Cesty a památky

Naše první cesta ven z Bejrútu vedla po trase Bejrút – Deir el-Kamar (36 km) – Beiteddine (42 km) – Barouk (57 km) – Niha (98 km) – Džezzine (111 km). Rozložena byla do dvou dnů a navštívili jsme jak nádherné historické památky, tak neuvěřitelně krásnou přírodu.

Uvedené kilometrické vzdálenosti jsou od zahájení cesty v Bejrútu.

V kanceláři autopůjčovny SIXT jsme doladili poslední detaily o nájmu auta KIA a v 10:00 hodin z města konečně odjíždíme. Jelikož začínáme řídit, asi bych měl napsat pár slov o řízení v Libanonu. No – upřímně řečeno, čekali jsme větší hrůzu. A ono to nakonec bylo celkem v pohodě! Ovšem za nezbytné podmínky, že naši řidiči (střídal se Honza s Ilonou vždy po dvou dnech) museli zapomenout na všechny návyky z domova. Především – v Libanonu zřejmě neplatí žádná pravidla silničního provozu a značek je minimum. Konstatování této zdánlivě šílené skutečnosti se nakonec ukázalo jako nesporná výhoda. Sice každý stále jede a poměrně často troubí – aby o něm okolní řidiči věděli – ale nikdo nejede tak, aby jiného ohrozil. Jestliže není žádná přednost na křižovatce, každý do ní vjíždí s tím, že se očima domluví s ostatními, kdo jak pojede. A ono to – světe div se – funguje! Honza nakonec konstatoval, že se mu v Libanonu jezdí lépe než u nás. Pokud bych měl ostatním doporučit či nedoporučit půjčení auta – určitě doporučuji. Jen je potřeba se podívat, jak ostatní jezdí, a přizpůsobit se.

Naše první zastávka je ve městě Deir el-Kamar (دير القمر), což v překladu znamená „Měsíční klášter“. Město leží uprostřed zelených hor a po odbočení z přímořské dálnice jsme sem neustále stoupali v nesčetných serpentinách. Deir el-Kamar je významný především tím, že byl prvním hlavním městem Libanonu, neboť zde již od 15. století sídlili emírové. Díky tomu je staré město nabité pamětihodnostmi, které prostě nelze minout. Všechny významné památky stojí navíc okolo Hlavního náměstí s kamennou kašnou uprostřed, takže jeho prohlídka je velmi nenáročná. Na západní straně náměstí stojí Fakhreddinova mešita, postavená v mameluckém stylu v roce 1493 za vlády emíra Fakhreddina I., a nad ní je palác Džounese Maana z 18. století. Severní stranu uzavírá mohutná budova Hedvábného trhu z roku 1595, ke které se připojuje renesanční palác emíra Fakhreddina II. z roku 1620. Na jižní straně náměstí dominuje saraj (jakýsi „motel“ pro karavany) emíra Džousefa Čehaba z 18. století. V roce 1864 byla v saraji zřízena radnice a Deir el-Kamar se tak stal prvním městem v Libanonu s vlastní samosprávou. Mezi zajímavé stavby města lze zahrnout i klášter s kostelem Saidet at-Tallé, který leží jihovýchodně od saraje. Prohlídka těchto památek zabere tak dvě hodiny a to včetně návštěvy muzea ve Fakhreddinově paláci. Zde jsou uspořádány výjevy z historie Libanonu pomocí voskových figurín. Pokud má někdo rád panoptikum – zde bude jistě uspokojen na nejvyšší míru. Než jsme se vydali na další cestu, prošli jsme si ještě malebné uličky s kamennými domy a dlážděním z velkých oblázků. Hned vedle saraje je velmi hezky upravený pramen, kde jsme se na chvíli zastavili a osvěžili.

