Cesty a památky

Pokud nevíš jak, nic neumíš. Uzbecké přísloví.

Do Samarkandu jsme dorazili z Navoj expresem č. 9 (Buchara – Taškent) v 11:00 hodin. Vzdálenost 156 kilometrů jsme urazili za necelé 2 hodiny, což není vůbec špatné. Je ale fakt, že náš vlak nikde nezastavoval. Jízdenka stála 15 388 SUM (= 108 Kč). Před nádražím nás již čekal pan Farchod Chudajarov, šéf místní pobočky Uzbektourizm a ředitel jednoho z nejlepších hotelů ve městě, čtyřhvězdičkového Afrasiab Palace. Nejprve si kupujeme místenky a jízdenky na rychlovlak do Taškentu, což již předznamenává pomalý konec naší cesty, ale zatím na něj nemyslíme, čekají nás tady přeci tři dlouhé dny a máme se určitě na co těšit. Autem jedeme do centra a zase je to pěkný kousek, víc než bych čekal. Nicméně kromě taxíků by se dalo jet i městskou dopravou, ale odvoz jsme měli zajištěný, tak není co řešit. Ubytováváme se na hotelu Afrosiob Palace téměř v centru, každopádně od jeho vstupních dveří dohlédneme na všechny tyrkysové kopule v okolí. A proto hned dáváme Samarkandu přívlastek tyrkysový“. Ubytování se snídaní a jednou večeří na dvě noci přišlo na 100 000 SUM/osobu, což je asi 700 Kč, ale jak jsem už psal, hotel je to opravdu dost luxusní. Podle jeho socialistické architektury se dá i lehce odhadnout, že to byl kdysi vyhlášený hotel pro všechny zájezdy. Dost možná, že tu bydleli všichni ti známí, co měli a sociku štěstí a s nějakým tím „letadlem družby“ nebo „vlakem družby“ se sem podívali. Za dané peníze máme ovšem luxus neočekávaný a tak se rychle ubytujeme a vyrážíme do města. Pan Chudajarov nám dal k ruce jednoho ze svých recepčních, mladičkého čahouna Umida, který s námi prošel hlavní památky v centru města a ukázal nám, kde co je. Umid, krom toho, že se skvěle orientoval v historii města, byl také opravdu dobrý společník a tak jsme se s ním nenudili.

