Cesty a památky

Během nadcházejících dvou dnů jsme si prohlédli nejenom samotné Aleppo (774 km), ale vyrazili i k nedalekým „Mrtvým městům“. Cesta vedla po trase Bazilika sv. Šimona (814 km) – Džerada (909 km) – Ruweida (913 km) – Ebla (934 km) – Aleppo (997 km). V Aleppu jsme tak nocovali dvakrát a na zdejším hradě nás čekalo velmi milé setkání.

Uvedené kilometrické vzdálenosti jsou od zahájení cesty v Damašku.

To město je staré jako věčnost, ale přesto ještě mladé a nikdy nepřestalo existovat. Město zázraků! Vytrvává. Králové padají, mizí, ale zbořit město nebylo nařízeno … (1184, cestovatel Ibn Džubair)

Aleppo (حلب [Halab]) je druhé nejstarší a také druhé největší město v Sýrii, ležící na říčce Kuwēk (قويق) v nadmořské výšce 390 m. Dnes má 2,6 milionu obyvatel a svým stářím může směle soutěžit pouze s Damaškem. Klínopisné tabulky dosvědčují existenci Aleppa kolem roku 2000 př. n. l., kdy na pahorku, kde dnes stojí jedna z nejfantastič­tějších pevností středověku, bylo už tehdy významné sídelní a kultovní centrum. Archeologové však doložili osídlení již kolem roku 5000 př. n. l.! Tehdy se jmenovalo Khalpe (Khalibon) a bylo hlavním městem království Jamchad rozkládající se mezi Mezopotámií a Středozemním mořem. Jeho rozkvět náhle ukončil v 18. století př. n. l. vpád Chetitů a později ho ovládali Asyřané i Peršané. Někdy v letech 301 – 281 př. n. l. město vzkřísil Seleuk I. Nikátor (Vítěz) a nazval ho Beroia (podle města v Makedonii), od roku 64. př. n. l. se stalo součástí Římské říše. Po jejím rozdělení zůstalo jako součást Byzantské (Východořímské) říše až do roku 636 n. l., kdy ho dobyla arabská armáda pod vedením Chálida ibn al-Valída. V roce 962 Aleppo získal zpět byzanský císař Nikéforos Fókas, ale v roce 1000 se vrátilo pod nadvládu muslimů. Nic na tom nezměnily ani křižáci, kteří ho neúspěšně obléhali v roce 1098 a 1124. Dne 9. srpna 1138 město postihlo jedno z nejničivějších zemětřesení, při kterém zahynulo odhadem 230 000 lidí. Když se zpustošeného území lehce zmocnil Saladin, bylo započato s jeho obnovou. K novému rozkvětu dopomohl rozvoj čilého obchodu s přímořskými franskými státy v Levantě a také zámořskými Benátkami. Aleppo v té době proslulo emailovým sklem, látkami, keramikou, kovovými výrobky a skvělým řezbářstvím. 1. března 1260 se k městu od východu přihnaly mongolské hordy, vyplenily ho a poslední ajjúbovský vládce al-Násir Júsuf II. byl zajat a zavražděn. Až v roce 1317 se podařilo mamlúckému sultánu Saifovi ad-Dín Kalavunovi získat město zpět, nicméně v roce 1400 se Mongolové pod vedením Timura vrátili a zmasakrovali 20 000 obyvatel, z jejichž hlav postavil (jak měl ve zvyku) věž před hradbami. V roce 1516 se Aleppo stalo součástí Osmanské říše a zůstalo pod její nadvládou až do roku 1918. Není bez zajímavosti, že v Aleppu žije druhá nejsilnější křesťanská komunita na Blízkém východě po Bejrútu, 20 % obyvatel města tvoří ortodoxní (pravoslavní) křesťané. V roce 2000 bylo město s citadelou zapsáno na seznam světového kulturního dědictví UNESCO.

