Cesty a památky

Naše první cesta ven z Damašku vedla po trase Damašek – Sajdnaja(34 km) – Maalula (61 km) – Deir Mar Musa (110 km). V pohodě jsme ji absolvovali za jeden den a zaměřili jsme se během něj výhradně na křesťanské památky v severním okolí Damašku. Toto naše setkání s křesťanstvím ve většinově muslimském prostředí pro nás bylo opravdu velmi překvapivé.

Uvedené kilometrické vzdálenosti jsou od zahájení cesty v Damašku.

Po necelé hodince jízdy od našeho hotelu v Damašku přijíždíme do města Sajdnaja (صيدنايا), které leží v nadmořské výšce 1500 metrů na svazích pohoří Antilibanon (al-Qalamoun) na okraji pouště. Z náboženského hlediska se jedná o velmi významné místo, protože dle biblické tradice právě zde měl zabít Kain svého bratra Ábela. Sajdnaja byla každopádně osídlena hluboko ve starověku, nejpozději od 6. století př. n. l., kdy je známa pod aramejským názvem Danaba. Později se stala velmi významným centrem křesťanství a to ještě před tím, než se stalo oficiálním náboženstvím římské říše. Od roku 325 n. l. byla sídlem jednoho ze sedmi biskupství Antiochijského patriarchátu. Podle tradice založil zdejší klášter Panny Marie ze Sajdnaji byzantský císař Justnián v roce 547, který se svými vojáky putoval přes syrskou poušť na perské tažení. Vojáci byli již vyčerpáni a trpěli žízní, když v tom uviděl císař gazelu, kterou se vydal pronásledovat. Ta ho zavedla k prameni pitné vody v horách, tam se změnila v zářící obraz Panny Marie a přikázala mu vystavět na její počest v tomto místě klášter. Při druhém zjevení mu pak vysvětlila, jak má klášter vypadat. Stalo se přesně podle přání zjevení a klášter se stal brzy druhým nejvýznamnějším poutním místem po Jeruzalému, kam přicházejí křesťanští i muslimští poutníci především každoročně 8. září, aby se poklonili vzácné ikoně s obrazem Panny Marie s Ježíškem, kterou dle tradice namaloval přímo evangelista sv. Lukáš. Obracejí se k ní s prosbami o ochranu před nebezpečími a za uzdravení, přičemž se v historii eviduje skutečně mnoho zázračných „uzdravení“. Ikona se dostala do kláštera v 8. století a zázraky prý konala již cestou z Jeruzaléma, kde ji pro abatyši Marinu koupil řecký poutník Theodor. Jeho karavanu měla ochránit jak před divokou zvěří, tak před napadením loupežníky. Již ve 12. století popisuje německý kronikář magistr Thietmar léčivé schopnosti svatého oleje, který uniká z prsou Panny Marie na obrazu. Tento olej vypouští ikona dodnes a každý poutník si smí odnést jeho krůpěje na vatičce. I my jsme se dostali až do nitra kláštera, do malé svatyně pod hlavním kostelem, kde je ukryta zázračná ikona, a odnesli si vatičku se žlutavým olejíčkem. Místo má neobyčejný duchovní náboj, který je cítit již v malé temné chodbičce pomalované obrazy v byzantském stylu, na jejímž konci hořely desítky svíček kolem svatého obrázku, kterému se klaněli lidé na kolenou ve zvláštním vytržení. Podle zahalení některých žen bylo zřejmé, že jsou zde i muslimové. Neuvěřitelné. Zcela pochopitelně je zde zakázáno fotografovat i točit a tak jsme žádné dokumentační záběry pořídit nemohli. Ve zbytku kláštera nám však již žádné překážky činěny nebyly a dokonce jsme natočili i rozhovor s libanonskými poutníky (Nancy Šarbilová, novinářka), kteří sem za svatou ikonou přijeli až z Bejrútu. Z horních teras kláštera je pak hezký výhled na městečko s několika dalšími katolickými i ortodoxními (řeckými nebo syrskými) kostely i kláštery, ale i přes poušť až k Damašku.

