Cesty a památky

Přítel se ti dívá do tváře, nepřítel na nohy. Uzbecké přísloví.

V neděli večer přijíždíme naším taxíkem s řidičem Ibrahimem Rachmatovem konečně k městu Navoj. Naše cesta končí u hotelu Zaravšan, před kterým se setkáváme s Habíbem Chalilovem, ředitelem odboru pro práci s cizinci z místní pobočky Uzbektourismu. Habíb nám zajistil ubytování v tomto čtyřhvězdičkovém hotelu při silnici z Buchary, protože prý pro nás chtěli „to nejlepší“. Trochu se obáváme ceny za ubytování, protože hotel je fakt luxusní a navíc na dohled od nedalekého letiště, ale ta činila 50 000 sumů za dvě noci pro jednoho ( = 350 Kč) + koupání hodinu v bazénu stálo 9 000 sumů (= 63 Kč). Ta cena byla i se snídaní, takže jsme nakonec spokojení a musíme říci, že takhle luxusně jsme na našich cestách ještě asi nikdy nebydleli.

Navojský kraj je druhou největší oblastí Uzbekistánu po Karakalpakstánu, na jeho území o rozloze 110 800 km² (24,8 % z celkové rozlohy země) žije necelých 900 000 obyvatel. Řeka Zarafšan (= zlatonosná), která protíná území kraje po celé délce zabezpečuje dostatek vláhy pro silně rozvinuté zemědělství, ale na jeho území se také dobývá mnoho nerostných surovin – místní dokonce tvrdí, že všechny prvky Periodické (Mendělejevovy) soustavy prvků. Každopádně nedaleko centra oblasti, města Navoj, jsou doly na stříbro a zlato, kterého se tu údajně vytěží až 68 tun za rok. Kraj je také místem, kde prosperovala jedna ze starověkých civilizací – Sogdiana, jedna z provincií Achajmenovské říše. Údolí řeky Zaravšan sloužilo po tisíciletí jako koridor, kterým proudilo nejem zboží po Hedvábné stezce, ale také zde probíhal dialog kultur a komunikace Východu se Západem.

Na dohled od hotelu jsou dvě významné středověké památky u vesnice Rabati Málik (= královské místo), ke kterým se vydáváme, abychom se již zítra nemuseli zdržovat. Moderní čtyřproudá silnice, která jimi prochází, a která vede kolem hotelu z Buchary, je prastará karavanní stezka, jen velbloudy na ní vystřídali kamiony a desítky aut za minutu. Mimochodem jsme se podivovali, proč mají všichni jen auto Chevrolet (ty starší značky Daewoo). Náš řidič nám vysvětlil, že automobilka Chevrolet vyrábí auta v Uzbekistánu a tak pro podporu místní produkce je na dovážená auta uvaleno tak vysoké clo, že si takové nikdo nemůže koupit. Proto mají všichni Chevrolet. Ale vraťme se zpátky k památkám v Rabati Málik, ke kterým míříme.

Na levo od silnice stojí zbytky karavensaráje (slovo má původ v perštině: كاروانسرا). Než něco napíšu o jeho historii, tak pro ty, co nevědí o co se jedná – karavensaráj je něco jako „motel pro karavany“. Jejich zlatá éra trvala od 7. do 17. století, tedy v době před nástupem námořního obchodu, kdy Evropu s Asii a Afrikou spojovaly dlouhé a živé karavanní stezky. Karavensaráje byly obvykle budovány na jeden den cesty karavany od sebe, tedy cca po 30 km a dodnes se jich po celém Orientu dochovalo na 607. V karavan­seráji se cestovatelé mohli nejenom umýt a najíst či se skrýt před nebezpečím písečné bouře, řáděním pouštních banditů či divoké zvěře. Důležitou roli hrála společenská funkce tohoto místa, a tak se každý v karavaně, člověk i zvíře, vždy těšil na odpočinek v karavensaráji, který poskytoval kromě již zmíněného bezpečí a pohodlí také zábavu a společnost dalších karavan. V karavensaráji se také prodávalo či vyměňovalo zboří,přetřásala se tu politika a předávaly různé myšlenky i znalosti. Fenomén zvaný karavanseráj je natolik zajímavý, že dokonce UNESCO financuje vědeckou studii o jejich přínosu pro přenos informací, myšlenek, pohybu lidí a zboží.