Měli jsme trochu smůlu s volbou pobytu v Aleppu. Včera jsme dorazili až za tmy, a mimo večeře a malé procházky v okolí náměstí Bab al-Faraž s hodinovou věží jsme již neměli k dalším zážitkům chuť. To byla škoda, protože jsme vynechali proslulé aleppské súky. Když jsme pak v pátek (muslimská neděle) vyrazili na prohlídku, tržnice byla jak vymetená a to doslova a do písmene. Takhe vyčištěný súk jsme snad nikdy nikde neviděli. Nepotkali jsme tam ani nohu … Dokonce i Velká umajjovská mešia (Jami Bani Omayya al-Kabir) nebyla ještě připravená k návštěvě, zřízenci teprve omývali vyleštěné mramorové podlahy před svátečními modlitbami a dovnitř nás nepustili. Tahle mešita je totiž taky pěkně stará. V roce 715 ji založil umajjovský chalífa Walid I. a dílo dokončil jeho nástupce Sulejman. Proč nás mrzí, že jsme se nepodívali dovnitř je, že uvnitř je jedna z hrobek biblického Zachariáše, otce sv. Jana Křtitele (muslimové ho uctívají jako proroka, podle jiné tradice je pohřben v údolí Cedron u Jeruzalému a Arméni zase věří, že je pohřben v Kanzasarském klášteře v Náhorním Karabachu). V letech 1090–92 byl k mešitě přistavěn seldžuckým sultánem Tutušem I. 45 metrů vysoký minaret, kerý naštěstí přečkal jak přestavbu mešity po roce 1158 Núr ad-Dinem, tak mongolské řádění. Každá z jeho čtyř stěn má jinou výzdobu a odborníci ho řadí mezi nejvýznamnější památky středověkého stavitelství Sýrie. Minaret jsme si ale prohlédli a pokračovali v další prohlídce města. Došli jsme k hezké mešitě al-Saffahiah z roku 1425 se skvostně zdobeným průčelím a osmibokým minaretem. Přes ulici probíhaly rekonstrukční práce na nově objeveném hammámu, který byl již dávno přestavěn na obytný dům. Během jeho oprav byly nalezeny tyto nádherné středověké lázně a vedoucí stavby nás tímto objeveným unikátem ochotně provedl, nepřál si ale, abychom tam fotografovali. Potom nám ještě ukázal cestu k mešitě al-Adeliye, vznosné osmanské stavbě postavené v roce 1555 guvernérem Aleppa Muhammedem Pašou. Lehce jsme ji nalezli a na chvíli odpočinuli v modlitební místnosti s krásně zdobeným mihrábem.

Naše další kroky v Aleppu nemohly mířit nikam jinam, než na hlavní zdejší památku, slavnou citadelu. Říká se, že když Abrahám procházel Aleppem cestou z Uru do Svaté země, podojil na tomto místě krávy a mléko rozdal jako almužnu. Od toho se zřejmě i odvozuje dnešní název města, neboť Halaba v aramejštině znamená bílá (může též souviset s barvou půdy nebo mramoru, který se v okolí těží). Dnešní podoba pevnosti ale pochází především z přestavby, kterou uskutečnil ajjúbovský panovník a synovec Saladina, al-Malik al-Zahir Ghází (ten mu pomohl dobýt had Saône = dnes Saladinova citadela u Latákie) na přelomu 12. a 13. století. Okolo 50 metrů vysoký pahorek Glacis, na kterém citadela stojí, je kupodivu přírodním útvarem, ačkoliv tak nevypadá. Jeho šikmý svah byl původně obložen hlazeným vápencovým obkladem, který byl v době ohrožení ještě polévaným olejem. Tím byla pevnost, obklopená vodním příkopem, fakticky nedobytná. Přesto později dvakrát podlehla divokým Mongolům. Hned při vstupu je grandiózní brána tak mohutná, že by mohla být sama o sobě hradem. Uvnitř se cesta celkem pětkrát lomí, než nás vyvedla zase na světlo vnitřního nádvoří. Nemohly nám také uniknout reliéfy různých fantastických zvířat, které měly psychologicky zvýšit ochranu a odradit případné útočníky. V závěru cesty bránou nás zaujala hrobka, ve které má být pohřben sv. Jiří. No, to je ale něco! Nahoře jsme se podívali na zbytky Abrahámovy mešity, prošli se po vydlážděných ulicích, jejichž drážky sváděly vodu do podzemních cisteren, rozhlédli se z velké věže na celé obrovské město obklopující hrad a navštívili i hammám sultánského paláce 13. století. Uprostřed rozlehlého areálu je již opravené řecké divadlo vybudované za Seleukovců v letech 364 – 333 př. n. l.

