Cesty a památky

Dva dny nám zabrala poslední cesta po této nádherné zemi, s přenocováním v Damašku. Z Tadmuru (Palmýra) (1933 km) jsme vyrazili po trase – Kasr al-Hayr al-Gharbi (2051 km) – Damašek (2259 km) – Šahba (2354 km) – Kanavat (2370 km) – Bosra (2407 km) – Tal Shhab (2464 km) – Damašek (2596 km).

Uvedené kilometrické vzdálenosti jsou od zahájení cesty v Damašku.

Ráno po snídani odjíždíme z Palmýry směr Damašek. Čeká nás celkem nezajímavá cesta přes Syrsko-arabskou poušť a poslední etapa celé cesty. Silnice je úplně rovná jak podle pravítka a tak velmi rychle utíká. Asi v polovině cesty odbočujeme ke zbytkům významného pouštního zámku Hayr al-Kasr al-Gharbi z kterého se sice moc nedochovalo, ale skuteční poutníci syrskou historií ho nemohou minout. Už jen proto, že jeho brána byla rekonstruována na průčelí Národního muzea v Damašku. Mysleli jsme, že zbytky ani nenajdeme, protože nejsou nijak označené, ale náš cestovatelský instinkt opět nezklamal.

Hayr al-Kasr al-Gharbi (Západní palác) byl postaven v letech 724 –727 umajjovským chalífou Hišamem jako luxusní pouštní zámek, který doplňoval podobné sídlo, al-Kasr al-Hayr Sharqi (Východní palác) mezi Palmýrou a Eufratem. Přestože palác stojí uprostřed pouště, voda k němu byla vedena z původně římské přehrady Harbaka (2. stol. n. l.), vzdálené 16 km jižně, systémem podzemních kanálů. Palác byl postaven na místě staršího byzantského kláštera, z něhož se na severu areálu dochovaly výrazné zbytky čtverhranné kamenné věže. Vlastní palác, který byl k věži přistavěn, byl postaven na kamenném základu z nepálených cihel kladených na sucho, a to na půdorysu zhruba 70×70 metrů. Hlavní vchod byl od východu, kde se nacházela velká brána, po stranách obklopená polokruhovými věžemi. Kruhové věže také zpevňovaly všechna nároží (kromě severozápadního, které zpevňovala hranolová věž bývalého kláštera) a vystupovaly také uprostřed každé ze čtyř stěn. Nádvoří bylo vydlážděno a obklopeno arkádovou chodbou, širokou 2,5 metru. V jižním křídle se nacházela malá soukromá mešita, jak dokládají zbytky mihrábu. Palác byl jistě velmi nádherně vymalován, neboť při archeologickém výzkumu byly nalezeny zbytky nástěnných maleb. V těsné blízkosti paláce byly odkryty pozůstatky lázní s mramorovými obklady a systémem vytápění. Areál byl prozkoumán v roce 1936, kdy byla jeho nejpodstatnější část, východní vstupní brána, sestavena na průčelí damašského národního muzea.

Chvíli jsme se potáceli v neuvěřitelném vedru po zbytcích zámku a vše, co bylo k vidění si prohlédli. Zbytky východní brány jsou opravdu poměrně dost zřetelné, pochopitelně jen v základech, a na západní straně jsme pod dvěma poklopy nahlédli do velkých cisteren v křídovém podloží a dokonce jsme tam viděli vodu – což nechápeme, jak tu může vydržet. Když jsme se již chystali odjet, najednou přijel minibus s čipernými turisty z Japonska a tak jsme rychle odchytili jejich syrského průvodce Akrama Aboudžamra, aby nám něco pověděl o tomto místě na kameru. Během další cesty se na jedné křižovatce uprostřed pouště rozhodujeme, zda to ještě náhodou nestočíme na Bagdád, ale po ujištění se, že tam se vydáme příště, pokračujeme do Damašku. Tam přijíždíme v dopravní špičce po 14:00 hodině a to byl doslova horor! Šílený provoz a také nebylo naprosto kde zaparkovat auto. Odvezli jsme ho proto před půjčovnu, kde nám naštěstí místo vyčlenili. V Damašku jsme se ubytovali přímo v centru na náměstí al-Mardžeh (ساحة المرجة) v hotelu al-Reda a co jsme viděli a prožívali v hlavním městě, je sepsáno v první kapitole této syrské části cesty.