Karavansaráj u vesnice Rabati Málik byl postavený v letech 1078–79 chánem Šamsem Al-Mulkem Nasrem ibn Ibrahimovem (1068–80) z dynastie Karachanovců a rozřířen byl v 1. čtvrtině 12. století jeho následovníkem chánem Arslanem Muhamadem Ibn Sulejmánem (1102–30). Sloužil až do počátku 18. století, takže se v něm mimo běžných obchodníků nebo cestovatelů několikrát zastavil sám velký Timur (Amir Temur), ale i chivští chánové a poslové z různých zemí světa. Po provedeném archeologickém průzkumu v roce 1970 byl karavensaráj restaurován. Dochovala se především velmi zdobená vstupní brána, která musela být tak vysoká, aby jí prošel velbloud s nákladem, čtvercový půdorys 100×100 metrů a základy stejně velkých obytných pokojů pro cestovatele, stájí pro jejich zvířata a pochopitelně mešity, která nemohla chybět.

Na druhé straně silnice proti karavensaráji se nachází gigantická cisterna Sardoba Rabati Malika, postavená v letech 1078–79 spolu s karavensarájem. Kupole cisterny má průměr 13 metrů a hloubka vody činí 12 metrů. Cisterna se plnila jednak vlastním pramenem, ale také podzemním kanálem, který přiváděl vodu z řeky Zaravšan. Voda byla vždy chladná a průzračně čistá, takže ji jeden z cestovatelů v 16. století přirovnal ke smaragdovému prameni Zamzam, který se nachází na nádvoří mešity Al-Masdžid al-Haram v Mekce.

Habíb nám večer při večeři vysvětlil, proč nám při oslování říká Roman-aku nebo Jan-aku a podobně. Mysleli jsme si hned, když jsme to slyšeli, že se jedná o nějaký způsob oslovování, ale nechápali jsme to. Takže v uzbečtině nelze prakticky říct při oslovování jen (například) „Roman“, protože je to velmi neuctivé a odporuje to všem zásadám zdvořilosti. Mladší osoba vždy staršího muže oslovuje s příponou „-aku“ – tedy třeba Habíb oslovuje Romana: „Roman-aku“. Zase starší osoba mladšího muže oslovuje vždy s příponou „-uku“ – tedy třeba Roman oslovuje Habíba: „Habíb-uku“. Opětovně jsme byli ujištěni, že pokud to nebudeme používat, protože jsme cizinci, bude to pochopeno. Nicméně od místních je nepřijatelné tyto koncovky ke jménům nepoužívat. Druhou zajímavostí, kterou nám Habíb osvětlil bylo to, proč se kluci žení nejpozději ve 24 letech. Sám měl koneckonců před svatbou, plánovanou na srpen letošního roku. Je to tím, že do svatby je zcela zakázán jakýkoliv sex mezi mladými lidmi a ti jsou tak nuceni, hnáni přirozenými touhami, se rychle oženit. Konečně nám docvaklo, proč se nechápavě dívali na nás, když jsme říkali, že u nás se teď kluci žení až po třicítce. Habíb užasle kroutil hlavou se slovy: „A jak to můžou vydržet?“. Když jsme mu řekli, že u nás není sex před svatbou zakázaný, oponoval, že je to dost uvolněná a zvrhlá morálka. Že kdyby on o svatební noci zjistil, že jeho manželka není panna, tak se s ní ihned druhý den rozvede. No, jiný kraj, jiný mrav. Podotýkám, že klukovi bylo necelých 24 let a nelze tedy mluvit o žádném konzervativním starci. K večeři jsme ochutnali zeleninový salát a vynikající polévku „hulak šurva“ (= z masových koulí polévka) a „kurt“, což jsou sušené kuličky ručně válené z kravského nebo ovčího kefíru.

