Cesty a památky

Od Hiramovy hrobky jsme pokračovali jižním Libanonem po trase Kána Galilejská (216 km) – Tibnin (234 km) – Deirmimas (302 km) – Beaufort (318 km) – Hasbaja (357 km) – Khiam (376 km) – Deirmimas (382 km). Během této etapy jsme zůstali na dvě noci v městečku Deirmimas jako hosté starosty pana Kamela Morkose a jeho ženy Mony.

Uvedené kilometrické vzdálenosti jsou od zahájení cesty v Bejrútu.

A tak jsme tedy vstoupili na území biblické Galileje. První naší zastávkou je město Kana (قانا), kterou mnozí badatelé a zejména libanonští křesťané považují za biblickou Kánu Galilejskou (nutno ovšem konstatovat, že ve hře jsou i nedaleká města Kafar Kana a Ain Kana v dnešním Izraeli, místo bohužel není v Bibli přímo konkretizováno). Ale dejme tomu, že jsme v té „správné“ Káni. V Galileji jsme ovšem určitě. Čím je toto místo pro křesťany tak významné? Zde měl podle Janova evangelia vykonat Ježíš svůj první zázrak z celkem sedmi zázraků, a to proměnu velkého množství vody ve víno při svatební hostině. Má velký symbolický význam, neboť poprvé potvrdil Ježíšovo božství a jeho souhlas s manželstvím a světskými slavnostmi.

Třetího dne byla svatba v Káně Galilejské. Byla tam Ježíšova matka; na svatbu byl pozván také Ježíš a jeho učedníci. Když se nedostávalo vína, řekla Ježíšovi jeho matka: „Už nemají víno.“ Ježíš jí řekl: „Co to ode mne žádáš! Ještě nepřišla má hodina.“ Matka řekla služebníkům: „Udělejte, cokoli vám nařídí.“ Bylo tam šest kamenných nádob, určených k židovskému očišťování, každá na dvě až tři vědra. Ježíš řekl služebníkům: „Naplňte ty nádoby vodou!“ I naplnili je až po okraj. Pak jim přikázal: „Teď z nich naberte a doneste správci hostiny!“ Učinili tak. Jakmile správce hostiny ochutnal vodu proměněnou ve víno – nevěděl, odkud je, ale služebníci, kteří vodu nabírali, to věděli – zavolal si ženicha a řekl mu: „Každý člověk podává nejprve dobré víno, a teprve když už se hosté napijí, víno horší. Ty jsi však uchoval dobré víno až pro tuto chvíli.“ Tak učinil Ježíš v Káně Galilejské počátek svých znamení a zjevil svou slávu. A jeho učedníci v něho uvěřili. (Jan 2,1–11).

Další zmínka o Káni se v Janově evangeliu (Jan 4,46) vztahuje k tomu, že ho zde vyhledal královský úředník z blízkého města Kafarnaum (dnes severní Izrael), jehož syn byl těžce nemocen a umíral. No a pro nás, Kolíňáky, je Kana důležitá proto, že se zde podle Bible (Jan 21,2) narodil apoštol sv. Bartoloměj (vlastním jménem Nathanael), kterému je zasvěcen náš kostel. Kana je na zdejší poměry poměrně malé město, dnes zde žije asi 10 000 obyvatel. Do moderních dějin se však již zapsalo dvěma tragickými masakry civilních obyvatel provedenými Izraelem. Ten první se odehrál 18. dubna 1996, uprostřed bojů v průběhu operace Hrozny hněvu, kdy izraelské dělostřelectvo zabilo 106 civilistů a asi 116 jich bylo vážně zraněno. Vážně zraněni byli i 4 vojáci mezinárodních sil UNIFIL. Druhý útok přišel 30. července 2006 během „letní války“, kdy izraelská střela zasáhla činžovní dům. Červený kříž uvedl, že následkem tohoto odstřelování bylo zabito nejméně 56 osob, z toho 32 dětí. No a tak se snad ani nedivíme, že zde má tak silnou podporu hnutí Hizballáh, které se vyznačuje odporem vůči státu Izrael. Pochopitelně žádné násilí nelze ospravedlnit jiným násilím, ale když se vzedmou emoce, rozum jde stranou. My jsme naštěstí přijeli do Kany v období klidu a válečné události zde již nic nepřipomíná, tedy až na památník obětem. Také lidé se k nám chovali mile a ochotně nám ukázali cestu k místu, spojeným dle tradice s Ježíšovým pobytem. U vchodu se nás ujal pan Ali Amer a celým posvátným areálem nás provedl. Ukázal nám několik starokřesťanských reliéfů na okolních skalách, např. reliéf Panny Marie, uzdravení Lazara, postavy apoštolů, jeskyni, kde Ježíš přenocoval cestou z Nazaretu a také „stín Panny Marie“ nedaleko této jeskyně. Návštěva těchto biblických míst byla skutečně velkým duchovním zážitkem a potvrzením toho, jak moc jsou biblické příběhy trvalou součástí života. Jsme již na několikátém místě úzce spojeným s Biblí a pokaždé je to stejné – ten pocit se nedá vysvětlit. Musí se prožít.

