Cesty a památky

Pokud máte rádi samotu a osamění, bude se vám Karakalpakstán lí­bit.

Z terminálu 2 Taškentského mezinárodního letiště (Toshkent Xalqaro Aeroporti, něky postaru Taškent Vostočnyj, což je název z dob Sovětského svazu), kde přistávají mezinárodní lety, je potřeba se přesunout na terminál 3, odkud naopak odlétají lety vnitrostátní. Není to zrovna daleko (asi 3 km), ale na pěší pochod s plnou zátěží se to nehodí. Navíc při našem přistání v Taškentu dost silně pršelo. Nezbývá, než si vzít taxík a snažit se usmlouvat cenu. Ta se pohybovala od 3 USD za auto (místní platí max. 2 USD, za to ale cizince nikdo nesveze, a to ani cizince z „Čechoslovákii“, kterou mají v Uzbekistánu ve velké oblibě, jak se ukáže později). Někteří méně šťastní platili i 5 USD, ale cena se odvíjí pouze od chuti smlouvat, trpělivosti obou stran, počasí a denní době. Navíc cesta s taxikářem má ještě jednu výhodu – můžete s ním domluvit bezpečnou ilegální výměnu peněz. Černý obchod s valutami je v Uzbekistánu opravdu velmi přisně trestán a provinilec může skončit ve vězení, jsou mu zabaveny všechny peníze a ze země bude vyhoštěn. Přes všechny tyto hrozby je ale černá výměna tak lákavá. No pusuďte – v době naší cesty byl oficiální kurs ve směnárně (rovnou říkám, že nemá cenu běhat po městě a hledat výhodnější, protože kurz je státem určený a všude je stejný) 1 USD = 1 820 sumů (resp. 1 EURO = 2 440 sumů). No a my jsme vyměnili v kurzu 1 USD = 2 820 sumů. A to je znát, protože při oficiální výměně by byl přepočet 1 000 sumů = 10 Kč, náš přepočet byl ovšem 1 000 sumů = 7 Kč. A proč je výměna u taxikáře bezpečnější? Obvykle zastaví na málo frekventovaném místě a výměnu uskutečníte v autě. Pokud byste se ale rozhodli měnit na černém trhu třeba na bazaru nebo někde na ulici, vystavujete se velkému nebezpečí, že vás někdo uvidí. Tuto druhou variantu tedy v žádném případě nedoporučuji! Kratochvíle s výměnou peněz, po které nám zůstala v rukách obrovská černá igelitka s desítkami balíčků bankovek svázaných po 100 000 sumech, zabere chvíli času a tak čekání na další let se o trochu zkrátí.

V další cestě pokračujeme s místní leteckou společností O‘zbekiston HAVO yo‘llari (Uzbecké aerolinie) letadlem typu Boeing 757–200 do západních oblastí země, Karakalpakstánu. Odlétáme v 7:10 hodin po naprosto bezproblémovém odbavení, které na této vnitrostátní lince bylo bez jakýchkoliv administrativních opatření. Jak jsem již psal, pršelo, a za necelé dvě hodiny letu jsme se v 8:45 dotkli vybetonované ranveje letiště Nukus, zalité sluncem. Již jak jsme přistávali, viděli jsme donekonečna se rozprostírající poušť Kyzylkum (= „červená poušť“), kterou narušovaly jen stovky zavlažujících kanálů a jako líný had se klikatící unavená, a většiny vody již zbavená, řeka Amudarja. Po krátkém rolování jsme vystoupili přímo na plochu před odbavovací halou, podobnou kolínskému nádraží. Taková normální budova, nehrající si na žádný falešný luxus (který neznámo proč cestující očekávají od letecké dopravy), protože co jiného je letiště než nádraží, kudy se denně prohrnou stovky cestujících a nic výjimečného od takového místa ani neočekávají. Sebrali jsme svoje batohy z vozíku, který nám je přivezl od letadla a vypadli jsme ven. Jsme v Nukusu.

Nukus je hlavní město Karakalpatské republiky a dnes v něm žije odhadem asi 260 000 obyvatel. S jeho výstavbou se započalo v roce 1932 a do roku 1950 bylo vybudováno moderní město „sovětského“ střihu, s širokými ulicemi a sítí zavlažovacích kanálů, které rozvádějí do ulic poslední zbytky vod Amudarji, která za městem končí a již nikdy nedoteče do Aralského moře (o tom ale dále). Není zvláštní důvod se tu zdržovat, jenže my jsme si ho zvolili jako výchozí bod k pamětihodnostem v okolí a také jsme chtěli navštívit místní vyhlášené muzeum.

