Cesty a památky

Dávat i jeden penízek zdá se mnoho. Brát i tisíc je málo. Uzbecké přísloví.

Kaškadarjinský kraj (uzbecky Qashqadaryo viloyati) leží na samém jihu Uzbekistánu a jeho administrativním centrem je město Karši, do kterého míříme. Zabírá rozlohu 28 400 km², což je 4. místo v zemi, a je domovem pro 2 722 900 lidí podle sčítání v roce 2011. Cesta ze Samarkandu měřila 170 km a musím říci, že vzhledem k dost strašné silnici nebyla zrovna moc příjemná. Silnice sice byla široká (žádné pruhy ovšem, prostě pro asi 5 aut vedle sebe, takže o nějakých dopravních pravidlech nemůže být ani řeč), ale místy byly šílené výmoly, že se jim náš řidič Kásim sotva vyhnul, místy zase nebyl asfalt a jelo se jen po udusaném písku. Na několika místech se na silnici pracovalo, což představovalo značné držení, tedy cesta se nám protáhla na 3,5 hodiny. No nakonec celí vyklepaní přijíždíme do Karši, kde se u mostu přes řeku Kaškadariju setkáváme s panem Uktamem Chužajarovem a průvodkyní Gulnarou Achunovou, místními zástupci společnosti Uzbektourizm. Ti se nás ujali a hned tady u mostu začala prohlídka jejich města, které si pan Uktam velmi přál popularizovat v naší televizi (původně jsme Karši neměli vůbec v plánu, on na tom ale trval). Takže teď stojíme před mostem, který byl postaven ve 2. polovině 16. století za vlády chána Abdulla II. z pálených cihel, a jedná se o nejstarší dochovaný most ve Střední Asii. Řeku překračuje po 12 širokých obloucích ve výšce 5,5 metru, dlouhý je 122 metrů a jeho šířka 8,2 metrů vyhovuje provozu i ve 21. století. Na obou koncích mostu se dochovaly pozůstatky kruhových věží o průměru 4 metry, které sloužily k ochraně mostu a výběru cla (mýtného). Pod mostem teče řeka Kaškadarija, která dala jméno zdejšímu kraji. Pramení mezi západními výběžky Zeravšanského a Gissarského hřbetu v Gissarsko – Allajském pohoří (mezi Ťan-Šanem a Pamírem), kde sbírá vodu z dešťů a tajícího sněhu. Dnes měří pouze 388 kilometrů, neboť vody se využívá se pro zavlažování bavlníkových plantáží a za oázou Karši (u města Muborak) již prakticky mizí, takže nikdy nedoteče do svého bývalého ústí do řeky Amudarja. To je další smutný příběh Uzbeckého „bavlníkového zázraku“.

Ale zpátky k historii samotného města. Karši je městem od roku 1926 (v letech 1926–37 se jmenovalo Bek-Budi podle místního politika), žije v něm 238 200 obyvatel a leží v nadmořské výšce 374 metry. Název města, tak jak ho dnes známe, se váže k rokům 1318–26, kdy si zde mongolský chán Kebek nechal postavit pevnost a v tehdejší mongolštině Karši znamenalo „hrad“. Historie místního osídlení ale sahá do 8. – 7. století př. n. l., kdy zde prosperovalo město Erkurgan, obehnané dvojitými hradbami, vymezujícími plochu 150 hektarů. Město zaniklo v průběhu 6. století našeho věku a nahradilo ho nové město Nachšab (arabsky Nasaf), které bylo jedním z center Sogdijského království, a odkud pocházel významný teolog a historik Abú Muhammad Nasafi (1068 – 1142). Nachšab ale zničily v roce 1220 vojska Čingischána a obnovil ho pod dnešním názvem až kolem roku 1320 již zmíněný chán Kebek. V zimě 1365–66 zde přebýval Timur, který nechal opravit opevnění paláce a o 20 let později dal vystavět mešitu Odina. Když navštívil Karši v roce 1830 známý anglický cestovatel Alexandr Borns, popsal ho ve své knize Cesta do Buchary, jako velké město, kde žije okolo 10 000 obyvatel.

