Cesty a památky
pověsti ze Žehuně
Žehuň, Pověsti
O pokladu
Ve středověku stával na místě dnešní rozlehlé vodní plochy u Žehuně blatný hrádek, který byl součástí obranného systému slovanského kmenového hradiště v Libici nad Cidlinou. Později zde vznikla zemanská tvrz, jejíž zdi zmizely pod hladinou Žehuňského rybníka, založeného roku 1492 králem Vladislavem II. Dodnes se v těchto místech říká „Na zámečku". Podle legendy je v podzemí této zatopené tvrze, jejíž zbytky prý bývají při vypuštění rybníka vidět, ukryt zlatý poklad. Ten tvoří zlatá kvočna s dvanácti ryzími vejci, starý slovanský symbol plodnosti. A pokud je v kraji známo, nikdo zatím zlaté sošky ze dna Žehuňského rybníka nevylovil.
O přízračných sestrách
Nedaleko od Žehuně se nad osadou Hradištko u Žiželic rozkládá hluboký les, zvaný od nepaměti Sokol. V něm kdysi stával další zemanský hrádek, který zmizel z povrchu zemského už během bouřlivých dob středověku. Jeho posledními majiteli byly prý, stejně jako v případě zatopené tvrze „Na zámečku", tři kruté a lakomé sestry, které své poddané nemilosrdně ždímaly do posledního groše. Vesničané se jim za to odvděčili po svém. Z čisté křesťanské lásky je prokleli až za hrob. A tak panovačné ženy nenašly po smrti klid a jako hrůzné přízraky se musely zjevovat po setmění na louce U splávku. Jak se v kraji vypráví, bývala na ně zvlášť děsivá podívaná za bezměsíčných nocí, kdy s úderem půlnoci vyrazil z Cidliny ohnivý kočár tažený dvěma bělouši, v němž seděly sestry s vytřeštěnýma očima a celé spřežení kroužilo bezhlavě kolem rozlehlé louky, dokud neodbila jedna hodina. Pak zjevení zmizelo opět v říčních vlnách. Lidé se onomu místu vyhýbali jak čert kříži, a tak už se neví, odkdy se ohnivý kočár přestal pravidelně zjevovat. Dlouho o něm nebylo vidu ani slechu, ale je klidně možné, že náhodný divák bude mít za temné noci i dnes své přízračné štěstí…
O kouzelném vodnickém biči
Žehuňský rybník, který se svou rozlohou směle řadí po bok největších vodních ploch v Čechách, je odedávna spojován i s přítomností vodnického živlu. Zdejší hastrman prý patřil mezi ty hodné, kteří lidem víc pomáhali než škodili. O žehuňském vodníkovi se dokonce říkalo, že je přímo zeleným patronem povozníků, kteří vozili své náklady křivolakými cestičkami kolem bájného Oškobrhu. Zde totiž bývalo místo, kterému se říkalo Černá míle, kde často jejich vozy zapadaly a nebýt vodnické pomoci, mnohý náklad by tu byl zkažen. Hastrman prý měl kouzelný bič upletený ze svých vlasů, a když s ním zapráskal koním nad hlavou, vytáhli jakýkoliv povoz i z nejhlubšího bahniska jako hračku. Vodník nebyl škrob a svůj kouzelný bič často půjčoval okolním sedláků, když jeli do města se zbožím.
Jednou takhle k večeru zaslechl vodník od Oškobrhu zlostné láteření. Hned mu bylo jasné, odkud vítr vane, a tak vzal bič a spěchal k silnici. Tady spatřil známý obrázek – plně naložený vůz zapadlý až po nápravu do bahna a marně se vzpínající koně, jimž zuřivý vozka nakládá na hřbet zlomeným bičiskem. Vodník se jen usmál a podal formanovi svůj kouzelný bič: „Pomohl jiným, pomůže i tobě!“ Jenže vzteklý kočí se jen otočil a vzápětí poslal hastrmana ke všem čertům. Vodník si z toho ale nic nedělal a zapráskal koním nad hlavou tak silně, že ti na jedno zabrání vytáhli vůz z bahna na pevnou zem. Překvapený forman ani nepoděkoval, ale hned se zajímal jestli by mu vodník svůj bič nepůjčil. Cesta do Libice je prý špatná a on se bojí, že znovu uvázne. Hastrman se nedal dlouho přemlouvat a milému vozkovi bič půjčil. Prý do druhého dne. Kočí slíbil, že bude vzácný nástroj opatrovat jako o oko v hlavě a v pořádku ho vrátí. Jenže druhý den čekal hastrman u cesty zbytečně. Vůz s povedeným kočím se neobjevil. A stejně tak i třetí a čtvrtý den. A tehdy se hastrman rozzlobil a slíbil proradnému formanovi vodnickou pomstu. Neuplynul ani měsíc a povedený vozka jel opět s nákladem kolem Oškobrhu. Vesele si hvízdal koním do kroku a myslel na kouzelný bič, s nímž se žádného bahniska nemusí bát. Na vodníka, jemuž patřil, si už ani nevzpomněl. Jenže když míjel Žehuňský rybník, zatmělo se mu náhle před očima a koně naráz sami od sebe zastavili. Kočí sáhl po biči, ale tu se vedle něj na kozlíku objevil vodník a zahučel: „Vícekrát už cizí věc nezpronevěříš!“ A než se vozka nadál, popadl ho za límec a vrhl se s ním do hlubin rybníka. Formana od těch dob už nikdy nikdo neviděl a žehuňský hastrman se k ostatním povozníkům choval zase jako dobrotivý vodnický patron.
