Cesty a památky

Světlo tu svítí ne z nebes, ale ze země. V letopisech o Buchaře.

Do Buchárá-í-Šeríf což znamená „vznešená Buchara“, jak se městu říkalo do roku 1920, jsme dorazili včas, tedy v 10 hodin ráno – odpočatí a vyspalí. Trochu nás zaskočilo, že z nádraží je to do vlastního města ještě asi 15 kilometrů, nicméně podobné vzdálenosti v poušti nic neznamenají. Oproti domluvě nás tady nečekali zástupci Uzbekturiuzmu s autem, a tak po několika marných pokusech se dovolat na pana Mansura Zakimova za vydatné pomoci jednoho taxikáře, se vydáváme právě s tím ochotným taxikářem na cestu do centra. Za taxík platíme poměrně dost, 30 000 SUM (= 210 Kč), ale ten n ás hodil nejprve ke kanceláři Uzbekturismu, počkal na nás, a pak nás odvezl až k našemu hotelu Šachriston. Ten jeprakticky v centru města a za ubytování jsme platili 15 USD/os/noc, a zůstáváme zde na 2 noci (celkem 280 Kč/os/pobyt). Ubytování to bylo dost dobré a v ceně byla i snídaně v hotelové restauraci. Jakmile jsme vybalili věci, vyrážíme za novým poznáním, seznámit se s pohádkovou Bucharou, jedním z nejstarších měst Střední Asie.

Název města Buchara pochází pravděpodobně ze sogidštiny [buharak] a znamená něco jako „šťastné místo“, ačkoliv část lingvistů se kloní i verzi, že název pochází ze slova [vi-hara], což v sanskrtu znamená „buddhistický klášter“. Buchara každopádně hrála vždy významnou roli v dlouhé historii oblasti a i dnes se jedná o vvýznamné středisko průmyslu, školství a kultury s více než 300 000 obyvatel. Archeologické vykopávky na území města odhalily několik kulturních vrstev, z nichž ty nejhlubší leží až ve 20 metrové hloubce. Nejvýznamnější nálezy starověku ovšem pochází z období antiky (3. stol. př. n. l.) a z této doby jsou také první písemné doklady o existenci města, jehož stáří se tak odhaduje minimálně na 2500 let. Kolem roku 330 př. n. l. obsadil Bucharu Alexandr Makedonský, v té době již byla důležitou zastávkou na karavanních cestách, které se staly základem pozdější slavné hedvábné stezky. Od 7. století, kdy do oblasti přichází islám, se Buchara stala součástí chalifátu, nicméně od roku 875, kdy se vlády ujali Samanidé z perské dynastie, získala na něm plnou politickou i ekonomickou nezávislost. Již na konci 9. století je město nejvýznamnějším centrem muslimské kultury a vzdělání a jedním z nejvýznamnějších muslimských měst vůbec, kterému se přezdívalo „Pilíř islámu“, ačkoliv byla i v té době domovem mnoha různých náboženství a religií (zoroastrismu, křesťanství, judaistiky i buddhismu). V té době se zde rozvíjela literatura, historie, teologie, astronomie, matematika, medicna nebo právo a působily zde takové osobnosti, jako Firdausí, Rudakí, Ismatalah Bukhari (zemřel roku 1021) nebo lékař Abú Ali Ibn Sina (980 – 1037), známý u nás jako Avicena. Počátkem 13. století utrpěla Buchara vpádem Čingischána a po roce 1370 trpěla pro změnu pod krutovládou Timura. Druhé období rozkvětu zažila od počátku 16. století, kdy se stala hlavním městem Bucharského chanství pod vládou dynastie Šejbanidů. Ti provedli například reformu školství, když nařídili povinnou dvouletou školní docházku po dovršení věku 6 let, na kterou navazovalo studium v medrese (3 stupně vzdělání, každý po dobu 7 let). V té době bychom napočítali na 350 mešit a 100 medres, kde studovalo okolo 10 000 studentů! Díky tomu dochází k ohromnému rozvoji vědy, literatury a umění vůbec, což sebou neslo i rozvoj jazyka – uzbečtiny. V letech 1540–50 vznikla v Buchaře slavná knihovna, která soustředila významná díla tehdejšího světového poznání a Buchara začala být vnímána jako hlavní město všech turkických národů a centrum vzdělání celé Střední Asie. V roce 1753 se perský místodržící z dynastie Magnitů Mohamed Rehim prohlásil emírem, a jeho následníci vládli bucharskému emirátu despotickým způsobem až do roku 1920. Ačkoliv oblast již v roce 1868 ovládli Rusové pod vedením kapitána Kaufmana, emír se sice stal formálně závislým na carovi, byla mu však ponechána možnost rozhodovat o vnitřních záležitostech. Když pak v roce 1918 požadovalo nové bolševické vedení po emírovi, aby se vzdal trůnu, ten nechal celou delegaci povraždit. Následně vypuklo ve městě povstání, kterému přišla v roce 1920 na pomoc Rudá armáda pod vedením vojevůdce Frunzeho, s jejíž pomocí byl svržen poslední emír Mohamed Alim-chán (1880 – 1944) a došlo k vyhlášení samostatné Bucharské lidové repubiky. Ta byla následně v roce 1924 začleněna do uměle vytvořené Uzbecké SSR.