S prohlídou začínáme na náměstí Registán, na kterém se dochovalo několik historických budov, ale se samarkandským Registánem má společné pouze jméno. Bekmirova medresa je z roku 1911 a postavit ji nechal kazašský obchodník s ovčími kůžemi, zvaný Bekmir kazach, který sám neměl děti a tak chtěl část svých peněz takto dát na charitu a vzdělávání chudých. Medresa je postavena z pálených cihel v bucharském stylu bez mozaiky na půdorysu 12,1×11,8 metrů, nad vchodem je persky psaná mramorová tabulka o povolení stavby emírem Alimchánem a zmiňuje i stavitele Mohameda Salíha ze Samarkandu. Na náměstí jsou ještě dvě další podobné madrasy a to Kiličbajova medresa a Abdulazízbajova medresa, obě postavené místními kupci kolem roku 1910. K nim již ale nejdeme, protože míříme k nejkrásnější stavbě na Registánu a to k Odinově mešitě, která je dnes páteční (hlavní) mešitou v Karši, Postavena byla v 80. letech 14. století na přání Timura, který se zde v letech 1385–86 zdržoval, v té době stála mešita uvnitř pevnosti, z které se ale nic dodnes nedochovalo. Vysoký íván a tyrkysová kupole jsou posledními pozůstatky původní stavby, která od roku 1938 do roku 2004 sloužila jako vězení. Po jeho přemístění byla mešita restaurována a otevřeno zde bylo malé národopisné muzeum. Odinova mešita v Karši je jednou z mála staveb, které se dochovaly z doby Timurovy vlády. Před mešitou je poslední zajímavá stavba Registánu a to cihlová cisterna Sardoba z 16. století. Mezi Amudarjou a Syrdarjou bylo postaveno cekem 44 podobných cisteren, z nichž 29 se dnes nachází v Kaškadarjinském kraji. Na rozdíl od ostatních, které soužily především pro potřeby napájení skotu a karavan a plnil se dešťovou vodou nebo vodou z tajícího sněhu, tato sloužila pro potřeby obyvatel měst a zásobována byla vodou z podzemního přítoku. Průměr vnitřního bazénu činí 14 metrů a na dno se sestupovalo po 41 schodech. Kupole ční do výšky 7 metrů nad okolním terénem. Než jsme opustili město, navštěvujeme ještě poslední významnou stavbu, mešitu Kukgumbaz. Ta byla postavena v letech 1590–91 za vlády chána Abdulla II.. Hlavní modlitební sál s mihrábem má čtvercovou základnu 8×8 metrů a kupoli sklenutou ve výšce 14 metrů, vstupní íván zdobí majoliková výzdoba z kachlíků, poskládaných do různých geometrických tvarů s kaligrafickými nápisy „Alláh je věčný, Alláhovi sláva“ a dalšími úryvky z Koránu. Velkolepá renovace mešity se konala v letech 2005–06, během které získala opět svůj původní vzhled.

No a tím jsme zakončili neplánovanou návštěvu města Karši, ale nelitujeme, protože to stálo určitě za to, taky proto, že tohle město je turisticky naprosto neznámé. Nyní nás čeká cesta autem do 130 kilometrů vzdáleného města Šachrisabz, které uzavře naši pouť po uzbeckých památkách UNESCO. Musím také konstatovat, že než jsme se začali připravovat na tuto cestu, o Šachrisabzu jsem nikdy neslyšel. Natož, že pod ochranou UNESCO. No a přitom odsud pochází sám velký Timur. Silnice mezi oběma městy byla tentokrát o mnoho lepší a tak cesta rychle ubíhá. Okolo 14:00 přijíždíme k dost dobré restauraci Kish Mish v Šachrisabzu, kde nás čeká seznámení s místní průvodkyní Mavljudou a dost odvázanou šéfkou zdejší pobočky Uzbekturizmu Guljorou, s nimiž jsme pokořili pár panáků vodky a dost dobře se najedli. No a jelikož čas se nachýlil, vyrážíme na prohlídku místních pamětihodností.

Název města Šahrisabz znamená Zelené město a zeleň je také to, co je na tomto městě s 53 000 obyvateli asi to nejhezčí. A pak jeho poloha – leží v kotlině, rozkládající se na úpatí Zarevšanského hřbetu, v nadmořské výšce 622 metry. Za sovětské éry se tu bohužel ve velkém stavěly nové domy, tak typické pro všechna města po celé zemi, paneláky bez nápadu, vkusu a architektonické invence. Většinou vše, co bylo staré ustoupilo nové výstavbě a tak zmizely úzké uličky plné čajoven, jídelen, obchůdků, tržnic a všeho toho, co dává každému městu ve střední Asii charakteristické kouzlo a atmosféru. Nicméně i přesto byly v roce 2000 zdejší památky zapsány na seznam světového kulturního dědictví UNESCO.