A co se nám na citadele v Aleppu nepřihodilo! Jelikož se nám podařila dovnitř pronést tajně kamera (když kontrolovali moji brašnu s foťákem, Honza se s kamerou za mými zády protáhl), tak jsme mohutně natáčeli. Náš virtuální internetový kamarád Tomáš s manželkou, s nimiž jsme se měli sejít v Latákii, se k nám najednou hlásí, prý nás identifikovali podle té kamery. To byla náhoda, vlastně cizí lidé, nikdy jsme se neviděli a neznali, po setkání, které nevyšlo z důvodu nefunkčnosti SMS, se najednou nečekaně a neplánovaně setkáváme na hradě v Aleppu! Dali jsme si čaj, povyprávěli o průběhu našich cest, dali si různé tipy a doporučení a zase se rozešli. My k dalšímu putování po Sýrii a oni směr Turecko a Írán.

Před odjezdem z Aleppa jsme se ještě došli podívat na legendární hotel Baron, který byl nedaleko našeho ubytování. Je to totiž jeden z nejstarších hotelů v celém regionu, který v roce 1909 postavil jakýsi Mazloumian Brothers. Pro obrovský zájem hostů bylo v roce 1911 přistavěno druhé, a v roce 1940 i třetí patro. Ve druhém patře hotelu se vystřídalo mnoho známých osobností 20. století, například Lawrence z Arábie přespal v pokoji č. 202, král Faisal prohlásil z balkonu pokoje č. 215 syrskou nezávislost a Agatha Christie napsala slavnou „Vraždu v Orient Expresu“ v pokoji č. 203. Prezidentské apartmá využili např. švédský král Gustav VI. Adolf, druhý egyptský prezident Gamal Abdel Nasser, bývalý prezident Sýrie Hafez al-Assad, zakladatel Spojených arabských emirátů šejk Zayed bin Sultan Al Nahyan nebo americký miliardář David Rockefeller.

Tak a tím byl náš program v Aleppu vyčerpán a my můžeme pokračovat v dalším poznávání jeho okolí. Z nespočtu možností, které zdejší kraj nabízí, jsme nakonec vybrali pouze tři místa, protože víc prostě nezvládneme.

Když ráno otevřeli v 8:30 hodin hlídané parkoviště, kam jsme uložili auto, marně jsme hledali cestu ven z města. Nakonec jsme museli využít služeb jednoho ochotného taxikáře, který nám nabídl ať jedeme za ním, že nás vyvede na výpadovku. Nevím, co bychom si bez něj počali, ale asi bychom Aleppem bloudili dodnes … Naším cílem byla 40 kilometrů vzdálená Bazilika sv. Šimona Sloupníka (كنيسة مار سمعان العمودي [knīset mar semiān al-samūdī]), jeden z nejkrásnějších byzantských chrámů. Bazilika vznikla v letech 476–479 kolem sloupu, na kterém prožil ve výšce 15 metrů na ploše 1 m² neuvěřitelných 37 let svého asketického života sv. Šimon Sloupník [Simeon Stylita] (386 – 459 n. l.). Z tohoto sloupu se dodnes dochoval na nádvoří baziliky kus vysoký 2 metry, jeho větší část ale za uplynulá staletí odnesli poutníci. Areál baziliky je jednou z největších raných křesťanských staveb, která se se svou plochou 5000 m² a osou o délce rovných 100 metrů mohla rovnat pouze chrámu sv. Sofie v Konstantinopoli (dnes Istanbulu).