Karakalpacká republika (Karakalpakstán) zabírá západní část Uzbekistánu, je autonomním územím, má svůj parlament, ústavu i jazyk karakalpačtinu, která patří stejně jako uzbečtina do skupiny turkických jazyků a je po uzbečtině druhým nejrozšířenějším jazykem v zemi. Název země je odvozen od nomádů (karakalpak = „černá hlava“), původních obyvatel této části Uzbekistánu, kteří se ale jako národ začali paradoxně profilovat až za Sovětského svazu.

Před letištěm na nás zběsile mával Rašíd Kalmuratov, šéf turistické kanceláře KarakalpakTurizm. Ten teď bude po tři dny naším společníkem a průvodcem, spolu s ním jsme si již dopředu naplánovali náš program. Nasedáme do aut a odjíždíme na hotel Rahnamo, který je určitě tím nejlepším ve městě. A protože patří KarakalpakTurizmu, není cena za ubytování tak zdrcující. Ovšem luxus, který nabízel, byl neočekávaný. Po krátké pauze a odpočinku vyrážíme hned na prohlídku města, kde ovšem není celkem co obdivovat, jak jsem už předeslal. Udivily nás široké bulváry, téměř ovšem bez dopravy (což nám nevadilo, alespoň byl klid od aut), ale dvě staré rachotiny ploužící se po čtyřproudé silnici působily přeci jen poněkud komicky. Při stranách několika ulic jsme si všimli zbytků trolejbusové dráhy, již přes deset let zrušené. No jo, kdysi to zde asi žilo jinak … Dnes působí Nukus poněkud opuštěně (a to přes to, že je to šesté největší město Uzbekistánu).

Nejprve míříme do proslulého Karakalpackého státního muzea I. V. Savitského, kterému se ne náhodou přezdívá Louvre pouště (vstup 8 000 sum = 56 Kč). To srovnání se samo nabízí, však je v nové budově muzea, otevřené v roce 2003, soustředěno okolo 90 000 exponátů, dokumentujících celý historický vývoj Karakalpakstánu. Do muzea proudila jedna školní výprava za druhou, takže instituce evidentně funguje jako praktický doplněk k výuce a posilování národního uvědomění. Zakladatel muzea Igor Vitaljevič Savitský (1915–1984) byl původem Ukrajinec z Kyjeva a sem přijel po roce 1935 jako malíř archeologických expedic. Karakalpakstán si zamiloval a již tady zůstal. Kromě archeologických, přírodovědných a národopisných sbírek je nejúžasnější soubor obrazů ruské (sovětské) avantgardy, druhý největší na světě po sbírce v Petrohradu. Obrazy spadají do období tzv. „socialistického realismu“, ovšem socialismus pochopitelně reálně nepředstavují. Proto zde uvidíte samé šťastné tváře budovatelů lepších zítřků, kolchozníky s dětmi na klíně nebo rozverné ženy na senoseči. Nicméně – něco do sebe to má, minimálně z historického pohledu. Druhou a zřejmě i poslední (nic jiného jsme totiž neobjevili) pozoruhodností Nukusu je socha významného karakalpackého básníka a vlastence AJiniyaz Qosibay Uliho (1824–1878), stojící před muzeem. Tento muž pocházel z malé vesnice Kamiš na pobřeží bývalého Aralského moře, v místech, kde se do něj vlévala Amudarja. Později studoval náboženskou školu v Chívě, ale zabýval se i díly perských klasiků, jako Háfese či Sáadího. V roce 1858 se postavil do čela povstání proti útlaku ze strany chivského emíra, po jeho potlačení musel odejít do exilu, z kterého se vrátil až po začlenění Chivského emirátu do Ruského impéria v roce 1873. V exilu napsal své nejslavnější básně, jeho potomci dodneš žijí ve městě Kungrad. Lidé si ho asi velmi považují, protože i nevěsty k jeho soše nosí své svatební kytice.