Většina dochovaných památek, díky kterým byla Buchara zapsána v roce 1993 na seznam světového kulturního dědictví UNESCO, pochází z období vrcholného a pozdního středověku. Ve městě je 457 památkově chráněných objektů, což je nejvíce ze všech starých měst Uzbekistánu a každoročně si je přijede prohlédnout okolo 100 000 turistů, což je skutečně hodně málo s porovnáním s návštěvností památek třeba v ČR (např. jen zámek Lednice navštíví 325 000 návštěvníků za rok).

O historii jsem se rozepsal trochu podrobněji, protože je nejen velmi zajímavá, ale akcentuje mnoho nám již známých osobností i míst z předchozí cesty po Íránu, takže vše do sebe krásně zapadá.

Prohlídku města zahajujeme na náměstí Registan, kterému dominuje citadela Ark, zvaná také Šachriston (z perštiny = nejstarší základ města). Jedná se nejen o nejstarší dochovanou památku města, ale především o rezidenci bucharských vládců. Stojí na uměle navršeném pahorku o rozloze 4 hektary, vysokém asi 20 metrů, z něhož nejstarší nálezy pocházejí ze 4. století př. n. l. V roce 1220 pevnost pobořil Čingischán a v 16. století byla Šejbanidy znovu postavena a opevněna dodnes dochovanými hradbami vysokými 16 až 20 metrů a měřícími po obvodu 790 metrů. Naposledy citadelu přestavěl emír Šachmurad (1785–1800), kterému se přezdívalo „nehřešící emír“. Ten nechal opravit většinu starších budov a vystavěl také novou ceremoniální vstupní bránu. V té době žilo v citadele okolo 3 000 lidí a byla tak vlastně sama městem ve městě. V roce 1920 byla pevnost vybombardována Rudou armádou při útoku na posledního emíra Mohameda Alim-chána, přičemž byly poprvé historii použity bomby schazované z letadla. Pevnost se v době naší návštěvy opravovala, a tedy nebyl možný vstup.

Kolem vysoké železné konstrukce nejstarší vodárny ve městě, pocházející z 20. let 20. století, se přesouváme ke komplexu Bolo-chauz (= dětské jezírko) s mešitou, minaretem a jezírkem (chauz), který leží naproti bráně pevnosti Ark, stále ještě na náměstí Registán. Mešitu postavil chán Kuli v letech 1712–13 a emír Šachmurad (1785–1800) si ji oblíbil jako místo, kde se setkával při páteční modlitbě s poddanými. Vyznačuje se především nádherně zdobeným ívánem, obráceným k pevnosti, jehož 20 štíhlých dřevěných sloupů, vysokých 12,5 metru se odráží ve vodách jezírka (chauz) před ním a tím se jejich počet znásobuje. Nízký minaret byl přistavěn v roce 1910. Komplex unikl téměř zázrakem bombardování v roce 1920, kterému podlehly všechny ostatní stavby na Registánu.

