Cesty a památky

Naše další cesta pokračovala podél moře na jih po trase Ešmuunův chrám (147 km) – Sajda (152 km) – Sour (200 km) – Hiramova hrobka (209 km). Tato etapa byla rozdělena nocováním v Souru a od Hiramovy hrobky pokračuje popisem Jižní Libanon.

Uvedené kilometrické vzdálenosti jsou od zahájení cesty v Bejrútu.

Když jsme sjeli z úbočí pohoří Šouf, na předměstí města Sajda odbočujeme podél moře na sever, kde v údolí řeky Awaly chceme navštívit jednu z mála dochovaných fénických památek v zemi – Ešmunův chrám. Přestože se jedná o tak významné místo této prastaré kultury, bylo velmi málo značeno a při hledání cesty jsme trochu bloudili. Nakonec jsme ale – jako vždy – správnou cestu nalezli. Chrám byl založen v 7. století př. n. l. sidonským králem Ešmunazarem II. a lokalita byla archeologicky objevena a prozkoumávána v letech 1901–03 a 1963–75. Bohužel se nám poněkud pokazilo počasí, nebe zatáhly těžké mraky až jsme se obávali deště. Nakonec sice nepršelo, ale radost nám počasí neudělalo. Přes absenci sluníčka byla prohlídka vykopávek, zaplavených bujnou zelení a žlutými květy, fascinující. Zaujal nás zejména hlavní dvůr chrámu, který je pokryt mozaikou „Čtyři roční období“ ze 3. století př. n. l. a tzv. Velké pódium, které tu vybudoval slavný fénický král Ešmunazar II. ve stylu sumerských zikuratů. Pod ním se krčily zbytky svatyně sidonské bohyně Astarte ze 3. století př. n. l., kde trůn bohyně zdobily po stranách původně dvě sfingy, dodnes je tam jen jedna, ta vpravo. Velmi působivé byly i zbytky římské kolonády z 2. století n. l., kde patky mramorových sloupů vykukovaly z květinové záplavy. A kdo je to vůbec ten Ešmun, podle kterého se chrám jmenuje?

Legenda vypráví o mladíkovi Ešmunovi, který se narodil v Bejrútu a kde také poklidně žil až do okamžiku, než ho spatřila bohyně Astarte. Ta se se do něj okamžitě zamilovala. Jelikož ale Ešmun nestál o její lásku, aby unikl jejímu dotírání, zohavil své tělo až zemřel. Bohyně se však svého vysněného chlapce nechtěla vzdát, oživila ho a proměnila v boha. Ešmun byl později uctíván jako bůh plodností, znovuzrození a uzdravování. V Helénské době byl ztotožněn s řeckým bohem lékařství Asklépiem, jehož vztah s Ešmunem je nepopíratelný, právě v Ešmunově chrámu byla nalezena zlatá destička s vůbec prvním zobrazením motivu hada omotaného na holi, který se stal symbolem Asklépiovým a později lékařství vůbec.

