Cesty a památky

Ubytovali jsme se ve městě Tarabulus (Tripolis) odkud jsme si udělali celodenní výlet – Bšarre (760 km) – Cedry (768 km) – Klášter sv. Eliáše (785 km) – Klášter sv. Antonína (807 km) – Tarabulus (Tripolis) (852 km). V Tripolisu jsme celkem spali tři noci a také se věnovali trochu odpočinku, včetně návštěvy hammámu.

Uvedené kilometrické vzdálenosti jsou od zahájení cesty v Bejrútu.

Na prohlídku města Tripolis (طرابلس [Tarábulus]) jsme si vyčlenili jeden večer a následující dopoledne. Zdá se, že na prohlídku hlavních pozoruhodností to stačilo. Tripolis je se svými 500 000 obyvateli druhým největším městem Libanonu a centrem severních gubernií, 80 % jeho obyvatel pak tvoří sunnitští muslimové. Pravděpodobně již v 9. století př. n. l. zde existoval u ústí řeky Kadyša (v Tripolisu však zvané Abu Ali) do moře fénický přístav pod názvem Derbly, doložený je každopádně o 100 let později. V 6. – 4. stol. př. n. l. bylo město pod nadvládou Peršanů, kteří ho nazývali Wahlia nebo Ahlia. Za asyrského krále Ašurnasirpala II. (888–859 př. n. l.) se jmenovalo Mahallata. Průzkum této nejstarší fáze osídlení nebyl zatím dostatečně proveden, neboť starověké lokality leží pod přístavní částí el-Mina. Přesto zde byly učiněny významné nálezy kosterních pozůstatků starověkých vlků, úhořů a gazel, částí přístavního mola, mlýnské kameny a pohřebiště z řeckého období (311 – 64 př. n. l.). V roce 112 př. n. l. získalo město svůj dnešní název Tripoli = tři města (fakticky tři části ovládané samostatně Tyrem, Sydonem a Arvadem) spolu s určitou autonomií a právem ražby vlastních mincí. V té době byl Tripolis centrem loďařství a obchodu s cedrovým dřevem. Pak následovalo římské a byzantské období, po němž se v roce 646 města zmocnili Arabové, kteří zde vládli do roku 1109. V arabském období byl Tripolis hlavním přístavem pro Damašek a druhým hlavním arabským vojenským přístavem po Alexandrii. V letech 1109 – 1289 byl Tripolis střediskem křižáckého Tripolského hrabství, do kterého patřil i slavný hrad Krak des Chevaliers v Sýrii (ten během této cesty také navštívíme), a sídlem biskupa. V roce 1289 začíná období mamelucké nadvlády, vystřídané v roce 1516 osmanskou říší sultána Selima I. Turecká svrchovanost trvala až do roku 1918, kdy se Tripolis stal součástí moderního Libanonu. Tolik tedy stručně k historii tohoto města, které jsme si užili, protože v milém penzionu v centru jsme se ubytovali na tři noci. A navíc zde máme kamaráda Hassana Aliho, který žije v České republice a teď je zrovna na návštěvě zde u své rodiny. Hassan nám hodně pomohl – protože umí výborně česky a pochopitelně arabsky. Večer nás Hassan vzal do hammámu al-Abd, který je velmi starý. Pochází z roku 1700 a od těch dob se zde mnoho nezměnilo. Každopádně skvělá mužská obsluha (prý syrská) a krásně strávený čas – byli jsme tam od 18:00 až do 21:30 hod. Užili jsme si saunování, také tradiční masáže a relax, spolu s umýváním a poléváním vodou na horkých mramorových deskách. Stejně jako ve většině případů (s výjimkou jsme se potkali jen v Istanbulu v Turecku), i místní hammám byl pouze pro muže a tak holky mají smůlu a zůstávají na hotelu. Po našem návratu se k nám přidala Íla a všichni i s Hassanem jdeme na nedaleké náměstí Sahat et-Tall na dobrý kebab. I v Tripolisu se žije dlouho do noci a tak sledujeme skotačící děti i korzující rodinky, a je nám tady moc příjemně.