Velký křížový kostel je unikátní v historii architektury a je nejen nejkrásnější a nejdůležitější existující architektonickou památkou období mezi římskými stavbami 2. století a Justiniánovou Svatou Sofií, ale také je nejmonumentálnější křesťanskou stavbou i ve srovnání s mistrovskými díly jedenáctého a dvanáctého století v severní Evropě. (Howard Crosby Butler, 1902)

Ze západní terasy, která je vysunutá za hranu návrší, aby mohl být dodržen křížový půdorys baziliky kolem nádvoří, se otevírá krásný pohled do okolní krajiny a na městečko Deir Semaan, ke kterému vede svatá cesta via sacra. Výhled je to fantastický a mírně pofukující vítr (což je zde na vrcholku hory zcela obvyklé) dotvářel nádhernou atmosféru něčeho skutečně dávno zaniklého … jakoby šelest dávných věků, které vánek přináší přes propast staletí až k nám. Na opačném konci návrší jsme pak ještě navštívili krásné baptisterium (křtitelnici), popisované jako jedna z nejkrásnějších staveb křesťanské architektury v Sýrii. Je to každopádně velmi zajímavá stavba, jejíž pravoúhlý půdorys přechází do oktogonálního tamburu o průměru 15 m, zastřešeného původně nikoli kupolí, ale dřevěnou konstrukcí. A od babtisteria se otevíral nádherný pohled zpět na průčelí baziliky.

Tím jsme prohlídku areálu ukončili a pokračujeme v další cestě, do dvou vybraných míst z tzv. Mrtvých měst. Jedná se o asi 700 opuštěných osad na vápencové plošině mezi řekou Orontes a dnešní dálnicí vedoucí z Aleppa do Hamy, tedy na ploše přibližně 40×140 km. Stáří těchto měst sahá až do 5. století př. n. l. a dnes jsou zde k vidění především zbytky velkolepé římské a pozdější křesťanské byzantské architektury venkovských sídel, kdy zde v průběhu 5. století žilo odhadem okolo 300 000 obyvatel. Je to také jedna z největších archeologických hádanek v Sýrii, neboť z nevysvětlitelných důvodů byla tato města, prosperující mnoho staletí a nakonec tvořící zázemí hlavního města Antiochie, opuštěna v období kolem 10. století n. l. Důvod není znám, ale je možné, že se vyčerpala do té doby úrodná půda, zajišťující prosperitu zdejšího zemědělství, především produkce oliv. Druhou variantou je, že po získání území Araby se zcela změnily do té doby používané obchodní trasy Byzantské říše, a tím došlo k poklesu významu osad ležících na starých cestách, jejichž prosperita byla založena na obchodu. Ať je to tak či tak, zachoval se zde zcela ojedinělý komplex opuštěných sídel, které umožňují skvělou představu o životě především v průběhu 1. tisíciletí po Kristu. Dnes ruiny těchto měst obývají současní chudí Syřané, kteří si jejich některé části upravili na jednoduchá obydlí.

Jako první jsme navštívili město Džerada (جاراده [Džaradah]), kde se se dochovaly rozsáhlé zbytky domů vyšší společenské vrstvy a byzantská katedrála s šestipatrovou věží z 5. století. Sloupové hlavice a dochované geometrické tvary připomínají vizigótské umění ve Španělsku, například v Córdobě. Jakmile jsme zastavili autem, hned se na nás vrhli místní děti, které s velkým křikem s námi prošli celé ruiny. Jeden malý kluk se nás držel jako klíště a koukal na nás jako na zjevení. Bylo to moc milé, obdarovali jsme kluky nějakými drobnostmi, jejichž zásoba se nám začíná povážlivě tenčit. Když jsme se zeptali, kudy dál, ukázali nám cestu k dalšímu „mrtvému“ městu, jehož ruiny jsou také osídleny současnými obyvateli jako Džerada.