O několik kilometrů pouští dále na sever je město Maalula (arabsky: معلولا, aramejsky: ܡܥܠܐ), jehož původní aramejský název znamená „vstup“, zřejmě podle kaňonu, který ho spojuje s okolní náhorní plošinou. Jedná se opět o velmi prastaré město úzce spojené s křesťanskou tradicí, místní obyvatelé dokonce dosud mluví jako jedni z posledních na světě aramejsky (aramejsky se mimo Maaluly mluví již jen ve dvou vesnicích v okolí – Džabaadin a Najaa). Aramejština byla kdysi významným jazykem z rodiny semitských jazyků, v 8.– 5. století př. n. l. byla dokonce úředním jazykem celé perské říše; aramejsky jsou napsány části Bible, touto řečí mluvil Ježíš Kristus a z aramejského písma se vyvinuly některé moderní abecedy, jako třeba arabština, mongolština apod. Když jsme před Maalulu přijeli, otevřelo se nám tohle kouzelné město, přilepené ke skalnímu masívu, jako přízrak. Nebýt antén, satelitů a rozvodů elektriky, vsadili byste se, že jste o pár století zpátky. Z celé té scenérie, ohraničené vpředu zelenými políčky a fíkovými háji, dýchala jakási nadpřirozeně noblesní atmosféra. Museli jsme zastavit a pokochat se tím pohledem. V tu chvíli k nám odkudsi přiskočil desetiletý klučina Ibrahim a aniž bychom se ho na cokoliv ptali, spustil aramejsky naučenou říkanku. Pravděpodobně mluví arabsky – ale už teď ví, proč sem turisté přijíždějí. Odměnili jsme ho dárkem a sladkostmi a pokračovali dál do města. Projeli jsme nejprve centrem nad město, kde se na skále vypíná řecko-katolický klášter sv. Sergia (Deir Mar Sarkís), jeden z nejstarších křesťanských klášterů na světě. Postaven byl na starších základech Apollónova chrámu zřejmě před rokem 325 n. l. Tuto dataci umožňuje hlavní oltář v kostele, považovaný za vůbec nejstarší oltář na světě, který je vyzdobený nekřesťanskými motivy a drážkami pro odvádění krve zvířecích obětin. A jelikož tyto praktiky byly zakázané po prvním ekumenickém koncilu v Izniku (tzv. První nikajský koncil), svolaném v roce 325 císařem Konstantinem I., lze usuzovat o stáří celé stavby. Kostel je ještě vyzdoben ikonami, které převážně pocházejí ze 17. století. Obytné budovy kláštera se zaskleným dvorem vypadají po všech přestavbách dost novodobě, až na nízký vchod z vnějšku, kde se musí každý sehnout a projít jím v hlubokém předklonu, a velmi archaicky působící klášterní kostel. V kostele bylo přísně zakázáno fotit i natáčet a svolení jsme od mnichů nedostali ani po vysvětlení, že děláme reportáž pro Objektiv České televize. Přesto se naskytla chvilka, kdy z kostela průvodkyně Georgete Halabi na chvíli odešla, a my mohli tajně pořídit několik záběrů. Abychom ji zmátli, že my nic, my muzikanti, tak jsme ji požádali o modlitbu v aramejštině na kameru, což nám ochotně splnila.

Po prohlídce se přes údolí přesouváme k nedalekému pravoslavnému klášteru sv. Tekly (Deir Mar Taklá). Sv. Tekla žila v 1. století a byla společnicí apoštola Pavla a také první křesťanskou světicí. Na sklonku žila v osamění v místech, kde dnes stojí klášter, postavený v 10. století nad jejím hrobem. Tekla zemřela údajně v 90 letech jako panna. Je uctívána především jako patronka tradičních hodnot a její hrob přitahuje křesťanské i muslimské poutníky (zejména šíity, kteří mají hroby svatých, bez ohledu na vyznání, ve velké úctě) jako magnet. Dozvěděli jsme se, že sv. Tekla koná zázraky i po smrti. V roce 2007 se měl po požití vody z pramene u jejího hrobu uzdravit člověk s rakovinou tlustého střeva a představená kláštera, matka Mellegia, uchovává jako důkaz výsledky vyšetření. Ať je to tak či tak, lidé zjevně na zázraky věří. A tak jsme sledovali jejich horoucí modlitby v kostele, pokornou úctu před zamřížovaným okénkem s ostatky světice a ochutnali i zázračnou vodu z pramene ve skále.

U vstupní brány kláštera začíná asi 300 metrů dlouhá soutěska, podobná soutěsce Siq v Petře. Úplně jsme si zavzpomínali na Jordánsko. Jenže – jak jinak, i tato rokle je spojena se životem sv. Tekly. Podle pověsti se skála rozestoupila proto, aby mohla poustevnice Tekla uniknout před pronásledováním jistého mladíka, který ji chtěl získat za ženu a připravit o panenství. Procházka mezi skálami s nepatrným potůčkem u nohou ale byla moc příjemným zpestřením po tolika klášterních a kostelních zážitcích. Na trhu u parkoviště ještě kupujeme nějaké ovoce a míříme k dalšímu klášteru, kde máme v plánu přenocovat.

