Cesty a památky

Vraž si do lýtka dýku, a jestli řekneš nebolí, pak bodni kohokoli v okolí. Uzbecké přísloví.

Při našich pojížďkách po Buchaře jsme se seznámili s řidičem Maršrutky Ibrahimem Rachmatovem (Ibrahim Rachmatov, ul. Vabkent 2, 200 100 Buchara, Uzbekistán, tel. +998 65 725 21 20), který se ukázal jako veselý a trochu nostalgický chlapík ve věku kolem 40 let, ale věk se dal určit jen těžko. Jednak nás vozil opravdu za babku po Buchaře a dělal nám dost dobrého společníka. Ochotně nám vyprávěl o starostech a slastech současného života a za každou druhou větou říkal, že za Sovětského svazu bylo líp. Nostalgie spočívala v tom, že kromě oné maršrutky nemá nic, dře bídu s nouzí, zatímco dříve nebyl problém, aby se podíval se zájezdem až do Moskvy nebo jel od odborů do horského sanatoria. Lépe se prý hospodařilo s vodou, zatímco dnes jsou hráze děravé, a že prostě život byl lepší. Možná z pohledu tohoto jednoho človíčka, který nemá ani na zubaře, a tak jeho úsměv připomíná noty na buben, to tak je. Z celospolečenského pohledu to jistě tak není. Tak tohoto Ibrahima jsme si domluvili, že nás odveze do dalšího místa našeho pobytu, do města Navoj (130 km z Buchary), s několika zastávkami cestou.

Za cestu jsme zaplatili 100 000 sumů (700 Kč) za všechny, takže si chlapík na místní poměry asi pěkně vydělal, ale o ceně jsme nijak nesmlouvali. Byli jsme rádi, že to pro něj můžeme udělat. Navíc si musel sehnat u úřadů potvrzení, že smí vůbec opustit hranice města. Na tuto dalekou jízdu přijel včas podle domluvy, maršrutku měl nablýskanou a sám si vzal čistou košili s kravatou. Přistoupil k tomu tedy dost zodpovědně. Ráno v 8:00 tedy opouštíme vznešenou Bucharu a vyrážíme vstříc dalším zážitkům.

Jako první zastavujeme na severním okraji Buchary, kde se nachází velkolepý palác bucharských emírů magnitské dynastie, s poetickým názvem Sitоrаi Mоhi Хоssа [Sitoraj Mochi Chosa] (= hvězda podobná měsíci). Palác byl postavený ve druhé polovině 19. století emírem Muzaffarchánem (1860–85) na základě doporučení mudrců, kteří se podíleli na výběru lokality pro jeho umístění. Na všechny brány Buchary bylo prý tehdy rozvěšeno skopové maso a jelikož na Samarkandské (severní) bráně zůstalo nejdéle čerstvé, ve vzdálenosti 4 kilometrů od ní přikázal stavbu založit. Název palác dostal na počest jeho milované ženy Sitorabony, která zemřela při porodu syna. Za vlády emíra Bachodirchána (1885–1910) byl palác přestavěn a rozšířen v evropském stylu a v této stavební činnosti pokračoval i poslední bucharský emír z magnitské dynastie Mir Sajd Alimchán (1911–20). Palác se rozrostl na plochu zabírající 6,7 hektarů, kde se nachází park typu „Čor-bor“ (= čtyři díly), přijímací sál, hostinský dům, harém, mešita, pavilón Kušk (= vež) a výběh pro slony. Místní stavitelé pod vedením architekta Hodži Hafíze se vydali na zkušenou do Petrohradu a na Jaltu, kde chtěli čerpat inspiraci pro stavbu tohoto paláce a výsledkem je unikátní kombinace evropského a orientálního stylu, jaké nejsou často k vidění. Jakkoliv může palác připomínat evropské letohrádky, tradiční dělení na mužskou a ženskou (harém) část je zde striktně dodrženo, stejně tak výzdoba interiérů v orientálním stylu. Po revoluci v letech 1920–24 sloužil palác jako sídlo vlády Bucharské lidové republiky, po jejím začlenění do Uzbekistánu slouží od roku 1927 jako uměleckoprůmyslové muzeum Bucharského kraje, vstupné činí 11 000 sumů (= 77 Kč).