Naším dalším cílem je komplex Koš-Medrese (= dvě medresy) na kraji velkého městského parku. Mimochodem dvě proti sobě stojící medresy představují charakteristický prvek bucharské architektury a ještě se s ním setkáme několikrát. První z nich, medresa Madari-chán (= medresa chánovy matky), byla postavena v letech 1566–7 na počest matky chána Abdulla II. Datum dokončení stavby (947 H) je uveden v básnickém majolikovém nápisu nad vchodem, celý portál pak zdobí bohatá mnohobarevná majolika. Kompozičně se jedná o typickou školu s celami pro studenty i vyučující kolem centrálního nádvoří a učebnami po obou stranách portálu vstupní budovy. Naproti přes malé náměstí (dříve ulici) stojí medresa Abdulla-chán (= medresa chána Abulla), postavená v letech 1588–90. Zdobí ji vysoký portál hlavního vchodu, jehož neobyčejná výzdoba mu propůjčuje až slavnostní sváteční podobu, kterou podthují majolikové dlaždičky chladných tónů (šedá, zeleno-modrá a bílá).

Přilehlým parkem, který se jmenuje Park Samanidů a vznikl na místě starověkého pohřebiště, pokračujeme k opravdu unikátní památce, která je doslova perlou stavitelství a stěžejním dílem architektury Střední Asie – mauzoleu Samanidů. Postavil ho mezi léty 842–43 Ismail Samani, první ze samanidských vládců, pro svého otce Ahmada Inb Asada. Později se stalo mauzoluem rodinnou hrobkou Samanidů a pohřben je tam i sám Ismail. Představuje nejstarší dochovanou islámsku stavbu Střední Asie, jedinou dochovanou stavbu z doby vlády dynastie Samanidů a první mauzoleum tohoto typu v dějinách islámské architektury. Typově přitom stavba vychází z podoby zoroastrijského ohňového chrámu, takže je v ní patrný stále silný přežívající vliv předislámských tradic, které se projevují i v dekorativní výzdobě. Má čtvercový půdorys 10×10 metrů a jeho stěny zdobí unikátní dekorativní kladení cihel, které vytváří neopakovatelnou hru světla a stínů, která se mění v závislosti na poloze slunce a intenzitě jeho svitu. Mauzoleum bylo poprvé odborně popsáno a objeveno pro dějiny architektury v roce 1934, kdy také proběhla restaurace kupole. Zbylé části stavby dosud restaurovány nebyly.

Na dohled od mauzolea Samanidů stojí na kraji parku mauzoleum Čašma-Ajub (= mauzoleum Jóbova pramene). Jedná se o složitou stavbu z 12. století, která spíše vypadá jako pevnost, mnohokrát přestavěná ve 14. až 19. století. Typický vzhled mu dává kónická kupole, sklenutá v letech 1379–80 za Timura přímo nad vlastním posvátným pramenem. Místo je spojeno s legendou o proroku Jóbovi (zmiňovaném v Bibli i Koránu), který měl žít v „zemi Uc“ (Job 1:1), ztotožňovanou právě se Střední Asií. Když kráčel v době nebývalého sucha tímto místem, lidé, umrající žízní, ho prosili o vodu. Jób tedy udeřil do země svou holí, vytryskl pramen chladivé a svěží vody. Pramen je tu do dnes a v mauzoleu je od dob SSSR poněkud stále podivně vypadající muzeum vody, přestože již bylo zbaveno původní ideologie. Nehledě na to, je ale toto místo dokladem křesťanskén tradice v těcho místech a její akceptace později převládajícím islámem.

