Cesty a památky

Bejrút (بيروت‎) je hlavní město Libanonu, které leží přímo na pobřeží Středozemního moře pod Libanonskými horami. Díky této výhodné poloze bylo místo osídleno již v době kamenné, v době bronzové (od 3. tisíciletí př. n. l.) se zde usadily kanaánské kmeny. První písemná zmínka o Bejrútu pochází ze 14. století př. n. l., kdy kanaánský král žádal faraóna Achnatona o vojenskou pomoc. V roce 64 př. n. l. město dobyl Pompeius a jeho následník Augustus ho pojmenoval po své dceři na Colonia Julia Augusta Felix Berytus. Ve 3. stol. n. l. proslavila Bejrút zdejší škola práva. V dobách byzantských se město stalo sídlem biskupství, pak ale přišlo ničivé 5. století, jehož rozsáhlá zemětřesení a zhoubné přílivové vlny ho připravily o 30 000 obyvatel. V roce 635 přišli do Bejrútu Arabové, bez větší námahy se ho zmocnili, a vládli tu přes čtyři století. V roce 1110 získali město křižáci, v jejichž rukou bylo 77 let, než ho na 6 let dobyl zpět pro muslimy Saladin. Do roku 1291 byl v držení kyperských vojáků, kdy ho získali muslimští Mamelukové, kteří po celé 14. století odolávali nájezdům franských kmenů. Osmanům v roce 1516 však již odolat nedokázali a město se stalo součástí Osmanské říše. Počátkem 17. století vyhlásil emír Fakhredin nezávislé království Bejrút, které díky obchodu s Evropou rychle získávalo velkou společenskou i ekonomickou prestiž. Sultán si rostoucí vliv Bejrútu uvědomoval, a tak poslal na Fakhredina armádu, po porážce u Safedu byl Fakhredin zajat, odvezen do Cařihradu a v roce 1635 popraven. Stabilitu města se pokusil obnovit Bašir Šihab, který se v roce 1832 spojil s Ibrahimem Pašou, synem egyptského rebelanta Mohameda Aliho. Jejich společná síla však zmobilizovala Brity, kteří město násilně vrátili Turkům. Tehdy žilo v Bejrútu asi 45 tisíc lidí, ale jejich počet se během následujících dvaceti let zdvojnásobil – hlavně díky kvetoucímu obchodu s hedvábím a přibývajícímu množství křesťanských Maronitů. Spojenecká blokáda za první světové války a rozsáhlý hladomor zahubily v druhé dekádě 20. století čtvrtinu obyvatel. Dnes má Bejrút 1,5 miliónů obyvatel, a protože byl během občanské války celý zničen, probíhá od 90. let 20. století jeho nová výstavba.