Druhý den odjíždíme na 500 kilometrů dlouhou cestu a jako první navštěvujeme nekropoli Mizdachan, rozloženou na třech vrších nedaleko mostu přes Amudarju u hranic s Turkmenistánem. Původně zde stávalo prosperující město, které vzpomínají arabští cestovatelé a geografové v 9. a 10. století, ovšem archeologové odkryly pozůstatky osídlení již ze 4. století před naším letopočtem. Až do vpádu Čingischána v roce 1220 byl Mizdachan vzkvétajícím obchodně-řemeslnickým centrem Chorezmské říše a procházela jím jedna z větví hedvábné stezky. Přestože místní obyvatelé přijali v průběhu 8. století islám, stále se v jejich životě silně projevovaly zoroastrijské tradice. Od 13. století pak vzniká v areálu zničeného města pohřebiště, které má rozlohu 80 hektarů a je stále funkční. V centru stojí pahorek Žomart Kassap (= „štědrý řezník“), původně zoroastrijská dachma s množstvím vyzděných schránek pro kosti (ossárií) na svém úbočí. Název odkazuje na starou legendu o řezníkovi, který obdarovával hovězím masem hladové (původ má ovšem v zoroastrijském náboženství, kde se jako první bytost objevuje člověk-býk Gajumars). Dodnes je mezi lidmi živá víra, že pokud žena nemůže otěhotnět tak stačí, aby 3× pahorek obešla a zezhora válela sudy. A také vázání stuh na důkaz vysloveného přání je tradice, která nemá s islámem nic společného – přesto nahoře uvidíte tisíce navázaných útržků látky a mnoho napsaných vzkazů. Asi nejvýznamnější stavbou je mauzoleum Mazlumchan sulu ze 13. století, jehož modrými dlaždicemi vyložená kupole má připomínat nebe. Perský nápis na stěně „Nenašla jsi žádné radosti na tomto světě, dostane se ti v ráji“ připomíná starou legendu, podle které dcera místního vládce, Mazlumchan, milovala obyčejného zedníka. Jelikož byla princezna a on obyčejný člověk, jejich láska neměla šanci. Když trpělivě odmítala všechny nápadníky, rozhodl otec, že ji provdá za toho, kdo přes noc postaví minaret až do nebe. Zamilovaný mladík úkol splnil, ale jelikož mu jeho vyvolenou odmítli dát za ženu, skočil z minaretu dolů a zabil se. Nešťastná Mazlumchan ho následovala a tak se ve smrti mohly jejich srdce konečně spojit. Byli spolu pohřbeni a nad hrobem z cihel zbořeného minaretu jim vystavěli toto mauzoleum. Hezká pohádka … Nedaleko se nachází pozoruhodné mauzoleum Šamun-nabij se sedmi kopulemi, kde je pohřben islámský misionář Šamun, který bojoval s nevěřícími (zoroastrijci) z hradu Gajur Kala. Legenda se na něm vyřádila – prý byl vysoký 27 metrů a proto je jeho mauzoleum tak dlouhé. Neovyklá výška dozajista souvisí s tím, že je považován za duševně velikého člověka, navíc archeologický průzkum jeho tumby v polovině 20. století žádné mimořádné rozměry jeho kostry nepotvrdil. Nakonec jsme ještě navštívili medresu chalífa Jerežepa z 9. století, která slouží od té doby, co se propadl strop, jako mauzoleum, a komplex Sulejmana Hadaddího se stavbami z 12. – 14. století (letní mešita, podzemní mauzoleum, chanaka, kuchyně). Jak jsme zjistili, na pohřebiště chodí lidé převážně ve čtvrtek a nosí s sebou placky smaženého těsta „šelpek“, které dávají ochutnávat ostatním lidem, které potkají na hřbitově (také jsme ochutnali). A taková zajímavost – co se na hřbitov přinese, nesmí se z něj odnést. Proto na hrobech zůstávají ležet máry, na kterých byl přinesený nebožtík. Stylově se také jednotlivé hroby liší – ty cihlové zděné jsou karakalpacké, bílé tumby uzbecké a hroby s železným plotem je styl ruský. Každopádně Mizdachanské pohřebiště se stavbami z pálených cihel a výzdobou z glazovaných dlaždiček, je skvělou ukázkou středověkého stavitelství Karakalpakstánu a rozhodně stojí za návštěvu. Před vchodem na pohřebiště je ubytovna s jednoduchým sociálním zařízením a kuchyní, kterou mohou bezplatně používat poutníci a pozůstalí, kteří přicházejí na zdejší pohřebiště. Mnoho jich totiž přichází i z Turkmenistánu.