Kolem pevnosti Ark se přes Registán vracíme zpět a přicházíme na uzavřené náměstí Poj Kaljon (= úpatí velikého). Obklopuje ho bezpochyby nejkrásnější komlex staveb, které z něj činí nejpůvabnější místo Buchary a vytváří její charakteristickou siluetu. Název vychází z toho, že se nachází pod „velikým minaretem Kaljon“. Ten je také hlavní památkou náměstí. Postavil ho stavitel Bako v roce 1127 (jak dokládá dochovaný nápis na jeho plášti) před hlavním průčelím nedochované mešity chána Arslana. Tu zničil Čingischán, ale minaret ho okouzlil natolik, že se ho rozhodl ušetřit. Díky tomu zde dodnes stojí unikátní kónická stavba vysoká 46,5 metrů s průměrem 9 metrů u úpatí a 6 metrů na vrcholu. Měli jsme to štěstí, že nám imám Muchidin ze sousední mešity půjčil klíče a umožnil nám vystoupat po 105 schodech na vrchol minaretu, který není pro turisty jinak přístupný. Otevřel se nám jedinečný výhled na celé město a všechny okolní stavby, které zezhora vypadají docela jinak, než z perspektivy ulice. Taky jsme si mohli vyzkoušet poslední pocity odsouzenců na smrt, kteří byli z vrchu svrháváni v době vlády poslední dynastie, takže lidé minaretu přezdívali „věž smrti“. Náměstí uzavírá na straně minaretu Madžid-i Kaljon (= mešita Kaljon), dostavěná v roce 1514 v typickém timurovském slohu, která byla svou rozlohou 1 hektar druhou největší ve Střední Asii (po mešitě Bibi-chanym v Samarkandu). Do galerií pod jejími kupolemi, kterých je 288 a které nese 208 sloupů, se vejde až 12 000 věřících. V zadní části velkého nádvoří stojí drobná stavba z roku 1919, kterou nechal Said Alimchán postavit na památku dětí, které pozabíjel Čingischán, když vjel na koni do původní mešity a nalezl zde ukryté obyvatele města. Na druhé straně uzavírá náměstí medresa Mir-i Arab (= medresa Miri Araba), kterou nechal postavit v letech 1535–36 šejch Abdulláh Jamani (z Jemenu), duchovní rádce prvních Šejbanidů, zejména chána Ubajdulla. Ten podle legendy získal peníze na stavbu medresy prodejem výše než 3000 Peršanů do otroctví, proto se také medrese říká medresa Giron (= medresa na lidských slzách). I v dobách SSSR sloužila medresa jako jediná funkční islámská náboženská škola a není přístupná turistům; pouze muslimové mají přístup k hrobce chána Ubajdulla.

Stačí obejít mohutné zdi medresy Mir-i Arab a stojíte na dalším náměstí, kde stojí, rozložitými portály hezky proti sobě další dvě medresy. Po levé ruce střízlivě, ale velkolepě se tyčí medresa Ulug Beka, s jejíž stavbou bylo započato v roce 1417. Stavitelem je Ulug Beg (= velký vůdce), vnuk slavného Timura, který byl v té době vezírem (vladařem byl jeho otec Šachruch, po němž se sám stal vládcem v roce 1447) Samarkandu a Buchary. Byla to vůbec první medresa ve Střední Asii, která se stala prototypem všech mladších staveb, portál i stěny zdobí střízlivá, ale velmi působivá výzdoba z dlaždic v modrých odstínech. Původní dveře dosud zdobí vyřezávané nápisy: Touha po poznání je úkolem každého muslima i muslimky a Nad lidmi, kteří načerpali moudrost knih, budou denně otevřeny dveře boží blaženosti. Jedná se o jedinou stavbu podobného rozsahu z timurovského období v Buchaře a jednu ze tří medres, které nechal Ulug Bek postavit. V medrese je dnes několik obchůdků a muzeum věnované výzkumu a obnově památek v Buchaře. Naproti přes ulici stojí mladší medresa Abdulaziz-chán (= medresa chána Abdulazíze), s jejíž stavbou bylo započato v roce 1652 a nikdy nebyla zcela dokončena. Dochovaná výzdoba a architektura jsou bohatší a barevnější než u protilehlé medresy Ulug Beka, takže medresa připomíná svou architekturou stavby v íránském Esfahánu. Dokládá také soudobé tendence ve zmírnění islámských zákazů v uměleckém projevu – místo strohých geometrických ornamentů se zde potkáváme se zobrazením bájných tvorů, různobarevných květů a v interiéru dokonce i lidských postav. V medrese je pochován Mavlono Šaríf, imám a učitel chána Abdulazíze (1645–80), a jeho mauzoleum je hlavní svatyní této části města. Medresa je také poslední monumentální stavbou tohoto typu v Buchaře, následující stavby již byly mnohem skromnější a bez většího uměleckého ztvárnění.