Po prohlídce Kany pokračujeme po ne zrovna dobré silnici dále do vnitrozemí. Hned za městem jsme minuli několik checkpointů, které hlídali jak vojáci libanonské armády, tak jednotek UNIFIL. Ti nás na cestu vybavili letáky, jak se chovat v případě nebezpečí a co třeba dělat, když narazíme na bombu. Pochopili jsme, že vstupujeme na hodně „horkou“ půdu, ale na podobné věci jsme z našich cest již zvyklí. Asi bych měl napsat, že do jižního Libanonu není vstup běžně možný, jenže my máme vyjednanou povolenku od pana Morkose z Deirmimas, a tak se tedy můžeme podívat tam, kam se zatím většina návštěvníků země vůbec nedostane.

Další zastávkou bylo město Tibnin (تبنين), které leží uprostřed náhorní plošiny Jabal amel mezi Galilejí a pohořím Libanon v nadmořské výšce 750 metrů. Dnes v něm žije asi 5000 křesťanů a šítských muslimů a mělo to štěstí, že během války nebylo tak poničeno, jako jiná města a vesnice v okolí. Přesto v roce 2006 dopadlo do jeho okolí z Izraele přibližně 100 000 tříštivých min, jejichž nevybuchlé zbytky dodnes odstraňují vojáci UNIFIL. Ti zde mají mimochodem velkou základnu a ulice města neustále brázdí bílé obrněné vozy s modrými vlajkami. Důvodem naší návštěvy ale byl především křižácký hrad Toron des Chevaliers, jenže i ta atmosféra, kdy v poledne nejprve svolával z minaretu nedaleké mešity muezzin muslimy k modlitbě a hned potom se rozezněly zvony na věži kostela, stála za to.

Hrad Toron založil v roce 1105 Hugues de Saint-Omer, druhý galilejský kníže, aby podpořil dobytí přístavního města Tyr křižáckými vojsky, podporovanými benátským loďstvem. Po jeho smrti získal v roce 1107 hrad jako léno baron Gervais de Bazoches, který ale byl krátce poté v Damašku popraven. Nejslavnější období hradu začíná v roce 1109, kdy se jeho majitelem stal normanský rytíř Onfroy I., který z něho učinil mocenské centrum křižáckého Toronského panství, náležející k Jeruzalémskému království. V roce 1137 ho vystřídal jeho syn Onfroy II., který v letech 1152–79 zastával úřad jeruzalémského konetábla (vysokého dvorského úředníka a velitele vojsk). Po předčasné smrti Onfroje III. se v roce 1179 panství ujal Onfroy IV., nesoucí titul barona zajordánského po své matce Stefanii. Ten se oženil s princeznou Isabellou, dcerou jeruzalémského krále Amauryho I. a hrad se tak dostal do královského majetku. V roce 1187 ho však získal sultán Saladin poté, co celou jeruzalémskou armádou rozdrtil v bitvě u Hattínu. V muslimských rukou zůstal hrad do roku 1229, kdy byl vrácen na základě dohody mezi římským císařem Fridrichem II. a egyptským sultánem al-Kamilem křesťanům, konkrétně Alici Arménské, neteři Onfroye IV. a titulární dědičce Toronského panství. V rukách křižáckých Franků hrad zůstal do roku 1266, kdy ho posádka předala egyptskému sultánu Bajbarsovi výměnou za mírový odchod ze země. Sultán hrad poté nechal rozbořit, aby se již nemohl stát základnou pro dobyvatele Palestiny. Znovu opevněn byl až v polovině 18. století Araby, kteří ho využili jako základnu v odboji proti osmanským Turkům. Hrad má tedy dnes především znaky arabské vojenské architektury, přesto ukrývá i zbytky křižácké stavby. Jeho půdorys má elipsovitý tvar a kamennou hradbu zpevňuje dvanáct pravoúhlých věží a velký vstupní donjon na jižní straně.