U vstupu do paláce se nás ujala sama ředitelka muzea Diana Maršaripova, která nás celým tímto komplexem ochotně provedla. Dovnitř se vstupuje hlavní bránou z roku 1914, která je vyzdobena červenými a modrými kachlíky, a která ústí přímo a hlavní vnitřní nádvoří. Od brány vybíhají na obě mohutné hradby vysoké 7 metrů a silné 3 metry, zpevněné obrannými baštami, které měly bezpečně chránit emírovo soukromí při jeho pobytu zde. Úplně bez zajímavosti není ani fakt, že nedaleko brány se nachází malá soukromá elektrárna o výkonu 5 KW, která již od roku 1916 zásobovala palác elektřinou.

Hlavní palácové nádvoří (chovli birun) uzavírá ze dvou stran emírův palác a z jedné strany se otevírá íván Salamchona, kde se každé ráno shromáždili palácoví sloužící, aby pozdravili emíra. Vlastní palác byl postaven v letech 1912–14 bucharskými mistry, kteří se inspirovali stavbami v evropské části Ruska a pro vnitřní vybavení byly svezeny kousky z celé Evropy (křišťálové lustry z Čech, lampy z Rakouska, parkety z Ruska, dveřní zámky a panty z Anglie, barevné skol z Francie a zrcadla z Itálie). Nejkrásnější místností paláce je bezesporu „Bílý“ nebo také „Trůnní sál“ (Chanoj safed), vyzdobený bohatou štukovou výzdobou od známého bucharského mistra Usta Širina Murodova (1885–1957). Ten poprvé v historii středoazijské architektury provedl štuky na zrcadlovém podkladu, na kterých s 25 pomocníky pracoval dva roky. Na okna byly zavěšeny bílé hedvábné záclony, vyšívané zlatem, uprostřed byl položen vzácný čínský koberec o rozměrech 17×7 metrů a interiér doplnily barokní francouzské vázy z 18. století. Zajímavé jsou pochopitelně i další sály paláce, jako Šachový kabinet nebo velký Banketní sál (Ziofatlar zale) s originální barevnou výzdobou a portrétů posledních dvou emírů z magnitské dynastie Bachodirchána a Alimchána. Uprostřed sálu je vystavená originální lednička z 19. století, na kterou se pokládaly kusy ledu a studená stékající voda chladila potraviny uvnitř. K paláci je připojena přízemní budova Mirzachon, což se dá volně přeložit jako kancelář nebo sekretariát. Tady seděli úředníci, kteří přijímali stížnosti a přání poddaných, třídili je, vyřizovali nebo postupovali. Vchod je kryt dřevěnou stříškou, a ozdoben dvojicí lvů z šedého kazaňského mramoru, které na počátku 20. století vytvořil umělec Abdurachim Turdiev z Nuroty jako symbol emírského státu a spravedlnosti. Uvnitř se dneska již stížnosti nesepisují, ale zato je tu výstava historického čínského a japonského porcelánu.

Od paláce pokračujeme v prohlídce k domu pro hosty, který stojí kousek stranou a je památkou architektury z přelomu 19. a 20. století. Uvnitř je etnografická výstava obleků z Bucharské oblasti, převážně z 19. století. Zajímavé byly například zlatem vyšívané chaláty (vrchní plášť) emíra Alimchána, vážící 10 kilogramů, pánské pokrývky hlavy „kuloch“ (že by z tohoto slova pocházel náš kulich?) a nebo dětské i mužské boty.

Naší další zastávkou je harém s domem jakési hospodyně nebo správcové harému pochází z roku 1918 a postaven je v maurském slohu. Tvoří ho samostatně stojící dvoupatrová budova, kde je v přízemí velký sál s kruhovým bazénem a okolo rozmístěné pokoje pro emírovy konkubíny a v první patře jsou otevřené ívány s dřevěným zábradlím pro odpočinek dívek. Před budovou harému je velké jezírko, v kterém se dle stále přežívajících skazek (nad kterými se ovšem naše průvodkyně zardívala a nechtěla je potvrdit) koupaly nahé dívky z harému, mezi kterými si emír vybíral, s kterou stráví dnešní noc. Pokud si nemohl vybrat, vhodil mezi ně zlaté jablko po způsobu antických bájí, a která dívka mu ho přinesla, ta u něho zůstala. Dívky se prý o emírobu přízeň doslova rvaly – ovšem nikoliv z lásky k němu, ale proto, že vladař si nedopřál žádnou ženu dvakrát. Když s ním prožila noc, daroval ji některému ze svých vezírů nebo jiných vysokých úředníků – a to byla pro dívku cesta z harému, neboť ji čekal spokojený život v dostatku místo postupného stárnutí mezi desítkami (a prý i stovkami) sokyň. Říká se, že bucharský emír Mir Sajd Alimchán naposledy vhodil zlaté jablko mezi dívky v létě roku 1920. Dnes je v budově harému expozice výšivek 19. století z celé Bucharské oblasti.