Když jsme vyjeli na další cestu, hned na okraji města jsme vedle silnice vpravo zaregistrovali bizarní stavbu Moussova hradu (Kasr Musa بِسَّة), který postavil na hraně údolí stavební dělník Moussa Abdel Karim Al Maamari (narozený roku 1931) v letech 1962–85 jako naplnění svého životního příběhu. Ten jsme však bohužel zjistili až dodatečně od přítele Hassana, Libanonce žijící v Česku. Ten příběh dává také odpověď na otázku, proč Libanonci tuto parodii na středověký hrad tolik milují a proč všichni tvrdili, že se tam musíme zastavit, jako by v celé zemi nebylo významnějších pozoruhodností. Ten příběh vypráví, že když byl pan Moussa mladý, tak se zamiloval do jedné krásné dívky. Ta mu tehdy řekla, že si ho nevezme i kdyby měl hrad. On jí na to odpověděl: „Však uvidíš, že si hrad postavím, a že jestli tam jednou vstoupíš, tak v předklonu“. Ohnutá záda jsou totiž v Libanonu stejně jako u nás znakem ponížení a respektu. No a tak začal stavět… Sám a vlastníma rukama si každý jednotlivý kámen vysekal z okolních skal a opracoval do požadované podoby. Každý kámen je jiný a odlišují se i různými vzory. Hlavní vchod do hradu pak udělal nižší než je běžná postava člověka, takže se musí každý předklonit, pokud chce vstoupit. No a když už byla stavba dokončená, začali se zde ze zvědavosti zastavovat turisté, jedoucí okolo do Beiteddine, takže místo pomalu vstoupilo do širokého podvědomí. Jednoho krásného dne jela kolem ona dotyčná dívka, kvůli níž ten Moussa tohle všechno podstoupil, a nic netuše dovnitř vstoupila. Jelikož se musela jako každý jiný předklonit, tak se vyplnila jeho věštba. A tohle se prý skutečně stalo! Škoda, že nám ten příběh Hassan nevyprávěl před odjezdem, alespoň bychom se zastavili a uronili slzu :-). Takhle jsme kolem prosvištěli a ani si neudělali fotografii. Nicméně, jak jsme šplhali zákrutami do okolních strání, Moussův hrad jsme měli stále na očích.

Nedaleko od Deir el-Kamar leží na opačné straně údolí městečko Beiteddine (بيت الدين,), což v překladu znamená „Dům víry“. Jeli jsme sem za krásným zámkem, který si zde postavil místní emír Bašír Šihab II. (1767 Ghazir – 1850 Istanbul). Se stavbou zámku začal emír v roce 1812 a pobýval zde až do nuceného exilu v roce 1840. Poté osmanské úřady používaly zámek jako vládní budovu a k administrativním účelům sloužil i za francouzského mandátu. V roce 1934 byl zámek prohlášen národní památkou a později byla část adaptována na letní sídlo prezidenta; k tomuto účelu slouží dodnes. Zámek se rozděluje na tři základní části. Nejprve vstupní bránou přicházíme na Velké nádvoří Dar al-Wusta o rozměru 100×25 metrů, které uzavírají obytná křídla s galerií (al-Madafa) pro ubytování hostů. Po schodech se vstoupí do středního křídla s čekárnou pro emírovy návštěvy a s prostory určenými jeho ochrance. Za ní je poslední a nejkrásnější část Dar el-Charim, soukromý obytný palác. Ten zahrnuje dva harémy (dolní a horní), přijímací sál, kuchyně a velmi hezké lázně (hammám), které naše průvodkyně Jorgetta Rouhana označila za „nejkrásnější v arabském světě“. Každopádně v soukromé emírově lázni je zajímavý stavební prvek – průhled kupolí tvoří kříž, čímž prý chtěl emír vyjádřit svou tajnou konverzi ke křesťanství. V přízemí paláce jsou pak rozlehlé klenuté stáje s pěknou výstavou byzantských mozaik převážně ze 4. století, svezených z celého Libanonu. Mozaiky jsou vystavené i v přilehlé zahradě, která je opravdu skvostná a spolu s orientální stavbou paláce dotváří až pohádkové prostředí. Z palácových zahrad je také krásný výhled do hlubokého údolí, které se kolem Deir el-Kamar táhne v podstatě až k moři. Prohlídka paláce byla moc hezká a je nám líto, že jsme neměli čas na prohlídku dalších památek v městečku. Jsou tam totiž ještě další tři menší paláce, které emír Bašír Šihab II. postavil pro své tři syny – Kásima, Khalila a Amina. Ty slouží k nejrůznějším účelům turistického ruchu, Aminův palác například jako stylový hotel. Před námi je totiž ještě cesta do hor a protože nemáme představu, jak dlouho se budeme proplétat po horských cestách, raději vyrážíme. Cesta za cedrovými lesy ale naštěstí netrvala tak dlouho a za půl hodiny jsme v nádherné horské vesničce Barouk.