Po prohlídce jedeme podél řeky Awaly, kterou překračoval poničený železniční most trati z Bejrútu do Souru, a po pár minutách jízdy přijíždíme do města Sajda (صيدا), které je se svými 250 000 obyvateli třetím největším městem v Libanonu. Dnešní arabský název města znamená „rybolov“, ale Féničané mu říkali Sidon (צ ד ן) a křižáci Sadženta. Je to pěkně staré místo, které bylo osídleno již v neolitu (6000 př. n. l.). Kolem roku 1500 př. n. l. se stal Sidon hlavním městem Fénicie, kde se uskutečňoval čilý obchod s Egyptem a z jehož přístavu vyplouvaly lodě rozšiřovat území tohoto nového středomořského impéria. Již Homer opěvoval zručnost místních řemeslníků při výrobě skla, které tvořilo nejvýznamnější hospodářské odvětví města, a fialové barvy (purpuru), které se zde vyrábělo z lastur korýšů rodu Murex. Vznešení obyvatelé Sidonu odešli sice v roce 1209 př. n. l. do nově založeného města Tyr, které převzalo vůdčí roli, ale Sidon nadále vzkvétal. V roce 1855 zde byl objeven sarkofág krále Ešmunazara II. z 5. stol. př. n. l., na jehož víku hlásal fénický nápis, že byl „králem Sidoňanů a jeho matka byla kněžka Astarty, bohyně Sidonské“. V roce 351 město dobyl Artaxerx III. a v roce 333 př. n. l. ho následoval Alexandr Veliký. Za římské nadvlády zde byla zřízena římská kolonie Colonia Aurelia Pia Sidon. V roce 551 n. l. město zničilo katastrofální zemětřesení a v roce 636 ho získali Arabové. 4. prosince 1110 město dobyla křižácká vojska pod vedením jeruzalémského krále Balduina Boloňského, po kterém následovalo křesťanské období pod nadvládou lordů ze Sidonu, jako jednoho z nejdůležitějších měst Jeruzalémského království. V roce 1249 město získali zpět Arabové, ale v roce 1260 ho zničili Mongolové. Od 17. století do konce 1. světové války byl Sidon součástí Osmanské říše, a za této nadvlády získal opět významné obchodní postavení. Po 2. světové válce se město stalo prvním hlavním městem nezávislého Libanonu, v roce 1982 ho velmi poničilo izraelské bombardování, při kterém zahynulo několik set obyvatel. Sidon se také mnohokrát zmiňuje v Bibli – např. fénická královna Jezábel byla ze Sidonu, město také navštívil Ježíš (Matouš 15:21; Marek 7:24) a z tohoto regionu pocházelo mnoho následovníků jeho kázání (Marek 3:8; Lukáš 6:17). Ze zdejšího přístavu také vyplul sv. Pavel na svou cestu do Říma. Jak je vidět, je dnešní město Sajda pěkně staré a historicky velmi významné místo. Podařilo se nám bez problémů dojet na nábřeží a zaparkovat přímo proti hrázi vedoucí k nejvýznamnější zdejší památce, tzv. Mořskému hradu. Jelikož se ale trochu rozpršelo, zašli jsme nejprve do jedné z přístavních restaurací, kde si dáváme těstovou placku s mletým masem, vypadalo to jako pizza, ale úplně jinak to chutnalo. Déšť naštěstí za chvíli ustal a tak hned vyrážíme na prohlídku hradu, který jsme během oběda obdivovali zatím jen pohledem. Mořský hrad (قلعة صيدا البحرية – Kalat al-Bahr) postavili na ostrově, který spojili s pevninou 80 metrů dlouhým mostem, křižáci v roce 1228. Na tomto místě však již stála svatyně fénického boha Melkarta (v helénské době známý jako Herkules) a při stavbě použili jak zbytky původních staveb, tak i granitové sloupy z římské části nedalekého Ešmunova chrámu. To je mimochodem hodně efektní, kdy jsou čelní zdi zpevněné velkými koly jinak barevných kamenů, napříč položenými sloupy. Nejlépe zachovanou vnitřní místností hradu je velká jídelna ve věži, která sloužila i ke shromažďování vojáků. Hrad opravil v 17. století emír Fakhredddin a v 18. století přistavěli Osmané malou mešitu. Každopádně je hrad fantastickým a romantickým místem, což oceňují i mladí lidé a hrad je jejich oblíbeným místem na dostaveníčka. Kromě krásných výhledů na město i starý fénický přístav z 1. tisíciletí př. n. l. je úžasné sledovat moře, jehož vlny se tříští kolem gotických sloupů a staletých zdí. Po prohlídce Mořského hradu odcházíme na procházku po zdejším trhu (súku). Je to hodně starý trh, který vznikl již v 17. století, kdy byly zastřešeny uličky starého města. Uvnitř jsme minuli několik kostelíků (i z 8. století) a malých mešit, včetně budovy Islet Audi z 13. století, kde je dnes muzeum výroby olivového mýdla. Jelikož se této technologii chceme podrobněji věnovat v Tripolisu, do muzea nejdeme. Na opačném konci města jsme narazili na hradby opevnění hradu sv. Ludvíka, který byl postaven v roce 1253 francouzským králem Ludvíkem IX. Svatým během Sedmé křížové výpravy. Jelikož ale byla brána uzamčená, tak se vracíme zpět. Nejprve se zastavujeme u Fakhreddinova paláce, z něhož se dochovalo pouze několik zdí nad mořem, a hned vedle si prohlížíme Velkou (Omarovu) mešitu, která byla původně gotickým kostelem sv. Jana, postaveným křižáky v 1. pol. 13. století. Po jejich odchodu byl kostel změněn na mešitu, ale svůj původní účel dodnes nezapře. Na minaretu jsme si všimli stop po izraelských střelách z roku 1982. Na nedalekém náměstí se tísnila nejstarší mešita Sajdy – Bab al-Sarai z roku 1201, kde nás zaujala dvojice černých kamenných sloupů v předsíni, které prý byly přivezeny až z Itálie. Poslední památkou, kterou jsme navštívili byl Seraj Khan al-Franj, který postavil emír Fakhreddin v 17. století pro ubytování obchodníků a uskladnění zboží. Jeho název znamená „seraj cizinců“, po zničujícím izraelském bombardování v roce 1982 však musel být kompletně zrestaurován. Kolem čtvercového nádvoří s fontánou se rozkládají obchůdky a restaurace, v patře jsou hostinské pokoje. No a v bývalých stájích pro zvířata jsou dnes výstavní prostory. K auto to odsud byl jen kousek, ale to jsme netušili zradu, že parkoviště bude tak zarovnané, že se prostě ani jednomu z nás nepodaří vycouvat. Jeden místní mladík nás chvíli pobaveně sledoval a nakonec nám nabídl, že vyjede. No a vyjel, což vůbec nechápeme, jak se mu to podařilo. Trochu zahanbeně tedy odjíždíme po dálnici dále na jih.