Naše další cesta pokračuje asi jen 2 kilometry severozápadně od Mizdachanu, kde se zdvíhá pahorek s ruinami pevnosti Gyjaur Kala (= „hrad nevěřících“), založené již ve 4 stol. př. n. l. Dodnes se dochovaly především mohutné obvodové hliněné zdi vysoké až 10 metrů, obklopující dva okrsky – jeden obytný (guvernérský palác) a druhý duchovní (ohňový chrám). Nálezy z pevnosti dokládají, že se jednalo o významné kultovní místo zoroastrismu, které ale na počátku 8. století dobyli Arabové a dali mu dnešní jméno. Pevnost byla obydlena (a zřejmě i využívána k tajným zoroastrijským obřadůn) až do příchodu Čingischána v roce 1220, kdy byla zničena a definitivně rozbořena. Od té doby je ve zříceninách.

Po prohlídce pokračujeme v cestě ke vzdálenému cíli u břehů bývalého Aralského moře a protože je čas oběda, zastavujeme se v čajchaně (naše „bistro“, možná „motorest“) Asilbek Džachaim nedaleko velkého města Kungrad. Dáváme si polévku lagman (masový vývar s ručně řezanými nudlemi), smaženou rybu amura balik a zeleninový salát. Po následující vysilující cestě pouští s neskutečně neudržovanou silnicí (jako by nevedla NIKAM) přijíždíme do nejsmutnějšího místa celé naší cesty, do dnes již téměř opuštěného bývalého přístavního města Mujnak (uzbecky Mo´ynaq). Na jeho hranicích je velkolepý nápis s názvem města a rybou ve znaku. Kdo by neznal situaci, nemohl by to pochopit. Kolem dokola je jen nekonečná poušť – a ryba? Ano, město bylo opravdu významným přístavem, kde dnes živoří a přežívá necelých 2 000 obyvatel z původních 30 000, kteří zde žili ještě v roce 1990. Město působí až strašidelně, celé je prostoupené jakýmsi pocitem poslední křeče. Opuštěné domy (kterých na první pohled víc, než lidí), opuštěné ulice, prázdné kino i divadlo, ve škole pár dětí. Obyvatelé prý trpí nemocemi, jejichž rozsah je úděsný, umírají mladí (průměrný věk je tu 38 let) na rakovinu, tyfus a tuberkulózu, způsobenou změnami klimatických podmínek – vítr totiž roznáší ze dna bývalého Aralského moře nejen sůl, ale i prach plný pesticidů včetně tehdy používaného DDT, které sem kdysi spláchla Amudarja ze zavlažovaných polí. Člověku ani není do řeči …

Nejprve navštěvujeme městské muzeum místní historie, umístěné dnes v tělocvičně zdejší základní školy (vstupné dobrovolné, doporučuje se alespoň 5000 SUM), které uspořádal v 80. letech 20. století doktor Eserkepov. Museli jsme přivolat paní učitelku Saltanat Ajmanovou a ta nám otevřela i tak vetché dveře ze školní auly, kde si nešlo nevšimnou idilického obrazu jak z éry Sovětského svazu – je ale současný a doplňuje ho nápis s citátem od současného uzbeckého prezidenta (na věčné časy) Islama Karimova: „Každý musí žít tak, jak potřebuje vlast“. A jak potřebuje vlast, to ví jedině a nejlépe sám pan prezident. Uvnitř jediné výstavní místnosti je několik velmi ošuntělých exponátů, na které se od založení ani nesáhlo. Tak třeba obrazy původní Amudarji a Aralského moře od malířů Faima Madgazina a Rafaela Matevosana, vycpaná zvířata, která zde kdysi žila, původní šperky a fotografie lidí z Mujnaku. Zvláštní část je věnována zdejšímu rybímu kombinátu, které vévodí socha rybáře, původně stojící před touto slavnou továrnou. Počátky průmyslového zpracování ryb v Mujnaku sahají až do roku 1890, po VŘSR byla továrna zestátněna v roce 1925 rozšířena. V roce 1933 vznikla významná konzervárna, která do roku 1941 produkovala 10 milionů rybích konzerv ročně, po válce byla produkce zvýšena na 21,5 milonů kusů konzerv ve 24 druzích. Produkce zdejší konzervárny byla velmi dobře známá i v tehdejší ČSSR, ale jelikož od roku 1974 začalo ustupovat moře a ryby se musely dovážet z jiných oblastí Sovětského svazu, byla nakonec v roce 1991 definitivně uzavřena. Práci ztratilo přes 2000 lidí, pracujících ve třech směnách.