Druhý den jsme vyrazili na poslední celodenní výlet, velký okruh na jih až k hranici s Jordánskem. A právě i během tohoto výletu máme poznat další úžasné památky této neuvěřitelné země. Po asi hodině jízdy z Damašku vjíždíme do sopečné krajiny Hauránu, starověkých regionů Auranitis a Trachonitis. Naší první zastávkou je Šahba, dnes jen malé okresní městečko se silnou komunitou Drúzú, která ale za římské éry měla předurčen velký osud. Jaký? Čtěte dál.

Šahba (شهبا) byla původně malou vesničkou, kde se v roce 204 n. l. narodil pozdější římský císař Marcus Julius Verus Philippus, známý také jako Philip arabský. Byl totiž synem arabského náčelníka a jako první římský císař své rasy přejmenoval hned po své korunovaci v roce 244 rodnou vesnici na Filippopolis se záměrem vybudovat zde repliku Říma. Se stavbou bylo opravdu započato, nicméně ji překazila imperátorova smrt u Verony již v roce 249.

Philippopolis je díky této náhodě jediným městem v okolí, které je čistě římského založení, neboť ostatní města v regionu navazovala zpravidla na starší osídlení. Členitost terénu také neumožnila uplatnit striktní požadavky na geometrický půdorys, takže je i jedním z nejzajímavějších. Přijeli jsme do centra po jedné z bývalých hlavních ulic Decumanus maximus, kde se dochovalo několik sloupů a reliéf z Hexastylového chrámu. Ulice ústí do rozměrného náměstí fóra, kde je stavba chrámu Julia Marina, tedy Filipova otce, kterého nechal novopečený císař hned prohlásit za boha. Druhý chrám s polokruhovitým výklenkem hned vedle zase sloužil k uctívání kultu samotného císaře, ani sebe totiž neopomněl prohlásit za boha. V okolí jsou pak ruiny císařských paláců. Zajímavostí je, že zdejší stavby jsou z černého sopečného kamene, takže mají úplně jiný charakter než třeba v Palmýře. Tady jsme také potkali velmi milého průvodce, Marwana Džanoda, který s námi prošel zbytek ruin. Měl takovou radost, že se o místní pamětihodnosti zajímáme, že po nás ani nechtěl vstupné. Společně jsme šli do velmi dobře zachovaného divadla, které je jedním z posledních divadel, které vznikly ve východních provinciích Říma. Nádherně se zde dochovaly chodby, jeviště a řady kamenných sedadel. Marwan nám také ukázal na vnější stěně znak ryby, tedy znamení Ježíše Krista. To by i potvrzovalo domněnku, že císař a zakladatel města byl křesťanem. Nakonec jsme si prohlédli i nádherné a velkolepě pojaté lázně, které ačkoliv přišly o své mramorové a alabastrové obložení, jsou i dnes famózní ukázkou římského stavitelství. No a co jsme nenavštívili z časových důvodů, a nyní toho litujeme, je muzeum mozaik ze starověkého Philippopolis, které jsou prý nejkrásnějším příkladem pozdně římského umění se specifickými místními výtvarnými i ikonografickými vlivy. Pokud sem zavítáte, tohle si nenechte ujít, byť byste již nějaké ty mozaiky viděli – stojí to za to (jak jsem dodatečně zjistil z fotografií). Náš milý průvodce nás nakonec zavedl do vetešnictví svého kamaráda Emada Sakera, kde jsme si dali silnou arabskou kávu s kardamonem a na chvíli si odpočinuli. Nakonec nám doporučil místní pražírnu oříšků, kde jsme natočili krátký rozhovor s prodavačkou, paní Yser Sado. Jejího manžela jsme pak pozorovali při práci a protože to okolo nádherně vonělo, neodolali jsme a koupili si pytlík čerstvě upražených ořechů na cestu. Ovšem byla to kvalita – prvotřídní chuť a vůně! Pokud zde budete, nesmíte se o tento kulinářský zážitek připravit. Pražírna stojí hned naproti chrámům na fóru v centru. Než se vydáme na další cestu snad jen poznámka, že během našeho krátkého pobytu v Šahbě se kolem nás prohnaly rychlostí blesku dvě turistické skupiny – jedny německé důchodce popoháněl průvodce jak nadmuté kozy a druhá pro jistotu ani nevystoupila z autobusu, jen udělali kolečko po fóru.

