Nejstarší žehuňský mlýn je doložen v roce 1374 a stával zřejmě v místech dnešních domů čp. 54 a 57 pod současnou hrází Žehuňského rybníka, neboť zde byly v 80. letech 20. století nalezeny v zemi staré mlýnské kameny. Další písemné zprávy o mlýně pochází až z roku 1550 v souvislosti s mlynářem Ondřejem Vokáčem, který oznámil na hejtmanství v Chlumci nad Cidlinou, že starý mlýn přestavěl. V roce 1655 se vzpomíná mlynář Martin Mareš, ovšem není zřejmé, zda jeho mlýn stál na starém místě, nebo již hospodařil ve mlýně na dnešním místě.
Z roku 1788 se dochovala smlouva o koupi mlýna manželi Josefem a Anežkou Václavíkovými od kutnohorského mistra Jana Františka Pohořeleckého. A to je také první písemná zmínka, která prokazatelně hovoří o dnešním mlýně, který vznikl pravděpodovně v průběhu první třetiny 18. století, což by dokládal letopočet 1728 na trámech. V roce 1819 mlýn vyhořel a po roce 1857 byl Aloisem Václavíkem (v roce 1864 působil jako poslanec na Českém sněmu za okresy Poděbrady a Městec Králové) přestavěn do dnešní podoby. Současně u mlýna vznikla i vodní pila. V letech 1929-30 Zdeněk Václavík modernizoval mlýnské zařízení, když instaloval Francisovu turbínu s výkonem 50 k; původně mlecí zařízení poháněla 3 mlýnská kola na svrchní vodu. Rodině Václavíkových patřil mlýn do roku 1950, kdy byl zestátněn a využíván pro potřeby školy a školní družiny.
V roce 1991 byl mlýn restituován a dnes patří rodině Šoltysových, potomkům dceři posledního mlynáře Zdeňka Václavíka, Zdeňky Václavíkové-Röschové.
Mlýn v Žehuni je zapsán do Ústředního seznamu nemovitých kulturních památek ČR pod číslem 50199/2–4425.
Poche E. a kol.: Umělecké památky Čech 4. Praha. Vydalo nakladatelství ČSAV Academia, 1982.
Kuča K.: Chlumecko a Novobydžovsko, historie a architektonické památky Pocidliní. Vydavatelství Balustráda 1995.
Tvrdíková L.: Pohled na Žehuň a okolí v průběhu věků. Vydal Obecní úřad v Žehuni 2012.
Kronika obce Žehuň.
Mlýn čp. 2 se nachází severně od kostela.
GPS: 50°8'10.481"N, 15°17'25.555"E
Nepřístupné