Samarkand je dnes druhým největším městem Uzbekistánu se svými více než 388 000 obyvateli (v roce 2011). Leží v nadmořské výšce 720 metrů nad mořem v údolí řeky Zaravšan na úpatí Zaravšanského pohoří. Brzy po svém založení někdy někdy v 7. století př. n. l. se stal centrem Sogdijské říše a ze sogdijštiny pochází i jeho dnešní jméno, které znamená „Kamenná pevnost“. Původní název města byl totiž Afrosiob (známý také pod řeckým názvem Marakanda) a pod tímto názvem ho také v roce 329 př. n. l. dobyl Alexandr Veliký , přičemž zde údajně narazil na jeden z nejtužších odporů své dobyvatelské kariéry. Ale ani to nezabránilo tomu, aby Marakandu označil za krásné místo. Do 3. století již naší éry bylo město součástí Kúšánské říše, tehdejší asijské velmoci. Od 6. století se tu zhruba po dvou staletích vystřídali turkické kmeny, Arabové (712 Kusáb Ibn Abbás) a perští Samanidové (875–999), nicméně za každé této éry díky čilému obchodu na Hedvábné stezce Afrasiab vzkvétal, až dosáhl postavení politického, kulturního i obchodního střediska, podobně jako Buchara. Mongolové v roce 1220 učili všemu přítrž a město do základů vyplenili (jeho ruiny se dnes nachází na kraji současného Samarkandu). V roce 1365 vypuklo proti Mongolské nadvládě povstání, v jehož čele Timur Lenk nebo také Tamerlán. Ten pak vystavěl během třiceti let své vlády nový Samarkand, který se stal okázalou metropolí celé Střední Asie i jeho obrovské říše. Ze svých dobyvačných výprav totiž přivážel nejenom ohromné uloupené bohatství, které posoužilo na jeho megalomanské projekty, ale také umělce, architekty a řemeslníky, kteří pomáhali budovat jeho sen o honosném a pohádkově bohatém městě se skvělou architekturou. Ač byl povahou barbarským zabijákem, ve své metropoli všemožně podporoval umění, které se inspirovalo nejenom místními tradicemi, ale inspiraci čerpalo především v klasické perské kultuře a použitelných vzorů od soudobých evropských panovníků. Když v roce 1409 přesunul Šáruch své sídlo do Herát, jmenoval vládcem Samarkandu a svým místokrálem svého syna Mirzu Muhameda Tárega, který do dějin vstoupil pod jménem Ulugbeg (= velký vládce). Ten učinil ze Samarkandu jedno ze světových center vědy a své sídelní město až do své násilné smrti v roce 1449 (celé říši vládl pouze dva roky, v letech 1447–49). V té době letopisci nazývali Samarkand „Římem východu“. V roce 1500 obsadili Samarkand Uzbekové, kteří ale přesunuli svoji vládu do Buchary a Samarkand začal upadat. Jelikož se již v té době téměř nepoužívala ani Hedvábná stezka, neboť obchod mezi Čínou a Západem se přesunul na moře, zmizel i významný zdroj příjmů. Vše dokonaly nájezdy perského Nádira Šáha a série ničivých zemětřesení v 18. století, po kterých zůstal Samarkand v podstatě opuštěný. Vzkřísili ho paradoxně až Rusové, kteří zde po dobytí Bucharského emirátu zřídili v roce 1868 vojenskou posádku a v roce 1888 sem přivedli železnici. Po roce 1917 se Samarkand stal součástí Turkestánské autonomní Sovětské socialistické republiky, od roku 1925 nově vzniklé Uzbecké SSR, jejímž byl do roku 1930 i hlavním městem. Od 60. let 20. století byla zahájena velkolepá rekonstrukce všech památek, díky čemuž bylo město nakonec v roce 2001 zapsáno na seznam světového kulturního dědictví UNESCO.

Na prohlídku města jsme si vyčlenili necelé dva dny, a ukázalo se to jako sakra málo. Bohužel jsme nestihli vše podstatné a museli jsme si mezi tolika památkami vybírat.

Jako první navštěvujeme přímo před hotelem Mauzoleum Ruchabad (= příbytek ducha), který nechal postavit nad hrobem učeného mystika a šiřitele islámu mezi kočovníky východního Turkestánu, Burchoneddina Sagardžiho, jeho ženy, čínské princezny, a jejich 10 dětí, v roce 1380 Timur. Dle legendy vlastnil Burchoneddin sedm vousů Proroka Mohammeda, které byly zazděny do kopule mauzolea. Dveře z ořechového dřeva jsou původní, ze 14. století, a zdobí je vyřezávané nápisy ve farsí, oslavující Alláha. Původní jsou také dlaždice na stěnách. Mauzoleum má obdélný půdorys 12×14 metrů a výšku 24 metrů a vstup je volný (jediný v celém městě).

Kolem mešity Ruchabad původně z 15. století, přestavěné v letech 1880–82, jdeme k nejvýznamnější památce této části města, nedalekému mauzoleu Gur-i Emir (= emírův hrob), hrobce největších vládců Timurovské dynastie (vstup 8 000 SUM = 56 Kč). Mauzoleum nechal postavit Timur v roce 1403 po nečekané mrti svého milovaného vnuka Mohammeda Sultána a stavbou pověřil perského architekta Mohammeda Ibn Mahmúda Isfaháního. Stavbu dokončil v roce 1405 další Timurův vnuk, Mirzo Ulugbeg, když nečekaně zemřel Timur na výpravě do Číny a byl po návratu v této hrobce pochován (ačkoliv Timur si nechal ještě za svého života vybudovat hrobku v rodném Šachrisabsu – viz dále). Kromě Timura († 1405) jsou zde pohřbeni jeho synové Šáhruch († 1447) a Miranšáh († 1408), vnuci Mohammed Sultán († 1403) a Mirzo Ulugbeg († 1449) a zcela zvláštní cti, být zde pohřben, se dostalo i Timurově učiteli Miru Sajdovi Barakovi. Tyrkysová kupole je sklenuta ve výšce 32 metrů, má průměr 17 metrů a z vnějšku ji člení 64 žeber, pokrytých barevnou slupkou z glazovaných kachliček v nekonečném diamantovém vzoru. V pohřební místnosti jsou pouze kenotafy, ten Timurův je z temně zeleného nefritu. Těla jsou uložena v třímetrové hloubce, tváří k Mekce, jen tělo Timura je uloženo v dřevěné rakvi, v které ho přinesli vojáci ze započatého tažení. Legenda říká, že když někdo tuto rakev otevře, zjeví se nový tyran, horší než Timur sám. Poprvé byla otevřena v roce 1941 ruským antropologem Michailem Gerasimovem a tři dny na to napadl Sovětský svaz Hitler. Mauzoleum bylo generálně restaurováno v letech 1960–67.