Dnešní město bylo pod názvem Keš založeno na přelomu letopočtů na místě již dávno osídlené oázy. Přesné datum vzniku je ovšem neznámé, takže i oficiální vyhlášení UNESCO, že v roce 2008 bylo městu 2000 let, je pouhou spekulací. ještě před tím v roce 329 př. n. l. oázu odsadilo vojsko Alexandra Velikého a místní tvrdí, že právě odsud pocházela Alexandrova žena Roxana (což ovšem tvrdí o svém městě i obyvatelé Nuroty v Navojském kraji – viz). O rychlý rozvoj města se zasloužila především nedaleká naleziště olova, stříbra a rovněž velmi výhodná geografická poloha na Hedvábné stezce, přičemž sousedství s větším a slavnějším Samarkandem nemělo žádný negativní dopad na rozvoj Keše. Razily se zde mince a v jednom období byl Keš také hlavním městem Sogdijského královský. V roce 707 dobyl Keš emír Kutejb, ale po celé 8. století byl centrem protiarabského a protiislámského odporu národů žijících v této oblasti. Největšího rozkvětu se mu dostalo ve středověku za vlády Tamerlána, který se v roce 1336 narodil v místní čtvrti Chodža Ilgar. Od 16. století za chána Abdulla II. Šachrisabz postupně upadal a počátkem 19. století už byl jen jedním z málo významných měst Bucharského emirátu.

V doprovodu výřečné Mavljudy zahajujeme prohlídku na ohromném prostranství, kde kdysi stával Timurův letní palác Oksaroj (= Bílý palác), jehož název je odvozen od bílé barvy „věčného měsíce“. Dnes u vstupu k jeho zbytkům stojí na vysokém žulovém podstavci socha jeho stavitele Timura (Tamerlána – jednou píšu tak, podruhé tak, nějak se nemohu sjednotit) z roku 1996 a je to snad hříčka osudu, nahradila totiž sochu V. I. Lenina, což mi připadá poněkud zábavné. Z paláce se bohužel dochovaly jen zbytky vstupní brány a i ty svou ohromností udivují každého, kdo se k nim jen přiblíží. Se stavbou paláce začal Timur v roce 1380, krátce po svém vítězném čtvrtém tažení do Chórezmu, kde se zmocnil obrovských pokladů a znamenitých stavitelů, kterým přikázal postavit na jeho slávu a počest tento palác. Jeho stavba trvala 24 let a byla dokončena jen krátce před Timurovou smrtí, v roce 1404. V srpnu téhož roku byl hostem u Timura velvyslanec kastilského krále don Ruy González de Clavijo, díky kterému se dochoval popis paláce, vylíčený jako zázrak lidského umu, jemuž se nevyrovnají žádné paláce evropských panovníků. Vnitřek tvořilo několik nádvoří, kolem kterých se soustředily obytné prostory a provozní zázemí, jejich povrch pak byl vyložen bílými mramorovými deskami a zdi byly vyloženy barevnými a také zlacenými dlaždicemi. Zajímavostí byl velký bazén na střeše, do kterého vodu přiváděly olověné trubky z průsmyku Tachta Karača, a z kterého voda vytékala v kaskádách na hlavní nádvoří. To mělo grandiózní rozměry 125×250 metrů a ukončeno bylo obrovskou bránou, jejíž výška dosahovala 70 metrů a šíře 22 metrů. Dva pylony, vysoké 50 metrů, které tu trčí k nebi, je to jediné, co z toho všeho stojí dodnes. Zbytky stěn zdobí majolikové kachle s nádhernými ornamenty a několika nápisy, většinou citáty z Koránu, mezi nimiž je i jméno autora výzdoby Muhammada Jusufa Tebrízi z Persie a dva, které se vztahují k oslavě Timura. Jeden říká: Buď moudrý jako Šalamoun, žij dlouho jako Noe a druhý: Chceš-li něco vědět o mé moci, podívej se na tyto stavby. Po Timurově smrti zůstal palác většinou nevyužívaný a po nástupu Šejbánovců k moci v 16. století se začal pomalu měnit v rozvalinu.

