Cesty a památky

Dva dny jsme motali horami a podél mořského pobřeží v severní Sýrii. Vyrazili jsme po trase Hama (369 km) – Šezar (397 km) – Apameia (431 km) – Salah ad-Din (517 km) – Latákia (549 km) – Ugarit (562 km) – Aleppo (774 km). Zakončení trasy se konalo na Azurovém pobřeží u Latákie, kde jsme se letos poprvé (a psal se 22. duben) koupali, a pak jsme oblast opustili rychlým přejezdem do Aleppa, kde naše cesta pokračovala novými zážitky.

Uvedené kilometrické vzdálenosti jsou od zahájení cesty v Damašku.

Než jsme ráno opustili Hamu, ještě jedeme jednou k řece nafotit núríje, které byly krásně na sluníčku. Ale to bylo jen takové krátké zastavení a my ještě za ranního oparu opouštíme toto milé město a míříme k dalšímu cíli, kterým je hrad Šezar. Již z dálky nám bylo jasné, že se k němu blížíme, protože ta ohromná silueta se nedala přehlédnout. A to jsme se přibližovali po náhorní planině, stejně hrad vypadal naprosto ohromně. Když jsme pak viděli na druhé straně hlubokou rokli řeky Orontes, museli jsme smeknout nad vynalézavostí dávných stavitelů, že si vybrali tak jedinečné místo.

Šezar (قلعة شيزر) je místo známé z amarnských listů (14. stol. př. n. l.) jako Senzar a když zde podle Diodórose Sicilského (1. stol. př. n. l) založil Seleuk I., bývalý generál Alexandra Velikého, mohutný hrad, nazval ho Larissa po stejnojmenném městě v řecké Thessalii. V roce 638 se hrad dostal do arabských rukou, ale v roce 969 se vrátil pod správu byzantského císaře Nikeforose II. a stal se sídlem biskupa. V roce 1081 hrad koupil Alí ibn Munqidh a jeho potomci ho ovládali až do roku 1157. Na rozdíl od jiných hradů v okolí Šezar nikdy nepatřil křižákům, a byl místem silného arabského odporu na hranici mezi křesťanským Antiochijským knížectvím a Seldžuckou říší. V roce 1111 se například pod hradem odehrála významná bitva mezi jeruzalémským králem Baldwinem I. a seldžuckým sultánem Mawdudem ibn Altuntashem z Mosulu a v roce 1137 byl hrad neúspěšně obléhán křižáckým vojskem pod vedením Rajmonda Antiochijského. V roce 1157 hrad poničilo silné zemětřesení, které postihlo větší část dnešní Sýrie. Ruin se krátce zmocnili Assasíni, ale ty vyhnal v roce 1158 Núr ad-Din, který dal město i hrad opravit. Šezar byl znovu zničen zemětřesením v roce 1170 a obnovil ho až v roce 1174 sultán Saladin, který získal pod svou kontrolu celou severní Sýrii. V držení hradu se pak vystřídali Ajúbovci (1233) a letech 1260–77 mamelucký sultán Bajbars, který ho nechal rozšířit a znovu opevnit proti mongolské invazi. V této podobě se hrad zachoval ve větší míře dodnes. Za osmanské nadvlády nebyl hrad vojensky využíván a v jeho zdech si zřídili obydlí obyvatelé z okolí. Ti zde žili až do 80. let 20. století, kdy byli vystěhováni a poté byl zahájen podrobný archeologický výzkum a oprava hradu. Ta trvá až do současnosti.

To bylo naše velké zklamání, když jsme se po mohutném mostě dobrali až k bráně. Tvářili jsme se asi dost nešťastně, že nás stavbyvedoucí pustil dovnitř, byť nám kladl na srdce, že na 20 minut, víc ani ťuk. Myslím, že jsme ten čas dodrželi, přeci jen jsme nechtěli provokovat a zneužít jeho dobré vůle, ale hrad jsme si celý neprohlédli. Stačili jsme projít mohutné ruiny zřejmě obytných paláců nedaleko vstupní brány a zbytky zdí nad hlubokým kaňonem řeky ve středním hradu. Až na konec, tedy do nejvyššího místa hradního ostrohu, jsme nedošli. Každopádně hrad na nás zanechal neobyčejný dojem, zejména svou polohou nad hlubokou roklí – nezapomenutelný pohled by musel být rozhodně z druhé strany.