Když jsme 6. dubna 2009 ve 2:50 hodin místního času přistáli na bejrútském mezinárodním letišti, sevřel nám hrdlo ten nepopsatelný pocit, který máme vždy před vykročením do neznáma. Co nás asi tak v této zemi čeká? Co je virtuální realita vytvářená u nás médii a co pravda? Tohle máme během následujících dnů poznat na vlastní kůži. Venkovní teplota je teď ráno příjemných 20 stupňů a tak si bereme prvního taxíka, který nás liduprázdným nočním městem odvezl k penzionu al-Nazíh nedaleko centra města a přístavu. Na recepci byl ospalý a dost nepříjemný kluk, naštěstí jediný nepříjemný člověk během celé cesty. Jenže byl první, s kým jsme se v Libanonu jednali (mimo celníků na letišti a taxikáře), a tak nás na úvod cesty trochu rozladil. Na jednu stranu to chápu, probudili jsme ho ve 4:00 ráno, na druhou stranu je to jeho byznys. Dále nám řekl, že na ubytování nás vezme až v 10 hodin (přestože pokoj měl volný), požadoval zaplatit předem a za úschovu batohů do té doby si řekl 2,5 dolaru za kus. Dost nás to nemile překvapilo, jenže co se dalo dělat. Potom jsme vyrazili jsme do vylidněného ranního města očekávat svítání a vyhlížet první otevřenou kavárnu. Míříme na nedaleké, teď opuštěné a obrovsky prázdné náměstí Mučedníků (Place de Martyrs), pojmenované na počest zde popravených hrdinů neúspěšného puče proti turecké nadvládě v roce 1915. Rekonstrukce tohoto největšího bejrútského náměstí byla kvůli podrobnému prozkoumání nálezů z doby bronzové a železné pozastavena, pokračuje pouze stavba rozlehlé Velké mešity. Za rohem nás přivítalo krásné a velmi intimní Hvězdicovité náměstí (Place d Etoile), které je společenským i kulturním centrum města. Jelikož se v okolí nacházejí kanceláře vlády a parlamentu, hlídkovalo tu několik poněkud otrávených vojáků. Nijak si nás ale nevšímali. Usadili jsme se tedy na zahrádce jedné zatím uzavřené kavárny naproti Hodinové věži a čekali na první sluneční paprsky. Hodinová věž stojí uprostřed Hvězdicového náměstí a je darem libanonských emigrantů z roku 1933, po válce musela být kousek po kousku znovu složena, protože byla zničena. V noci je krásně osvětlená, což se mi podařilo vyfotit. V 5:00 ráno jsme si také vyslechli první volání muezzina k modlitbám a brzy poté vyšlo sluníčko. Protože nás již sezení na stále opuštěném náměstí nebavilo, Výstavní ulicí (Maarad) s kancelářemi a státními úřady odcházíme do obchodní čtvrti Hamra, konkrétně na stejnojmennou ulici. Tady jsme si dali konečně první kávičku a mohli nastartovat do nového dne. Jak jsme tak šli po ulici Hamra, všimli jsme si centrálních turistických informací v přízemí budovy Ministerstva turistiky. Počkali jsme na otevření v 9:00 hodin a hned jsme tam zašli. A měli jsme kliku. Zde se nás ujala velmi milá dívka Dana Nasrová, která, jak se později ukázalo, je studentkou ruštiny a tak jsme měli možnost se všichni uplatnit při komunikaci. Sama to velmi přivítala, alespoň se potrénovala. Anglicky a francouzsky uměla pochopitelně také. Protože Danu zaujaly naše plány a touha poznat Libanon, zařídila nám přes svého šéfa Aliho Rammala u generálního ředitele památek na ministerstvu kultury, pana Federica Hosseina, a u ministra turistiky, pana Eliho Marouniho, povolení k bezplatnému vstupu do všech památek v zemi s možností natáčení a focení bez omezení, včetně exponátů. To byla parádní věc a během cesty nám tyto dva glejty v mnohém otevřely jinak uzavřené dveře. Co pokazil ráno recepční na hotelu, všichni další Libanonci postupně napravovali. Ano, od rána se potkáváme se samými úžasnými, vstřícnými, otevřenými a přátelskými lidmi. Po vyřízení těchto povolení jsme si ještě zajistili auto na naši cestu po Libanonu a spokojeně jsme se mohli vrátit na hotel. Cestou zpět jsme to vzali přes Hvězdicovité náměstí a prohlédli jsme si Velký seraj (Grand Serail) z roku 1853, postavený za osmanské říše. V době francouzského mandátu byl změněn na rezidenci francouzského nejvyššího komisaře a od získání nezávislosti Libanonu je zde sídlo premiéra. Proto kolem hlídkovalo mnoho vojáků a policistů a byl pravdu problém zde fotografovat. A přitom při jeho rekonstrukci byly odkryty zbytky římských lázní, dnes vkusně zakomponované do okolí stavby. Po nekompromisním zákazu zde fotit to tedy již raději nezkoušíme a jdeme k nedaleké katedrále sv. Jiří, což je maronitský chrám z křižáckých dob, postavený údajně na místě, kde sv. Jiří zabil draka. Od katedrály to byl na náš penzion již jen kousek a přišli jsme sem až večer (místo plánovaných 10:00), což překvapilo i původně nepříjemného recepčního. Již byl v pohodě, vyspalý a možná i proto se nám omluvil za své nepříjemné chování. To si tedy šplhnul a s konečnou platností rozptýlil naše nepříjemné pocity z časného rána.