Přes vyhlášené bucharské kryté bazary zvané zde Toki (= oblouk, klenba, kupole), které vznikaly v průběhu staletí zaklenutím významných obchodních ulic a také jejich křižovatek, pokračujeme v další prohlídce. V Buchaře se z původních pěti zachovaly tři toki – Toki-Zargaron (= Kupole klenotníků), Toki-Sarrafon (= Kupole penězoměnců) a Toki-Tilpak-Furušon (= Kupole prodejců přikrývek hlavy), které jsme postupně prošli všechny. Dnes většinou slouží k prodeji suvenýrů, ale také různých rukodělných výrobků praktického využití. Tady jsme se na chvíli zastavili u uměleckého kováře Ikrama Sajfulova nebo v dílně Džumajeva Bachčilova, kde se vyšívá zlatými nitěmi. Na ulici jsme také viděli často hrát deskovou hru „nardy“, kde se pomocí hodů kostkou přesouvají dvoubarevné kameny na stranu protihráče.

Před východem z Toki-Tilpak-Furušon jsou na náměstí pod střechou odkryté nedávno objevené zbytky starých lázní, za kterými vyčnívá vrchol 6,5 metru do země zapuštěné Madžid Magak-i Attari (= mešita v jámě nebo také hluboká mešita). Před arabskou invazí zde byl trh, na kterém se obchodovalo s léčivými bylinami a kořením, a na místě mešity stával nejpozději v 6. století chrám Moch (= měsíce), neboť měsíční bůh byl ve staré Mezopotámii ochráncem kočovníků a karavan, kterým svítil v noci na cestu. Je zajímavé, že jeho kult se rozšířil ve starověku až na území Střední Asie – a přežíval zde až do raného středověku. Mešita Magaki Attari je tak zřejmě nejstarší mešitou v Buchaře, neboť Arabové se pochopitelně snažili zrušit jakékoliv vzpomínky na stará náboženství, a proto chrám přestavěli na mešitu před rokem 943, kdy je o ní první zpráva. Jižní portál vyzdobený unikátními ornamentálními vzory archaického typu pochází z 12. století a je považován za stěžejní dílo rané bucharské architektury. Chán Abdulazíz I. provedl v letech 1545–49 generální přestavbu mešity, při které byl jižní portál zasypán a prolomen nový horní vstup. Jižní portál byl restaurován poté, co byla v letech 1930–35 mešita odkryta a odhalena v původní výškové úrovni.

Za kupolemi Toki-Sarafon nás čeká další velký soubor historických staveb na vyhlášeném bucharském náměstí Ljabi-chauz (= v přeneseném významu něco jako „rty okolo bazénu“). Je to náměstí, uprostřed kterého je jedna z mála dochovaných středověkých vodních nádrží (chauz) v Buchaře, tato má rozměr 46×36 metrů a nechal ji vybudovat významný hodnostář chánského dvora Nádir divan- begi (divan begi je název funkce) kolem roku 1620. Do vzniku Sovětského svazu bylo ve městě podobných nádrží mnoho (viz třeba nádrž u mešity Bolo-chaus) a obyvatelům sloužily jako zdroj pitné i užitkové vody – no a také jako zdroj různých nemocí. Proto jich byla většina v letech 1920–30 zrušena. Ljabi-chauz je významný především tím, že celý areál staveb kolem něj na náměstí se dochoval v podobě, ve které se utvářel po dobu 16. a 17. století. Dnes je to oblíbené místo odpočinku ve stínu prastarých moruší, vysazených současně se založením nádrže, kde se můžete zaposlouchat do vyprávění o židovské vdově, která nechtěla původně prodat svůj dům, aby mohla nádrž vzniknout, nicméně pak si náhradou u Nádira divana-begiho vymínila jinou půdu, na které nechala postavit synagogu. I my jsme se tu na chvíli posadili a dali si vynikající místní zmrzlinu (pohár o 3 kopečcích za 2 000 SUM = 14 Kč) a čaj, takže jsme mohli v klidu sledovat rituál, při kterém lidé obchází staré kmeny moruší, a když při třetím kolečku vysloví přání, prý se jisto jistě splní. Vyzkoušeli jsme to, tak uvidíme …