Po asi hodině jízdy pouštní silnicí jsme od východu dorazili k pohoří Kalamůn, na jehož úbočí leží na kraji hluboké skalnaté rokle v nadmořské výšce 1350 metrů klášter sv. Mojžíše Etiopského (دير مار موسي الحبشي [Dei Mar Musa Habéší]). Založen byl v 6. století Mojžíšem, synem etiopského krále, a v roce 1058 byl dokonce sídlem biskupa. V období nadcházejícího rozkvětu byl klášterní kostel vyzdoben freskami, které jsou dnes jedněmi z nejstarších dochovaných křesťanských fresek na Blízkém východě. Pocházejí z 11. – 13. století a nejkrásnější je freska na západní stěně, znázorňující Poslední soud. Klášter prosperoval až do konce 15. století, od kdy nastalo období úpadku, ukončené v roce 1831 jeho úplným opuštěním. Od té doby se klášter měnil v ruinu, kterou v roce 1982 navštívil mladý Ital Paolo Dall Oglio. Není se čemu divit že si místo na první pohled zamiloval a rozhodl se zasvětit mu zbytek života. V roce 1984 se proto stal Paolo knězem římskokatolické církve syrského ritu a s pomocí řady arabských i evropských dobrovolníků započal s obnovou kláštera a vytvořením komunitního centra pro dialog mezi islámem a křesťanstvím. Po dokončení obnovy v roce 1991 obdržel od místních křesťanských autorit povolení založit v klášteře církevní komunitu pro muže a ženy, především syrské křesťany, a stal se prvním novodobým opatem. V klášteře jsou podle otce Paola vyznávána tři základní pravidla: život v modlitbách, manuální práce a pohostinnost bez podmínek.

Když jsme zaparkovali auto na parkovišti, dlouho jsme přemýšleli, s jak těžkou zátěží a s kolika věcmi se vydáme nahoru do kláštera. Nakonec jsme batohy nechali v kufru auta a na 3/4 hodinové stoupání vyprahlými pouštními skalami jsme se vydali jen se základními věcmi. Den se již chýlil pomalu ke svému závěru, okolo několik rodin piknikovalo a grilovalo maso na ohni, po stráních se potulovaly ovečky a nad tím vším se tyčil mohutný kamenný klášter podobný spíše pevnosti nebo hradu. Když jsme dorazili celí zdrchaní nahoru, nejprve jsme si ho celý prohlédli a pak se domluvili s místními mnichy na noclehu, s kterým již počítali, neboť jsem psal dopředu e-mail (ovšem neodpověděli nám, takže jsme si nebyli jistí). Nicméně pohostinnost zde je opravdu bezpodmínečná a tak kromě jídla jsme dostali i pokojíky s povlečením a stali jsme se vítanými hosty. Seznámili jsme se s otcem Paolem, s kterým jsme natočili povídání do reportáže a Mohamedem Sejfedinem, který nás provedl po kostele a vysvětlil všechny malby po jeho stěnách. Nahlédli jsme také do místní knihovny, kde je přes 10 000 svazků dokazujících, že křesťanství a islám nejsou náboženské směry postavené proti sobě. A pokud něco rozděluje tyto dva světy, jsou to spíše odvěké důvody ekonomické a odlišné mocenské zájmy. Jelikož ještě po nás do kláštera dorazila skupina francouzských poutníků na večerní bohoslužbu a meditaci, mohli jsme se s nimi účastnit i tohoto úžasného rituálu zde, uprostřed pouště. Během obřadu jsme se poznali ještě s mladým klukem Davidem Martinem z Anglie, který tu žije již týden a hodlá ještě chvíli pobýt. Říkal, že tu nalezl klid, po kterém již dávno toužil. To nám potvrdil i zápis od jakéhosi Lukáše z Česka, který odjel po delším pobytu tady dnes ráno domů. Minuli jsme se s ním jen o pár hodin. Čím déle jsme v klášteře byli, a jak přicházela noc s obrovským měsícem v úplňku nad pouští, tím více jsme se tu cítili skvěle. I na nás dopadla ta harmonie a pocit lidského souznění, které pro život každý nutně potřebujeme. Tady, uprostřed pouště, daleko od počítačů, internetu a všelijakých vymožeností naší doby byl najednou život krásný a smysluplný. Pochopili jsme, proč tu lidé zůstávají a proč je jim v této komunitě tak dobře. Když Íla zaplula do kuchyně umývat nádobí se slovy, že tady zůstává, ať jedeme dál sami, docela jsme se lekli, že to myslí vážně. Vážně to sice myslela, ale naštěstí s námi druhý den odjela – jak bychom to vysvětlili doma, že Íla zůstala v klášteře někde v Sýrii… Ale tomu jejímu gestu jsme rozuměli a za ten večer nás to nejednou napadlo každého.