Na jeho nádvoří si pod stříškou prohlížíme poslední pozůstatky z velkolepého Timurova paláce Kuksaraj (= modrý palác), který se rozkládal zhruba v místech, kde nyní stojí náš hotel Afrasiab Palace. Palác vznikl kolem roku 1370 a v roce 1404 z něj Timur vyrazil na svou poslední výpravu do Číny. Definitivně byl rozbořen po roce 1880 Rusy, jako symbol bývalé nezávislosti. Naštěstí se dochoval a tady je uložený velký kamenný Timurův trůn Kuktaš (= modrý kámen), mramorová číše pro rituální očistu, mimbar z palácové mešity a mramorové patky dřevěných sloupů). Jen pár kamenů z celé té bývalé slávy.

Širokým bulvárem s fontánami pokračujeme v prohlídce na asi nejslavnější místo v celém Uzbekistánu, nádherné a neopakovatelně okouzlující náměstí Registán (= písečné místo). Komplex náměstí je bezesporu nejkrásnější památk/ou Střední Asie a jedno z nejkrásnějších náměstí světa (vstupné 14 000 SUM = 92 Kč). Základ mu dal Ulugbek na počátku 15. století, z jehož doby se dochovala grandiózní Ulugbekova medresa na západní straně náměstí. Postavena byla v letech 1417–20 a Ulugbek zde po jejím otevření osobně přednášel astronomii, matematiku a filosofii. Tvoří ji 35 metrů vysoký portál, zdobený symbolicky hvězdami, vnitřní mešita a velké nádvoří lemované dvěma podlažími malých cel (tzv. hudžry), které sloužily jako pracovny učitelů, učebny i kolej pro studenty. Protější medresa Šér Dór (= mající tygry) byla vystavěna na východní straně náměstí v letech 1619–36 na místě ulugbekovy chanaky chánem Jalangtušem Bahodurem z uzbecké dynastie Šajbánovců, podle návrhu architekta Abdula Džabara. Její žlábkované kopule a unikátní kachlíčková výzdoba od Muhammada Abbáse představují skutečně mistrovské dílo. Hlavní průčelí zdobí unikátní obrazy dvou tygrů útočících na gazelu a dvě slunce s lidskou tváří, což je pro islámskou náboženskou stavbu zcela ojedinělé vzhledem k zákazu zobrazovat živé bytosti. Vyobrazení z průčelí této medresy se dostalo i na bankovku s hodnotou 200 SUM. Severní stranu náměstí uzavírá nejmladší stavba medresa Tilló Kórí (= pozlacená) postavená na ruinách ulugbekova karavensaráje v letech 1646–60 opět z rozkazu chána Jalangtuše Bahodura. Přestože zlacená vnitřní výzdoba mešity je skutečně velkolepá, původně měla mít celá stavba daleko grandióznější rozměry. Ale jak už to tak bývá, došly peníze, a projekt se musel této nové skutečnosti přizpůsobit. Uvnitř je zajímavá expozice černobílých fotografií z první poloviny 20. století, tedy z doby před rekonstrukcí Samarkandu. Mezi medresami Tilló Kóri a Šér Dór je mauzoleum Šejbanidů z 16. století (pohřben je zde zakladatel dynastie Šejbani-chána, který zemřel v roce 1510, a řada jeho následovníků) a o kousek dál osmiúhelníková budova krytého bazaru Čorsu (= čtyři rohy) původně z 15. století, který byl do dnešní podoby upraven v roce 2005, kdy zde vznikla galerie.

