Cesty a památky

Prázdný pytel zpříma stát nedokáže. Uzbecké přísloví.

Protože na nás Adilbek již delší dobu za mostem přes Amudarju čekal, naskakujeme do dvou aut a frčíme přes nedaleké město Urgenč do Chivy. Hodně nás překvapilo, jak se najednou změnil charakter staveb a celkové upravenosti měst tady za řekou. Chvíli to na nás působilo, jakobychom se ocitli v úplně jiném světě. Moderní stavby, široké bulváry se spoustou lidí, něco, co jsme dosud v Uzbekistánu neviděli. Kolem letiště a velkolepě pojatého centra Urgenče najíždíme na širokou silnici do Chivy, kam je to ještě asi 30 kilometrů. Po dobré silnici tam jsme ale za necelou půlhodinku. Musím podotknout, že silnici po obou stranách lemuje trolejbusová dráha (Urgenč – letiště – Chiva), po které upalovaly tradiční české trolejbusy, oblíbená doprava mezi oběma městy. Než jsme spatřili mohutné hradby Chivy, již se setmělo, a my vjíždíme do středověkých uliček severní bránou Bogča Darvaza. O pár metrů dále, hned u vnitřní strany hradeb v ulici Abdulla Boltajev 57, se na dvě noci ubytováváme v příjemném rodinném penzionu Meros B+B. Ten je umístěn ve starém hliněném domě a personál hned od první chvíle působí velmi přátelsky. A protože cena je velmi příznivá (i se snídaní 10 USD na noc), jsme spokojení a můžeme tedy s klidným svědomím všem tohle jedinečné místo doporučit (www.meroskhiva.com, meros.khiva@gmail.com, tel: +998 625 234 737 = rusky a anglicky). Jakmile jsme si uložili věci, odcházíme s Adilbekem potemnělými uličkami historického centra města, pevnosti Ičan Kala na společnou večeři. Tu máme v dost stylové večeři Art Chorezm (tradiční restaurace v centru Ičan Kaly, kterou finančně podporuje německé velvyslanectví, a nyní se připravuje filiálka mimo staré město pro až 120 turistů), kde nám bylo umožněno ochutnat několik skvělých tradičních jídel a popít uzbecké pivo i víno. Skvělé bylo syrové hovězí maso na jemno naškrabané až téměř do pěny – na rozdíl od tatarského bifteku, jak ho známe, téměř nekořeněné, tak zvané „chanské jídlo“ a idžan. Skutečně jsme si moc pochutnali a připravili si s Adilbekem program na nadcházející dny.

Uléháme spokojení a natěšení, přestože jsme toho z Chivy zatím moc neviděli – byla tma a svítila cestou jen jedna lucerna. Ovšem nepřehlédnutelný pořádek, čistota všude na ulicích a evidentně opravené památky dávají tušit nezapomenutelný zážitek. Ani jsme nutušili, jak blízko jsme byli v očekávíní pravdě a o kolik skutečnost naše očekávání ještě překonala! Chiva nepatří u nás ke známým pamětihodnostem Uzbekistánu. Musím konstatovat, že neprávem, protože návštěva tohoto města je neopakovatelná. Nevidět Chivu je jako nebýt v Uzbekistánu. Ano, je jiná než Buchara nebo dokonce Samarkand. A možná právě proto je tak jedinečná – jedno z nejzachovalejších středověkých měst na světě s kompaktním souborem historických staveb, uzavřených hradbami a bránami, bez jakýchkoliv moderních staveb uvnitř.