Od Timurova paláce přecházíme do jihozápadní části města, kde se dochovaly dva architektonické komplexy. Nejprve míříme ke komplexu Dorut Tilovat (= dům rozjímání/pocho­pení). Jemu vévodí krásná mešita Kukgumbaz (= modrá/tyrkysová kupole), kterou nechal v letech 1434–35 postavit jako páteční mešitu Mirzo Ulugbek pro svého otce Šáchruha. Hlavní kupole se klene do výšky 36 metrů a má průměr 46 metrů. Nápis kolem kupole hlásá, že … mešitu nechal vystavět Ulugbek, vnuk Amira Tímura, největší a nejvzdělanější z vládců. Ze dvou stran se k mešitě připojují kryté galerie, zastřešené 40 kupolemi, ústící k protilehlému mauzoleu súfijského učence šejcha Šams ad-Dina Kuljala al-Kešiho z roku 1370. Šejch byl přítelem Tímurova otce a do 25 let i Tímurovým duchovním rádcem a předpokládá se, že to byl on, kdo mu vnukl myšlenky na světovládu. U jeho sarkofágu je pak ještě sarkofág Tímurova otce emíra Muhammada Taragaje. V roce 1438 nechal k mauzoleu přistavět Ulugbek hrobku Gumbazi Sejidan (= kupole Sajdů), která je pohřebištěm termézských Sajdů (Amira Barochána († 1434), Amir Hamza († 1429), Amir Tagaj-Burgo († 1429) a Amir Sevič-Bugo († 1429), kteří pomáhali Tímurovcům, sloužili jim a podporovali je.

Nakonec navštěvujeme ještě nedaleký pohřební komplex Dorut saodat (= dům šťastných/svatých lidí), který byl původně zamýšlen jako tímurovské mauzoleum. Areál vznikl postupně na konci 14. a počátkem 15. století, kdy zde byla nejprve postavena hrobka s kuželovitou střechou pro nejstaršího a nejoblíbenějšího Tímurova syna Džechagira, který zemřel ve věku pouhých 22 let roku 1376. Na jejích zdech je uvnitř nápis: Šikovný člověk vždy usiluje o to, aby vše získal svým přičiněním. Hloupý člověk očekává, až se jeho přání splní. Když potom v roce 1394 padl při dobývání kurdské pevnosti další Tímurův syn, Omaršejch, byla i pro něj postavena samostatná hrobka. Podle popisu Ruye Gonzáleze de Clavijo se měla v areálu připravovat i hrobka pro samotného Tímura (ten je nakonec pohřben v Samarkandu), nebyla však známa až do roku 1943, kdy se do ní náhodou propadla malá dívka. Zachoval se zde mohutný sarkofág, jehož víko vážící 2,5 tuny, držely zlaté řetězy, uvnitř kterého byly nalezeny dvě kostry neznámých žen. Celá krypta působí až strašidelně a připomíná kulisy z hororových filmů. Na přelomu 19. a 20. století byla do komplexu vestavěna mešita Hazrat Imam se zimní modlitebnou a letním ívánem podepřeným dřevěnými sloupy. Na nádvoří je pak rozložitý platan činar, zasazený podle tradice Timurem v roce 1370.

No a jelikož se čas pomalu nachýlil k podvečeru a je potřeba zahájit zpáteční cestu do Samarkandu, opouštíme Šachrisabz, který by bylo určitě škoda na naší cestě vynechat, byť není tolik zajímavý, jako jiná města v Uzbekistánu. Do Samarkandu, který je odsud 100 kilometrů, jedeme horskou silnicí přes Zaravšanské hory, které překonáváme přes sedlo Tachtakorača dovon v nadmořské výšce 1700 metrů. Cesta se kroutí nejprve hodinu nahoru, míjíme několik pramenů pitné vody (odsud se dopravovala voda do Timurova paláce v Šachrisabzu), a nakonec zastavujeme ve vlastním sedle, kde se na nás sesypali místní kluci a prodávali nám nejrůznější bylinky nasbírané v horách. Tak jsme si koupili několik pytlíčků a už se těšíme na voňavé čaje, které nám v dalekém středu Evropy připomenou vůni této nádherné země …