Druhým místem, které lze v Mujnaku navštívit je bývalý břeh – útes zmizelého moře. Na jeho nejvyšším místě stojí pomník padlým ve 2. světové válce, dnes účelově změněný na pomník katastrofy Aralského moře. Kolem památníku jsou fotky, které ukazují rozlohu Aralu v běhu dějin a tím demonstrují rozsah katastrofy, kterou způsobila pýcha člověka, hrajícího si na pána přírody. Sestupoujeme dolů k vrakům lodí, které dnes sedí v písku. To, že se procházíme po dně moře i bez potápěčské výstroje dokládají tisíce bílých mušliček.

Aralské moře (karakalpacky Aral ten´izi, uzbecky Orol dengizi) je dá se říci dnes již bývalé, rychle vysychající bezodtoké slané jezero, které v plejstocénu vzniklo zatopením Turanské propadliny vodami řek Amudarja (v Uzbekistánu) a Syrdarja (v Kazachstánu). Aralským mořem toto jezero porvé nazval arabský cestovatel Ibn Rusta v roce 903 a ne neprávem, do roku 1961 to bylo dokonce čtvrté největší jezero na světě s celkovou plochou 66 100 km², maximální hloubkou 69 metrů a objemem vody 1064 km³ o slanosti 10 – 11 gramů na litr. Moře bylo významným zdrojem obživy místních obyvatel, jenom roční výlov činil 25 000 tun ryb a jenom rybářství živilo na 10 000 lidí. Námořní flotila čítala přes 500 lodí, nepočítaje stovky lehkých rybářských lodí. V souvislosti se širokým využíváním vody obou řek na zavlažování zemědělských ploch vytvořených v poušti však začal prudký pokles hladiny, který se ještě zrychlil v 90. letech. Do roku 2011 jezero ztratilo 85 % svého objemu, přes 2/3 rozlohy a jeho hladina klesla o 23 metry! Slanost ve zbylé vodě vzrostla na 100 – 110 gramů na litr, břehy ustoupily o 150 km a nechaly za sebou 45 000 km² mořského dna, z jehož povrchu je každoročně rozfoukáno 100 megatun slaného prachu. Osud Aralského moře je dnes spolu s Černobylem považován za synonymum pro ekologickou katastrofu úděsných rozměrů, který sebou nese i zánik více než 300 druhů vyšších rostlin, 35 druhů ptáků, 23 druhů živočichů a 11 druhů ryb. Pokud nebudou podniknuty žádné kroky k záchraně jezera, zcela zmizí podle propočtu odborníků do roku 2020.

Místní nazývají poušť, která vznikla po ústupu vody Aralkum (analogicky k poušti Kyzylkum), a zdá se, že jsou s osudem smíření. Každopádně žádnou radost ani dobrý pocit z tohoto místa nemáme. Jen beznaděj a zmar, ukázka toho, že člověk nemůže měnit odvěký světa běh. Ano, dále proti proudu Amudarji se lidé asi nikdy nevzdají bavlníkových plantáží ani zavlažovacích kanálů, díky kterým poušť nejen rozkvetla, ale umožnila pěstovat potraviny a přežít. Co na tom, že tady kvůli tomu přišla smrt. Později nás šokovalo, když jsme ve vnitrozemí s Uzbeky mluvili o Aralu, že se tvářili, jako by ten problém nebyl. Nejčastěji reagovali otázkou: „A ono tam už to moře není?“. Buď z nevědomosti, nebo že si chtějí vytvořit iluzi, že oni nic, hlavně že tady voda kanály teče, nebo nevím proč. Každý si hájí své právo na život a tady to bylo zřetelnější, než jinde. Karakalpakstán žízní a my se vydáváme na cestu na východ, do míst, která právě proto prosperují. Do míst, kde o katastrofě Aralu nic nevědí a nebo vědět nechtějí. Nikdy na tohle setkání nezapomeneme.