Po hodinové jízdě po dobré dálnici přijíždíme do města Sour (صور). Dnes je to také velké město, kde žije okolo 120 000 obyvatel a jeho název znamená „skála“. Historii má pochopitelně také úctyhodnou, založili ho již Féničané, kteří mu říkali Tyr (צ ו ר) a Řekové Týros. Podle řecké mytologie je Tyr rodištěm bájné Európy, podle které se jmenuje náš kontinent, a také autor řecké abecedy Kadmus pocházel právě z Tyru. V Tyru se narodila slavná zakladatelka a první královna Kartága, Dido. Město bylo založeno podle řeckého historika Heroda z Halikarnasu kolem roku 2750 př. n. l. Ten sice Tyr navštívil až v průběhu 5. stol. př. n. l., ale o stáří zdejšího Héraklova chrámu byl informován zdejšími kněžími. Nevím, jak je toto svědectví věrohodné, nicméně když se sem v roce 1209 př. n. l. přestěhovala honorace z nedalekého Sidonu, stal se Tyr hlavním městem Fénicie. Kolem roku 960 př. n. l. město výrazně rozšířil král Hiram, jehož hrobku ještě navštívíme. Město se v průběhu staletí stalo nejvýznamnějším komerčním centrem Středomoří a „tyrský purpur“ se stal nejvyšším odznakem královské a císařské moci; 1 gram purpuru se cenil na 20 gramů zlata.

K proslulosti této barvy se váže jedna z pověstí o Héraklovi, který byl hlavním bohem tohoto města. Legenda říká, že když se Hérakles zamiloval do domorodé nymfy Tyrus, jednoho dne se zasněně procházel se svým věrným psem podél mořského pobřeží. Psík našel mořského hlemýždě Murexe, který vytvářel barvu, a prokousl ho. Jeho zuby se rázem purpurově zbarvily. Když nymfa uviděla tu překrásnou barvu, odmítla Hérakla do té doby, než jí věnuje nádherné šaty, které budou stejné barvy. Hérakles se tedy vrátil na pobřeží, posbíral několik hlemýžďů a obarvil jimi šaty, díky jímž získal lásku své milované paní.

Během 9. stol. př. n. l. mohutně Tyr rozšiřoval své území vlivu, založil slavné Kartágo a jeho lodě dopluly až do Atlantiku, Walesu a k jižnímu pobřeží Afriky. Kolem roku 580 př. n. l. ovládl město perský král Nebuchadnezzar (Nabuco) a v roce 332 př. n. l. Alexandr Veliký. Určitou část zde pobýval po třetí misijní cestě i sv. Pavel, který zde získal mnoho učedníků. V 6. století město ovládli Arabové, ale v letech 1111–24 byl Tyr jedním z nejvýznamnějších měst křesťanského Jeruzalémského království a sídlem arcibiskupa, z nichž nejznámější byl Vilém z Týru. V roce 1191 navštívil Tyr král Richard I. Lví srdce během Třetí křížové výpravy do Svaté země, přesně o 100 let později se města zmocnili Mamelukové a po nich Osmané, kteří zde vládli až do vzniku moderního Libanonu v roce 1920. Pozůstatky starodávného fénicko-biblického města byly v roce 1984 prohlášeny za památku světového kulturního dědictví UNESCO.