Druhý den ráno pak vyrážíme na prohlídku starého města, které se krčí pod mohutným hradem, křižáckou pevností. První, co navštěvujeme, je místní souk. Uličky bazaru jsou opravdu spletité a vyznat se v nich je skoro nadlidský výkon – a tak jsme rádi, že Hassan jde zase s námi. Obdivujeme pochopitelně skvělé cukrovinky, kterými je Tripolis vyhlášený, a které jsou k ochutnání v desítkách cukráren. Hned potom míříme na mýdlový trh chán al-Saboun, který je živoucím důkazem tradice výroby mýdla z olivového oleje (obsahují ho až 40 %), medu a vonných olejů, vč. cedrového, již od 15. století. Budovu chánu založil v roce 1480 mamelucký guvernér Tripolisu Jousef Bek Sajfa a již od počátku se odsud mýdlo exportovalo do arabských zemí i Evropy, kde zejména bylo vysoce ceněné. Dnes tuto tradiční výrobu drží rodina Hassoun, a se synem majitele, panem Baderem, jsme si o výrobě mýdla popovídali. Vyrábí zde přes 100 druhů mýdel výhradně ručním způsobem a čistě z přírodních materiálů, bez použití saponátů. Jejich mýdla proto nevoní tak skvěle jako Palmolive (nemám nic proti Palmolive), ale jsou zaručeně nealergická a velmi příjemná pro kůži. Své nám k tomu také řekla energická prodavačka Sahar, která nás provedla po svém krámku a nakonec nám darovala několik druhů mýdel na ukázku. Z mýdlového trhu to byl již jen kousek k Velké mešitě el-Mansúri, která vznikla v letech 1294–1315 přestavbou původního křižáckého kostela Panny Marie z 12. století. Minaret mešity nezapře původní kostelní věž ve stylu italské rané gotiky, ale jinak toho z původního kostela moc nezůstalo. Navíc v době naší návštěvy probíhala rekonstrukce, takže vše podstatné bylo v lešení. Stavbyvedoucí nás sice pozval na velké nádvoří, ale fotit se nic nedalo. A tak pokračujeme stále stoupajícím terénem až k místnímu hradu. Ten se tyčí nad městem a je jeho nepřehlédnutelnou dominantou. Zatímco z jedné strany svah mírně klesá k moři (a zde stojí staré město), z druhé strany hradu je příkrý sráz k řece Kadyša (Abu Ali). Původní křižácký hrad začal stavět v roce 1103 rytíř z Toulousse Raymond de St.Gilles (proto se mu také říká kalat Sandžil) na místě arabského hřbitova z 10. století, jehož část se stále používá. Křižáci hrad i město ovládali 180 let a v roce 1184 odtud podnikli útok na Jeruzalém. V roce 1289 dobyli hrad egyptští Mamelukové a ti ho v průběhu 14. a 15. století přestavěli. Do areálu vstupujeme po původním křižáckém kamenném mostě, vstupní brána ale již představuje typickou arabskou mameluckou architekturu. Všímáme si i mramorových nápisů nad další bránou, které pocházejí až z osmanského období. Průjezd mezi oběma bránami zrovna čistili nějakou chemikálií naprosto příšerného zápachu a tak jsme celkem bez povšimnutí rychle minuli řecké kamenné rakve s maskami, které jsou zde složené. Pochází z výzkumů v nedalekém přístavu el-Mina, protože v helénské době na hradním návrší žádné osídlení neexistovalo. Z hradeb, střech a ochozů se nám otevřel krásný výhled nejen na staré město s mešitami, ale také na novější čtvrtě za řekou a hory s výškou 3000 m. n. m. v pozadí. Hassan nám vyprávěl, jak na hrad chodil s rodiči již jako malý kluk a jak byl potom poničen v době války. V jedné z jižních věží nám ukázal dělostřelecký granát, který dodnes trčí zaražený ve zdi. Po prohlídce hradu, který je daleko rozsáhlejší, než z venčí vypadá, jdeme zpět do uliček starého města. Cestou kupujeme skvělé sladké pomeranče, které se zde v okolí Tripolisu pěstují. Místní kraj je jimi vyhlášený v celé zemi i za hranicemi. A musíme uznat, že byly skutečně vynikající!