Tady jsme ukončili první část naší prohlídky a vracíme na hotel, abychom na tomto místě druhý den s prohlídkou pokračovali. Večer po moc dobré večeři ve foyeru hotelu, na kterou nás pozval pan Chudajarov, jdeme pěšky zpátky na náměstí Registán, kde se má konat představení hudby a světel na architektuře okolo stojících medres. Představení sice proběhlo, ale trochu nás zklamalo. Hudba nebyla moc slyšet a doprovodný text byl pouze v uzbečtině. Barevné osvětlení trochu kýčovité, ale to jsou podobné pořady vždy. Navíc jsme byli svědky dost nechutné hádky asertivního uzbeckého policisty s mírně opilou ruskou paničkou, která nechtěla uposlechnout výzvy ke slušnému chování na veřejnosti, která na něj ječela rusky jako fúrie, že jestli ví, kdo je její muž a že před 20 lety by si s ním jinak poradila. No klasická ukázka ruské nátury (pochopitelně neplatí univerzálně, ale tady se zrovna projevila).

Druhý den pokračujeme v prohlídce od z Registánu, z kterého jdeme po pěší zóně kolem desítek obchůdků se suvenýry všeho druhu, k obrovské stavbě mešity Bibi Chánum (vstupné 8 000 SUM = 56 Kč), kdysi největší mešitě v muslimském světě, postavené jako hlavní páteční mešita a ústřední mešita celé Timurovské říše. Nese jméno Timurovy manželky, která ji podle legendy nechala vystavět v průběhu jedné z Timurových válečných výprav. Jelikož se okamžik Timurova návratu blížil, žádala Bibi Chánum po hlavním architektovi urychlené dokončení stavby. Ten souhlasil pouze za podmínky, že od ní dostane polibek, což se mu dostalo, ovšem jelikož se to Timur dozvěděl, nechal je oba popravit… Skutečnost je ovšem daleko prozaičtější. Takovou ohromnou stavbou si chtěl nejspíš Timur zajistit odpuštění u Alláha za krveprolití, kterého se dopustil při tažení do Indie v letech 1398–99 (uvádí se, že jen při vyhlazení Dillí zabil 100 000 lidí). Postavena byla totiž v letech 1399–1404 a je pravděpodobné, že právě z indického lupu, neboť podle dochovaných dokumentů se na její stavbě využívala i síla indických slonů, kteří přenášeli stavební materiál. Její neuvěřitelné rozměry dokládá to, že se zde mohlo současně modlit 10 000 věřících, za 35 metrů vysokým vstupním portálem se otevírá nádvoří o rozměru 167×109 metrů a kryté galerie se 400 kopulemi podpíralo 400 mramorových sloupů. V nárožích trčí čtyři minarety (z původních se dochoval pouze jeden, zbylé tři byly v roce 1969 vystavěny podle něj jako kopie), jejichž výška byla původně 60 metrů. Uprostřed nádvoří pak stojí ohromný mramorový pulpit, který nechal pro jeden z nejstarších a největších Koránů (dnes je uložen v Taškentu – viz dále) postavit Mirzo Ulugbek. Mešita Bibi Chanum byla ve své době postavena na hranicích technických možností, protože tehdejší stavitelé ještě s tak velkými stavbami neměli zkušenosti, což přispělo k tomu, že se při zemětřesení v roce 1897 stavba poroučela k zemi. Skoro se vkrádá myšlenka, že Alláh Timurův dar nepřijal …. Nicméně, dnes je již opět obnovena a je jednou z nevětších pozoruhodností Samarkandu.