Barouk (الباروك‎) leží na úbočí vápencového pohoří Šuf (قضاء الشوف) v nadmořské výšce 1000–1250 metrů, a její nádhernou scenérii korunuje hora Džabal el-Barouk, která se nad ní vypíná do výšky 1943 metrů. Mimo to, že je zde známý a opěvovaný pramen Nabeh el-Barouk, tak se zde narodil básník Rašid Nakhleh autor textu libanonské hymny. Důvodem, proč jsme se sem vydali my, ale byla návštěva nejstarší a největší přírodní rezervace v Libanonu, biosférické rezervace Al Šuf Cedar, která chrání na rozloze 550 km² (5,3% libanonského území) největší porosty libanonského cedru – viz dále. Mimo to v rezervaci žije 32 druhů volně žijících savců, 200 druhů ptáků a 500 druhů dalších vyšších rostlin z nichž je 48 endemických (jinde se nevyskytujících) a 25 mezinárodně chráněných jako ohrožené. U vchodu jsme se sešli s Wissamem Abou Daherem, koordinátorem projektů v rezervaci a v jeho doprovodu vyrážíme na prohlídku. Musím podotknout, že v pokladně prodávali spoustu místních přírodních produktů jako med, marmelády, sušené bylinky a podobně, čemuž Íla neodolala a do již tak těžkého batohu přibalila pár skleniček s proviantem. Wissam nám cestou ukázal nejzajímavější místa rezervace s mladými porosty cedrů (40 let), za kterými jsme vystoupali až do výšky 1800 metrů nad mořem. Zde jsme ještě narazili na zbytky souvislé sněhové pokrývky, která tady vydrží ležet několik měsíců. Tato rezervace je mimochodem poslední místo na planetě, kde dochází k přirozené obnově cedrového lesa a nemohou zde proto chybět ani nádherné cedry staré až 1500 let. Lokality s těmito velmi vzácnými stromy jsou zvlášť chráněné a většinou i obehnané vysokými ploty. Náš průvodce nám však umožnil vstup na všechna místa, takže jsme si to mohli nerušeně užívat. Stráně okolo byly rozkvetlé desítkami druhů kytiček, nejvyšší vrcholy okolo občas zahalovala mlha, okolo bylo ticho, klid a mír. Tu krásu nemohou popsat žádná slova, protože emotivní prožitek z přírody je opravdu jen těžko popsatelný. To se musí vidět!

Než se pustím do dalšího vyprávění, asi bych měl něco napsat k vlastním cedrům (arabsky „arz“ أرز). Cedr libanonský (Cedrus libani) je stálezelený jehličnatý strom, který dorůstá výšky až 40 metrů s průměrem kmenu 2,5 metru. Existují čtyři varianty tohoto vzácného stromu – Libanonský, Turecký, Kyperský a Atlasský (Maroko), všechny je však spojuje společný název. V Libanonu a Turecku roste ve výškách 1000 – 2000 metrů nad mořem, na Kypru se vyskytuje ve výšce 1000 – 1525 metrů (nejvýše byl nalezen na hoře Paphos) a v marockých horách Vysoký Atlas roste ve výškách 1370 – 2200 metrů. Libanonský cedr byl významnou dřevinou pro mnoho starých civilizací. Féničané z něho stavěli domy, vojenské i obchodní lodě a chrámy. Staří Egypťané používali jeho pryskyřici pro mumifikace a piliny byly dokonce nalezeny ve faraonských hrobkách. V Sumerské básni Gilgameš jsou popisovány cedrové háje v Libanonu jako příbytek bohů a Mojžíš nařídil kněžím, aby používali kůru z cedrů k rituální obřízce a léčbě malomocenství. Králové různých vzdálených i blízkých říší žádali cedrové dřevo na své stavby, nejznámější je Šalamounův chrám v Jeruzalému a Davidův palác. používali ho také Římané, Řekové, Peršané, Asyřané a Babyloňané. Díky tomuto tisíciletí trvajícímu plundrování se do dnešní doby dochovalo pouze několik málo posledních stromů a teprve v současnosti dochází k jejich systematické výsadbě a opětovnému vysazení cedrů v Libanonských horách. Všechny cedrové lesy jsou pod nejpřísnější ochranou státu, Libanon má cedr dokonce ve státním znaku a třeba skupina U2 nazpívala písničku Cedr z Libanonu.

