Cesty a památky

Další část cesty podél řeky Orontes jsme absolvovali za jeden den. Jeli jsme po trase klášter Mar Musa (110 km) – Krak des Chevaliers (256 km) – Masyaf (315 km) – Hama (369 km).

Uvedené kilometrické vzdálenosti jsou od zahájení cesty v Damašku.

Když jsme se ráno probudili v klášteře sv. Mojžíše Etiopského do naprostého ticha, byl to po Damašku úplný balzám na duši. Slunce vycházelo nad nekonečnou pouští a svými paprsky začalo zalévat okolní hory. S Honzou jsme vstali jako první a vyrazili na okolní kopce fotit a točit klášter od východu. Nádherný pohled na toto orlí hnízdo, které trůnilo na skalách uprostřed rokle. Potom vstaly i holky a ještě než se klášter probudil k normálnímu životu jsme ho před osmou hodinou opustili kamenitou stezkou dolů k autu. Před námi je dlouhá cesta – ale mít ještě pár dní navíc, neškodilo by tady zůstat a vypnout, zapojit se do klášterního života, přiložit ruku k dílu a na ten náš důvěrně známý svět na chvíli úplně zapomenout. Muselo by to být děsně očisťující. Ale kdo ví, třeba se sem vrátíme, abychom tu pobyli trochu déle.

Vrátili jsme se tedy pouštní silnicí do města Nebek, kde najíždíme na dálnici a velmi rychle ukrajujeme kilometry této ohromné země. Míjíme Homské (Qattínahijské) jezero na řece Orontes jen pár kilometrů od míst, kde proběhla slavná bitva u Kadeše (dnes Tell Nebi), na kterou jsme naráželi cestou po starověkých památkách Egypta doslova na každém kroku. Ta se konala mezi silami Egypta pod velením faraona Ramesse II. (též zvaného Veliký) a Chetity pod vedením jejich krále Muvatalliše II. Bitva je obecně datována k roku 1274 př. n. l. a je považována za největší vozovou bitvu všech dob – nejspíš se jí účastnilo až 5000 vozů. Čím je tak významná, že se o ni zde zmiňuji? Dopadla totiž nerozhodně a proto bylo v roce 1258 př. n. l. pod jejím vlivem uzavřeno spojenectví mezi oběma národy. Byla to tak první písemná smlouva mezi dvěma státy o vzájemné podpoře a míru v dějinách lidstva a nebyla nikdy porušena. Později byl mír potvrzen i sňatkem Ramesse II. s Chattušiliho dcerou. Dnes na místě bitvy nic není a tak jen nostalgicky koukáme po pláních, za nimiž se modrají vody jezera. Po asi další hodině jízdy z dálnice odbočujeme a začínáme stoupat do hor, aby se nám za chvíli v celé své kráse ukázal hrad všech hradů Krak des Chevaliers (قلعةالحصن [Qalat al-Husn]), známá křižácká pevnost a jedna z nejzachovalejších středověkých vojenských staveb na světě. Tak jsme také konečně tady. Co říci na úvod o hradu, o kterém kdysi oxfordský historik umění Thomas S. R. Boase (1898 – 1974) řekl: „Čím je Parthenón pro řecké chrámy a Chartres pro gotické katedrály, tím je Krak des Chevaliers pro středověké hrady“? Obdivoval ho každý, kdo se kolem něj třeba jen z dálky mihl, a za nejlepší hrad na světě ho označil i Lawrence z Arábie. Obdivovali ho také naši kamarádi, kteří byli v Sýrii před námi, a neskrývali údiv. Krak zná každý, kdo se zajímá o středověké hrady a myslím, že každý ho také chce navštívit. Dnes jsme tedy my těmi šťastnými. Další splněný sen. Kolikátý již? Po zaparkování auta jdeme nejprve na snídani do restaurace před jihovýchodním průčelím hradu s krásnou vyhlídkou jak na hrad, tak do širokého kraje. Sedíme na zasklené terase a těšíme se z toho pohledu, kterého se nemůžeme nasytit. A pak již hurá na prohlídku!