Druhý den ráno se před hotelem setkáváme s nám již dobře známým Habíbem a jeho šéfem, Mansurem Hamidovem, ředitelem navojské pobočky Uzbektourismu. Společně se vydáváme nekonečnými pouštěmi a polopouštěmi Navojské oblasti k velkým pozoruhodnostem, ležícím severně od města Navoj.

Jako první přijíždíme ke kaňonu Sarmišsoj (sarmiš = vysoký, soj = voda), který leží asi 40 kilometrů severně od Navoi na jižních svazích hor Karatau (= černé hory) po pravé straně širokého údolí řeky Zaravšan v Navbachorském okrese. Přístup k místu je poměrně komplikovaný a turista bez doprovodu ho nemá šanci objevit. Cesta navíc vede přes areál dětského letního tábora, který je uzavřen bránou. Naštěstí jsme ale měli vše dopředu domluvené a tak se nám brána otevřela, abychom mohli projet dál. Za táborem musíme jet korytem řeky a pak ještě asi 500 metrů kaňonem proti proudu, a tam, kde je lávka přes potok, tam jsme na místě. Vlastní kaňon je hluboký okolo 50 metrů a široký jen 15 až 20 metrů, ale jeho neobyčejná přírodní krása, po tolika dnech prakticky v poušti něco jako zjevení, není tím hlavním důvodem, proč sem jedeme. Ve střední části rokle je totiž do černých břidlic vyrito asi 5000 petroglyfů z doby bronzové (cca 3000 př. n. l.), které znázorňují lidské postavy, zvířata a nejrůznější symboly. Archeologové je rozdělili do 35 tématických celků, zahrnujících jak jednotlivé obrazy, tak celé výjevy (příběhy). Jsou zde zobrazeny lidské postavy, jejich lovecké a vojenské zbraně, obleky (včetně rituálních) a zvyklosti (třeba lov ve skupině). Velmi dobře jsou zobrazeni různí živočichové, kteří v té době v okolí žili, jako horská koza, divoká ovce, bizon, pravěký vůl, divoký kůň a osel, velbloud, jelen, divoké prase a antilopa Saigak, z dravců lze lehce rozpoznat vlky, lvy, levharty, leopardy, gepardy, lišky a šakaly. Poměrně značné zastoupení mají i zajímavé kompozice s geometrickými obrazy. Petroglify byly vyrity jak kamennými, tak kovovými nástroji a jsou velmi cennými doklady o životě pravěkých lidí, neboť žádné jiné doklady o životě v této době neexistují. Skalní kresby v Sarmišajském kaňonu jsou nejkomplexnějším nalezištěm ve Střední Asii a v roce 2012 by mělo být rozhodnuto o jejich případném zápisu na seznam kulturního dědictví UNESCO.

Z oblasti kaňonu Sarmišsoj se vracíme přes poušť, která je teď na jaře rozkvetlá tisíci květů, většinou léčivých. Jejich názvy ale nám nic neříkají, přestože se naši průvodci snaží, seč umí, vysvětlilt nám, o co jde. Po asi půlhodině jízdy přijíždíme do cíle naší cesty, města Nurota. U jednoho z prvních domů je improvozovaná restaurace, kde ochutnáváme několik druhů místních pokrmů, k mé smůle právě ze skopového (já věděl, že to jednou přijde) a tak zůstávám raději u zeleniny. Všichni ostatní účastníci výpravy si ale podávané pokrmy pochvalovali, tak to asi bylo zase dobré. No jo, ale skopové …