Celý jeden den jsme si vyhradili na výlet do údolí Kadyša (وادي قاديشا), které je jedním z největších přírodních fenomenů Libanonu. Je to 35 kilometrů dlouhá a velmi hluboká rokle, začínající vysoko v horách Libanon, tvořená řekou Kadyša (Nahr Qadisha = Svatá řeka). Řeka pramení v Kadyšské jeskyni a u Tarábulusu se vlévé do moře. Název údolí pochází z aramejštiny, kde „kadyša“ znamená „svatý“. Název by se tedy dal interpretovat jako „Svaté údolí“. A opravdu, má to své opodstatnění. Jednak jeho nádhera je svatě nadpozemská a navíc je v něm ukryto několik desítek klášterů, poskytujících po staletí útočiště křesťanským Maronitům. Pro svou jedinečnost bylo celé údolí zapsáno v roce 1988 na seznam přírodně-historických památek UNESCO. Jo – jestli je nějaký zápis do seznamů UNESCO naprosto jasný, je to právě údolí Kadyša. Jak neustále stoupáme z Tripolisu do neuvěřitelných nadmořských výšek, obdivujeme nádherné vysokohorské scenérie, vzorně upravené vesničky a městečka s kostelíky, přilepenými nad skalními propastmi. Smog města vystřídal svěží horský vzduch a my si najednou připadáme, jak někde ve Švýcarsku. Kdybychom nevěděli, že jsme na Blízkém východě, nikdy bychom tomu neuvěřili. Po necelých 50 kilometrech přijíždíme do prvního cíle dnešního výletu – města Bšarre (بْشَرِّيْ).

Bšarre je typické vysokohorské město, které leží v nadmořské výšce 1650 metrů. Okolo se zdvíhají třítisícovky, které v době naší návštěvy pokrýval ještě sníh. To vytvářelo téměř dokonalou kulisu neuvěřitelným sceneriím, které by mnozí Evropané umístili kamkoliv do Alp, jen ne do Libanonu. Byli jsme naprosto konsternováni krásou, která se kolem nás všude rozpínala do dálky i šířky. Kromě mnoha krásných kostelů a rodiště známého libanonského malíře, básníka a spisovatele Chalíla Džibrana je Bšarre známé jako centrum maronitské křesťanské církve a sídlo Libanonského červeného kříže. Místní lidé zde také mluví specifickým arabským dialektem s tvrdým přízvukem, kterým se odlišují od obyvatel ostatních částí země. A na svůj dialekt jsou náležitě hrdí! Četné nálezy dokládají osídlení již od Féničanů, což také dokládá Fénická hrobka na východním okraji obce, od 7. století je však centrem křesťanů, kteří se uchýlili do zdejších hor po nástupu islámu do oblasti Blízkého východu. Nedaleko Fénické hrobky je asi největší atrakce městečka – klášter Mar Sarkis, kde se nachází hrobka a muzeum Chalíla Džibrana. Holky tak trochu stávkovaly a do muzea s námi – k jejich ohromné škodě – nešly. Daly přednost nezdravému opalování na terase před klášterem. V doprovodu ředitele muzea, pana Josepha Geagea, jsme si prohlédli nejen hrob slavného umělce, ale také velkou sbírku originálů jeho geniálních obrazů, která zabírá většinu místností. V několika vitrínách také byly vystaveny knihy, které Chalíl napsal, a jejich překlady do všech jazyků světa. Česká verze jeho Proroka zde pochopitelně nechyběla. Prohlídka byla skvělá a určitě ji lze každému doporučit. Ale doporučuji předem se alespoň trochu s Chalílem Džibranem a jeho dílem seznámit, aby byl ten zážitek o to silnější. Než jsme odjeli z Bšarre za dalšími zajímavostmi, zastavili jsme se na chvíli ještě u rodného domu Chalíla Džibrana na hlavním náměstí proti velkému kostelu sv. Sáby. Rodný domek byl ale uzavřený a tak pokračujeme v cestě k dalšímu cíli výletu, ke slavnému cedrovému lesu nad Bšarre.