Po klikatých horských silničkách jsme dojeli do městečka Niha (نيحا) v jižní části pohoří Šuf, kde žije 3500 obyvatel. Cestou jsme si všimli ústí několika jeskyní (nejdelší prý měří 700 metrů) v okolních kopcích, škoda že nebudeme mít čas alespoň některé prozkoumat. Název městečka znamená „klidné místo“ a doslova to sedí. Je to opravdu krásné místo, utopené v hlubokém horském údolí. Přes webové stránky rezervace Al Šuf Cedar jsme si zde dopředu zajistili ubytování v rodinném penzionu Samie a Šafíka Meršadových. Ti nám byli skvělými společníky a pod nejrůznějšími pochoutkami se jen prohýbal stůl. Ochutnali jsme domácí sýr, různé nápoje, marmelády s kardamonem, uzené maso, vynikající čaj. Než se potom setmělo, vzali nás Meršadovi na vysokou horu nad městem se skalním hradem Kalat Niha, který byl později přestavěn na významnou drúzskou svatyni. Hrad byl v letech 1165 – 1260 obsazen křižáky a podle tradice posloužil v roce 1635 jako úkryt emíru Fakhreddinovi II. před Turky. Ve skutečnosti se zde v roce 1584 ukrýval jeho otec, emír Korkmaz. Bývalé skalní komory slouží dnes jako skalní svatyně a na nejvyšším místě je moderní stavba. V ní je ukryt podle drúzské tradice hrob biblického proroka Jóba, který je ale znám i jako islámský prorok, v Koránu jmenovaný jako Ajoub (أيوب). Nelitovali jsme tohoto krátkého výletu. Z terasy u svatyně je fantastická vyhlídka na okolní kopce a my jsme odsud mohli sledovat západ slunce. Již za soumraku se vracíme zpět a zastavujeme se u „posvátného“ pramene al-Ain Katah a kostela sv. Josefa z 12. století, který byl ale bohužel uzavřený. Šafík chtěl shánět klíče, ale již jsme byli natolik unaveni, že jsme mu to rozmluvili. Také bych rád podotkl, že Šafík byl úžasný pán, neuměl anglicky ani slovo (ani jeho žena Samija), ale snesl by nám modré z nebe. Napříč tomu, že měl obě ruce amputované v předloktí, maloval krásné obrazy a píše knihy. Škoda, že jsme si nemohli více popovídat, byli to úžasní lidé. Druhý den ráno po vydatné snídani, kerá byla také v ceně ubytování, vyržíme na další cestu podhůřím pomalu zpět k moři. Šafík a Samia nás vyprovodili až do 13 kilometrů vzdáleného města Džezzine, kde se s námi srdceryvně rozloučili a vrátili se pět domů.

Džezzine (جزين) je horské město, které leží v nadmořské výšce 950 metrů, obklopené vrcholky pokrytými borovými lesy. Název pochází z aramejštiny a znamená „sklad“ nebo „úložiště“ a vychází jistě z jeho strategické polohy na karavanní cestě ze Sidonu (dnešní Sajdy) přes pohoří Šuf do údolí Beká a dále do Sýrie. Městu se také říká „město vodopádů“, protože zde padá několik vodopádů z okolních svahů. Ten nejvyšší, vysoký 40 metrů, který se řítí do hlubokého údolí přímo z centra města, které je rozloženo u hrany skalního útesu, byl cílem naší zastávky. Nejprve jsme se zastavili u horní hrany vodopádu, ale protože pohled odshora dolů není nic moc, dojeli jsme si kolem kostela Panny Marie z vodopádu dolů a podívali se na tu krásu zezdola. Jediná nevýhoda byla v tom, že teď ráno sluníčko svítilo proti nám a tak nebylo možné udělat pořádné fotky. Každopádně okolo kvetlo velké množství krásných kytiček a dojem z letící vody byl i přes to úchvatný. Jelikož jsme vlastně již byli venku z města, nechtělo se nám tam vracet, byť tam jsou také zajímavé historické památky – Šakifova pevnost, osmanský saraj (1898), klášter sv. Antonína (1774) a mnoho kostelů, jejichž prohlídku jsme museli oželet. Jak bylo vidět na ulicích i charakteru města, obyvatelé jsou křesťané (maronité a příslušníci řecké ortodoxní církve). Později jsme se dočetli, že u Džezzine byly nalezeny zuby brachiosaura, jako jediné pozůstatky dinosaurů v Libanonu. Tomu docela věřím – tady by se dinosaurům muselo líbit. Tím myslím tu krásnou scenérii s vodopádem, když tu ještě nežili lidé …

Po této krásné a krátké zastávce pokračujeme hornatým terénem, který se pomalu svažoval k moři. Míjíme mnoho vesniček – tu s kostely, tu s mešitami, tu s kostely i mešitami. Počasí se nám sice poněkud začíná kazit, ale před námi jsou další pamětihodnosti, tentokrát na jižním pobřeží Středozemního moře.

Naše reportáž o pohoří Šuf byla vysílána Českou televizí v pořadu Objektiv 27. září 2009, přehrát si ji můžete pod číslem 28 zde.