Necelou hodinku jízdy nám to trvalo k dalšímu cíli, tentokrát z antické doby. Netušili jsme ještě (a co napoví fotky v průvodci?) jaká krása zatím byla ukryta našemu poznání. Míříme k velkolepým ruinám třetího nebo čtvrtého největšího města helénsko-římské éry – Apamea (أفاميا [Afamia]). Ta měla totiž smůlu, protože ačkoliv se jednalo o skutečně obrovské město (za hradbami žilo 500 000 obyvatel a v přilehlé aglomeraci ještě jednou tolik – je nutno zvážit, že milion obyvatel měl v té době Řím), zastínila ji nedaleká Antiochie, hlavní město římské provincie Sýria (dnes leží v Turecku). Kde se tu ale vzala tato megapole, jejíž civilizační úrovně dosáhla Evropa až na prahu moderní doby? Odpovědí bude zřejmě bohatství, které ukořistil Alexandr Veliký při svých válečných taženích. Sám Alexandr přeci založil Alexandrii, pozdější sídelní město posledních egyptských vládců Ptolemaiovců, potomků jednoho z jeho generálů, Ptolemaia Sotéta. Další Alexandrův generál, Seleuk I. Nikátor (Vítěz), pak založil v Sýrii v roce 302 př. n. l. čtveřici měst, pojmenovaných po členech své rodiny: Antiochii po otci, Latákii (Laoduikeiu) po matce, Apameu po své perské manželce Apamě (Afamii) a Seleukeia po sobě. Vraťme se ale do Apamei. Jelikož Seleuk I. byl vojevůdce, nikoho nepřekvapí, že zde soustředil i značnou vojenskou hotovost, kterou jen dokresluje počet 30 000 kobyl, 3 000 hřebců a 500 válečných slonů, ukořistěných při tažení do Indie. Pro Řím získal město při svém slavném tažení v roce 64 př. n. l. Pompeius a později se zde zastavil Marcus Antonius provázený Kleopatrou při svém návratu z tažení proti Arménům. Zlatá éra rozkvětu začala mohutnou stavební obnovou po zemětřesení v roce 115 n. l., kdy nechal zničené město opravit císař Traianus a jeho dílo dokončil Marcus Aurelius. Právě z této doby pochází většina staveb, které se zde dochovaly. Ve městě tehdy vzkvétal obchod a dařilo se i múzám, lékařství a do daleka se odsud šířil vliv místní filosofické novoplatónské školy. V 5. století pak byla Apameia metropolí provincie Syria Secunda a dokonce sídlem biskupa. To však skončilo, když ji v roce 573 obsadili Peršané, které až v roce 628 vyhnal byzantský císař Hérakleios. Úpadek města nastal po příchodu muslimů a trval až do roku 1106, kdy ho obsadil během první křížové výpravy Tanked, jeden z vojevůdců. Křižácká éra skončila v roce 1149, kdy město dobyl Núr ad-Dín, ale po silném zemětřesení v roce 1157 bylo trvale opuštěno. Vykopávky zde byly zahájeny v roce 1934 Belgičany, později je vedl syrský památkový ústav, ale i po 80 letech je prozatím prozkoumána jen velmi malá část celého areálu.