O původu města Chiva se zde vypráví mnoho legend. Rád bych připomněl alespoň dvě. Podle jedné není jeho zakladatelem nikdo jiný než Sem, jeden ze synů biblického Noa. Ten měl ve snu uvidět 300 hořících pochodní, což považoval za znamení, a tak na tom místě vykopal studnu Chejvak, podle které se později pojmenovalo město u ní vzniklé. Podle jiné legendy vyrostlo město kolem pramenu v malé oáze, u které kdysi zastavila karavana. Když obchodníci ochutnali chladnou a kříšťálově čistou vodu, provolávali nadšeně „Chej vach!“ (což znamená „Ó jak skvělé!“) a tento název se vžil pro celou oázu. Skutečnost je ale taková, že archeologové doložili osídlení místa již v 1. století př. n. l., od 3. století n. l. zde postupně vyrůstá mocenské centrum celého Chorezmu, odkud vládne dynastie Afrigidů. V roce 712 město obsazují Arabové a přináší sem islám, který Afrigidové přijali a proto zůstali vládci Chivy až do roku 995. Jako významnou zastávku na Hedvábné stezce a jedno z 30 největších měst své éry ho popisuje v 10. století arabský zeměpisec al-Estakri. To je také první písemná zmínka o městě, které později ovládli Seldžukové a od roku 1097 Anuštegi­nidové. V roce 1220 pobořil Chivu Čingischán během mongolské invaze a v roce 1338 ji ke svému panství připojil Timur. Poté, co se v roce 1598 stala hlavním městem Chivského chanství, začal její velký rozvoj a vznikla většina dnešních staveb, včetně opevnění. V roce 1873 zabralo Chivu Ruské impérium, v roce 1920 bolševici svrhli chána a v roce 1924 ji připojili k Uzbecké SSR. Město leží 40 kilometrů jižně od současného toku Amudarji, a životodárnou vodu do něj z řeky přivádí kanály Palvan, Serčali a Ak. Žije zde 50 000 obyvatel (2010), staré město s názvem Ičan Kala o rozloze 26 ha bylo již v roce 1968 vyhlášeno památkovou rezervací a od roku 1990 je zapsáno na seznam světového dědictví UNESCO, která zahrnuje opevnění s bránami, 250 historických domů a 50 mešit, medres a minaretů.

Ráno po snídani netrpělivě vyrážíme na prohlídku měšsta, které nás nadchlo již večer cestou na jídlo. Na prohlídku máme dva dny, což se ukázalo jako dobrá volba, protože tohle město nelze uspěchat. Tolik klidu apohody jsme si již víckrát v Uzbekistánu neužili. Oproti všem steskům cestovatelů na internetu, kteří popisují, jak se museli dohadovat u každé památky za předražený vstup, dnes si již lze koupit v informačním centru naproti chanskému paláci dvoudenní vstupenku, která platí do všech památek a muzejí ve městě včetně minaretu páteční mešity za 18 500 sum (= 130 Kč). To je opravdu směšná suma a dobrá služba. Jako průvodce se nás ujal pan Churmat (= vážený), jinak majitel fotolabu u vstupní brány, a po oba dny nás provázel po těch nejzajímavějších místech a hezkých vyhlídkách.

S prohlídkou města nemůžeme začít nikde jinde, než u velkolepého městského opevnění. To bylo v dnešním rozsahu vybudováno kolem roku 1600, kdy byla Chiva sídelním městem, z hliněných cihel o rozměru 40×40×10 cm, sušených pouze na slunci. Hradby dodnes obkružují celé staré město, dosahují délky 2250 metrů a jsou 8 – 10 metrů vysoké a 6 – 8 metrů silné, původně doplněné hloubeným příkopem, který bylo možno kdykoliv naplnit vodou z kanálu. Každých 30 metrů je zeď zpevněna polokruhovitou baštou s úzkým cimbuřím a dodnes lze dovnitř vstoupit jen jednou ze čtyř bran – Bogča darvaza (= Zahradní brána) na severu, Toš darvaza (= Kamenná brána) na jihu, Palvan darvaza (= Zápasnická brána) na východě a Ata darvaza (= Otcova brána) na západě. Ta je také hlavní městskou bránou, kudy sem vjížděl chán i významné návštěvy, a kudy vstupujeme do města i my. Brána je vskutku monumentální – 10 metrů na výšku a 4 metry na šířku. Uvnitř bylo kdysi 43 obchůdků a celnice pro výběr daní, které dnes vystřídaly cetky pro turisty. Jo a pozor – na jednom obchůdku v bráně je nápis „post office“, takže jsme jim důvěřivě předali pohledy k odeslání (že je jako odnesou na skutečnou poštu), ty ovšem nikdy adresátům nedošly (známky šly zřejmě znovu k prodeji …). Možná jediná nepříjemnost z celé cesty.