Jméno hradu pochází pravděpodobně ze starosyrštiny, kde krak znamená „Pevnost“ nebo z řeckého slova charax, znamenající „zeď“. Přídomek des Chevaliers pochází z francouzštiny a znamená „rytířský“ (patřící rytířům). Celé jméno hradu se tedy dá přeložit jako Pevnost rytířů. Nachází se v Homské trhlině na důležité cestě z Antiochie do Bejrútu a ke Středozemnímu moři. Nejstarší část hradu pochází z roku 1034, kdy zde první pevnost postavil emír z Aleppa. Ta však snadno podlehla vojsku hraběte Raimonda de Saint-Gilles z Toulouse, který ji ale v roce 1099 opustil, a odešel jako kajícník do Jeruzaléma. V roce 1144 daroval pevnost Raimond II., hrabě z Tripolisu, řádu rytířů sv. Jana Jeruzalémského (johanitům). Ti ji začali neprodleně zvelebovat a po zemětřesení roku 1170 ji proměnili ve své ústřední sídlo a jeden z hlavních opěrných bodů křesťanských států ve Svaté zemi. Přidali vnějším zdem tři metry do tloušťky a přistavěli sedm věží o průměru 8–10 metrů, čímž vytvořili stávající centrální dispozici. Velmistr řádu žil v tzv. Věži dozorců, na hradě bylo dále přítomno padesát až šedesát rytířů a až dva (někdy uváděno až pět) tisíc pěších řadových vojáků. Ve 12. století byl hrad doplněn vodním příkopem s padacím mostem, vedoucím do horního hradu. Ten tvořilo velké nádvoří, obklopené budovami v gotickém slohu (shromažďovací hala, kaple, skladiště, galerie a dvě klenuté kamenné stáje, schopné pojmout až tisíc koní). Další skladiště byla vyhloubena ve skále pod hradem. Odhaduje se, že johanité by byli po naplnění stájí schopni odolávat obléhání až 5 let. V roce 1163 byl hrad neúspěšně obléhán sultánem Núr ad-Dínem (نور الدين), po kterém se johanité stali prakticky nezávislou vojenskou silou na hranici Tripolisu. Na konci 12. a začátku 13. století byl hrad v důsledku četných zemětřesení a bojů poškozen a vyžádal si rozsáhlejší opravy. V roce 1188 byl Krak des Chevaliers opět neúspěšně obléhán, tentokrát sultánem Saladinem. Během obléhání se muslimům podařilo zajmout hradního purkrabího, kterého před branami hradu přinutili, aby přesvědčoval své spolubojovníky ke kapitulaci. Purkrabí sice skutečně vyzval arabsky obránce, aby se vzdali, ale poté jim francouzsky nařídil, aby bránili své pozice do posledního muže. V roce 1217 dal účastník páté křížové výpravy, uherský král Ondřej II. ještě více zesílit vnější zdi a finančně podpořil hradní posádku. 8. dubna 1271 Krak des Chevaliers zradou padl do rukou mamlúckého sultána Bajbarse I. poté, co byli rytíři přesvědčeni, že hrabě z Tripolisu kapituloval; hrabství Tripolis však nekapitulovalo. Hrad poté posloužil jako Bajbarsova základna k útokům právě proti hrabství a jako symbol vítězství muslimů nad křesťany byla hradní kaple změněna na mešitu. Anglický král Eduard I., který se zúčastnil v roce 1272 deváté křížové výpravy, stavěl po svém návratu po vzoru Kraku des Chevaliers své hrady v Anglii a Walesu. Hrad byl v roce 2006 zapsána na seznamu světového dědictví UNESCO.

Do hradu vstupujeme od východu mohutnou branou s pozdějšími arabskými nápisy a po několika metrech přicházíme k prvním obrovským stájím a kryté chodbě do nitra hradu. Nejprve odbočujeme do jižního předpolí jádra hradu, kde je tz. glacis, typický prvek místní vojenské architektury (viz např. Aleppo). Ten zajišťoval obráncům velkou výhodu proti obléhatelům, kteří zde byli pod kontrolovanou palbou. Na Kraku je navíc doplněn vodním rezervoárem, napájeným akvaduktem, který zde zároveň plnil funkci vodního příkopu. Za ním si prohlížíme další ohromné stáje při jižní vnější hradbě a pak se vracíme zpět do kryté chodby, která uprostřed cesty v další věži prudce zahýbá vlevo a ústí v bráně do vnitřního hradu. Vstupujeme tedy na ústřední nádvoří a proti nám se vynořila krásná gotická lodžie, která je spolu s katedrálou v Tortose (Katalánsko, Španělsko) označována za nejelegantnější křižáckou památku. Z lodžie vede krásný portál do Velké haly, nejreprezenta­tivnějšího sálu hradu se vznosnou křížovou klenbou. Je dlouhý 27 a široký 8 metrů. Naproti lodžii vystupuje do prostoru nádvoří původní románská kaple z nejstarší johanitské fáze hradu (po roce 1142), kde neunikl naší pozornosti mimbar i mihrab, důkazy jejího obrácení na mešitu za Mamlúků. Z kaple vcházíme do 120 metrů dlouhé galerie k ubytování posádky (2000 – 5000 vojáků) s dobře dochovanými řadami latrín, ústícími do podhradí (to musel být nářez, když na ně všichni vojáci vlastně nepřetržitě chodili). Schodištěm v tloušťce zdi vystupujeme do vyšších pater v západní části hradu, které dominuje mohutná věž Královské dcery. Po ploché střeše, která tvoří strop zásobáren a skladišť jsme přešli na ochoz donžonu, tzv. Věže dozorců. Odsud máme celý hrad a jeho okolí jako na dlani, včetně Homské nížiny, Homského jezera a zasněženého pohoří Libanon a Antilibanon s údolím Bekaa mezi nimi. Dokonale strategické místo. Zde jsme prohlídku hradu ukončili a zajeli ještě ne vyhlídku v jižním předhradí, odkud byl Krak jak na dlani. Zde jsme se potkali s majitelem jedné z restaurací, panem Hatim Musulmanim, který nám o hradu vyprávěl a byl velmi přátelský. Leč čas nás tlačil a tak musíme toto nádherné místo opustit s vidinou dalších cílů.