Hned naproti leží přes ulici Mauzolum Bibi Chánum (společná vstupenka s mešitou) a podle tradice je zde pohřbena Bibi Chánum, nejstarší ze čtyř žen Timura. Ta byla dcerou mongolského chána Čingizida Kazancháná, a ačkoliv byla bohužel neplodná, Timur si ji velmi vážil jako své rádkyně. V mauzoleu je kromě ní pohřbena i její matka, neteř a dvě služebné, v interiéru se uplatnily ve výzdobě motivy z rajského života. Abychom se dostali na druhou stranu údolí, k Mešitě Hazratiho Hizry (vstupné 4 000 SUM = 28 Kč), musíme se dostat přes čtyřproudou silnici, což se nakonec podařilo. Mešita sice patří k těm menším ve městě, ale význam má značný. Ne snad jenom proto, že původně zde stála již v 8. století a je tedy jednou z nejstarších v Uzbekistánu, ale že obchodníci po staletí věřili tomu, že pokud se zde při své cestě po Hedvábné stezce zastaví a pomodlí, zajistí si od světce Hazratiho Hizry ochranu zdraví i zboží. Její dnešní podob pochází z roku 1854 a v roce 2005 byla opravena včetně původní barevnosti maleb na stropních trámech a dřevěných sloupech. Z terasy mešity je nádherný výhled na celý komplex Bibi Chánum.

Tady se dělíme. Zatímco Bobina s Tomášem míří na místní tržiště „Siab“, my pokračujeme v prohlídce. Bereme si taxíka a kolem Pohřebiště Šáhi Zinda (= živoucí král), jedeme k Ulugbekově observatoři. To, že jsme se na pohřebiště nedostali, považuji za největší nedopatření naší cesty, ale bohužel jsme nestíhali. Jedná se totiž o komplex mauzoleí z 11. do 15. století, většinou s nádhernou kachlíkovou výzdobou a řezbářskými pracemi, kde je dokonce pohřben Kusám Ibn Abbás, bratranec Proroka Mohammeda, který zde šířil islám během arabské invaze (a jedná se o významné poutní místo, kam se vydají ti, kteří si nemohou dovolit zaplatit cestu na pouť do Mekky). Pokud se sem ještě někdy vrátíme, tohle pohřebiště nám již nesmí uniknout. A všem cestovatelům, kteří se sem chystají, také ne. Zorganizujte si čas lépe, než my, jeden a půl dne na Samarkand prostě nestačí.

Auto nás vyvezlo na pahorek Kuchak, kde jsou pozůstatky neskutečné Ulugbekovy observatoře (vstupné 8 000 SUM = 56 Kč). U parkoviště zdobí vstup do areálu socha Mirzo Ulugbeka v nadživotní velikosti, který je zde zobrazen nikoliv jako král, ale jako učenec. Již v éře před Ulugbekem tady totiž velmi dobře věděli, aniž by za to byl kdokoliv upálen, jako v Evropě, že země je kulatá, že se otáčí kolem své osy a obíhá kolem slunce. A proto si tu nechal Mirzo Ulugbek vystavět v letech 1424–28 kruhovou observatoř, jejíž součástí byl ohromný mramorový sextant o délce 40,21 metrů, s jehož pomocí bylo možno odečítat výšku hvězd nad obzorem s chybou nepřesahující několik úhlových vteřin. S věhlasnými astronomy své doby Kazy Rumím (1364–1437), Džemšidem Kaším (1380–1429) a Ali Kuščím (1403–1474) sestavil v roce 1437 podrobný katalog hvězd, kde je jich přesně určeno 1080. Pomocí zdejších měření byla také vypočtena délka hvězdného roku na 365 dní, 6 hodin, 10 minut a 8 vteřin (s chybou jen + 58 vteřin!). Po zavražděníUlug­beka v roce 1449 observatoř fungovala ještě asi 20 let, pak upadla v zapomnění a zanikla. Znovu byla objevena až ruským archeologem Vasiliem Vjatkinem v roce 1908, který ovšem zprvu vůbec nechápal účel stavby. K prohlídce je nejen obnovený sextant, ale také nově otevřené muzeum o Mirzo Ulugbekovi, jeho výzkumech, vědecké činnosti a významu pro moderní vědu.