Hned za bránou vpravo je medresa chána Muhamada Amina, postavená v letech 1851–4. Byla to původně největší medresa ve Střední Asii o rozměru 78×60 metrů a 125 cel (hujry), ve kterých žilo až 260 studentů po dobu 21 let (3 cykly po 7 letech). Na hlavním portálu je arabský nápis: „Tato krásná stavba bude stát na věky pro radost potomků“. Sice dodnes stojí, ale jako náboženská škola byla uzavřena v roce 1920 a poté sloužila nejprve jako vězení, později jako nemocnice a dnes je v ní špičkový hotel. V jejím sousedství stojí nepřehlédnutelný a jedinečný minaret Kalta Minor (= krátký nebo nedokončený). S jeho stavbou bylo započato v roce 1854 a plánován byl jako nejvyšší minaret Střední Asie. Průměr v základech činí 14,2 metru a z původní plánované výšky 80 metrů bylo nakonec postaveno pouze 26 metrů. Unikátní památku z něj činí jednak to, že nebyl dostavěn a jednak skutečnost, že je celý pokrytý mozajkou. Stavbu sice ukončila smrt chána Muhamada Amina v následujícím roce, legenda však nabízí romantičtější verzi. Když se prý bucharský emír dozvěděl o záměru postavit v Chívě nejvyšší minaret, chtěl v Buchaře postavit ještě vyšší. Proto se domluvil se stavitelem, že až práci v Chivě dokončí, trumfne ho stavbou v Buchaře. Chivský chán se o tom ale dozvěděl a tak vydal rozkaz zabít stavitele ihned, jak minaret dokončí. A ten, aby unikl smrti, minaret nikdy nedokončil.

U minaretu vstupujeme na palácové náměstí, které sloužilo původně jako místo vojenských přehlídek a také místo veřejných poprav i trestání přestupků. Celou západní stranu náměstí zabírá chanská rezidence Kunja ark (= stará pevnost) o rozměrech 130×93 metry, používaná jako zimní obydlí chánovy rodiny. Postavena byla v letech 1687–88 chánem Muhammadem Erenkem a v současné podobě je po přestavbě chánem Iltuzarem v letech 1804–6. V roce 1807 založil uvnitř pevnosti chán Muhamad Rachim I. mincovnu, jeho následovník Muhamad Rachim II. pak v 2. pol. 19. století vybudoval harém s rozměry 32×60 metrů a chán Allah Kuli v roce 1838 doplnil areál o zimní a letní mešitu. Poslední chán Sajd Abdulláh obýval pevnost až do roku 1920, kdy byl svržen bolševiky. Uvnitř se dnes nachází muzeum s několika oddělenými expozicemi (např. v mincovně o historii mincovnictví, v zimní mešitě o starém Chorezmu) a dalšími prostorami jako umývárnou, letní mešitou vyzdobenou modrobílými mozajkami nebo trůnním sálem s trůnem a třemi vchody – jeden směl používat pouze chán, druhý šlechta a třetí prostý lid, když přicházeli na audience. Přes harém se vstupuje na strážní věž Ak šejch Bobo ze 14. století, která byla postavená ještě před vznikem pevnosti jako věžovitá pevnost pro šejcha Muchtara Valiho. Ta výrazně převyšuje okolní stavby a pozdě odpoledne (když je slunce na západě) se z ní otevírá asi nejhezčí výhled na město. Tady nám také náš průvodce Churmat řekl, že podle legendy si prý chánové nechali postavit palác nebo rezidenci na místě, kde zůstalo nejdéle ležet čerstvé maso, které po okolí rozložili několik dní předem.

Vedle vstupní brány do pevnosti, ale již opět venku na náměstí, je vězení Zindan, kde se zavírali odsouzenci na smrt. Ačkoliv je dnes uvnitř krámek se suvenýry, rýhu pro odvod krve do nádrže uprostřed vězení ale každému ochotně ukáží. Chánové Chivy totiž vynikali svojí krutostí a zcela běžné proto bylo mučení vězňů, veřejné popravy na přilehlém náměstí i za kdejaké maličkosti nebo nabodávání zajatců na kůl. Těla nebožáků pak pro výstrahu „zdobila“ městské hradby a brány. Naproti pevnosti celou východní stranu náměstí zabírá stavba medresy chána Muhammada Rachima II., který je také známý jako básník Firuz. Medresa byla postavena v letech 1870–76 okolo dvou nádvoří, po jejichž stranách se nacházely cely studentů (hujry). Bohatí studenti zde byli umístěni dokonce po jednom. Dnes je v medrese historické muzeum s množstvím sbírek z celé dlouhé historie Chivy, ale také třeba s portréty a fotografiemi chánů nebo zakládací listinou této medresy. My jsme měli to štěstí, že kromě prohlídky se díky Churmatovi dostáváme na střechu medresy, odkud jsme si mohli pořídit pohledy na protilehlou pevnost Kunja ark z poněkud nezvyklé perspektivy.