Auto jsme zaparkovali u restaurace Apamee Cham Cafeteria a jako u vytržení jsme hleděli na více než dvoukilometrovou (přesně 2187 metrů), donekonečna se táhnoucí kolonádu carda (hlavní městské ulice). Půda nás doslova pálila pod nohama, jak jsme se již chtěli vydat na její prohlídku. U silnice jsme zaplatili vstupné a vstoupili na 40 metrů širokou, dlážděnou ulici, zřejmě nejúžasnějšího bulváru antiky. Stovky, možná tisíce sloupů se kdesi v dálce spojují do jednoho bodu (jen pro srovnání – hlavní třída antického Damašku měří 1,5 km při šířce 25 metrů, obdivovaná kolonáda v Palmýře 1,2 km při stejné šířce a slavná hlavní třída jordánské Džeraše už se svými 800 metry skoro nestojí za řeč – a to jsme tam byli při naší cestě v roce 2006 celí paf a jako u vytržení, no asi jako teď tady). Klopýtáme po těch vyleštěných kamenech a míjíme zbytky obchodů, chrámů, skladů a dalších veřejných budov po stranách kolonády jako omámení. Vidíme sloupy zdobené tordováním (šroubovitým otáčivým vzorem), jaké jsme snad nikdy nikde neviděli, zbytky reliéfů, obrovský portikus s čestným sloupem uprostřed ulice a u lázní jsme si všimli naskládaných keramických trubek, které kdysi rozváděly vodu do nymfeí, lázní i soukromých budov. Jak příznačné, že jsou dnes zanesené pískem. Cestu jsme absolvovali tam i zpátky a musíme říci, že výprava je to poměrně náročná, už pro těch 5 kilometrů, které jsme tu ušli v poledním vedru. Na druhou stranu, zážitek se tím násobil – turisté, které sem vozí zájezdy to mají sice jednodušší (autobus je vyklopí na jedné straně kolonády, prázdný přejede na její konec a tam je zase naloží), ale zase si to užijí jen jednou. Když jsme přišli zpátky k restauraci, ještě jsme si na jižní straně areálu prohlédli ruiny katedrály Kosmy a Damiána, což je atriový centrální kostel z 5. století. Po krátkém občerstvení pokračujeme do nedaleké vesnice Qalaat al-Mudik, na jejímž okraji se dochovaly zbytky divadla ze 2. st. n. l. Dost nás udivilo, že právě toto divadlo by mělo být se svým průměrem 139 metrů největším v celé Římské říši, dokonce o 37 metrů větší než známé divadlo v Bosře, kam se ještě podíváme v závěru cesty. To, co se dochovalo z tohoto chrámu múz má sice kolosální rozměry, ale tu proklamovanou obrovitost stavby si v těch skromných pozůstatcích prostě nemůžeme představit, stejně jako 10 000 diváků, kteří se sem měli vejít. Nedaleko je další pozoruhodnost – vyhlášené muzeum mozaik, umístěné v bývalém osmanském karavensaraji ze 16. století. Podle všeho se jedná o úžasnou sbírku z nedalekého archeologického areálu, ale bylo z neznámých důvodů zavřeno.

Loučíme se tedy s úžasnou Apameou a kolem mohutné citadely, která se vypíná nad vesnicí a byla kdysi oblíbenou zastávkou poutníků do Mekky, sjíždíme zpět na hlavní silnici a pokračujeme v další cestě. Nejprve křižujeme široké údolí životodárné řeky Orontés, u jejíhož pramene jsme byli v Libanonu. K zemědělství je tu využit každý kousek země a voda je rozváděna důmyslným zavlažovacím systémem na každé políčko. Po několika kilometrech jsme ale odbočili do pohoří Jabal an Nusayriah, které prý běžně v průsmycích dosahuje výšky 1200 metrů nad mořem. Jak vysoko jsme skutečně vyjeli, to neumíme odhadnout, ale pohledy se otevíraly naprosto jedinečné! Ještě než jsme zajeli hluboko do hor, tak se nám v průhledu mezi kopci ukázal velký křižácký hrad Burzei, ale ten již leží mimo naši trasu. V jedné z nespočetných zatáček jsme zastavili, abychom si vychutnali trochu té horské pohody a rozhlédli se po kraji, když tu se z ničeho nic vynořila z lesa stará žena s haldou roští a bylin na hlavě. Kam šla, je nám záhadou, žádnou vesnici jsme již dlouho nepotkali. Shodila u nás svůj náklad na zem a velmi přívětivě se na nás dívala. Byla to taková babka, co ji potěšilo setkání s cizinci, i když neuměla ani slovo cizí řečí. Tak jsme ji gesty vyjádřili přátelství a dali jsme ji nějaké dárečky, včetně sladkostí, které obvykle dáváme dětem. Usmála se, pokynula nám, nahodila na sebe to roští s trávou a pokračovala v cestě. V cestě jsme pokračovali i my, protože před námi je návštěva další významné památky, Saladinova hradu (قلعة صلاح الدين‎ [Qalaat Salah ed-Din]).