Nasedáme tedy do auta a rychle se přesouváme k další nedaleké zajímavosti, města Kanavat (قنوات [Qanawat]), které se vyjímá se svou výškou 1200 metrů na severozápadním úbočí Jabal al-Araba nad okolní krajinou. Asi nejzajímavější je na celém tomto turisticky málo známém místě, že současné město doslova „vrostlo“ do ruin svého antického předchůdce, známého jako Kanata. Na každém kroku tak narážíte tu na sloupy, tu na původní dláždění, portály, hradby a ruiny chrámů i dalších staveb. Takže atmosféra super a jsme moc rádi, že jsme sem zajeli. Nejstarší zprávy o městě pocházejí z doby vlády Heroda Velikého, kdy zde byly v roce 163 př. n. l. poraženy nabatejci povstalecké židovské jednotky Judy Makabejského. Později se Kanata stala součástí městského svazku Decapolis se značnou autonomií na Římu, v roce 63 n. l. byla připojena k římské provincie Sýrie a později pod názvem Septimia Canatha k provincii Arábie. Kanata byla v raně křesťanském období sídlem biskupa a významným centrem šíření nového náboženství a to až do roku 637, kdy ji dobyli Arabové. Poté význam města upadal a v 9. století již bylo pouhou vesnicí. Jako první navštěvujeme Serajl, což je asi největší archeologická pozoruhodnost v Kanavatu. Jedná se o chrámový komplex dvou chrámů (východní a západní) z pol. 1. století, který byl ve 4. století přestavěn na byzantskou křesťanskou baziliku. V polokruhovitém výklenku západního chrámu jsou tři niky, což dokládá, že zde byla původně uctívána tři božstva. Stavba měří 22 metrů na délku a je doplněna atriem s 3× šesti sloupy. Co nás zaujalo, byla dochovaná kamenická výzdoba, ve které převládaly kříže a svastiky. Hned vedle Serajlu jsou působivé pozůstatky cisterny, kde se sice nedochoval strop, ale několik řad kamenných oblouků nad vodní hladinou, z které bych se už ale dneska určitě nenapil. Nicméně na vodu bylo město velmi bohaté, přiváděla se sem několik kilometrů dlouhými podzemními kanály, tzv. „kanats“, což i vysvětluje původ názvu města. Hned vedle jsou pozůstatky malého chrámu, zřejmě vodních božstev, a nad cisternou jsou pak pozůstatky Diova chrámu. Tyto ruiny nám nepřipadly zase až tak zajímavé, navíc byly zarostlé křovím a tak pokračujeme k prohlídce dalších zajímavostí města. Údolím Wádí el-Ghar scházíme kolem nymfea z 1. století, které bylo postaveno podle římských vzorů a které se zachovalo ve velmi dobrém stavu, k pozůstatkům malého divadla, vytesaného do skály ve svahu nad ním. Dodnes se dochovalo jen 9 řad sedadel a orchestřiště o průměru 19 metrů a na jedné zdi se dochoval oslavný nápis věnovaný významnému donátoru stavby, kterým byl jakýsi Marcus Ulpios Lysias. Poslední pozoruhodností byly nádherné zbytky Héliova chrámu se sedmi sloupy trčícími k nebi, kterých zde bylo původně 31. Tento chrámek boha Slunce se nachází až na okraji Kanavatu, kde se svah prudce svažuje do údolí a díky tomu je odsud nádherný pohled na zasněžené pohoří Hermon. Tím byl náš program v Kanavatu vyčerpaný a my odjíždíme přes velmi rušné město Suweida, mimochodem také známé svými vykopávkami které však bezděčně míjíme, za dalším cílem, kterým je věhlasná Bosra. Cestou se ale ještě zastavujeme ve vesničce Jimren s krásnými zbytky kamenného římského mostu z poloviny 1. století. Za chvíli již ale vjíždíme do Bosry, kde nás čeká další bomba mezi syrskými památkami. Musím říci, že jsme toho v Sýrii viděli opravdu dost – a tak jsme potřebovali pořádnou vzpruhu. A tou tedy návštěva Bosry bezezbytku byla. Nehledě na to, že to byla naše poslední antika této cesty.