Arz ar-Rab (Cedry našeho Pána) je název cedrového lesa, který roste asi 9 kilometrů vysoko za Bšarre v kotli pod horou Makmel (3052 m. n. m.) ve výšce 2000 metrů, kam stoupáme šílenými serpentinami již ve vlastním městě. Zdejší cedry jsou vysoké okolo 30 metrů, a ačkoliv se obecně tyto stromy dožívají vysokého věku, většině těch místních je „jen“ okolo 200 let. Nicméně je zde 12 kousků starších 1000 let a u některých z nich se stáří odhaduje až na 1500 let. Je škoda, že neuváženým hospodařením byla většina těchto nádherných stromů vykácena. Podle starých záznamů je vidět jejich rychlý úbytek – např. v roce 1550 jich zde stálo 28, v roce 1660 jen 22 a v roce 1696 už jen 16. V roce 1876 zde byla zřízena přírodní rezervace a poslední zbytek lesa byl oplocen, aby se zamezilo jeho úplnému zničení. Cedrový les Arz ar-Rab je dnes spolu s celým údolím Kadyša zapsán na seznam přírodních památek UNESCO. O historii cedrů jsou bližší informace v kapitole o pohoří Šouf, kde jsme se s cedry poprvé setkali. Tady si dovolím i malou odbočku a vzpomínku na domov. Nějaké cedry rostou i v České republice a jeden z nich jsem objevil kousek od Kolína v Ratboři.

Jelikož je stále ještě „zimní sezona“, vstup (s pokladnou) do cedrového lesa je uzavřen, ale jedna z prodavaček suvenýrů nám ukázala místo, kudy lze volně do rezervace projít. Procházka cedrovým hájem, kde roste asi 400 majestátních stromů, byla moc příjemná díky pohodě, která z nich vyzařuje. Jediné, co nám trochu kazilo chůzi byly závěje sněhu, přes které jsme se nedostali k malé kapli sv. Trojice, kterou tu nechal v roce 1843 postavit jejich ochránce, patriarcha Libanonu. Bořili jsme se do změklého sněhu po kolena a tak jsme se omezili jen na snadno schůdnou část lesa. Pohled na zelené koruny stromů proti zasněženým svahům, které zde trčely do výšky 3000 metrů, byl prostě nepřekonatelný a my právě zažili asi ten nejúžasnější estetický zážitek z Libanonu. Když jsme se vrátili do osady stejnou cestou, překvapilo nás, kolik aut s lyžemi a snowboardy nás minulo. Mířily za posledními zimními radovánkami do nedalekého střediska zimních sportů, které je vyhlášené již od 20. let 20. století. To sem hojně jezdili lyžovat i Francouzi. Zvláštní paradox – dole u moře by se dalo koupat a pouhých 50 kilometrů dál se lyžuje. Nejstarší ze všech cedrů jsme si nakonec také nemohli nechat ujít – ten není v chráněné rezervaci, ale stojí uprostřed obce, přímo u silnice Tripolis – Baalbek. Je naprosto majestátní a ohromující, starý před 2500 let. Jediné, co vše kazí jsou desítky stánků se suvenýry z cedrového dřeva a hospůdky, rozlévající podle všudepřítomných reklam snad všechny druhy evropských piv, které tohoto velikána docela obklopily. Když jsme se dost pokochali krásou zdejší kajiny, odjíždíme zpět kolem Kadyšské jeskyně, která ale byla bohužel ještě uzavřena. Jeskyně je stará 10 milionů let, pramení v ní řeka Kadyša (Abu Ali) a ukrývá úžasnou krápníkovou výzdobu. Co se dá dělat, pokračujeme tedy stále dolů z kopce, míjíme městečko Bšarre a pokračujeme na dno údolí Kadyša, abychom se podívali na nějaké ty kláštery. Cesta vede po malé silničce prudkými serpentinami, kdy je lepší před každou zatáčkou zatroubit, protože každá otočka je o 180 stupňů. Drželi jsme se mimoděk sedaček a s očima vykulenýma sledovali strže tu po levé, tu po pravé straně auta. Asi ve 2/3 klesání jsme zastavili na malém plácku u skalní kapličky a šli jsme se trochu projít do hor. Po neznatelné pěšince mezi skálami jsme došli na místo s nádherným, asi 50 metrů vysokým vodopádem, který padal z horní hrany údolí od kláštera sv. Simeona (Mar Semaan). Seděli jsme v trávě na slunci a hleděli na tu krásu takřka bez dechu. Potom jsme pokračovali již ne takovým klesáním až mostku přes říčku Kadyšu – ale to jsme již před sebou viděli první klášter, přilepený ke skalní stěně.