Kromě popsaných zajímavostí kolem Hvězdicovitého náměstí jsme v Bejrútu ještě navštívili další místa, která byste neměli vynechat. Tím nejzajímavějším bylo jistě Národní muzeum, umístěné v krásné budově ve staroegyptském stylu z roku 1937. Ta stojí přímo na zelené linii, oddělující západní (muslimský) a východní (křesťanský) Bejrút. Právě tady bohužel docházelo k nejhorším srážkám mezi znepřátelenými stranami za libanonské občanské války v letech 1975–91. Národní muzeum a řada cenných památek byla zachráněna jedině díky tomu, že byly na počátku války zabedněny a zality betonem, mozaiky na podlaze byly přikryty a rovněž zabetonovány. V roce 1991 pak byla ihned po ukončení války zahájena obnova budovy a od roku 1995 také restaurace památek. V říjnu 1999 bylo muzeum znovu slavnostně otevřeno. Nám se během naší návštěvy věnovala kurátorka muzea, přísně vyhlížející a velmi seriózní paní Suzy Hakimianová. V rozlehlé přízemní hale jsou umístěny rozměrnější památky jako římské sarkofágy ze 2.století n. l. z Tyru (reliéfy na jednom z nich zobrazují legendu o Achillovi), mramorové sarkofágy Peršanů z 5.století př. n. l. ze Sidonu a tzv. Kolos ze 3.tisíciletí z Byblu. Nejcennější je však sarkofág krále Ahirama z Byblosu, pocházející přibližně z roku 1200 př. n. l., který je popsán ve fénickém alfabetickém písmu, základem dnešní abecedy. Mramorové sochy chlapců, nalezené v Eshmounově chrámu, pocházejí z 5. stol. př. n. l., byly určeny jako oběti bohu Ešmounovi. Na galerii v patře jsou instalovány drobnější artefakty jako například mince, bronzové pozlacené fénické sošky a různé další předměty z drahých kovů. Prohlídka muzea byla opravdu moc hezká, a ačkoliv muzea obvykle nenavštěvujeme, tentokrát jsme nelitovali. A pro případné zájemce o prohlídku – z Hamry sem jede od Ministerstva turistiky s informační kanceláří autobus č. 24; pokud není Bejrút moc ucpaný, cesta sem trvá 30 minut. Je to jednoduché a levné.

A nemohli bychom být v Bejrútu, kdychom se neprošli po vyhlášené pobřežní promenádě zvané Korniše (Corniche), která již zase po obnově slouží k odpočinku a vycházkám. Oblíbenými jsou zde zejména terasy a kavárničky s výhledem na malebné Holubí skály (Raoušé) vysoké 100 metrů. Sedí si v moři, nedaleko pobřeží, jako nějaká obří bábovka. Je zcela logické, že se tyto obrovské vápencové bloky oddělily od pobřeží buď díky vodní erozi nebo vlivem zemětřesení. Každopádně dnes jsou Holubí skály jak vděčným místem pro fotografy, tak i pro pouhé pozorování. My jsme sem přišli v odpoledních hodinách po bouřce, ale nebe nad mořem nevěstilo stále nic dobrého. Na malou chvíli, jako na objednávku, se však obloha rozestoupila a na Holubí skály nám zasvítilo sluničko. Původně jsem plánoval, že se vydáme na plavbu kolem skal, kde jsou i různé jeskyně. Moře však bylo velmi rozbouřené, tak loďky nevyplouvaly. Přijali jsme tedy za vděk posezením v Petit caffé, jedné z kavárniček přímo nad mořem. Dobře jsme udělali, protože se vzápětí strhla šílená bouřka a tak jsme to sledovali hezky ze sucha. Kavárna – spíš restaurace – byla plná lidí, kteří zde posedávali, pokuřovali vodní dýmku a užívali si poměrného luxusu za ne malé peníze. Večeře (kuřecí prsa na grilu) s pivem a nějaké drobnosti jako oříšky a tak, vyšla po přepočtu na 380 Kč za jednoho. Nicméně zde se platí především za prostředí. A to je naprosto jedinečné!

Během našeho pobytu v Bejrútu jsme měli ještě dvě výjimečná setkání. Jedním z nich bylo pozvání českého velvyslance v Libanonu, jeho excelence pana JUDr. Jana Čížka. Sešli jsme se s ním v poslední den našeho pobytu v Libanonu v budově velvyslanectví České republiky na ulici Antonieh ve čtvrti Baabda na okraji Bejrútu. Byl to zvláštní pocit, když jsme vstupovali do domu s naší vlajkou v té daleké zemi… Na nástěnkách do ulice visely obrázky z Česka a tak jsme tam pocítili něco jako hrdost a koukali jsme okolo, jestli všichni dostatečně vnímají, že tyhle krásné obrázky jsou z naší země a že my jsme ti Češi. jeho excelence nás přijal ve své pracovně a během nadcházející 1,5 hodiny jsme si jednak vyslechli hodnocení vzájemných vztahů i odhad situace a její vývoj od člověka nejpovolanějšího, a také jsme se mohli pochlubit, co všechno jsme v Libanonu viděli a zažili my. A měli jsme opravdu co vyprávět! Jinak z budovy našeho velvyslanectví je nádherný pohled na bejrútské mezinárodní letiště a také na moře, protože leží na úbočí libanonských hor. A z terasy velvyslanectví jsme také sledovali bouřku nad mořem, což byla opravdu dost neobvyklá podívaná. Druhé setkání bylo s Blankou Matragi u ní v salónu na ulici Mekdesi ve čtvrti Hamra. O tom ale pokračování na další stránce.