Nurota („nur“ = paprsek, „ota“ = darovaný) je docela velké město (31 000 obyvatel), leží v nadmořské výšce 490 metrů asi 80 kilometrů u Navoj. Na rozhraní stepi a úrodné krajiny ho v roce 327 př. n. l. založil Alexandr Veliký Makedonský a pojmenoval ho Nur. Z této doby se dochovala pevnost o rozměru cca 500×500 metrů, postavená ve tvaru souhvězdí Velký vůz, kterou dodnes ohraničují zbytky kdysi mohutné hradby s kruhovými i půlkruhovými věžemi. Na nejvyšším místě skály jsou patrné zbytky obytného věžovitého paláce o rozměru 26×26 metrů. V době Alexandra také vznikl unikátní systém zásobování pitnou vodou „Kariz“ – ve stepní oblasti bylo vykopáno několik studní nedaleko sebe, pospojovaných podzemním potrubím, kterým nakonec byla posbíraná pitná voda přiváděna do města. Zbytky hradu a unikátního vodního systému v Nurotě jsou jednou z nejvýznamnějších archeologických lokalit v oblasti.

Pod hradem navštěvujeme malé muzeum, které v letech 1996 – 2003 uspořádal Rustam Muhamedov. Vystavené exponáty se vztahují k archeologickým nálezům z Nuroty – jako nádoby na obilí, vodovodní trubky atd. Dále jsou zde k vidění tradiční místní obleky, látky, výšivky a věci denní potřeby z přelomu 19. a 20. století. V muzeu se nás velmi ochotně ujal jeho ředitel a správce v jedné osobě, pan Šavkat Ismajlov, který nám o všem vyprávěl s velkou hrdostí a zápalem. Nakonec se s námi vydal i k nedalekému posvátnému jezírku, kde nám objasnil historii posvátného poutního místa.

Celý komplex se jmenuje Čašma (= pramen tádžicky) a jeho nejstarší částí je mešita z 10. století, sklenutá kopulí o průměru 16 metrů. Naproti ní stojí o několik století mladší páteční mešita s minaretem. Nejnavštěvovanějším místem je bezpochyby posvátný pramen, který dle islámské legendy vytryskl na místě, kde Mohamedův zeť Ali udeřil do země holí. Podle jiné tradice zatopilo jezírko kráter, vytvořený meteoritem, který sem spadl před několika tisíciletími. Každopádně zajímavé je to, že název místa je v překladu „darovaný paprsek“, jako by se v tomto názvu odrážela jakási stará paměť události, která se tu kdysi odehrála. Vydatnost pramene, který napájí jezírko, je 400 l/s a voda je dále čtyřmi kanály rozuváděna do celého města. Proto místní s nadsázkou říkají, že celé město pije z jednoho pramene. Voda má po celý rok konstantní teplotu 19,5°C a je silně mineralizovaná; rozbory bylo zjištěno na 20 druhů chemických prvků včetně zlata, stříbra, jódu a brómu. Proto se voda využívá v přilehlých lázních k léčení lupénky, zažívacích chorob, neurologických poruch (bróm má tišící účinky) a přítomniost stříbra zajišťuje čerstvost vody i při dlouhodobějším skladování.

Než jsme Nurotu nadobro opustili, navštěvujeme ještě milou rodinu pana Kachramona Ismata, kde se všichni ve volném čase zabývají výrobou keramických drobností, které pak prodávají na trhu v Nurotě, Navoji a Buchaře. Kromě otce Kachramona jsme v pilné práci zastihli i jeho ženu Dismato a dcery Dilzoru, Gulnozu a Dilafruz a nejmenšího řemeslníka, jediného syna, teprve šestiletého, Umida.