V sousedství harému a jezírka je dřevěná besídka Kušk (= vež) s minaretem (který ukrývá schodiště na besídku) z let 1916–18, tedy z posledního období vlády emíra Mira Sajda Alimchána. Emír si ji nechal postavit proto, aby mohl odsud nerušeně užívat krásu okolního parku a prý i krásu dívek, které se nahé koupaly v jezírku dole.

Prohlídka celého komplexu byla moc zajímavá a celý palác nám umožnil nahlédnout pod pokličku života posledních emírů. A pokud budete v buchaře, jeho prohlídku prostě nelze vynechat. Pro případné zájemce o prohlídku paláce jen jako výlet z Buchary jedna praktická rada – z centra města sem jede asi 20 minut maršrutka číslo 61 a cesta stojí 1000 sumů (= 7 Kč) za osobu.

My ovšem po prohlídce pokračujeme s Ibrahimem v další cestě a naší nejbližší zastávkou po asi 40 kilometrech je okresní město Gižduvan, ve kterém dnes žije na 41 000 obyvatel. První písemné zmínky o městě pochází již ze začátku 10. století, ale archeologické vykopávky dokazují osídlení ještě dávno před příchodem islámu. Město prosperovalo z obchodu, jako jedno z trhových center Samanidské říše, ale všeobecného věhlasu se mu dostalo až ve 12. století, kdy ho proslavil zdejší významný súfijský učenec Abdulchálik Gižduváni. V 16. století bylo město obehnáno hradbami a stalo se významnou vojenskou pevností na důležité obchodní cestě z Buchary do Samarkandu.

Nás sem přivedly dvě věci. Jednou je slavná Ulugbekova medresa s hrobem Abdulchálika Gižduvániho a druhou tradiční keramická výroba Ališera Narzlajeva a tento záměr se nám podařil naplnit dokonale.

Ulugbekova medresa je jednou ze tří medres, které nechal tento slavný vládce vystavět. Jednu jsme už viděli v Buchaře, druhá je tato a ta třetí nás ještě čeká v Samarkandu. Tato medresa byla postavena v letech 1432–33, má jeden vstupní a jeden vnitřní íván, mešitu a chanaku (něco jako súfijský klášter), fasáda vstupního průčelí je vyzdobena glazovanými dlaždicemi do složitých tvarů. Pylony hlavního portálu jsou třemi linkami rozděleny na tři velké obdélníky – panely – zdobené barevnými glazovanými cihlami světle modré a tmavomodré barvy, které v kombinaci s neglazovanými cihlami vytváří zajímavé geometrické obrazce. Stejný styl výzdoby je použit na sousedních stěnách a nárožních věžích. Nad vchodem do nádvoří se dochoval zbytek nápisu bílými písmeny na modrém podkladu: „Je to skvělé místo … příbytek … stejně jako v zahradách ráje … největší sultán, milostivý … Spasitel světa a víry Ulugbek … ať Alláh prodlouží jeho vládu.“ Na konci nápisu je pak ještě čitelná číslice .36, což bezpochyby značí zbytek letopočtu dokončení – tedy 836 hidžry, tedy 1433 našeho kalendáře. Další nadpis nad bočním vchodem vzpomíná, že v roce 991 hidžry, tedy 1583 našeho kalendáře, byla medresa opravena z příkazu Abdul-Azíze Abdula Bachadurchána. Dispozice této stavby je poněkud odlišná od jiných medres již tím, že po stranách vchodu jsou dva veřejné sály, kam měli přístup poutníci, kteří přicházely k hrobu Abdulchálika Gižduvániho. V této jedinečné stavbě se mísí stavitelské prvky celé střední Asie a také Perské říše, protože Ulugbekův děd, Timur, přivezl do své říše umělce ze všech dobytých území. Díky tomu mají všechny tři Ulugbekovy medresy svůj specifický styl, který je zcela ojedinělým přínosem do dějin světové architektury.