Bosra (بصرى) je staré město, které se poprvé objevuje jako Busrana v písemnostech egyptských faraonů 18. dynastie Tutmose III. a Achnatona (14. století př. n. l). Ve 2. stol. př. n. l. zde existovalo prosperující nabatejské město, které si v roce 106 podmanil římský generál Cornelius Palma císaře Trajána. Na počest vítěze bylo město přejmenováno na Nova Traina Bosra a stalo se centrem nové provincie Arabia. Město, ve kterém se usídlila legie Cyrenaica, pak čekaly zlaté časy. Profitovalo totiž ze své polohy na obchodní trase mezi Ammánem a Damaškem i z úrodnosti Chavronu (vulkanické plató a jedna z nejúrodnějších oblastí Sýrie), z něhož se stala jedna z obilnic Říma. Římané město velkoryse přestavěli a jeho hlavními ulicemi se staly nově koncipované cardo a decumanus, s tetrapylonem v jejich křížení. Kromě divadla, o kterém se podrobněji zmíním dále, a tábora legionářů vznikl hippodrom, lázně, vodní rezervoáry, kryté skladiště i chrámy. Město navštívil i císař Hadrián, jeho význam dále rostl za Septimia Severa a rodák z nedaleké Šahby (Philippopole), Philip arabský, jej povýšil na metropoli. V 1. polovině 7. století navštívil s obchodní karavanou svého strýce jednoho z místních mnichů, nějakého Bahiru či Boheiru, jistý arabský mladík jménem Muhammad. Zapředli spolu teologickou debatu, po níž dotyčný mnich označil Muhammada za budoucího proroka. Nemýlil se. A možná měl ještě možnost přesvědčit se o důsledcích jeho vlivu, když byla Bosra prvním byzantským městem dobytým muslimskými Araby a právě zde začala v roce 632 islámská expanze. Ačkoliv je Bosra trochu přehlížená, dovolím si tvrdit, že s Apameou a Palmýrou tvoří trojici nejzajímavějších památek antiky v Sýrii. Však také v roce 1980 bylo celé antické město zapsáno na seznam světového kulturního dědictví UNESCO.