Na tomto náměstí je (naproti vězení Zindan) městské informační centrum s prodejem vstupenek a moc dobrá restaurace v původní budově bazaru Pavlana Kariho, který v roce 1905 nechal postavit chivský kupec Pavlan Karim. Tady jsme ve stínu poobědvali na sedátku na ulici, přímo v centru starého města. Dali jsme si tam luli kebab (šašlik z mletého masa) s opečenými bramborami, sosem, chlebem, salátem a čajem a zaplatili 12 000 sumů (= 84 Kč). Na zdejší poměry to není málo, místo a prostředí je ale k nezaplacení.

V prohlídce pokračujeme po hlavní ulici, která spojuje západní a východní bránu, a hned za bazarem Pavlana Kariho narážíme na stařičkého velblouda Míšu. Náš průvodce Churmat nás na velblouda speciálně upozorňuje, protože mu tu nikdo neřekne jinak, než „milionář Míša“ a žádný návštěvník Chivy ho nesmí minout. Za poplatek se totiž mohou turisté s Míšou vyfotit a jelikož tu takto pózuje ještě z dob Sovětského svazu, nejen počet vyfocených turistů, ale i vybraných peněz prý nelze ani spočítat. K našemu překvapení se Míša objevuje na téměř všech propagačních materiálech města, takže je jakousi místní celebritou.

Zanedlouho přicházíme k nejstarší dochované památce města, kterou je velká Páteční mešita (džuma masžid). Ta byla postavena již v 10. století a dochovala se v podstatě dodnes ve své původní archaické podobě typově nejstarších mešit z počátku islámu, která nemá ve Střední Asii analogii. Je to díky tomu, že byla přestavována jen jednou, to když město dobyl perský šáh Nádir v roce 1740. Ten údajně nepoznal, že se jedná o mešitu a nejprve budovu poničil. Když ovšem zjistil, co provedl, nařídil okamžitou opravu, při které byly použity všechny původní stavební prvky. To je dobře vidět zejména v modlitebním sále o rozměru 46×55 metrů, který je podepřen 213 dřevěnými jilmovými sloupy vysokými 5,5 metru, pocházejících z různých období, dokonce i těmi z 10. století (21 sloupů pochází z 10. – 12. století, ostatní jsou mladší). Sloupy v páteční mešitě zdobí neobyčejně jemná a precizní řezba, která je ukázkou proslaveného bucharského řezbářského umění v průběhu několik staletí. Mešita při páteční modlitbě mohla pojmout až 5000 věřících a tak aby bylo dobře slyšet, akustiku zlepšovaly výklenky ve zdi, působící jako zesilovače zvuku. V roce 1920 byla mešita uzavřena a za sovětské éry sloužila jako skladiště, nyní je po opravě přístupná turistům. Z modlitebního sálu je vstup na minaret, kam jsme se po úzkém točitém schodišti vydali. Minaret stojí přesně uprostřed starého města Ičan Kala, v průsečíku linie ulic od západní k východní bráně a od severní k jižní bráně. Minaret má kónický tvar, je vysoký 32,5 metru a průměr u základů je 6,2 metru. Stejně jako mešita, i minaret je nejstarším ve městě – ve 12. století ho postavil významný úředník Abdurachman Nechtar. Od ostatních chivských minaretů se liší tím, že je v podstatě bez výzdoby. Každopádně výhled je z něj úžasný! Většina turistů se šplhá na nedaleký, krásně zdobený minaret u medresy Islam Chodža, ale ten je o 800 let mladší než tento, takže my si vychutnáváme pohled na město i jeho okolí tak, jako muezzin ve 12. století.