Před medresou je hrobka Abdulchálika Gižduvániho, upravená do dnešní podoby po roce 1995. Tento významný súfijský filosof, vůdce a učitel se narodil v Gižduvanu někdy kolem roku 1121, přesné datum není známé. Jeho otcem byl imám Abduldžamil, který pocházel z Malátye ve východním Turecku a matkou Šachrizáda, dcera bucharského emíra. Traduje se, že přes svého otce byl Abdulchálik Gižduváni potomkem imáma Málika. Vzdělání získal v Buchaře, kde byl žákem v té době uznávaného učitele Alijama Sadreddina, ovšem přijal a dále rozvíjel duchovní učení perského myslitele Jusufa Mamadáního (1048–1138) z Hamadánu v dnešním Íránu. Datum jeho smrti se různí, uvádějí se roky 1179, 1189, 1199 nebo 1220, přičemž nejpravděpodob­nějším datem úmrtí je rok 1199.

Po prohlídce místních pamětihodností jdeme ještě navštívit keramickou dílnu místního významného lidového umělce Usto Ališera Narzulajeva. Pan Narzulaev se narodil v roce 1953 a po ukončení střední školy v Buchaře absolvoval Samarkandský stavebně-architektonický institut jako inženýr. Veškerý svůj volný čas ale věnoval rozvíjení více než dvěstěleté rodové tradice (dílnu založil kolem roku 1800 předek Šarofiddin Gižduváni) ve výrobě keramiky, s kterou získával mnoho ocenění. V roce 2002 byl jmenován prezidentem republiky národním umělcem Uzbekistánu a obdržel i ocenění od generálního ředitele UNESCO Federica Mayor Zaragozy za přínos světovému umění. V roce 2003 se stal akademikem Akademie umění Uzbekistánu. V jeho díle pokračují i jeho synové Serzodžon, Olimžon a Obidžon, jako sedmé pokolení v nepřetržité linii (kromě tří synů má ještě 10 dcer a jednu manželku :-)), protože výrobou keramiky se v rodině vždy věnují pouze muži. A stále používají stejnou techniku i stejné suroviny a se svým pracovním postupem nás seznámili. Hlínu získávají ze speciální sloje „Gančira“ v hloubce 2 m pod povrchem v okolí Gižduvanu, která se mísí se speciální Darinčskou hlínou z vápencového lomu u města Navoj. Potom se vše promísí s dozrálými plody (chmýřím) orobince, prohněte důkladně nohami a na 2 dny odstaví odpočinout. Třetí den se znovu mísí s vodou, tentokrát rukama, a podle potřeby se doplní orobinec. S takto připravenou hlínou se již pracuje na hrnčířském kruhu a zpracovat se musí do tří měsíců. Po vytočení se dá polotovar usušit na 24 hodin do stínu, poté se zabrousí, začistí, a přímo na hlínu se nanáší malba, která se polije glazurou vyrobenou podle rodového receptu. Následuje jen jedno vypálení v peci, které trvá 18 – 20 hodin při teplotě 950 – 1050°C, po kterém se malba objeví na povrchu. Během žáru v peci také vyhoří chmýří orobince, glazura tak zateče do struktury vypalovaného výrobku, a ten získá na mnohem větší pevnosti i tvrdosti. Po vyndání z pece chladne keramika dalších 12 hodin – a je hotovo!

Keramika Narzulajevových se vyznačuje typickou výzdobou, charakteristickou pro okolí Gižduvanu, v současnosti používají asi 200 různých vzorů a 70 tvarů. Jejich práce jsou vystaveny v muzeu orientálního umění v Moskvě, ve Státním muzeu umění Uzbekistánu, Státním muzeu užitého umění Uzbekistánu, v dalších muzeích, galeriích a soukromých sbírkách po celém světě.

Od našeho řidiče Ibrahima jsme se dozvěděli, že je vyhlášená i místní kuchyně, a to uzené a vykostěné ryby nebo a také speciálně připravovaný šiš-kebab (grilované marinované mleté maso). Ovšem jelikož nás tak trochu tlačil čas, oběd jsme museli oželet s tím, že se najíme až v cíli naší cesty. A ten nebyl daleko. Ještě asi 20 kilometrů a jsme u hotelu Zaravšan nedaleko města Navoj, kde se začíná další etapa našeho putování.