Prohlídku zahajujeme – jak jinak, návštěvou divadla. Jedná se o jedno z největších a nejzachovalejších antických divadel na světě a tohle město doopravdy proslavilo. Postaveno bylo v první polovině 2. století Římany. Průměr činí 102 metrů a v 37 řadách extrémně skloněného hlediště, snad až na samotné hraně schůdnosti, bylo místo pro 6 000 diváků, někdy se uvádí až neuvěřitelných 9 000 diváků. Nad jejich hlavami byla napnuta plachta proti slunci. Zcela unikátně je dochována i akustická stěna jeviště (scaenae frons) s korintskými sloupy, které pouze potvrzují bývalou nádheru divadla. Po získání území Araby bylo divadlo Ummájovci a Abbásovci přestavěno na pevnost, kterou Fátimovci v průběhu 11. století zpevnili proti Křižákům. Ti se Bosru ovládanou Núr ad-Dínem pokusili minimálně dvakrát, ovšem neúspěšně, dobýt v letech 1147 a 1151. Za vlády ajjúbovské dynastie v letech 1202–51 byla pevnost dále přestavována, díky čemuž vznikla citadela, sledující půlkruh původního divadla, zpevněný osmi polokruhovými věžemi. Citadelu naposledy upravil sultán Bajbars v roce 1261. Je neuvěřitelné, že staré antické divadlo nepodlehlo uvnitř této pevnosti zkáze – a naopak, zachovalo se ve vynikajícím stavu. Neumím si představit, k čemu mohlo sloužit v době, kdy se zde proháněli vojáci. V letech 1947 až 1970 probíhal podrobný průzkum divadla a jeho velmi citlivá rekonstrukce – její výsledek je vskutku grandiózní! Dovnitř vstupujeme po mostě k bráně, lomené do pravého úhlu, kde je dnes pokladna. Pohled na holé a prosté kamenné zdi naprosto nedává tušit, co se za nimi ukrývá. Další cesta pokračuje ponurými chodbami arabského opevnění s několika vzestupnými koridory, kterými se postupně dostáváme až na samotný vrchol stavby. Když jsme vyšli na světlo, zůstali jsme zcela paf stát posledním stupni hlediště a dívali se s otevřenou pusou do neuvěřitelného prostoru divadla. To byl opravdu zážitek, který se jen těžko popisuje slovy. Když jsme se dost vynadívali, dostala Íla, jak jinak, poněkud bláznivý nápad zazpívat si dole něco hezky česky od podlahy. Jelikož v divadle bylo dost turistů, pro svůj nápad nezískala následovníky, což ji neodradilo a vystřihla zkoprnělým němčourům Vejvodovu Škoda lásky. Sklidila zasloužený potlesk a naše uznání, protože akustika stavby je neuvěřitelná – i přes ruchy moderní doby v okolí jsme až nahoře slyšeli každou hlásku.