Klášter sv. Eliáše (دير مار أليش) je vytesán do mělké skály, kde jsou upravené poustevnické cely. Klášter byl znám cestovateli již v 17. a 18. století, založen však byl již v raném středověku. Jeho kostel se skládá ze čtyř malých kaplí a kaple s hrobem místního mnicha, otce Františka z Chasteuilu, který zemřel v roce 1644. Klášter je znám také jako „Maronitské biskupství“, které zde opravdu sídlilo ve 14. století. Je nám hodně divné, že celý klášter je volně otevřený, nikde žádní mniši (opravdu jsme nezahlédli ani jednoho), ale turistů zde bylo opravdu hodně. Tedy Libanonců, aby nevznikl mylný dojem, že jsme de narazili na nějaké cizince. Prošli jsme se také kolem kláštera, do kterého se opíralo odpolední slunko, k nedalekému vodopádu. Ten sice nebyl tak vodnatý, ale svou výškou dosahoval alespoň 80 metrů; padal totiž přímo z hrany údolí pod Bšarre, které je teď přímo nad námi. Co se dá dělat, musíme pokračovat v cestě. Známou „troubící“ silnicí se tedy vracíme zpět nahoru a přes vesničky Blawza a Hawka jsme přejeli k druhému (a poslednímu – na ukázku to stačilo) klášteru, který je největší v celém Svatém údolí Kadyša.

Klášter sv. Antonína Velikého (دير مارانطونيوس قزحيا [Mar Antonios al-Kabir]) leží ve výšce 950 metrů nad mořem a je nepřetržitě používán již od raného středověku. Ačkoliv první zprávy pocházejí až z poloviny 12. století, podle pověsti ho založil sv. Antonín Veliký již ve 3. století, který po útěku z Egypta obýval zdejší jeskyni, dnes známou jako „Jeskyně šílenství“. V ní jsme vlastně i zahájili prohlídku kláštera a docela nám běhal mráz po zádech při pohledu na řetězy, kterým byli spoutáváni lidé podezřelí ze šílenství a ponecháni zde do péče svatého Antonína, aby z nich šílenství vyhnal. Velmi depresívní představa. Jinak ale v jeskyni hořely stovky svíček a byla zde poměrně klidná atmosféra, nijak nepřipomínající „vymýtání posedlostí“. Po několika schodech jsme došli na hlavní klášterní nádvoří s vyhlídkou do údolí, jehož skalní stranu uzavíralo zdobné průčelí kostela sv. Antonína, z části vytesaného ve skále. Kostel byl do dnešní podoby přestavěn v roce 1864 a sousední obytná budova pro mnichy byla renovována v roce 1926. Jelikož jsme chtěli v klášteře natáčet a chtěli jsme získat i rozhovor s nějakým mnichem, dostali jsme se až k představenému kláštera. Ten nám natáčení povolil, mile nás pohostil sladkostmi a kávou, ale žádný rozhovor na kameru možný nebyl. Je to škoda, protože prostředí i život v klášteře působily i přes značný příval poutníků (turistů, návštěvníků) velmi autenticky. Tak si alespoň prohlížíme klášterní muzeum otevřené v roce 1995, se sbírkami církevních i etnografických předmětů a také s tiskařským lisem z roku 1871, který nahradil starší stroj dovezený maronitskými mnichy z Říma v poslední čtvrtině 16. století – na něm zde byla vytištěna Kniha žalmů již v letech 1585 a 1610.

Od kláštera sv. Antonína se již vracíme zpět do Tripolisu, kam přijíždíme až v podvečer. Byl to krásný jednodenní výlet, který si neumíme v tomto rozsahu představit uspořádat veřejnou dopravou. Asi to ani není možné. Každopádně nám se to díky půjčenému autíčku vyvedlo, počasí bylo exkluzivní a moc jsme si to užili. Úžasná duchovní atmosféra místa ve spojení s překrásnou přírodou se vzájemně doplňují v naprosto specifickém zážitku, který zcela naplnil všechny naše smysly a doslova překonal veškerá očekávání.