Musíme říci, že se určitě jedná o nejromantičtější hrad v Sýrii, který jsme viděli, protože již z dálky nás fascinoval svou nádhernou polohou i tou zelení všude okolo. Původně střežil kraj kolem staré cesty vedoucí z Lattakie do Aleppa a dodnes si tu trůní na skále mezi dvěma roklemi uprostřed zalesněného pohoří. Na úvod by se slušelo také prozradit, že navzdory svému jménu má hrad se Saladinem pramálo společného – přišel k němu totiž až v roce 1957. Nejstarší opevnění zde zřejmě vzniklo již v 1. tisíciletí př. n. l. a vybudovali ho Féničané, každopádně v antické době se místo nazývalo Sigon. Tak ho poznal i Alexandr Makedonský, který ho dobyl v roce 334 př. n. l. a to podle legendy za pomoci kyje neméně slavného poloboha Herkula. Další historie hradu není známá až do roku 975, kdy ho na mohutnou pevnost přestavěl byzantský císař Jan I. Tzimiskes po znovudobytí Sýrie Byzantinci. Ten nechal na východní straně hradního ostrohu vysekat ve skále mohutný, 150 metrů dlouhý šíjový příkop s hloubkou 28 metrů a šířkou 20 metrů. Uprostřed příkopu stojí kamenný skalní pilíř, podpírající kdysi most k hradní bráně. Právě tudy vede dnes přístupová silnice k hradu a zážitek je to skutečně kolosální! Na počátku 12. století se hradu zmocnili křižáci, v roce 1119 sem dosadil regent Antiošského království Roger ze Salerna rytíře Robert ze Saône, který zde vybudoval jeden z prvních velkých hradů v Levantě. Pojmenoval ho Château de Saône a většina dodnes dochovaných staveb pochází právě z tohoto období. Ačkoliv Robert neměl takové finanční zázemí jako johanité nebo templáři, a hrad zdaleka nedosahuje kompaktnosti a mohutnosti Kraku des Chevaliers, svou délkou 740 metrů a plochou 4 hektary mnohokrát překovává všechny ostatní pevnosti ve Svaté zemi. Dne 27. července 1188 zahájil Saladin ostřelování hradu od východu (přes příkop), jeho synovec al-Malik al-Zahir Ghází odstřeloval svými praky umístěnými na severní pláni slaběji opevněné předhradí. Obléhání trvalo pouhé dva dny, něž byl hrad dobyt a již nikdy se nevrátil do křižáckých rukou. V letech 1188 – 1272 hrad spravovali místní emírové Nasr al-Din Manguwiris, kteří ho v roce 1273 předali mamlúckému sultánu a vítězi nad Mongoly i křižáky Bajbarsovi. Poté hrad okupoval vzbouřený exguvernér Damašku Sonqor al-Ashqar, ale v roce 1287 ho zpět získal mamlúcký sultán Qalaunem, kterého připomíná prostá mešita s minaretem a lázně.

Dnes se již do hradu nevstupuje přes mohutný příkop, ale úzkou bránou od jihu. Za ní se vpravo rozkládá respekt budící jádro hradu se čtverhranným donjonem, tvořeným pět metrů silnými zdmi. Donjon se vypíná uprostřed hradby nad východním příkopem, chráněným ještě byzantskými polokruhovými věžemi a cestou od brány k němu míjíme další masivní hranolové bašty. Na druhé straně nádvoří je mešita a lázně, při severní hradbě jsou pak dvě mohutné cisterny s celkovým objemem 6,5 tisíce kubíků, které zajišťovaly dostatek pitné vody pro posádku i zvířata. Stejně jako na Kraku, tak i zde se dochovaly rozlehlé konírny a ubikace pro až 4 000 vojáků. Nad touto částí se vypíná starý „horní hrad“, respektive byzantská citadela. Na západní straně je opevnění zpevněno tzv. Věží dcer, kde je zřízena čajovna a kavárna, provozovaná panem Mohamadem Bitarem. Ten se nás ujal a řekl nám hodně zajímavostí o hradu a jeho dějinách. Dolní opevněnou část hradu již navštívit nejdeme, jen si ji prohlížíme z oken věže.