Pěšky pokračujeme zpátky k mostu přes řeku Siab, na jejímž břehu stojí další památka, kterou máme v plánu prozkoumat. Je to Mauzoleum Proroka Daniela (vstupné 6 000 SUM = 42 Kč), neboli mauzoleum chodža Donier, Hned je nám jasné, že se nacházíme na veleposvátném místě a to nejen pro muslimy, ale i křesťany a židy. Mimochodem na tomhle místě byla náboženská tolerance opravdu zřetelně znát. Daniel žil v 6. stol. př. n. l. v Jeruzalémě, odkud ho odvezl v roce 597 př. n. l. perský král Nabuchodonozor II. (Nabucco) do Babylónu, kde mu sestavil horoskop, podle kterého se král řídil až do konce života a to včetně rad k nesčetným vítězným bitvám. Pohřben byl v Súsách (viz naše cesta do Íránu), odkud si odvezl jeho ruku Timur při jedné ze svých dobyvačných výprav. Věřil, že mu zajistí vítězství v bitvách jako Nabuchodonozo­rovi. Když přijel k Samarkandu s ostatky, klesl na jednom místě velbloud z karavany a ze země vytryskl pramen. Na tomto místě tedy nechal Timurvybudovat mauzoleum, kde Danielovu paži uložil. Paže však neustále rostla a na tento zázrak se chodili dívat lidé ze široka a daleka, takže se místo stalo významným poutním místem, navíc se zázračným pramenem. V roce 1900 Rusové mauzoleum přestavěli, kost, která mezi tím dorostla délky 18 metrů uložili do betonového sarkofágu, aby se již nemohla více rozpínat, a od té doby je klid. Poutníci dnes jednak pijí a omývají se vodou z pramene, jednak v modlitbách obcházejí dlouhý sarkofág, kterého se celou dobu dotýkají.

Od Danielova mauzolea pokračujeme pěšky přes archeologický areál města Afrasiab, který je volně průchozí. Jméno tohoto původního města, které zničil Čingischán na počátku 13. století, znamená „za řekou Siab“, a tento přítok Zaravšanu skutečně tvořil svým údolím přirozenou ochranu městu během starověku i středověku. Na obrovské ploše se tu nacházejí zbytky valů, hradeb, zničených paláců a domů, často již jen v podobě hliněných kopečků porostlých ostrou trávou a občas provrtaných neustále probíhajícím archeologickým výzkumem, který zde odkryl na 11 kulturních vrstev. Z akropole hradiště je moc pěkný pohled přes údolí na střed Samarkandu, především na mešitu Bibi Chanum. Na druhé straně areálu směrem k městu přicházíme k modernímu archeologickému muzeu (vstup 8 000 SUM = 56 Kč), kde jsou soustředěny všechny významné nálezy z Afrasiabu, především vzácné sogdijské fresky z paláce vládce Varchumana z 2. pol. 7. století př. n. l. Ty zobrazují posly z různých zemí, kteří k němu do Afrasiabu přijíždějí. Jedná se o originály, které byly ve zbytcích paláce (asi 200 m od muzea) objeveny v roce 1965 a po 20 letech restaurování byly v roce 1985 znovu zde instalovány. Od průvodkyně se také dozvídáme, že se odsud na západ rozšířila technologie výroby papíru poté, co ji Arabové získali od Číňanů zajatých v bitvě u Talasu v roce 751.

Když jsme opustili muzeum, bylo jasné, že víc památek v Samarkandu nestihneme. Vracíme se na hotel, kde se setkáváme s Bobinou a Tomášem a vyrážíme za pozoruhodnostmi z jiného, alkoholického soudku.

