Cesty a památky

Kolínsko » Žehuň

Žehuň

První písemná zpráva o Žehuni pochází z roku 1137 (Eodem anno dedicata est ecclesia in Segun = Toho léta posvěcen jest kostel v Žehuni), kdy se vzpomíná kostel postavený benediktiny z Opatovického kláštera. V polovině 14. století pak obec přechází z církevního vlastnictví do rukou světských feudálů, v roce 1351 se například vzpomíná Pavel, syn Václava ze Žehuně. V roce 1380 zíslal Žehuň Heřman z Choustníka (Hermannus de Chustnik alias de Zehun), který ji obratem prodal v roce 1383 Ctiboru Liškovi a Janu Sirotkovi, vladykům ze Semína. Z téhož roku pochází zpráva, že oba uvedení pánové uvedli do místního kostela plebána Jana z Loch místo kněze Vojslava. Další zpráva z roku 1393 říká, že Ctibor za Žehuně a Vávra Sema ze Žehuně uváděli faráře Petra po zemřelém Václavovi. Na sklonku 14. století se uvádí v Kolíně jméno kováře Vavřince ze Žehuně. V roce 1415 se jako majitel obce vzpomíná Aleš z Korců, který však umírá bez dědice a majetek po něm rozprodali jeho věřitelé. V roce 1427 se objevuje v souvislosti s místní tvrzí jméno Aleš ze Žehuně, který přivěsil v roce 1415 svou pečeť ke stížnostnímu listu ke kostnickému koncilu proti upálení Mistra Jana Husa. Ten se však zadlužil a Žehuň musel postoupit svému největšímu věřiteli Kunešovi z Kříčova, který v roce 1456 prodává ves Alešovi z Voděrad. Po roce 1493 byla Žehuň připojena k hradišťskému panství, které v té době patřilo králi Vladislavu II. Jagelonskému. Zpráva z Budína vydaná 31. ledna 1499 dokládá založení Žehuňského rybníka.

Větší množství písemných zpráv o Žehuni se objevuje až od počátku 16. století, kdy jsou vedeny urbáře, gruntovní knihy, sirotčí registry, knihy smluv, hospodářské registry, úroční rejstříky a další. Protože na Chlumecku byly v minulosti dobré podmínky k chovu koní a rozvoji myslivosti, založil roku 1562 arcivévoda Ferdinand nad Žehuňským rybníkem oboru pro klisny a hříbata, převedené sem ze Sadské. Písemná zpráva z roku 1565 se týká prohřešku žehuňského krčmáře Jana Doležala, který okradl dobšického rychtáře, za což byl vyhnán z panství, a jeho krčmu získal jakýsi Vaněk Lučka.

V roce 1629 koupil hradišťské panství Jan Oktavián Vchynický ze Vchynic a připojil ji ho panství Chlumec nad Cidlinou. Obec velmi utrpěla válečnými událostmi za třicetileté války a počet obyvatel se pak postupně zvyšoval do roku 1751, kdy zde bylo opět 51 stavení. Součástí chlumeckého panství byla Žehuň až do zrušení patrimoniální správy v roce 1848. V letech 1854 – 1960 patřila Žehuň pod okres Poděbrady, v letech 1960 – 2007 okres Nymburk a po poslední reorganizaci státní správy v roce 2007 patří do okresu Kolín.

Osobnosti

Jiří Sehnal (* 12. 10. 1886 Kutná Hora - † 17. 7. 1932 Žehuň) - výtvarník, malíř a krajinář. Absolvent pražské malířské Akademie, kde byl žákem prof. Rudolfa Otty Ottenfelda, ve své tvorbě vycházel z impresionismu a tradic pařížské školy.

Eduard Volejník (* 28. 10. 1890 Žiželice - † 22. 9. 1918 Nižnij Tagil, Rusko) - československý legionář, v rakousko-uherské armádě sloužil u 36. pěšího pluku, do československých legií v Rusku zařazen 13. 7. 1917 jako desátník k 8. střeleckému pluku. Pohřben je v Jekatěrinburku jako desátník 1. úderného praporu.

Ludmila Tvrdíková (* 23. 4. 1928 Žehuň - † 19. 1. 2024 Žehuň) - učitelka, kronikářka a významná aktivistka za záchranu a propagaci kulturního dědictví obce. Dětství strávila až do roku 1939 na východním Slovensku, kam byl její otec přidělen jako četník. Zdroj: http://nymbursky.denik.cz/zpravy_region/ukazuji-mladym-ze-i-v-87-letech-se-da-zit-pozitivne-nekdy-to-da-velkou-fusku-201.htmlObecní školu dochodila již v Žehuni, měšťanku ve Velkém Oseku a v letech 1943-47 studovala Lindnerův státní koedukační učitelský ústav v Kutné Hoře, kde získala učitelské vzdělání. Od roku 1949 pracovala jako učitelka v Jestřabí Lhotě, později v Opolanech a od roku 1952 ve škole v Žehuni, kde vyučovala dlouhých 53 let až do 2005. Od roku 1955 vedla kroniku obce, s jejímž psaním z důvodu slábnoucího zraku musela skončit v roce 2015. Žena s neuvěřitelnou energií, která dokázala inspirovat lidi i o několik generací mladší.
Zdroj: http://nymbursky.denik.cz/zpravy_region/ukazuji-mladym-ze-i-v-87-letech-se-da-zit-pozitivne-nekdy-to-da-velkou-fusku-201.html

Původ názvu

Název obce se odvozuje od toho, že noví osadníci „vyžehli“ (vypálili) les, aby na uvolněném místě založili novou osadu.

Znak a vlajka obce

Podvýborem pro heraldiku a vexilologii Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky byl dne 25. listopadu 2011 usnesením č. 24 schválen znak a prapor obce. Autorem návrhu je heraldik Vladimír Červenka, znak je tak zvaným "mluvícím znamením". V horním zeleném pruhu (původní hluboké lesy) je rozevřená kniha (kronikářská tradice), v prostředním červeném poli (oheň potřebný k vypálení lesů) je položená berla (benediktini, zakladatelé kostela) a v dolním modrém pruhu (Žehuňský rybník), který je od červeného oddělen bílou vlnovkou (řeka Cidlina) je kapr (rybníkářská tradice). Všechny figury jsou zlaté. Vlajku tvoří vodorovné pruhy zelený, červený, vlnitý bílý a zvlněný modrý.

Administrativní údaje

Žehuň je dnes samostatnou obcí, v jejím katastru leží zaniklá ves Báně a částečně i Žehuňská obora. Katastrální výměra činí 9,1 km² a žije zde 436 stálých obyvatel (1. ledna 2018).