Na severu uzavírá náměstí Ljabi-chauz největší medresa ve Střední Asii medresa Kukeldaš (= mléčný bratr), jejíž stavbu financoval vlivný vezír Kulbaba, který svůj úřad úspěšně zastával po dobu vlády několika chánů z dynastie Šejbanidů. Stavba byla dokončena v době vlády Abdulchána II. v letech 1568–69, rozprostírá se na ploše 86×69 metrů a obsahuje 160 pokojů. Za sovětské éry v medrese sídlila vláda Uzbecké SSR. Na západě náměstí uzavírá chanaka Nádira divan-begiho (chanaka je místo, kde žili dervíšové) dokončená v letech 1619–20, jejíž výzdoba je vzhledem k jejímu účelu poměrně konzervativní. Poslední a nejmladší stavbou je na východní straně náměstí medresa Nádira divan-begiho dokončená v letech 1622–23, pravděpodobně zamýšlená původně jako karavensaraj. V rozporu s přísnými islámskými pravidly totiž průčelí zdobí obrazy ptáků, jelenů a slunce s lidskou tváří, což bylo do té doby u náboženské stavby nemyslitelné. Dle legendy při otevření stavby náhle Nádir prohlásil, že se jedná o madrasu, takže byla dodatečně pro tento účel upravena. Dnes slouží madrasa jako kulturní centrum a každý večer se zde konají folklorní vystoupení, na které jsme se také vydali. Během něho jsme ochutnali národní polévku mošchurda, což je vývar s hovězím masem, mrkví, hráškem a rýží, zalitý studeným jogurtem, také jsme ochutnali místní variantu plovu, který je sladší než v Karakalpakstánu, nesmaží se, ale jen dusí, a také místní lule kebab, mleté smažené a pečené hovězí maso. Na náměstí v parku před medresou pak stojí socha oblíbené postavy šprýmaře a hrdiny blízkovýchodních vyprávění a anekdot od 13. století, Hodži Nasredina. U jeho rozverné postavy na oslíku se střídal nekonečný proud svatebčanů, turistů a návštěvníků ze všech okolních zemí, takže to vypadá, že nasredinův pomník je nejpopulárnější památkou v Buchaře. Museli jsme učinit doslova manévry, abychom na kameru o něm natočili krátký synchron bez lidí.

Poslední památkou, kterou v Buchaře navštěvujeme, je medresa Čor-minor (= medresa čtyř minaretů). Ta vztnikla na poč. 17. století z nadace bohatého Turkmena chalífa Nijaz-kula a v roce 1807 byla postavena nejvýraznější dodnes dochovaná stavba, mešita se čtyřmi věžemi. Přes svůj nápadný exteriér má mešitas velmi jednoduchý interiér, prakticky bez výzdoby, v prvním patře, přístupném točitým schodištěm v jedné z věží, byla původně knihovna. Zajímavé jsou všechny čtyři nárožní věže (které ve skutečnosti nejsou minarety), protože každá má jinou formu výzdoby a odlišný tvar – existuje domněnka, že jejiz umělecké ztvárnění zpodobňuje čtyři hlavní světová náboženství (vidíme tam kříž, islámské symboly, buddhistická kola i židovské symboly). K mešitě se připojovaly dnes již zaniklé budovy madrasy pro 15 – 20 studentů a dochovala se malá nádrž (chauz) z doby vzniku madrasy.

Ačkoliv jsou v Buchaře ještě další památky k vidění, tady jsme prohlídku ukončili. Čekají nás již jen památky v okolí města cestou do Navoj. Možná jen na doplnění, zastavili jsme se v internetové kavárně (na náměstí Ljabi-chaus), hodina za internet vyšla na 3000 SUM = 21 Kč.