Nejprve míříme do vinařských závodů Chovrenko, které jsou vyhlášené neobyčejně sladkým dezertním vínem o cukernatosti 25 – 30 % (u nás je to do 16 %). Založeny byly již v roce 1868 obchodníkem Dmitrijem Filatofem, ovšem historie pěstování vína v okolí Samarkandu je stará více jak 2000 let a její počátky jsou svázány s příchodem Řeků, archeologové zde objevili tabulky v sogdijském písmu, popisující povolení k pěstování vína a odvádění daní. Již za 4 roky po uvedení do provozu získalo samarkandské víno, výhradně místních odrůd, na světovém konkursu v Paříži a Antverpách zlatou a stříbrnou medaili. Výroba se rozšiřovala, ale po zestátnění v roce 1918 Filatov opouští SSSR. Nový impuls nastal v roce 1927, kdy do Samarkandu přijel ruský vinař z Krymu a chemik Michail Alexandrovič Chovrenko, který se stal hlavním vinařem závodu „Uzbekvino“. Již ve 30. letech 20. století dosahovala výroba přes 200 000 hektolitrů vína za rok a po jeho smrti v roce 1940 byl závod na jeho počest pojmenován. Dnes se zde pěstuje přes 40 odrůd vína, které Filatov dovezl z Evropy (Německo, Španělsko, Francie a Gruzie) jako třeba Cabernet Sauvignon, Muscatel, Rizlink vlašský a další. My jsme si třeba koupili bílé víno značky Širín, které se dělá z vinohradu prastaré gruzínské odrůdy Rkatcitel (známé již v roce 3000 př. n. l.) s výraznou medovou barvou i chutí, cukernatostí 24 % a 16 % alkoholu.

V degustačním centru s malým muzeem nás přivítal pan Chajdar Zakirov, který v minulosti pracoval 33 let jako hlavní technolog výroby vína, dnes vede degustace a krásně o vínu umí vyprávět. Nejzajímavější asi byla informace o dezertním červeném vínu Kagor, které podporuje krvetvorbu, a po černobylské katastrofě v roce 1986 odsud byly vypraveny celé vlaky tohoto vína ke zmírnění následků ozáření. Ochutnali jsme celkem 9 druhů bílých a červených vín a jednoho koňaku a povzbuzeni neobyčejnou chutí vína i destilátu jsme si tu nakoupili dárky domů. Sice jsme přemýšleli o tom, jestli ty flašky bezpečně přepravíme letadlem, ale nakonec jsme nerozbili ani jednu.

Povzbuzeni hezkým zážitkem z vinařství, jdeme tentokrát po stopě piva – dokonce s českou příchutí. Nejprve na ulici Mirzo Ulugbeka vyhledáváme restauraci Zlatá Praha, která je dost velká a slávu ji tu dobývá vyhlášený šéfkuchař Jaroslav Ševčík. Jelikož je ale ještě zavřeno a kromě nás (protekčně) tu není nikdo jiný, míříme raději do nedaleké české pivnice u vyhlášeného samarkandského pivovaru Samarkand-Praga-Pivo, kde vaří pivo Pulsar (se siluetou Týnského chrámu v Praze na etiketě), s nímž jsme se tu po celé zemi průběžně potkávali. Pivovarnictví má v Samarkandu také svou tradici – první pivovar byl otevřen již v roce 1885 a bez přestání vaří pivo dodnes. Výrazná změna nastala, když ho v roce 1999 koupil Jan Dohnal a spolu s místním podnikatelem Zafarem Maksudovem vytvořili česko-uzbecký pivovarnický koncern. Jedná se o jeden ze šesti pivovarů v zemi a momentálně je na prvním místě s výstavem až 50 000 hl za měsíc, roční výstav činí 350 000 hl. Je to tím, že během ramadánu se skoro nic nevypije a výroba fakticky stojí. Tohle jsme se dozvěděli od bodrého českého sládka Jaroslava Malkovského, který k nám v pivnici přisedl, a nakonec nás vzal i do výroby. Ukázal nám jak původní budovy historického pivovaru, tak také moderní provozy, otevřené celkem nedávno.

no a tímto se náš čas v Samarkandu završil a nás čeká před odjezde do Taškentu ještě celodenní výlet do Kaškadarjinského kraje, který se rozkládá jihovýchodně. Asi bych mohl závěrem konstatovat, že Samarkand je opravdu překrásné město. Památky jsou jedinečné a moc hezky opravené. Na druhou stranu tady taky bylo mnohem víc turistů, než v jiných místech. Ovšem – stále dost málo na to, aby nás jakkoliv rušili. Přes takovou všeobecnou známost Samarkandu si tady ale přes všechny negativní jevy současnosti, spojené s masovým turismem, přijde člověk dychtící po atmosféře orientu na své.