Dalších asi 60 kilometrů jsme jeli horskými cestami přes totálně zapadlé vesničky, protože jsme se – přiznejme si to – trochu ztratili. Sledovali jsme pěkně upravenou silnici a ta náhle skončila v polích. Takže jsme se vyptávali, bloudili po cestách i necestách až se najednou před námi otevřel úžasný pohled na hrad Masyaf (مصياف). Trůnil si na skále vysoké asi 20 metrů uprostřed stejnojmenného města. To leží v nadmořské výšce 550 metrů na západním okraji úrodného údolí řeky Orontes, u jehož pramene v údolí Bekaa v Libanonu jsme byli. Na tržišti jsme si koupili nějaké to jídlo a ovoce a jdeme na prohlídku hradu. Jeho historie sice sahá až do byzantské říše, kdy sloužil na ochranu obchodních cest, což dokládaly krásné hlavice sloupů v horní bráně, ale od roku 1141 byl v držení asasínů. S nimi jsme se již setkali během naší cesty údolím Alamut v Íránu, takže o této kdysi obávané sektě víme své. Assasíni zde sídlili téměř do konce 13. století a hrad byl hlavním sídlem útvaru, který by se dal nazvat „říší“. V roce 1176 dokonce úspěšně odolávali obléhaní samotným Saladínem. Konec jejich působení však učinil v roce 1270 mamlúcký sultán Baibars I., který hrad po dobytí opravil a dále rozšířil. Později na něm sídlili Osmané, kteří ho po opuštění v roce 1870 úmyslně poškodili. Dnes je hrad velmi dobře zakonzervován, protože v roce 2000 zahájil opravu 49. imám šíitského ismailitského směru Aga Khan IV. v rámci programu Aga Khan Trust for Culture Historic Cities Support Programme. Za horní bránou s byzantskými hlavicemi jsme přišli na malé nádvoří před horním hradem, kde byla pokladna. Správce, když nás viděl s kamerou a Bobina se prokázala mezinárodním novinářským průkazem, okamžitě zaprotestoval a odmítl nám na hradě natáčet i fotit. Po krátkém vysvětlování a dohadování, kdy jsme mu ukázali glejty z Libanonu, stále trval na svém a tak jsme „na protest“ vůbec na prohlídku hradu nešli. Alespoň jsme obešli hradní návrší kolem mohutných hradeb a po krátkém odpočinku v parčíku pod hradem odjíždíme na další cestu.

Naším cílem, kde budeme nocovat, je město Hama (حماة [Hamáh] = „pevnost“), které je dnes se svými 400 000 obyvateli pátým největším městem v Sýrii. Osídleno bylo již v eneolitu a ve starověku se jmenovalo Emat. Jeho význam je po celou historickou dobu až do současnosti stále stejný – významné zemědělské centrum. Leží totiž v úrodném údolí řeky Orontes a přes 1500 km² půdy v okolí je zemědělsky využíváno (Hama například produkuje více než 50 % veškeré syrské úrody brambor, pistáciových oříšků a zeleniny). Postupně se zde vystřídali Aramejci, Asyřané, Řekové, Seleukovci, Římané a po nich samozřejmě od 7. století Arabové, které v roce 1516 vystřídali osmanští Turci. Za nich Hama upadala na okraji zájmu, a tak když se v roce 1917 rozpadla Osmanská říše, nastal nový rozkvět města. V docela nedávné historii bylo město dějištěm brutálního vojenského zásahu Assadovy vlády proti opoziční skupině Muslimské bratrstvo, který dodnes patří k nejcitlivějším místům moderní syrské historie. Zásah trval tři týdny, vyžádal si mnoho obětí (uvádí se až 20 000, spolehlivé údaje chybí) a měl za následek i devastaci města, zejména jeho historického jádra s malebnými uličkami. Naštěstí se ale zachovala stará dřevěná vodní kola, zvaná núríja. Ta byla součástí zavlažovacího systému již v byzantské době a k nabírání vody z řeky do zavlažovacích akvaduktů se využívala ještě nedávno. Z původních 30 kol, kterými město disponovalo ve středověku, se jich do současnosti dochovalo 17; nejstarší pocházejí až ze 14. století a největší mají průměr až 20 metrů. Dnes jsou již dřevěná kola v provozu pouze v létě jako turistická atrakce, takže jsme měli smůlu a jejich typický „kvílivý“ zvuk jsme neměli slyšet. To naken nebyla tak docela pravda, jak se dočtete dále.