Když jsme vstoupili do hradu, Íla zjistila, že nemá foťák, který zřejmě zapomněla v Kaně na lavičce. Tak když jsme si hrad prohlédli a rychle poobědvali, začali jsme hledat nějakou možnost zavolat do pokladny u archeologického areálu v Kaně a zjistit, zda tam fotoaparát skutečně je. Bohužel nám nepomohli v této věci ani na policii a tak se tam prostě musíme vrátit. Naštěstí to není daleko – nějakých 18 kilometrů, ale cesta po té strašné silnici trvá přes půl hodiny. Když jsme se do Kany vrátili, pan Ali Amer, jak nás viděl, začal mohutně gestikulovat a utíkal k nám s fotoaparátem, který po našem odjezdu opravdu našel na lavičce opuštěný a od té doby ho střežil jako oko v hlavě. To bylo fakt hodně milé a Íla měla radost, že se s ním setkala. Vše tedy dobře dopadlo a znovu tedy jedeme směr Tibnin, který již pouze projíždíme a pouštíme se dost dobrodružnou cestou směr Deirmimas. Čím více jsme se vzdalovali od Souru, tím více jer to zde zapadlé. Podle žlutých vlajek Hizballáhu na každém rohu a vousatých tváří zamračených duchovních je zřejmé, že jsme v šíitské oblasti. Jak hodně nám tito vousáči připomněli Írán … No konec konců, obrázky ajatolláha Chomejního také byly dost časté. Projížděli jsme ale skutečně krásnou krajinou s malými vesničkami bez jakéhokoliv silničního značení – a když už, tak jen v arabštině. Naštěstí ochota místních obyvatel byla bezbřehá a tak přes vesničky Šakra a Houla míříme stále dál až do města Kfarkila, kde jsme se přímo dotkli izraelské hranice. Hodně nás překvapilo, jak „klidné místo to je“, ačkoliv obě země jsou oficiálně ve válečném stavu. V podstatě pouze dva drátěné ploty a několik vojenských pozorovatelem na izraelské straně, v Libanonu vojáci UNIFIL, v této části Malajci. V Kfarkile byla dokonce taková legrační situace, že hned za domem v Libanonu šly dráty hranice a za nimi koukali Izraelci z bunkru na život na ulici. Hodně zvláštní situace. Čekali jsme tedy větší divočinu. Odsud to byl již jen kousek do krásného městečka Deirmimas (دير ميماس), utopeného v zeleni olivových hájů na stráni nad řekou Lítání (نهر الليطاني‎ [nahr al-Lítání]) ve výšce 550 metrů nad mořem. Okamžitě se nám tento kraj natolik zalíbil, že na něj nikdy nezapomeneme.

Jakmile jsme dorazili do Deirmimas, hned nás pan Kamel Morkos, zdejší starosta, vzal na pohřeb generála Dakheela Jirjese, zdejšího rodáka. Byli jsme svědky velké vojenské parády za účasti všech obyvatel města. Muži nesli na ramenou rakev s tělem generála, obalenou libanonskou vlajkou, vpředu kráčeli faráři místních kostelů a vojáci s jeho vyznamenáni na poduškách, ženy zasypávaly průvod květinami. Teprve po tomto sugestivním zážitku jsme se šli ubytovat do velkého a krásného domu pana Kamela Morkose a jeho ženy Mony. Asi bych měl něco o něm napsat – pan Morkos pochází odsud, z Deirmimas, a v 70. letech se za finanční podpory celé rodiny vydal studovat vysokou školu do Prahy. Díky tomu umí dodnes česky. Sám říká, že díky studiu u nás má dnes to, co má a že nikdy nepřestane být za to vděčný. Kromě toho, že je zdejším starostou, je také podnikatelem v Emirátech a předsedou Svazu absolventů českých a slovenských univerzit v Libanonu. Jeho záběr je opravdu velký a je to obdivuhodný člověk. Také jsme se u nich doma cítili velmi dobře a pan Morkos byl skvělým hostitelem.