Kolem malé čtvercové mešity Ak (= bílá mešita), postavené v polovině 17. století za chána Anuše spolu se sousedním hammámem, jsme došli k východní bráně Palvan darvaza (= Zápasnická brána) s bazarem. Tady jsme udělali čelem vzad a bránou se zase vrátili k mešitě Ak, od které jsme pokračovali v prohlídce vpravo kolem dvou proti sobě obrácených medres chána Araba Muhamada (1616) a chána Muhamada Amin-Inaka (1785) k paláci Taš Chauli (= kamenný palác), hlavnímu sídlu chivských chánů. Palác postavil v letech 1830–38 chán Alla Kuli, který vládl v letech 1825–42. Palác připomíná nedobytnou pevnost s vysokými stěnami, bránami a nárožními věžemi, čímž navazuje na tradici venkovských opevněných chorezemských domů (zvaných „chauli“), stavěných ve středověku. Palác se sestává z celkem tří částí, propojených složitým labyrintem chodeb. S prohlídkou začínáme v jihovýchodní části paláce, kde je vstup do reprezentačních prostor určených pro audience a nádvoří s letní a zimní mešitou. U vchodu do této části seděl zapisovatel (tzv. devonbegi), který kontroloval příchozí návštěvníky a poučoval je, jak se mají chovat. Chán návštěvy přijímal obvykle v jurtě, stojící na vyvýšeném místě uprostřed hlavního nádvoří, aby se přiblížil zástupcům poddaných, což byly většinou náčelníci kočovných kmenů. Pokračujeme do asi nejzajímavější části, která zabírá celou severní část, což je harém a soukromé obytné prostory chána a jeho manželek. Tato část má jako jediná část paláce svůj samostatný východ na ulici, u kterého je ve výklenku umístěn tzv. „černý kočár“, který prý chán používal k únosu dívek do svého harému. Jeho centrální dvůr tvoří pět ívánů (největší je určen pro chána a čtyři menší pro jeho zákonité manželky), zdobených jemnými čínskými modrými kachlíky a dřevěnými vyřezávanými sloupy na mramorových podstavcích, a dřevěná pavlač na protilehlé straně, spojující místnosti pro 40 chánových milenek. Poslední, jihozápadní část paláce, kterou zabírají hospodářsko-správní budovy, není turistům přístupná. Prohlídka paláce zabere asi hodinu a určitě stojí za to.

Před námi je poslední, a to jižní část starého města. Kolem velké páteční mešity míříme k medrese Islama Hodži, která sice nepatří k těm nejstarším památkám, ale protože se u ní vypíná nejvyšší chivský minatret, nelze ji přehlédnout. Medresu nechal postavit na počátku 20. století Islam Hodža, osvícenecký ministerský předseda (vezír) za vlády předposledního chivského chána Muhamada Rachima II., který mimochodem prosadil i stavbu první železnice v Uzbekistánu. Jelikož ale vehementně zaváděl dosud neznámé vymoženosti západu, s nimiž se seznámil při své cestě do Petrohradu a Paříže, znelíbil se duchovenstvu i samotnému chánovi, takže byl v roce 1913 preventivně „odstraněn“. Dnes je ve 46 místnostech medresy muzeum užitého umění a přístupný je i minaret dokončený roku 1910, na jehož vyhlídkovou plošinu ve výšce 45 metrů (minaret má jinak celkovou výšku 57 metrů), vede 102 schodů; průměr minaretu u základů činí 9,5 metru. Zezhora je prý pěkný výhled na celé staré město a okolí Chivy, ovšem my jsme se nahoru nedrápali. Usoudili jsme, že výhled bude podobný jako z nedalekého minaretu páteční mešity, a nemáme v plánu pokořit výškové rekordy v počtu navštívených minaretů.

Před medresou jsme se potkali se školní výpravou švitořících dětí a učitelek, které se je snažily srovnat k fotografování na pozadí okolních památek jako medresy Mazare Šarif (1905), medresy Atajanbaja (1884) nebo mauzelea chána Januse (1538–9) a mauzolea Sarafjan. Všechny tyto stavby tvoří západní stranu náměstí a působí neobyčejně malebným dojmem. Ještě několik desítek metrů rovně a přicházíme k jižní bráně Toš darvaza (= Kamenná brána), takže v tuto chvíli nám chybí k poznání již jen jedna brána na opačném konci města. Tady se krátce zastavujeme u jedné rodiny, bydlící v domku před bránou, a rychle se vracíme zpět do starého města. U minaretu Islama Hodži odbočujeme doleva a přicházíme do velmi zajímavé části města, jakéhosi duchovního místa Chivy, kam míří tisíce islámských poutníků. Za chvíli se dozvíme proč.