Z divadla pokračujeme na prohlídku působivých ruin starého města, které je postaveno z místního černého bazaltu. Kolem pozůstatků veřejných lázní, jejichž architektura převádějící vnější kubus do vnitřní osmiboké centrály s nárožními hlubokými nikami byla patrně bezprostředním vzorem pro křesťanské kostely, přecházíme na hlavní křižovatku města s tetrapylonem. Pokračujeme po ulici dekumenus s pozůstatky nymfea, které zde plnilo funkci velké veřejné fontány. Dlážděná ulice lemovaná kolonádou sloupů pokračuje kolem kryptoportika, přes sto metrů dlouhého podzemního skladu, osvětlovaného a odvětrávaného 34 otvory v obrubnících chodníků a římského tržiště k Umarově mešitě (Džamíje al-Arus). Tu měl vystavět druhý nástupce Muhammadův, sám chalífa Umar (vládl 634−644), který si podmanil celou Sýrii, severní Egypt i většinu sasánovské Persie. Ačkoliv se jedná opravdu o jednu z nejstarších mešit, pravděpodobně ji dal vybudovat až druhý z dynastie Ummájovců, Jazíd, proslulý násilník, zpustlík a opilec, jehož vláda naštěstí trvala pouhé 4 roky (680−683). Čtyřhranný minaret, který jakoby z oka vypadl nějaké románské zvonici v Ítálii, je typickým prvkem právě ummájovské architektury a názorně ilustruje přes propast staletí shodné kořeny rané architektury islámské i západoevropské. V mešitě jsme si trochu odpočinuli a popřemýšleli o tom, že z jejího minaretu se vyznání víry Lá iláha illá lláh wa Muhamadan rasúlu lláh (není boha kromě Boha a Muhammad je posel Boží)ozývá již 1400 let… Hned vedle mešity jsou malé mamlúcké lázně z roku 1372, kolem kterých jsme zamířili ke katedrále, postavené místním arcibiskupem Julianem kolem roku 512 k poctě syrských mučedníků Sergia, Bakcha (s těmi jsme se setkali již v Rasafě) a Leontia. Ta je bohužel v opravě, zakrytá dnes provizorní střechou. Škoda, že jsme se nedostali dovnitř, jde totiž o jedenu z nejvýznamnějších památek raně křesťanské architektury, jejž centrální prostor překonal průměrem 36 metrů i první Konstatinův chrám Hagia Sofia v Konstantinopoli (Istanbulu). Prohlídku Bosry ukončujeme u nabatejského oblouku, který v sobě spojuje unikátním způsobem místní a římské vlivy, a nedalekého tzv. východního rezervoáru s gigantickými rozměry 120×150 m a hloubkou 8 m, do kterého se vešlo určitě hodně vody pro zásobování obyvatel města. Dnes je pochopitelně suchý, nicméně zachovaný v celé své kráse. K autu jsme se vrátili kolem posvátného jezírka Birket al-Haž, sloužícímu původně poutníkům do Mekky, a tohle nádherné město opouštíme.

Slunce se již kloní k západu a nás čeká návrat do Damašku. Nicméně, ještě než jsme najeli na dálnici, zajeli jsme přes pohraniční město Daraa (درعا) do malé osady Tal Shehab (تل شهاب) s oblíbeným vodopádem, jehož vody spadají přes 30 metrů vysokou hranu do Chalídova údolí (Wádí Khaled). V době naší návštěvy byl vodopád tvořen jen malým pramenem, a jeho vody se tříštily dole do deště kapek. Podle obrázků ale měl ještě před několika lety několik mohutných ramen a jeho vody se valily dolů s ohromným rachotem. Současný stav je zapříčiněn úbytkem vody v regionu a mohutného zavlažování. Ve starověku dokonce vody potoka poháněly až 35 mlýnů, z nichž se dochovaly na dně údolí zbytky 8. Základy mlýnů pocházejí až z římského období, tedy asi z 2. století, a využívali je ještě Osmané. Ti také postavili údolím v letech 1903–08 železnici do Palestiny, která byla odbočkou z Hedžazské dráhy z města Daraa. Železnice je opuštěná a vlaky tudy dnes nejezdí, což je důsledek neklidných poměrů v této části země – pohraničí s Jordánskem a sousedství Golanských výšin, okupovaných Izraelem.

Když jsme dorazili na vrcholovou plošinu vodopádu, zrovna zde partička kluků pořádala piknik a bez ostychu nás pozvali přisednout. A jak už to tak bývá, rozdělili se s námi o nejlepší kousky masa grilovaného nad ohněm. Bylo nám to až hloupé, jim to sníst, ale oni nám ho nabízeli s takovou dobrosrdečnou upřímností, že jsme se jich nechtěli nijak dotknout. Bylo to skvělé a mezi řečí nám jeden z nich, Hassan, pověděl, že se hledá způsob, jak zajistit dostatek vody pro pole v okolí a přitom vrátit původní mohutnost vodopádu, který by se měl stát spolu s mlýny turistickou atrakcí. To jim tedy budeme držet palce, protože místo je to nádherné.

No a tím náš dnešní výlet na jih Sýrie skončil a my se velmi rychle po moderní dálnici Damašek – Ammán rychle vracíme do hlavního města, kde nás čekají poslední chvíle před odletem domů.