Vlastní město má starou historii, neboť vzniklo kolem středověkého kláštera sv. Mamase, od kterého se odvozuje i její název (Deir = klášter, mimas = Mamase). Tato památka však byla zničena izraelským bombardováním v roce 2006 a momentálně vzniká za finanční podpory Kataru novostavba kláštera – bohužel již bez historické hodnoty. Kdo to vůbec byl sv. Mamas? Pod tímto jménem existují hned dva světci, uctívaní u východní ortodoxní církve. Ten, který se váže k místnímu městečku pochází z Kypru, kde žil ve 12. století jako poustevník. Jelikož byl chudý, neměl z čeho platit daně a tak osmanský velitel poslal vojáky, aby ho předvedli před soud. Cestou zpět však zkřížil cestu vojsku a zajatému Mamasovi lev, který se pokoušel zabít beránka. Mamas zachránil jehně tím, že jej vzal do náručí, divokého lva si osedlal a dojel na něm až k soudci, který mu pak ohromený touto událostí udělil výjimku z daňové povinnosti. Od těch dob je svatý Mamas považován za ochránce všech těch, kteří se vyhýbají placení daní a zobrazuje se sedící na lvu s pastýřskou holí a beránkem v náručí.

Město Deirmimas má také své hezké internetové stránky, které vám doporučuji navštívit. Zde se dozvíte spoustu dalších informací a můžete si prohlédnout i krásné fotografie z každodenního života městečka.

Během našeho pobytu v Deirmimasu jsme měli možnost se blížeji seznámit se životem křesťanské komunity v jižním Libanonu a jejich vztazích s šíitskou muslimskou většinou v okolí. Jak jsme zjistili, vztahy jsou vcelku uspokojivé, vzájemně se oba tábory respektují a nijak si nedělají potíže. Nicméně žijí si odděleně, každý po svém. Již na první pohled ale pozná každý, jestli je v obci křesťanské či muslimské, byť v obou případech obývané araby. Přeci jen se poněkud odlišný životní styl, který přeci jen vychází z náboženství, podepisuje fakticky na všem, nejen na oblečení žen. A tak jsme projížděli obce, kde v jedné chodily ženy v černých čádorech až na zem a po dvou kilometrech běhaly holky v tílkách na ramínka. V Deirmimas jsme se mimo již zmíněného pohřbu zúčastnili i velikonoční mše na Velký pátek v ortodoxním kostele sv. Mimy. Již odpoledne, kdy jsme si procházelo město, navštívili radnici, nedalekou pekárnu chleba, olivové háje se stromy starými až 1500 let a obnovovaný klášter, zněly z amplionů na kostelní věži náboženské písně, podtrhující slavnostní atmosféru v ulicích. Také mi došlo, jak si je toto prozpěvování z věže kostela podobné s voláním muezzina z minaretu. Bylo to opravdu hodně zvláštní, když se pak večer začali lidé scházet před kostelem, který před tím mládež vyzdobila květinami. Takový nepopsatelný zážitek, jak se na Blízkém východě trousí skupinky lidí ke kostelu – docela jako na obrázku od Lady v našich krajích. Vlastní bohoslužba byla trochu jiná, než u nás, a jelikož nejsem religionista, neumím to blíže popsat. Každopádně před knězem byl „boží hrob“, kde byla v záplavě květin položena socha Krista a na závěr bohoslužby se všichni muži i chlapci vystřídali při nošení tohoto hrobu na nosítkách, s nimiž obešli kostel třikrát. Celou sváteční bohoslužbu provázel sbor chlapců a dívek, kteří zpívali náboženské písně. Bylo to opravdu hodně zajímavé, seznámit se s Velikonočními oslavami právě v tomto kraji.