O mládkovi a lýčeném provazu
Říká se, že není člověk jako člověk, a to samé platí i vodnících. Zvláště o těch žehuňských. Když odešel na vejminek dobrácký hastrman, který kupcům pomáhal svým kouzelným bičem, nastaly lidem těžké časy. Přišel totiž vodník nový. Stejně jako jeho předchůdce chodil v zeleném kabátku s věčně mokrými šosy a nejraději vysedával na hrázi u splavu, nebo na mlýnském kole. Dobráckost prvního vodníka ale tenhle zelený panáček nezdědil. Když lidé z okolí zjistili, co je zač, začali mu nedůvěřovat. A nejvíce ze všech samotný mlynář. Vodník totiž často chodíval s mlýnskou chasou do dolejší hospody, kde s chutí mastil karty. Pil přitom jako duha a v opilosti na sebe ledacos vyzradil. Když se mu ale někdo začal smát, rozzuřil se až k nepříčetnosti. Jenže na suchu byl bez své kouzelnické moci, a tak se nemohl hned mstít. Měl však nepříjemně dlouhou paměť a ukládal do ní všechny křivé pohledy a uštěpačné poznámky vůči své zelené osobě. A když pak takového posměváčka potkal u vody, zle mu zatopil. Mlynářská chasa se proto jednoho dne domluvila, že dá hastrmanovi za vyučenou, a přichystala na něj léčku. Když vodník zase přišel do hospody na pravidelnou partičku karet, byla společnost už pěkně rozjetá, a tak se při karbanu hned pilo jako o závod. Ve chvíli, kdy byla hra v nejlepším a hastrman už pěkně pod parou, přiskočil k němu mládek, přehodil přes něj lýčený provaz a pevně ho svázal. Ostatní přihodili polena do ohniště a všichni čekali, co se bude dít.
Svázaný vodník se ošíval, křičel, kňoural i vyhrožoval, jenže lýčené provazy byly pevně utažené a on se nemohl ani hnout. Jak stoupalo horko v místnosti a hastrmanovi vysychal šos, udržující ho při životě, měnilo se láteření na podlézavé škemrání, kterým sliboval hory i rybníky, jen když ho pustí. Sousedé i mlýnská chasa se dlouho radili, co počít dál. Nakonec se ale přeci jen slitovali a vodníka rozvázali. Jak padl poslední lýčený provaz, vyskočil mužíček jako na perkách, vyrazil z hospody a pelášil k rybníku, až se mu za šosem prášilo. Ale sotva se svlažil rybniční vodou, vrátila se vodníkovi odvaha hnaná vztekem. Za chvíli už bušil na hospodské okno a křičel: „Pamatujte si, že má pomsta bude mokrá!“ Jenže mládek, který ho předtím svázal popadl lýčený provaz a vyběhl ven. „Jestli se sem ještě jednou vrátíš, tak tě necháme uschnout na troud, zelenáči!“ vykřikl a na důraz svých slov práskl provazem do vzduchu. Hastrman se lekl a tiše zmizel. Od té chvíle ho pak v Žehuni ani jejím okolí už nikdy nikdo nespatřil.
Proč teče Cidlina od Bydžova k Chlumci a Žehuňským rybníkem
Pod památnou horou Tábor nedaleko Jičína pramení řeka Cidlina. Její malebný tok klikatí k Bydžovu, dále pak pokračuje k Chlumci. Říčka protéká Žehuňským rybníkem a pod Libicí přijímá její vody mohutný tok Labe.
Podle pověsti však měla Cidlina téci jinudy. V dávných dobách z malého pramínku se začala tvořit a mohutnět Cidlina. Směr jejího toku se vůbec nelíbil starému pekelníkovi – čertovi. Rozeběhl se honem, aby usměrnil valící se proud vody do míst, kde dnes stojí Městec Králové. Do bot se mu dostala hlína, a tak se musel zastavit a hlínu z bot vysypat. Bylo jí tam docela dost. Z vysypané hlíny měl vzniknout kruhový násep mohutných valů u Češova. Vody mladé Cidliny se valily dále do Polabské roviny. Čert se sebral a pelášil dále, ale to už se Cidlina vlévala do Žehuňského rybníka. Čert se rozzlobil, skočil do rybníka a začal hloubit vedle rybníka hluboký příkop, aby vody Cidliny odvedl jiným směrem. Tok vody byl však už silný a nedal se zastavit. Starého čerta málem zaplavil. Svůj příkop pekelník nedokončil, dílo vzdal a celý rozzlobený odletěl zpět ke svým druhům do pekla. Voda Cidliny se dnes dere tzv. čertovou brázdou ve středu dna rybníka.