Ujeli jsme asi jen dva kilometry a přijeli jsme do velkého města Ruweiha(رويحة), které zaznamenalo největší rozkvět ve 3. – 7. století. Dochoval se zde zdaleka viditelný velký chrám s hrobkou biskupa Bissose a kousek od silnice krásná hrobka ve tvaru římského chrámku. Pohyb po zříceninách nám ztěžovalo množství zídek a přehrazení, které zde současní obyvatelé vybudovali na zabránění útěku ovcí a koz, které se zde mezi ruinami pasou. Jak jsme se tam tak plahočili, najednou k nám s veselým mácháním běžel jeden pasák, představil se jako Mustafa. Vůbec neuměl ani slovo anglicky, ale byl takový miloučký a tak hezky na nás koukal, že jsme mu museli také dát něco na památku. Chodil po ruinách s námi a představil nám jednoho svého kamaráda, jaký div – jmenoval se také Mustafa. Když jsme si to zde prohlédli, oba Mustafové nás vyprovodili k autu a my se vydali nazpět k Aleppu. Několik kilometrů před křižovatkou s dálnicí od Latákie jsme ale ještě odbočili k vykopávkám jednoho z nejvýznamnějších měst starověku v Sýrii, které se řadí po bok Ugaritu (tam jsme již byli) a Mari (tam se teprve chystáme) – do Ebly.

Ebla (dnešní název عبيل, إيبلا [Tell Mardích]), starověký název znamená „bílá skála“, bývalý významný starověký městský stát existující ve dvou časových obdobích: na konci 3. tisíciletí př. n. l. (zmiňuje se v akkadských textech z let 2400–2240 př. n. l.) a znovu v letech 1800–1650 př. n. l. Město existovalo až do 7. stol. n. l. jako malá vesnice, kdy po arabské invazi zaniká, a je objeveno až ve 20. století, kdy vykopávky vedl od roku 1964 italský archeolog Paolo Matthiae. Již po čtyřech letech bylo možno identifikovat jméno odkrývaného města podle torza sochy s nápisem, kde byl jako donátor uveden vládce Ebly – města dosud známého jen ze sumerských a akkadských záznamů z jiných lokalit. Ještě větší senzace však přišla v roce 1974, když byla objevena část knihovny datované mezi roky 2500 až 2400 př. n. l. Našlo se zde přes šestnáct tisíc tabulek, z nichž mnohé jsou popsány sumersky, ale některé dosud nejstarší známou formou kananejštiny. Tento kananejský dialekt byl nazván „eblajština“ a je dokladem jazykové kontinuity sahající od třetího tisíciletí přes ugaritštinu ve druhém tisíciletí až k hebrejštině v tisíciletí prvním. Před nálezy v Eble byly historické informace o národech v syrské oblasti velmi sporadické a díky tomuto nálezu se ukázalo, že Sýrie představovala jakousi kulturní spojku mezi akkadskou Mezopotámií a Kananejci při středomořském pobřeží. Nápisy představují zejména ekonomické údaje, které umožňují náhled do každodenního života obyvatel města, a mnoho dalších poznatků o kulturním, ekonomickém a politickém životě: účty státních příjmů, královské dopisy, slovníky, školní texty a diplomatické dokumenty – např. smlouvy mezi Eblou a okolními místy v regionu. Mimo to jsou informace získané ze zdejší knihovny rozhodujícím zdrojem poznání o Kanánu (starověký název pro oblast zahrnující zhruba Palestinu a dnešní Izrael, západní Jordán, Sýrii, Libanon a jižní oblasti Turecka), které dosud byly čerpány především z Bible. Eblajská a také ugaritská literatura tak rozhodujícím způsobem pomohla lépe porozumět světu Starého zákona.

Když jsme přijeli na parkoviště pod vykopávkami, tak nějak nedošlo v naší skupině k dohodě, jestli půjdeme na prohlídku. Jelikož poměr skončil 3:1 v neprospěch prohlídky, jenom jsme areál tohoto místa přehlédli a vrátili se zpět na dálnici a odjeli do Aleppa na hotel. Dnes nám může být již jen líto, že jsme nahoru na prohlídku Ebly nešli, protože to nejlepší – odkryté zbytky knihovny – nám zůstalo ukryto za návrším. Možná tedy někdy příště, pokud ještě nějaké bude.