těchto dobách, kdy náboženské texty byly předávány ústně a kněží plnili roli mluvících knih, ztráta živé komunikace vedla ke ztrátě paměti a mnohých vyprávění.

Až v 6. stol. n. l. byla vynalezena abeceda „Avesty“, vyznačující se velkou přesností a řešící takto problém zápisu svatých textů. Velká „Avesta“, skládající se z dvaceti jednoho nasku, neboli částí, se dále dělila na tři skupiny po sedmi částech v každé. V první byly obsaženy gaty, neboli hymny, a všechny k ní se vážící texty. Druhou skupinu vytvářely eseje týkající se učené scholastiky. A do třetí byly vloženy traktáty – instrukce pro kněží a kodexy zákonů. V polovině 7. stol. byla dobyta Araby Sasánovská říše a osud starého náboženství byl v jeho střetu s novou věroukou rozhodnut.

Na území dnešního Uzbekistánu existoval zoroastrismus přes tisíc let a proto se zde dochovalo mnoho památek na toto první monoteistické náboženství světa. Do našich dnů se v životě uzbekůp zachovaly některé obyčeje a tradice zoroastrismu – např. zápasy bojových beranů nebo charakteristický chorezemský tanec „ljazgi“, který vědci považují za rituální tanec starých uctívačů ohně. Říká se, že v těžko dostupných horských vesnicích na jihu Uzbekistánu, kam je možno se dostat jen na koních, do dnešní doby žijí uctívači ohně. Tito zoroastrijci se vyznačují důvěrou ve své síly a v překonání těžkostí osudu. Mohou počítat s těmi vlastnostmi, které v nich staletími učení Zoroastra vychovávalo – odvahou, nadějí pokud jde o budoucnost a ochotou tvořit dobro.

Rustam Mirzajev