Saladinův hrad reprezentuje ranou fázi křižácké architektury, vycházející ve svých formách z byzantských inspirací, je nejkrásnější a nejlépe zachovaným příkladem feudálního sídla na Blízkém východě před zásadní proměnou vojenské architektury koncem 12. století. Proto byl v roce 2006 zapsán na seznam světového kulturního bohatství UNESCO.

Protože se den již začal pomalu chýlit ke konci, odjíždíme do 30 kilometrů vzdálené Latákie (اللَاذِقِيَّة‎ [al-Ladhiqiyah]), která leží již na pobřeží Středozemního moře. Jednat tam chceme přenocovat a také jsme se tam měli setkat s Tomášem a jeho ženou, s nimiž jsme se seznámili přes internet a schůzku na dálku virtuálně připravili. Bohužel nás ale zklamala technika, Tomáš nedostával moje SMS a tak se schůzka neuskutečnila a minuli jsme se (jak se později dočtete, není všem dnům konec a kdo se má potkat, ten se nakonec sejde i bez domlouvání). Po delším hledání ubytování se nakonec rozhodujeme pro „hotýlek orientálního typu“ pod honosným názvem Latákia, ale v takové díře jsme už opravdu dlouho nespali. Na druhou stranu to bylo hodně levné ubytování a jednu noc to prostě přežijeme. Jelikož se mezi tím již setmělo, jdeme se projít do přístavu, který zde prosperuje již od Seleukovců, a zcela náhodou jsme se připletli k velkolepým oslavám na počest osvobození města od Turecké nadvlády. Po ulicích pochodovaly průvody skautů, vyhrávala řízná dechovka, které udávaly rytmus silné údery do zvučných bubnů a mezi tím se proplétaly alegorické vozy. Ve městě proto vládla uvolněná a sváteční atmosféra, kterou jsme si s místními pěkně užívali. Mohli jsme si tak ověřit tvrzení v průvodci, že Latákia je jedním z nejméně konzervativních měst v Sýrii. V jedné hospůdce jsme si nakonec dali ještě kebab a pár decek místního vína, aby se nám lépe spalo.

Prohlídce vlastního města jsme se nijak zvlášť nevěnovali, ačkoliv se jedná o starou osadu, založenou zhruba 1000 let př. n. l., jako fénická rybářská vesnice. Její dnešní jméno pochází od názvu Laodikea, který ji dal Seleuk I. Nikátor v roce 302 př. n. l., když tu založil jedno z důležitých měst svého panství (viz též Apameia výše). Za turecké osmanské nadvlády Latákia svůj význam ztratila, a rušným přístavem se opět stala až přičiněním syrského prezidenta Hafize Assada, který uvolnil na její rozvoj velké finanční částky. Pokud jde o historické pamětihodnosti, nemá město mimo muzea, kde jsou vystavené především nálezy z Ugaritu, co nabídnout. A přiznám se, že jsme se nevydali hledat ani zbytky městské římské brány ze 2. století, protože po to, co jsme v této části cesty viděli, nás již žádné titěrné pozůstatky brány nezajímaly.

Druhý den ráno vyrážíme po snídani do nedalekého Ugaritu s plánem jednak si prohlédnout vykopávky a potom se vykoupat v moři. Počasí nám přeje, dokonce je dnes ještě tepleji, než v jiné dny. Když jsme dojeli před ruiny Ugaritu, Íla s Bobinou se odmítavě zatvářily nad představou o nadšeném poskakování po šutrech a raději zapadly do nedaleké hospůdky, kde ve stínu v klídku popíjely studený mok. Bobina navíc zcela logicky (jak jinak, že :-) ) argumentovala, že již v Ugaritu jednou byla a že se určitě až zas tak moc nezměnil za posledních 9 let. Vyrážíme tedy na prohlídku s Honzou sami dva.