Další den jsme se vydali na výlet do okolí Deirmimas – a první, co jsme nemohli minout, byl hrad Beaufort (قلعة الشقيف‎‎), který stojí na skále nad na druhém břehu řeky Lítání (نهر الليطاني‎ [nahr al-Lítání]) a s nadmořskou 700 metrů ovládá široké okolí. Jeho jméno pochází z francouzského „beau fort“ (krásná pevnost) a hrad takto pojmenovali křižáci, kteří jej od roku 1139 ovládali. O předcházejícím období je známo jen velmi málo, ale strategická poloha dává tušit, že zde existovalo opevnění již v biblických i římských časech. V roce 1189 Beufort začal obléhat sultán Saladin, zatímco obráncům velel Reginald ze Sidonu, který se pokoušel využívat různé lsti, aby oddálil porážku. Roku 1190 však hrad padl muslimům do rukou. O padesát let později, v roce 1240, křesťané Beaufort znovu dobyli a vnuk Reginalda ze Sidonu, Julien de Grenier ho v roce 1260 odprodal templářům. V roce 1268 získali hrad znovu muslimové, vedení mamlúckým sultánem Bajbarsem, a ti ho drželi v následujících několika staletích. V 17. století převzal kontrolu nad hradem libanonský emír Fakhr-al-Dín II., který však byl poražen osmanskými Turky. Ti také zničili horní části hradu, který dále pobořil guvernér Akry v roce 1792 a dílo zkázy dokonalo zemětřesení v roce 1837. Poté zbytky hradu sloužily místním lidem jako zdroj kamení pro stavbu domů. Opravy zřícenin započaly již za francouzského mandátu v Libanonu v roce 1920 a pokračovaly i po získání nezávislosti země roku 1943. Strategická pozice, odkud lze přehlédnout celý jižní Libanon a severní Izrael způsobila, že Beaufort sehrál úlohu v několika různých válečných konfliktech druhé poloviny 20. století. Od roku 1976, během Libanonské občanské války, byl hrad v rukou Organizace pro osvobození Palestiny, která polohu pevnosti využila k odpalování raket na severoizraelské území. V letech 1976–80 mnohokrát útočily na pozice Palestinců v Beufortu izraelské ozbrojené síly a dne 6. června 1982, kdy vtrhla izraelská armáda do Libanonu, byl Beufort těžce ostřelován a dne 7. června nakonec Izraelci obsazen. Ti poté v letech 1982–2000 okupovali celý jižní Libanon a hrad Beufort byl používán jako pozorovací stanoviště opevněné bunkry a betonovými opěrnými body, které se staly terčem opakovaných útoků ze strany Hizballáhu. Hrad i jižní Libanon opustili Izraelci až v květnu 2000, při svém odchodu však hrad poničili tak, aby nemohl sloužit jako základna Hizballáhu. Na hradě jsme potkali jen jednu rodinku a tak jsme si nerušeně mohli prohlídku vychutnat. Byly to famózní výhledy na všechny strany a docela jsme pochopili, proč je toto místo tak strategické. Prohlédli jsme si i jeden bunkr z války před hradem. Jinak ale všude okolo jen klid a mír (doufám, že ne jen zdánlivý), Deirmimas dole pod námi jak na dlani. Opouštíme toto místo s těmi nejlepšími pocity a pokračujeme údolími a přes hory do nedalekého města Hasbaja. Cestou zase projíždíme městečka – tu muslimská, tu křesťanská, a užíváme si té neobyčejné barvitosti a různorodosti. Jediné, co nám trochu kalilo radost z cesty byl přímo katastrofální stav silnic ve výstavbě – jak nám později vysvětlil pan Morkos, teprve probíhá jejich obnova po izraelských náletech v roce 2006, po kterých prý nezůstal v celku jediný můstek.

Hasbaja (حاصبيا) je poměrně velké město, které leží ve výšce 750 metrů nad mořem na úpatí pohoří Hermon a podle některých historiků jde o biblická místa Baal-Gád nebo Baal-Hermon. Město je rozloženo nad hlubokou strží, tvořenou řekou Hasbani (الحاصباني [nahr al-Hasbání]), která teče do Izraele, kde tvoří přítok řeky Jordán. Terasy na obou stranách údolí jsou osázeny olivami, vinohradem a ovocnými stromy a hned na nás zapůsobily velmi přívětivě. Na první pohled také bylo zřejmé, že město je obýváno převážně křesťany (asi 90 %) a potom také zvláštními drúzy, kteří jsou jakousi odštěpenou větví šíitského islámu. Jak jsme zjistili, v minulosti zde existovala významná židovská komunita, která ale přesídlila do nedalekého Izraele. Celou tu strastiplnou cestu jsme až sem podstoupili jen proto, abychom navštívili palác Šihabi, vzniklý přestavbou křižáckého hradu z roku 1171. Palác se stal později sídlem místních emírů z rodiny Šihabyů a do dnešní podoby byl přestavěn pod vlivem benátské renesance s arabskými prvky. Zaujalo nás i to, že tento mohutný komplex je v držení rodiny dodnes a obývá ho asi 50 lidí. Hned u brány se nás ujali dva asi desetiletí kluci, kteří před tím honili po trávě mičudu, a se „slušnou“ angličtinou (tedy na jejich věk určitě) nás po paláci provedli. Ukázali nám ornamentální výzdobu, velké klenuté sály a vzali nás i k nim domů na horní terasu, kde zrovna probíhal velký úklid. Maminka se na nás jez zubila, evidentně anglicky neuměla, a tak jsme se s nimi pozdravili, předali drobné dárečky a vydali se na zpáteční cestu. Možná bych mohl ještě doplnit, že z Hasbaje pochází bývalý syrský křesťanský premiér Faris al-Khoury (فارس الخوري).

