Cesty a památky

Oficiální název státu v originálu: الجمهوريّة البنانيّة (al-Džumhúríja al-lubnáníja)
Oficiální název státu v češtině: Libanonská republika
Státní zřízení: republika
Rozloha (pořadí): 10 452 km2 (160.)
Počet obyvatel v roce 2005 (pořadí) 3 727 703 (123.)
Hlavní město a počet obyvatel: Bejrút 1,5 milionů
Úřední jazyk: arabština
Další jazyky: arménština, kurdština, francouzština a angličtina
Náboženství: islám 55 % (sunité, šiíté, drúzové), křesťanství 43 %, žídé a ostatní (2 %)
Nejvyšší bod: Kurnat as Sawda 3 088 m. n. m.
Nejdelší řeka: Nahr al-Litani (145 km)
Klima: subtropický pás
Měna: libanonská libra (livre) LBP

Název země pochází z aramejského slova „laban“, což znamená „bílá“, a odvozuje se od zasněžených hor Libanon.

Nejstarší dějiny

Nejstarší známé osídlení v Libanonu se datuje zhruba do období kolem roku 5000 př. n. l., neboť archeolog Kassem Nayif objevil v Byblosu, který je považován za jedno z nejstarších trvale obydlených měst na světě, pozůstatky pravěkých neolitických chatrčí, primitivní zbraně a pohřebními nádoby staré 7000 let. V letech 2700 – 500 př. n. l. byl Libanon vlastí Féničanů, kteří ovládali území celého Středomoří. Tito lidé sami sebe nazývali Kanaanci, jako „féničany“ je nazývali Řekové (slovo phoenican v řečtině označuje červenou purpurovou barvu, která byla odsud exportována). Po 200 letech perské nadvlády dobyl a zničil fénická města Alexandr Veliký, poté se dostalo území Libanonu pod nadvládu Říma. Jelikož v Římě se pro purpur používalo slovo puniceus, Římané zdejší obyvatele nazývali Punky. Na počátku 7. století přicházejí do země Arabové, v jejichž držení je až do roku 1110, kdy se ji zmocnili Křižáci.

Od Osmanské říše k samostatnosti

Od roku 1516 byl Libanon součástí Osmanská říše, v rámci které roku 1861 získal určitou autonomii. Během první světové války byla v roce 1915 v zemi nastolena vojenská diktatura Jamala Pashy a v říjnu 1918, po rozpadu Osmanské říše, ho obsazuje, na základě tajných Sykes-Picotových dohod o rozdělení provincií bývalé Osmanské říše, Francie (spolu s územím dnešní Sýrie). V roce 1920 se obsazené území stalo francouzskou kolonií pod názvem Velký Libanon, ale již v roce 1925 se od něho oddělila Sýrie. Přestože byl v roce 1926 vyhlášen nový název země Libanonská republika a v ústavě je deklarována nezávislost, zůstává Libanon francouzským mandátním územím až do roku 1943 (francouské jednotky definitivně území Libanonu opustily až v roce 1946). V roce 1943 byl uzavřen tzv. Národní pakt – dohoda o rozdělení moci v zemi mezi hlavní náboženské skupiny; prezidentem se tak stává křesťan (maronita), premiérem sunnitský muslim a předsedou parlamentu šíitský muslim. V roce 1957 podepsal Libanon jako jediná arabská země Eisenhowerovu doktrínu o řešení politicko-hospodářských záležitostí na Blízkém východě, kterou iniciovaly USA.