Ugarit (أوغاريت, moderní název lokality je ale Ras Šamra – رأس شمرة = Feniklový ostroh) je název městského státu, který dosáhl svého největšího rozkvětu až na konci své existence, což bylo na konci doby bronzové (cca 2000 – 1185 př. Kr.), kdy byl zničen pravděpodobně nájezdem tzv. mořských národů. Město bylo významné svou polohou, neboť sloužilo hlavně jako přístav obchodující s (kyperskou) mědí. Lokalita byla objevena relativně pozdě, až v roce 1928, kdy oráč Mahmúd az-Zír náhodou narazil na zbytky prastaré hrobky. Mahmúd se zmocnil jejího obsahu a začal ho rozprodávat. Tato jeho aktivita nemohla uniknout Francouzům, kteří zde v květnu 1929 zahájili pod vedením Clauda Schaeffera rozsáhlý archeologický výzkum. Velmi brzy se začaly objevovat kromě budov i hliněné tabulky popsané do té doby neznámým klínovým písmem. Ty byly publikovány téměř okamžitě po svém nálezu a již v roce 1930 byla sestavena Hansem Bauerem první téměř kompletní abeceda ugaritského klínového písma a začalo se rozvíjet studium ugaritštiny, specifického jazyka lidu tohoto městského státu.

Objeveno tak bylo staré semitské město, známé do té doby jen z písemných pramenů okolních národů a měst. Archeologie dokládá souvislé osídlení lokality již od 6. tisíciletí př. n. l., ale první písemné záznamy o Ugaritu pocházejí z města Ebly až z 3. tisíciletí. Po pádu Ebly byl Ugarit asi na sto let opuštěn, ale na začátku 2. tisíciletí je opět osídlen; z této doby se dochovala zpráva o cestě posledního marijského panovníka Zimrilima do Ugaritu. Zdokumentovány jsou také časté kontakty s Egyptem, který výrazně ovlivnil ugaritskou kulturu a umění. Zlaté období města nastává za vlády faraona Thutmose I. po roce 1520 př. n. l., jelikož se stává součástí Egypta, jako jeho nejsevernější výspa a nárazníkové pásmo proti Chetitům. V bohaté el-amarnské korespondenci se nachází několik listů psaných v Ugaritu, mimo jiné o chetitské snaze přetáhnout Ugarit na svou stranu proti Egyptu. Když začal egyptský vliv v oblasti slábnout, byl Ugarit nucen uzavřít v polovině 14. století smlouvu (snad i vazalskou) s na jihu se rozkládajícím královstvím Amuru, které se otevřeně přidalo na stranu Chetitů proti Egyptu. Tím se do chetitské sféry vlivu dostává i Ugarit. Když v roce 1340 př. n. l procházeli Chetité vítězně celou Sýrií, byl již Ugarit pod vedením svého vládce Niqmadu II. (1350–1315 př. n. l.) zcela na jejich straně. Tím sice získal značná nová území, byl však na druhé straně povinován značnými vazalskými povinnostmi vůči vládnoucím Chetitům. Za vlády Niqmaduova syna Ar-halby (1315–1313 př. n. l.) došlo pravděpodobně k pokusu přejít zpět pod egyptský vliv, avšak Ar-halba byl za pomoci Chetitů sesazen a na jeho místo dosedl jeho bratr Niqmepa (1313–1260 př. n. l.), za něhož ztratil Ugarit ve sporu se svými sousedy (kde rozhodčím byli jako vládnoucí mocnost Chetité) asi třetinu své rozlohy. Egypt se mezi tím ale nevzdával své snahy ovládnout syrskou oblast, proto faraon Seti I. vytáhl v roce 1290 př. n. l. na sever, Ugarit však zůstal mimo nebezpečí egyptského vpádu, naopak pravděpodobně napomáhal chetitskému vítězství nad Egypťany v roce 1275. Po Niqmepově smrti na trůn nastoupil jeho syn Amittamru II. (1260–1235 př. n. l.), za jehož vlády nastalo v Ugaritu poslední období velkého hospodářského vzmachu. Když v roce 1258 uzavřel chetitský panovník Chattušiliš a egyptský faraon Ramses II. mírovou smlouvu, čímž oblasti zajistili mír, začaly slábnout i mocenské zájmy v oblasti. Posledním známým panovníkem Ugaritu byl Chamurapi (1215 př. n. l.), jehož nedokázala podpořit slábnoucí Chetitská říše ani vnitřními rozpory zmítaný Egypt, a právě v této době počínajícího mocenského vakua v oblasti se na scéně objevují tzv. mořské mínojské národy, táhnoucí pravděpodobně z balkánských a egejských oblastí na jih. Za oběť jim padla kyperská kultura, i když na její obranu např. sám Ugarit připravil 150 lodí, nicméně stejně jako ostatní města v oblasti sám také upadá a někdy okolo roku 1185 př. n. l. mizí na dlouhá staletí z mapy světa.