Ještě než jsme se vrátili zpět do Deirmimas, navštěvujeme vězení v městě Khiam (الخيام [Chiam]). Na to nás navedly poutače a doporučení od pana Morkose, který se na jeho prohlídku k nám připojil. V našem anglicky psaném průvodci od Lonely Planet jsme se o něm pochopitelně nic nedočetli. Na návrší nad městem Chiam postavili Francouzi v roce 1930 kasárna, která po získání samostatnosti využívala libanonská armáda. Po obsazení jižního Libanonu Izraelem zde byl v roce 1985 zřízen koncentrační tábor pro ty, kteří proti okupantům aktivně vystupovali, pochopitelně především pro členy hnutí Hizballáh, kteří vystupovali nejaktivněji. Když se v květnu 2000 musel Izrael stáhnout, byli vězni osvobozeni. Na světlo se tak dostaly otřesné výpovědi mučených vězňů, které pochopitelně mohou mít určité „propagandistické“ zabarvení (a není se čemu divit), ale každopádně se zde děly věci opravdu nevídané v civilizovaném světě na konci 20. století. Vše je o to bolestnější, že na mučení se kromě izraelských vojáků podíleli i členové libanonských ozbrojených milicí SLA (Jiholibanonská armáda), podporovaných Izraelem. Jeden z bývalých vězňů, pan Ahmad Alamin, nám sám ukázal místa, kde byl přivázán za ruce ke sloupu a bit ocelovou tyčí, nebo plechové kóje, do kterých byl uzavřen ve skrčené poloze a vojáci následně celé hodiny do nich bušili železnými tyčemi – umím si představit, jak byl ten hluk nesnesitelný. Za největší ponížení pak považoval to, když mu přivedli do vězení ženu a před jeho zraky ji izraelský voják znásilnil. Podobných osudů zde byly desítky, mnoho vězňů zemřelo. O tom všem vypovídá i malé muzeum za vstupní bránou, kde je mnoho fotografií a dalších artefaktů, třeba různých výrobků, které vězni tajně vyráběli z olivových pecek a podobně. Tyto události se udály opravdu velmi nedávno a tak rány po tom nemohou být zacelené. Měli jsme najednou příležitost vidět tuto problematiku „z druhého břehu“. A věci dostaly náhle zcela jiný rozměr. Najednou si tak umíme odpovědět na některé otázky, za kterými jsme jen dosud říkali „Proč?“. Ve vězení Chiam jsme natočili velmi zajímavou a sugestivní reportáž pro pořad Objektiv a tak náš zážitek tímto způsobem zprostředkujeme české veřejnosti. Na doplnění bych mě ještě napsat, že toto místo, jako symbol utrpení Libanonců a také jistě jako vlastní černé svědomí, zničil Izrael cílenými nálety při tzv. „letní válce“ v roce 2006. Vybombar­dované vězení působí však ještě otřesněji a ještě více vypovídá o absurditě celého konfliktu.

Dá se říci, že návštěva tohoto pochmurného místa jaksi symbolicky ukončila naši návštěvu jižního Libanonu. Trochu poučenější, nicméně o to víc zmatenější, opouštíme tento kouzelný kout země, abychom se vydali zpět na sever. Bylo nám tu dobře. Jednak se o nás skvěle starali pan Morkos s Monou a umožnili nám tak vychutnat si bezbřehou pohostinnost místních lidí a také jsme se potkali s mnoha pro nás bezejmennými lidmi, kteří nám úsměvem a povzbudivými pohledy dávali najevo, že nás rádi vidí. Na tento kouzelný kraj posetý olivovníky nikdy nezapomeneme!