Jak vznikl Žehuňský rybník a vrch Oškobrh
Kdysi strašně dávno si kníže pekel Lucifer umínil, že vybuduje své sídlo v krajině, kudy protéká řeka Cidlina. Po vrchu Oškobrhu nebylo ještě ani památky. V místě byly jen bažiny a močály. Lesy nechtěl kácet. Rozhodl se, že zdejší krajinu zbaví přebytečné vody a bažiny vysuší. Nejdříve v zemi vyhrabal velký dolík, kam sváděl přebytečnou vodu. Tak vznikl dnešní Žehuňský rybník. Hlínu vozil na dřevěných kolečkách, která byla stále plná bláta. Pokaždé hlínu škrabkou oškrabal, až z toho vznikly dvě velké hromady – nynější dvojitý vrch Oškobrhu.
O čertovi ve mlýně
Za hospodaření děda Prokopa Václavíka (pzn. cca 1810-30) objevil se jedenkráte po půlnoci ve mlýnici čert. Skutečný čert! Proběhl mlýnicí, chrlil z tlamy oheň a zmizel zase beze stopy. Mléči i chasa uděšeni prchli. Když tento zjev po více nocí opětoval, padl mlýn do špatné pověsti, všech se zmocnila hrůza, takže nikdo nechtěl v noci mleti, ba kdo měl rozemleto, nechal toho do rána. Tím se mletí rozplašilo a citelně ubylo.
Tou dobou zarazil vandrem jeden krajánek, statný chlapík, jenž se honosil, že se ani čerta nebojí. Dědeček Prokop proto ujednal s ním značnou odměnu, když čerta chytí. Krajánek ten na to skutečně držel hlídku, a když se blížila půlnoc – kde se vzal, tu se vzal, vy… se čert! Krajánek proti němu, ten ale vyprsk z huby oheň, čímž ho na chvíli oslnil. Avšak krajánek se hned vzpamatoval, a za čertem dál. Tento, když poznal neohroženého soka, dal se na útěk, seskočil do podkolí a proplétal se, znaje dobře místo mezi sedmi tehdejšíma palečníma kolama, až k hořejšímu. Krajánek v patách za ním, kde se utkali, a po krutém zápase, při kterém čert ho jakýmsi pahýlem krutě dusal, čerta přemohl a k dědečkovi do pokoje přitáhl.
Poznán byl v něm, jméno vlastní si již nepamatuji, jakýsi „Bezručka". On bydlel zde v Žehuni na „Malé straně“, býval kdysi mlynářským, přišel o jednu ruku až po loket, kterýmž pahýlem ale dovedl strašně boxovat, což krajánek zakusil. Jakožto mlynářský vyznal se v mlýně tuze dobře. V čertovském úboru vlezl vždy po hřídeli dírou do mlýna, vyzbrojil se brčkama, naplněnýma utlučenou kalafunou, kterou vždy proti některé svítící lampičce vyfoukl, takže vše zdálo se vzplanuté v ohni, když tak všecky vyplašil, tak si pohodlně nakradl.
Když byl tak k dědečkovi, který byl velký dobrák, přiveden, tak mu domluvil; jak jest špatný vděk za mnohá dobrodiní, které mu dědeček dříve prokazoval. Aby však byla dobrá pověst mlýna, jež tolik čertem ztratila, rehabilitována, zařídilo se po všestranné úřadě následovní: Čerta podrželi v zajetí do rána, a pak ho v úplném čertovském úboru přivázali k jednomu topolu, jichž před mlýnem bylo několik, a poněvadž byla toho dne právě neděle, a mnoho lidí přicházelo na ranní mši prohlédli si důkladně čerta. Pověst o něm se rychle rozkřikla, takže na pozdější velkou mši putovaly celé zástupy, aby čerta také viděly. To účinkovalo! Lépe než každá soudní procedura. Od té doby mléči zase hojně i na noc beze strachu do žehuňského mlýna přijížděli.
Zdroj informací
Kronika mlynářské rodiny Václavíkovy z Žehuně
Tuzar B.: Truhlice pověstí a starých příběhů okresu Nymburk, Nakladatelství Ing. Ivan Ulrych – VEGA-L Nymburk 2003.
Drahovzal M.: Báje a legendy Kolínska a Kouřimska, Decibel Production s.r.o 2004
Mapa
Poloha
GPS: 50°8'8.291"N, 15°17'25.642"E