To je zhruba stručná historie tohoto místa, která mi připadala natolik zajímavá, že jsme ho nemohli na své cestě Sýrií minout. Je ale fakt, že jako další podobně významné lokality, které ještě navštívíme (Ebla, Dura Europos a Mari), nemá moc co návštěvníkům nabídnout. Nálezy jsou rozvezené do muzeí a tak si nelze namístě prohlédnout nic víc, než zpevněné základy budov, chrámů a několika paláců (královského, severního a guvernérského). Nejvyšší místo celého areálu zaujímá akropole, vyhrazená stavbám chrámů. Nejvýznamnější z nich byl bezpochyby Baalův chrám s mimořádnou polohou – otevíral se z něho pohled na horu Džebel al-Akra s výškou 2270 m. n. m. (antický Mons Cassius a ugaritský Safón), která je sídlo božstva samotného. Celý Ugarit byl provoněný rozkvetlými žlutými květy, což celou prohlídku zarámovalo do velmi hezkého zážitku. Celou dobu jsme si říkali, že holky by měly litovat, že nešly dovnitř. Nakonec jsme ještě zašli k archeologům, kteří zde odkrývají nedávno objevenou vilu bohatého dvorského úředníka a také neporušenou hrobku. Po vykopávkách nás provedla sympatická archeoložka Khozama Albahloul, z které se nakonec vyklubala ředitelka celého projektu a vedoucí syrských archeologů. Tak jsme s ní natočili synchron do připravované reportáže a areál Ugaritu s nejlepšími pocity opustili.

Před vstupem jsme se přidali k již značně unuděným holkám, které nechápaly, co jsme tam v tom vedru takovou dobu dělali. Už se asi viděly v moři a my je tak zdržovali :-). Na nic tedy nečekáme a odjíždíme na nedaleké Azurové pobřeží s nadějí, že nalezneme pláž k vykoupání. No jo – pláží je zde dost, ale protože ještě není sezona, nejsou upravené a uklizené. Nakonec jsme tedy zakotvil na hotelové pláži hotelu „Meridian“, kde byly i funkční sprchy a naskákali do velmi chladných mořských vln. Na nějaké velké plavání to nebylo, jako osvěžení ale dobré. Vždyť je teprve 22. dubna, tak co bychom čekali. Na sluníčku se povalujeme a střídavě koupeme až do 14:00 hodin, kdy opouštíme středomořské pobřeží a odjíždíme zase zpět hluboko do vnitrozemí. Velmi hezkou, ale hodně dlouhou cestou přes hory, jedeme do dalšího důležitého města na naší cestě – Aleppa. Cestou míjíme desítky mostů, skalních roklí a údolí a několikrát nás také křižuje železniční trať Aleppo – Latákia, zmiňovaná ve všech průvodcích jako super turistický zážitek, čemuž při pohledu na mosty a tunely rádi věříme. Do cíle naší cesty v Aleppu dorážíme až se setměním a ubytováváme se na hotelu al-Roudah nedaleko muzea, tedy skoro v centru. Večer se jdeme projít již jen do okolí s krásně osvětlenou Hodinovou věží a posedět v jedné z nespočtu vývařoven na grilovaném kuřátku.