Občanská válka

Jelikož do země přišlo po vzniku státu Izrael mnoho Palestinců, kteří museli opustil své domovy, organizovala Organizace pro osvobození Palestiny (OOP) z libanonského území útoky proti Izraeli. Ten na oplátku provedl odvetné akce, během nichž opakovaně pronikl na libanonské území. Tím docházelo, především na jihu Libanonu, k vyostřování napětí, které vyústilo do střetů mezi místními obyvateli a příchozími Palestinci zejména po přílivu uprchlíků po tzv. šestidenní válce v roce 1967. V takto nevyvážené situaci stačila malá rozbuška, kterou se stal 13. dubna 1975 útok na autobus převážející členy křesťanské Falangy. Velitel falangy obvinil z tohoto činu Palestince, a jako odvetu falangisté napadli autobus převážející palestinské dělníky do uprchlického tábora. Na žádost libanonské vlády do země v dubnu 1976 přicházejí syrské jednotky a křesťané spolu se syrskou armádou vytlačili palestinské bojovníky na jih země. Příměří ovšem dlouho nevydrželo a již v roce 1978 vypukly další boje, Syřané ovšem tentokrát již stojí na straně Palestinců! Jelikož OOP ostřelovala z jihu Libanonu sever Izraele, do války se zapojily i izraelské síly na podporu křesťanských jednotek plukovníka Haddáda. V březnu 1978 překročila v rámci operace „Litání“ izraelská vojska hranice Libanonu a obsadila jih země, ovšem na základě rezolucí Rady bezpečnosti se v červnu téhož roku izraelské jednotky stáhly. Po těchto bojích byl Libanon fakticky rozdělen na dvě části. První – Severní (Tripolis) Libanon + východní část (údolí Beká), jižní Libanon a západní Bejrút (v rukou muslimů a jejich křesťaňských spojenců); tato část byla ovládaná Sýrií. Druhá čast – východní Bejrút a jeho severní periferie až k Batrúnu (v rukou křesťanů podporovaných Izraelci). V letech 1981–82 dochází k určité stabilizaci situace, ale poté izraelské jednotky překročily v rámci akce „Mír pro Galileu“ na třech místech hranici s Libanonem a obsadily třetinu Libanonu. Pak obklíčili i Bejrút a protože obklíčení ze strany Izraele trvalo, nejvyšší představitel OOP Jásir Arafat se rozhodl, že Libanon se svými jednotkami opustí a hlavní stan OOP přestěhuje do Tunisu. 16. září 1982 byl spáchán masakr v uprchlických táborech Šabra a Šatíla, kde křesťanští falangisté napadli uprchlické tábory v západním Bejrútu na území kontrolovaném Izraelem, aniž by proti tomu izraelští vojáci zasáhli. Kvůli tomu byl tvrdě kritizován i ministr obrany Ariel Šaron. Pokračovala ovšem také jednání o příměří a 17. května 1983 Libanon, Izrael a USA podepsaly dohodu o izraelském stažení, které bylo podmíněno odchodem syrských jednotek ze země, což Sýrie odmítla. Přesto se izraelské jednotky částečně stáhly a Izrael nadále zasahoval do občanské války podporou křesťanských milic (tzv. Libanonské síly). V roce 1989 zahájil boj za vyhnání syrských jednotek ze země armádní generál Michel Aoun, který velel části Libanonské armády. Nejprve se střetl s milicí tzv. „Libanonské síly“, kterou zahnal z východního Bejrútu dál na sever, a pak s jednotkami Syrské armády a jejími libanonskými spojenci. Tento boj bohužel prohrál a musel ze země uprchnout do azylu, který mu poskytla Francie. Patnáctiletou občanskou válku definitivně ukončila až Taífská dohoda, přijatá libanonskými poslanci v říjnu 1989 na zasedání v saúdskoarabském Taífu. Tam byla přijata tzv. Charta národního usmíření – ústavní a správní reforma, jež poněkud omezila privilegované postavení křesťanských maronitů v zemi, dohoda o vládě národní jednoty a legalizace pobytu syrských jednotek v Libanonu.

Současnost

Poválečná obnova země začala v roce 1990 za situace, že jih země byl nadále okupován Izraelem a na zbylém území se nacházelo 40 000 syrských vojáků, čímž si Sýrie zajišťovala politickou nadvládu, která vyvrcholila ve volbách v roce 1992. Okupaci jižního Libanonu Izrael definitivně ukončil až v roce 2000 pod tlakem neustálých útoků ze strany libanonského odboje, který mu způsobil velké ztráty. Izrael poté konečně aplikoval rezoluci Rady bezpečnosti OSN č. 425 z roku 1978 stažením svých vojsk, ale politická rovnováha již byla hluboce narušena. V návaznosti na to začala křesťanská komunita výrazně protestovat proti přítomnosti syrských jednotek a proti vměšování Sýrie do vnitřních záležitostí Libanonu, v červnu 2001 bylo konečně zahájeno (byť velmi pozvolné) stahování i syrských vojsk a zpravodajských služeb z území Libanonu. 14. února 2005 byl spáchán atentát na bývalého libanonského premiéra Harírího, z něhož byl obviněn Damašek. Tento akt vyvolal velkou vlnu protisyrských demonstrací, ty se už tentokrát neomezily pouze na křesťanskou komunitu, která vyústila v tzv. „cedrovou revoluci“. Zesílil se mnohonásobně tlak na Sýrii, která 26. 4. 2005 dokončila stahování svých vojsk z Libanonu. Ačkoliv Sýrie stále popírá, že by s vraždou Harírího měla cokoliv společného, velká část Libanonců je přesvědčena o opaku, další část obyvatel z vraždy viní Mosad (izraelské zpravodajské služby) a CIA. 12. července 2006 došlo ke konfliktu na libanonsko-izraelské hranici, který vyústil v další válku, během které Izrael vojensky zablokoval Libanon a zničil infrastrukturu, včetně bejrútského letiště. 30. 7. 2006 podnikl Izrael nálet na město Kana, při němž přišlo o život přes 50 lidí, převážně dětí. Tato zatím poslední válka skončila 14. srpna 2006. Izraelská armáda se stahla za modrou linii a libanonští vojáci byli rozmístěni po celém jižním území.