Nejprve míříme do medresy Šergazichána, kterou v letech 1718–22 stavělo na pět tisíc perských otroků, zajatých při obsazení Mašadu. Chán jim slíbil, že je po dostavění medresy propustí, ale jelikož se stavba velmi protahovala, vzbouření vězni Šergazichána v nedostavěné mešitě v roce 1720 zabili. Trochu smutná historie – chánovo mauzoleum bylo přistavěno k západnímu rohu hlavního průčelí. Díky Churmatovi se dostáváme na střechu medresy, odkud se nám otevřely neskutečné pohledy ať již na minaret Kalta minor nebo na medresu Islama Hodži s minaretem, ale hlavně na protilehlé mauzoleum Mahmuda Pavlana, kam právě teď zamíříme.

Mauzoleum Mahmuda Pahlavana je nejvýznamnějším náboženským komplexem Chivy, za což vděčí tomu, že je zde pohřben oblíbený zápasník, básník a súfický filosof Mahmud Pahlavan, který se v Chivě narodil v roce 1247. Jeho síla a dovednost ho proslavila v širokém okolí, včetně Persie a Indie, kde se mu přezdívalo Pahlavan Pir nebo Herkules východu. Zemřel kolem roku 1322 a pohřbený byl na své přání u rodinného obchodu s kožešinami. Brzy po jeho smrti zde vyrostlo malé mauzoleum, přestavěné do dnešní podoby kungradskými chány na přelomu 17. a 18. století, kteří tak reagovali na vzrůstající popularitu tohoto světce, který je dnes považován za patrona města. Dovnitř vstupujeme bohatě zdobenou jižní branou, datovanou 1701, ale dnešní podobu komplex získal po poslední přestavbě v letech 1805–10, provedené architektem Adinou Muhamadem Muradem za chána Muhamada Rachima I.. Majoliková výzdoba pochází z roku 1825 od Mulla Nur-Muhamada a původní dřevěné vyřezávané dveře ve vstupní bráně jsou z let 1893–4 od místního řezbáře Nádira Muhameda. Uprostřed nádvoří je studna, ke které míří všichni svatebčané, neboť pokud se nevěsta v den svatby napije její vody, bude mít do roka dítě. Tedy napili jsme se taky a tak uvidíme, co to s námi do roka udělá za psí kusy … Po stranách nádvoří se pak nachází cely a hrobky chivských chánů. Hrobku zde nechal zřídit jednak pro svou kungradskou dynastii chán Mohamed Rachim I. při přestavbě mauzolea na počátku 19. století, ale přenesl sem ostatky chánů z předchozí dynastie Abulgazina (1664), Anuša (1681) a Ilbarse II. (1740). Chán Mohammed Rachim I. (1825) zde byl pohřben, stejně i jeho následovník chán Allah Kuli (1842).

Po prohlídce mauzolea pokračujeme v podstatě už k posledním, zatím nenavštíveným, místům. V medrese Jakobaje Hodži z roku 1873 navštěvujeme dílnu s tradiční ruční výrobou hedvábných koberců, která je podporována operačním programem UNESCO na záchranu tradic. Umělecká vedoucí dílny Mechribon Matkarimova se nás ujala a s celou výrobou nás podrobně seznámila. Celkem 35 dívek pracuje skutečně pouze s přírodním hedvábím a na jeho barvení používají výhradně přírodní látky jako indigo z Afghánistánu nebo jablečné a vinné listy. Vzory na ornamenty čerpají nejen ze starých látek a koberců, ale i z místních dřevozeřeb a majolik. Před dílnou s koberci narážíme na pekařku, která v hliněné peci, jako je to stále vidět na venkově u každého domu, peče tradiční chleba non, zdobený razítkem tkeš. V peci topila uschlými stvoly bavlníku, protože dřevo je nedostatkovým artiklem. Velkým obloukem jsme se vrátili zpátky na palácové náměstí před pevnost Kunja ark, nedaleko hotelu. Ještě si skočíme prohlédnout nedalekou severní bránu Bogča darvaza (= Zahradní brána), která je jen kousek od hotelu a cestou se zastavujeme u domu s pramenem Chejvak, který je dle legenty tím prvopočátkem města.

