Cesty a památky

Sergius i Bakchus udělali slušnou vojenskou kariéru jako důstojníci římské armády a oba pocházeli z urozených římských rodů, Sergius patrně z mocné patricijské rodiny Sergiovců. Těšili se přízni císaře Maximiána (celým jménem Marcus Aurelius Valerius Maximianus Herculius), takže Sergius se stal velitelem vojenské školy (primicerius gymnasii trionum) a Bakchus byl jeho podřízeným. V řecky psaném díle „Legenda o Sergiovi a Bakchovi“ z 5. století se důsledně označují jako „erastai“, čili milenci. Byly také tajnými konvertity ke křesťanství, které v té době bylo ještě pronásledovaným náboženstvím. Koncem 3. století však byli ve své víře odhaleni (podle pramenů na udání odmítnutého žárlivého nápadníka), ale jelikož císař tomuto nařčení nevěřil, vyzval je, aby spolu s ním obětovali v Jupiterově chrámu. Ti to odmítli a tak je nechal Maximián zbavit všech odznaků vojenských hodností a v ženských šatech je nechal vést městem s těžkými okovy na nohou k paláci. Cestou oba mučedníci zpívali žalmy. Když došli k paláci, Maximián je znovu pokáral a haněl jejich křesťanskou víru říkajíc, že Kristus byl nelegitimní syn tesaře. Oni však odpověděli, že Kristus je synem Božím, skrz které všechny věci byly stvořené, a že se narodil pro záchranu lidstva, a proto také vstal z mrtvých. Císař je poté odeslal do tábora Barbalissos na Eufratu k veliteli provincie Augusta Euphratensis Antiochovi, který byl známý pro svou extrémní nenávistí vůči křesťanům, aby je potrestal. Zde byl Bakchus 1. října 303 zbičován k smrti a jeho tělo bylo pohozeno u silnice. Dle legendy ho ochraňovali supy před toulavými psy a po své smrti se pak zjevil Sergiovi, kterému řekl, aby vytrval, jelikož radosti nebe jsou nad všechno utrpení a součástí jejich odměny bude, že „budou v nebi znovu sjednoceni jako milenci“.

Sergius přežil strašná mučení (musel například ujít 18 mil s botami, do nichž byli zaraženy hřeby) a nakonec byl 7. října téhož roku sťat v městě Rasafa, když se přes to všechno odmítl zříci křesťanství. Zde byl pohřben a jeho hrob se stal poutním místem, v roce 434 byl nad ním zbudován chrám a město bylo přejmenováno na jeho počest na Sergiopolis.

Oba (a zejména Sergius) se stali velmi proslulí v Sýrii a křesťanských oblastech Arábie. V Byzanci byli až do jejího pádu uctíváni jako ochránci armády (spolu se svatým Jiřím) a Justinián I. jim kolem roku 527 nechal zřídit velký chrám v Konstantinopoli. Část ostatků sv. Sergia byla odvezena do Benátek, kde byla zřízena jeho basilika, a v sedmém století vznikl jeho chrám i v Římě. Ve středověku byl kvůli změněnému postoji k homosexualitě jejich vztah popisován jako agape, tedy bratrská láska. Svátek těchto světců je 7. října, jsou národními světci a patrony Sýrie, vojáků, města New Jersey, jako zvláštní patrony je uctívají arabští nomádi a nejnověji se staly patrony světového gay hnutí. Podle podle historika Johna Boswela z university v Yale je jejich příběh a uctívání důkazem, že v raně křesťanské církvi byly homosexuální vztahy respektovány.