Jelikož jsme se zdrželi v kaňonu Sarmišsoj déle, než jsme čekali, k další pamětihodnosti na předměstí města Navoj přijíždíme až pozdě odpoledne, kdy se slunce pomalu chýlilo k západu. Teplé načervenalé paprsky tak osvětlovaly architektonický komplex v Karmanu, který je zasvěcen šejchu Kásimu Azizanovi Karmanagimu. To je místní rodák, který žil v letech 1500 – 1578/9) a byl významným představitelem súfijského společenství Jassavijů. Populární byl tehdy v celé Střední Asii jako politicko – náboženská autorita a jeho radami se řídil dokonce i chivský chán Abdullah II. (1557–98). Ten pak také nechal nad jeho hrobem kolem roku 1580 postavit medresu s mešitou a chanakou. V průběhu nadcházejících staletí se místo stalo velmi populárním poutním místem a komplex se postupně rozrůstal, posledních stavební úpravy proběhly za předposledního bucharského emíra Abd al-Achada (1885–1910), který zde byl po své smrti také pochován. V roce 1911 byla nad vchodem umístěna pamětní mramorová deska s nápisem o uskutečněné přestavbě. Za socialismu sloužil areál jako sklady, v posledních letech byl renovován a opět slouží náboženskému životu. Po prohlídce pokračujeme do posledního místa naší cesty, krajského města Navoj.

Město Navoj leží v nadmořské výšce 382 metry a žiíje v něm 132 000 obyvatel. Na první pohled je zřejmé, že je to moderní, mladé a moc příjemné město, které bylo vystavěno na trase Hedvábné stezky na levém břehu řeky Zaravšan v místě starší osady Kermine v letech 1958–60 podle přesně vyprojektovaného plánu sovětských inženýrů. Název pak získalo město podle významného místního středověkého básníka Ališera Navoje (1441–1501). Pyšní se především tím, že na rozdíl od jiných měst Střední Asie vypadá jak evropské (přesněji „ruské z éry socialismu“), což se projevuje širokými bulváry, hranatými panelovými domy, množství květinové výzdoby zavlažované systémem kanálů a také mnoho velkolepých fontán, zakomponovaných do architektury města již při jeho založení. Z důvodu nedostatku vody jsou ale fontány v provozu pouze dvě hodiny denně v podvečer, kdy se k nim na korzo scházejí snad všichni obyvatelé města. Nám bylo původně toto představení také slíbeno, však jsme na něj také čekali, ale nedočkali jsme se. Prý ještě „není sezona“. Město má také dobrý zvuk jako multikulturní a multináboženský kotel, bez jakýchkoliv problémů zde spolu žijí křesťané, muslimové i židé a příslušníci více než 80 národností. Uprostřed města se nachází umělé jezero Jošlik o velikosti vodní plochy 126 000 m² s krásnými plážemi o rozloze 25 000 m², které je dalším oblíbeným místem odpočinku a relaxace místních obyvatel. Kromě koupání se zde provozují i vodní sporty a v roce 2011 byl na břehu otevřen obří moderní akvapark (pochopitelně jako dar pana prezidenta Isloma Karimova). Než jsme odjeli zpět do hotelu, navštěvujeme zábavní lunapark, který pamatuje ještě Sovětský svaz, a svezli jsme se na obřím ruském kole, které je v regionu velmi oblíbené. Dokonce tak, že nechybí naprosto v žádném městě, které jsme navštívili (a dostatečně tak kazí fotografované památky). Ale místní mají svezení na této atrakci rádi, takže jak se u nás říká, proti gustu žádný dišputát. Během jízdy jsme ale pořídili zajímavé záběry města.

Po návratu na hotel nás českým pozdravem přivítal dnešní recepční Kásim, který se právě vrátil z Prahy, kde studuje Bankovní institut a zde takto brigádničí. Krátce jsme s ním popovídali a pak se šli vykoupat do hotelového bazénu (vstup 9000 sumů = 63 Kč byl sice poněkud vyšší, ale vzhledem k tomu, že voda je tu vzácná a jsme vlastně na poušti, se to dá pochopit) a hajdy na kutě, ráno nás čeká cesta do dalšího cíle – Samarkandu. Tam odjíždíme ráno expresem číslo 9 s odjezdem z Navoj v 9:17 hod. a s příjezdem do Samarkandu v 11:10 hod. Vzdálenost 156 kilometrů zdolal vlak bez zastávky za necelé dvě hodiny a jízdenka stála 15 500 sumů (= 109 Kč).