Do Hamy jsme přijeli docela brzo, kolem čtvrté odpoledne, a tak se po ubytování na hotelu Riád přímo proti Hodinové věži vydáváme na prohlídku. Začínáme u al-Mohammedija núría, což je kolo ze 14. století a pyšní se i největším průměrem. Ten je rovných 20 metrů a vodu dopravoval pro potřeby nedaleké Velké mešity. Ta byla původně postavena již v 8. století podle vzoru Umajjovské mešity v Damašku, ale v roce 1982 byla zničena při nechvalně známém masakru. Dnes zde stojí kopie původní stavby, do které byly zakomponovány staré architektonické prvky. Kolem ortodoxního kostela řecké pravoslavné církve se vracíme zpět k řece kde jsou další dvě núrie. Jejich jména neznáme, ale narazili jsme tu na partu kluků, kteří v nich mistrně prolézali a snažili se jedno z kol roztočit. Byla to docela nebezpečná zábava, ovšem náš zájem o jejich počínání je vyprovokoval k ještě bláznivějšímu počínání. Nakonec se jim podařilo za všeobecného jásotu kolem pootočit a my jsme tak mohli uslyšet alespoň na okamžik ten hrůzu nahánějící zvuk, který zněl jako praskání dřeva, vrzání nenamazaných dveří a pískot konvice s vařící se vodou dohromady. To musí tedy být pěkný rachot, když se všechna kola otáčí… Podél řeky jsme došli k mešitě al-Nuri z roku 1163, přestavěná po zemětřesení v roce 1157 sultánem Nur ad-Dínem. Je to nádherná stavba s hranolovým minaretem, který se odráží v řece, doplněná hned celou sestavou núrií al-Kajlánija, al-Sahumija a al-Džabanýja. Je to určitě nejhezčí místo v Mamě a pohled přes řeku na mešitu s koly byl nezapomenutelný. Usoudili jsme, že nepůjdeme nahoru na citadelu, která sice je nejstarším osídleným místem ve městě, ale dnes je tam pouze park a Vojta s Markétou nám v Damašku potvrdili, že tam po starých památkách není ani „památky“. Kolem osmanského Azemova paláce z 18. století, který byl původně sídlem gubernátora a dnes je v něm muzeum, jsme se tedy vrátili do novější části města s naším hotelem. Prohlédli jsme si cestou ještě poslední núríje al-Mamuríja, v jejichž okolí je mnoho kavárniček a čajoven přímo nad řekou. Jelikož se na město začal pomalu snášet soumrak, zamířili jsme do jedné jídelny na večeři. Ačkoliv se v průvodcích píše, že Hamá je velmi konzervativní muslimské město, potkali jsme mnoho lidí s rozesmátými tvářemi, kteří nás zdravili a mávali na nás. V jídelně dokonce pozval kebabář Ílu, kterou není potřeba k ničemu dlouho přemlouvat, aby si zkusila odřezávat maso, které se otáčelo na rožni. V bezvadné náladě jsme si prošli trh, nakoupili spoustu věcí a také ovoce – například kilo čerstvých jahod stálo 50 SYP (20 Kč). Koupili jsme si každý kilo a na pokoji se pak nacpávali slaďoučkými plody, jako ze zahrádky od babičky. Před tím jsme se ale ještě stavili u řeky a podívali se na krásně osvětlené núrije, protože mezi tím město pohltila noc. Noci mají ve městech Blízkého východu naprosto jedinečnou uvolněnou atmosféru. Rodiny korzují, lidé se baví a všechno vypadá tak přátelsky a mile. Když za námi zapadly hotelové dveře, byl program další části naší cesty vyčerpán. A ten dnešní stál zase za to.

Zítra se přesuneme kie Středozemnímu moři – cestou nás ale pochopitelně také čeká spousta obdivuhodných míst.