Do Souru jsme přijeli odpoledne a přestože v Sajdě nám nakonec vysvitlo sluníčko, tady jsme měli prostě smůlu. Obloha se zatáhla ocelově šedivými mraky a když jsme dorazili na archeologickou lokalitu Al-Mina, začalo cedit jako z konve. Na hodinu jsme se schovali a čekali, co z toho bude. Když asi v 16:00 hodin přestal nejsilnější déšť, vydali jsme se na prohlídku této části starověkého města. Je zde obdivuhodná kolonáda, která vybíhá směrem k moři, římské lázně, tzv. Mozaiková ulice se zbytky římských mozaik a obdivuhodná obdélníková aréna. V této části je nádherná hlavně poloha, ze tří stran obklopená mořem. Antika a moře jde prostě k sobě. Jenom škoda toho počasí. Po poměrně rychlé prohlídce (pršet ne a ne přestat) jdeme shánět ubytování. To jsme nakonec nalezli na nedalekém hotelu al-Fanar (Maják), zřízeném ve starém majáku. Byla to úžasná volba a to včetně dobré kuchyně. V podvečer přestalo pršet a mezi mraky se nám nakonec nad mořem i ukázalo sluníčko. Koukali jsme na něj přímo z našeho pokoje a užívali jsme si tu fantastickou atmosféru. Po setmění jdeme ještě na prohlídku křesťanské čtvrti starého města. Z památek zde vyniká Křižácká katedrála z 12. století. Vše je hezky osvětlené a tak procházka, zakončená na mořské promenádě s voláním muezzina ze vzdáleného minaretu byla opravdu vyvedená. Od jedné paní v úzké kamenné uličce jsme také dostali obrázek Panny Marie na přívěšku, tak ho máme schovaný jako významnou památku na toto město. Je to s podivem, jak zde s poklidem (doufáme, alespoň nám se to tak jevilo během pobytu) žije křesťanská komunita, přestože ve městě je tábor pro cca 60 000 palestin­ských uprchlíků (sunitů) a většinu domácích obyvatel tvoří šíitští muslimové. Po návratu na hotel jdeme ještě do vinárny, která je v suterénu, v krásné klenuté místnosti. Dali jsme si láhev vynikajícího libanonského vína značky Chateau Kefraya, ke kterému jsme přikusovali mrkev s fazolkami ve zvláštním kořeněném nálevu. Když jsme takto nádherně zakončili den, šli jsme v klidu spát za šumění mořského příboje …

Druhý den ráno po snídani vyrážíme na prohlídku druhého archeologického areálu v Souru, al-Bass. Naštěstí sluníčko od rána svítilo jak o život a tak jsme si mohli zase v klidu užívat pohody po včerejším škaredém počasí. Tato lokalita je především ohromnou nekropolí, kde bylo odkryto neuvěřitelné množství sarkofágů, většinou mramorových. Nejvíce náhrobků pochází z římského období, z 2. – 3. stol. n. l. a byly opravdu všude. Za nimi do výše trčel mohutný triumfální oblouk, původní brána do římského města. Pochází ze 2. století a dobře se zachovala. U brány jsme si popovídali s mladým architektem Hanym Kahwagi-Jahnoem, který se zabývá starověkou architekturou, a který nám pověděl mnoho zajímavého. Za bránou nám ukázal kousek kolonády s původním dlážděním a také zbytky akvaduktu, který byl dlouhý 6 kilometrů. Hned vedle je asi nejpozoruhodnější památka starověkého Tyru – hipodrom, největší památka svého druhu z doby Alexandra Velikého. Má tvar písmene „U“, je dlouhý 480 metrů a pojal neuvěřitelných 20 000 diváků. Na závodní dráze jsou obelisky, které plnily funkci met a jeden závod se skládal ze sedmero oběhnutí. Není třeba připomínat, že otočka ve velké rychlosti byla nejnebezpečnější částí závodu a tak byl v této fázi závodu často závodník vymrštěn z vozu. Když jsme zde byli, tak zrovna měli cvičení dobrovolníci z organizace červeného půlměsíce (obdoba červeného kříže) a běhali po závodišti; pochopitelně po svých. Chvíli jsme je sledovali, a když dorazila velká skupina školních děcek, vyklízíme pole a odjíždíme k hrobu jednoho z nejvýznamnějších králů starověkého Tyru.

Hiramova hrobka (حيرام [Kabr Híram]) leží kupodivu dost daleko za městem, ale hned vpravo přímo u silnice do Kany. Je to mohutný monolitický sarkofág, který nelze minout. Zde byl pohřben jeden z nejvýznamnějších tyrských králů Hiram (980 – 947 př. n. l.), současník egyptského faraóna Ramsese II. a biblického Šalamouna. Hiramova dcera se stala Šalamounovou manželkou a sám král mohutně podporoval dodávkami cedrového dřeva a vysláním architektů stavbu Šalamounova chrámu a paláce v Jeruzalému. Bohužel ani původní nápis na hrobce: „Pozor – dole je smrt“ nezabránil vykradačům hrobů, aby byla již dávno vykradena.

U hrobky končí další etapa naší cesty, která dále pokračuje jižními teritorii země, přístupnými pouze na zvláštní povolení. A to my máme.