Večer jdeme na kulturní program v Medrese chána Alla Kuliho (1833), dnes zrestaurovánou UNESCO na umělecké centrum, kde každý večer vystupuje národní umělecko-folklorní umělecký soubor „CHIVA“. Vystoupení to bylo hezké a trvalo asi 3/4 hodiny. Tedy vkusné, přiměřeně dlouhé a zdarma. A to i bez jakékoliv konzumace. Od uměleckého vedoucího souboru, pana Mašarífa Allabergenova se dozvídáme názvy některých hudebních nástrojů – třeba „kujrak“ (kameny na cvakání v dlani), „dojra“ (bubínek – tamburína), „surnaj“ (trubka) nebo „garmon“ (harmonika). Největší úspěch pak sklidil tanec, který předváděl jeho malý vnuk Agabek, který má opravdu tancování a vůbec předvádění na veřejnosti v krvi.

Na hotel se vracíme již zase po setmění městem, které nám přirostlo k srdci. Prožili jsme tu dva dny, ochutnali spoustu dobrých jídel, seznámili se s několika zajímavými lidmi a prohlédli si nespočet krásných památek. Chiva není u nás na rozdíl od Samarkandu nebo Buchary moc známá, a je to rozhodně škoda. Stojí za poznání a pokud si budete vyměřovat čas na Chivu, určitě si nechte alespoň dva dny, jako my.

Než Chivu zcela opustíme, měl bych zmínit ještě jeden výlet, a to k příměstskému letnímu chanskému paláci Kula Tazabach (= severní zahradní dům) z 19. století. K němu nejezdí městská doprava a tak jsme si u západní brány chytili taxíka a za dopravu tam i zpět + 30 minut čekání platíme 15 000 sumů (= 105 Kč). Kolem paláce, který je opět obehnán vysokou hliněnou hradbou s půlválcovými věžemi, jsou vinice a broskvový sad. Dovnitř se dá vstoupit jedinou branou od severu a po vzoru perských zahrad a paláců je nejprve zahrada s jezírkem a teprve pak stromy zastíněný palác, jehož íván je rovněž otočený k severu, aby poskytoval tolik potřebný stín. V zadní části jsou pak symetricky uspořádané dvory s tradičními sloupy s řezbou. Uvnitř se dochovalo částečně původní vybavení jako lustry nebo tapety, ale palác slouží jako restaurace, takže interiér je doplněn i moderním nábytkem a nezbytným vybavením pro provoz.

Chivu opouštíme taxíkem, kterým jedeme na nádraží v Urgenči. Cesta trvá 30 minut a auto stálo 28 000 sumů (= 200 Kč). Přesně ve 21:35 hodin opuštíme Urgenč nočním rychlíkem Urgenč – Buchara, na který jsme si již v Nukusu na nádraží koupili místenky a jízdenky. Místo v lůžkovém voze (kupé 4 místa) stálo 29 443 sumů (= 210 Kč) a ve vlaku se rozhodujeme doplatit si 15 000 sumů (= 105 Kč) za dvoulůžková kupé (LUX) s televizí a snídaní v ceně. Jeden vůz byl také v kategorii DELUX, kde byl ovšem doplatek 40 000 sumů (= 280 Kč), ale zase každé dvoulůžkové kupé mělo svou vlastní toaletu a sprchu s masážní sprchou. Průvodčí byly vyšňořeni jak ze žurnálu a bezezbytku vypadali jako letadlový personál. Ve vlaku bylo čisto a tak na nic moc nečekáme a brzo uléháme ke spánku. Do Buchary je to přes 650 kilometrů a tak jsme moc rádi, že jsme nejeli autobusem nebo taxíkem – je to buď ztráta půl dne nebo strašná noc v autobuse. Takhle spíme jako v pokojíčku a cesta nám utekla jak lusknutí prsty.