Cesty a památky

Je-li ráj na zemi, je jím bezpochyby Damašek, ale je-li v nebi, je Damašek jeho pozemským protějškem. (Španělský cestovatel, 12. století)

V Damašku, hlavním městě Sýrie, jsme prožili několik nádherných dnů, byť jsme to měli rozdělené na dvě části a město jsme poznávali postupně. Nejprve jsme tu byli dva dny na začátku našeho pobytu v Sýrii a pak ještě tři dny před odletem domů. Popis toho, co je v Damašku k vidění a co jsme tu prožili ale popíšu dohromady, aby v tom čtenář neměl hokej.

Damašek (دمشق [Dimašk], hovorově الشام [aš-Šám]) je hlavní město Sýrie, které má přes 2,5 milionu obyvatel, a rozkládá se na náhorní planině při okraji pouště v nadmořské výšce téměř 700 metrů. Od západu ho před nepřízní počasí chrání mohutné hory Antilibanon, které zároveň zajišťují dostatek vláhy a pitné vody. Není tedy divu, že v těchto příhodných podmínkách fungovalo čilé obchodní město již v dobách, kdy egyptští faraonové teprve stavěli své pyramidy, a když byl založen Řím, psal Damašek stránky již třetího tisíciletí své historie. Kdybychom počítali kalendář od prvé zmínky o Damašku, psali bychom rok 4500 před Kristem a tak lze bez uzardění konstatovat, že Damašek je nejstarší hlavní město světa. Damašská oáza byla trvale obývána už ve 4. nebo 5. tisíciletí př. n. l. První zmínka o městě „Dimashqa“ je na jedné z klínopisných tabulek z Mari z doby kolem 2500 př. n. l. a o něco později je město „Dimaski“ zmiňováno i na tabulce z Ebly. Amoritské město 2. tisíciletí se posléze dostalo do sféry egyptského vlivu a je vzpomínáno na papyrech z Achetatonu (14. stol. př. n. l.). Po expanzi „mořských národů“ ho ovládli Aramejci a stalo se hrází proti expanzi biblických království Izraele a Judey. Další kapitoly napsali Assyřané, pak Chaldejci z Novobabylónské říše a od roku 539 př. n. l. se Damašek stal sídlem perského satrapy, jímž byl až do bitvy u Issu v roce 333 př. n. l., po níž jej ovládl Alexandr Veliký. Nadvládu Alexandrových nástupců ukončil Pompeius v roce 64 př. n. l., a jelikož Římané preferovali Antiochii, z níž učinili administrativní centrum provincie Syria, akceptovali částečnou kontrolu Nabatejců nad Damaškem. Nová křesťanská víra se do dějin města zapsala epizodou obrácení sv. Pavla. Statut metropole navrátil městu počátkem 2. stol. císař Hadrián, když po rozdělení římského impéria zůstal Damašek součástí její východní části. Byzantskou etapu ukončilo v roce 636 po půlročním obléhání dobytí muslimským vojskem a Damašek se nedlouho poté stal hlavním městem umajjovského chalífátu. Za dalších arabských dynastií význam Damašku poněkud poklesl ve prospěch Bagdádu, Mosulu, Aleppa nebo Káhiry. V červenci 1148 město odolalo křižákům během druhé křížové výpravy, částečně též díky neuvěřitelně špatnému vedení největšího vojska, jaké dosud Frankové v Zámoří shromáždili. O pár desetiletí později se Damašek opět stal politickým centrem arabského světa, sjednoceného vítězem od Hattínu, zakladatelem ajjúbovské dynastie, sultánem Saladinem. Po několikerém vpádu Mongolů učinili definitivní konec francké přítomnosti v Levantě Mamlúci, jejichž vláda ve 13. a 14. století znamenala třetí „zlatý věk“ Damašku. Následující nadvláda otomanských Turků přivedla Damašek až na práh současnosti. Význam města pro světové dějiny ocenilo nakonec i UNESCO, když historický střed Damašku zapsalo v roce 1979 na seznam nejvýznamnějších památek světa.

O původ názvu města existují dvě teorie a obě mají původ v aramejštině. Tou první je slovo „dimešk“, které znamená „šumění vody“ (úrodná oáza), a druhou je sousloví „dam-shak“, které znamená „krvavá jáma“ nebo „krvavá díra“ (vražda Ábela Kainem na hoře Kásijún nad městem – viz závěr našeho pobytu v Damašku).

Do Damašku jsme přijeli taxíkem z Bejrútu, odkud jsme vyjeli ráno v 8:30 hodin. Hranice jsme definitivně překročili v 10:00 hodin a v 11:00 hodin jsme již na autobusovém nádraží v Damašku. Je to opravdu kousek a cesta probíhala zcela bez potíží, odbavení na obou stranách hranice trvalo celkem necelou hodinu. V Damašku míříme rovnou na hotel al-Mahaba nedaleko hlavního náměstí Sáha Al Mardžá (náměstí Mučedníků). Tady nám nocleh zajistil na dvě noci Vojta s Markétou z Kolína, s kterými se také později setkáme. Náš první program v Damašku je jasný – vyměnit peníze a sehnat auto, s kterým vyrazíme na naši velkou cestu po Sýrii. Cožpak o to, peníze jsme vyměnili hned, ale sehnat auto za rozumnou cenu nebylo nic jednoduchého. Nakonec máme stejný tip jako v Libanonu – Kia Rio, jen jinou barvu. Od radosti jsme si hned skočili na první pochoutky, včetně skvělé zmrzliny s čerstvým ovocem v cukrárně na ulici Sharia Majsaloun. Rozhodli jsme se, že první den vynecháme historické památky a budeme se věnovat pouze obchodům, trhům a odpočívání. V podvečer jsme se na sešli s Vojtou a Markétou a vyrazili jsme společně s nimi na čajík do nedaleké příjemné venkovní čajovny. Při čaji jsme si vyprávěli zážitky, co oni viděli v Sýrii, kam se podívali a zase chtěli slyšet, co my jsme viděli a zažili v Libanonu. Na rozdíl od nás, kteří máme před sebou ještě 13 dnů na cestách, oni svou dovolenou končí a dnes letí domů. trochu jim závidíme, že budou za pár hodin doma, ale hned tu myšlenku zaplašíme představou, co všechno nás ještě čeká. Jelikož Honza strašně vždycky toužil dát se ostříhat v jednom z těch arabských holičství, kde vždycky tak pečlivě upravují vlasy místní mužské populaci, dnes se mu jeho přání splnilo. V jedné ze zapadlých uliček poblíž hotelu se dal ostříhat včetně vytrhání chloupků, což lazebník prováděl zručně režnou nití. Večer jdeme spokojeni spát za azány (svolávání ke společná modlitbě) muezzinem a do spánku se nám tak vkládá melodické „Alláhu Akbar! Ašhadu an lá iláha illá-l-láh.“ (Bůh je převeliký! Vyznávám, že není božstva kromě Boha.)

Další den jsme celý zasvětili prohlídce damašských památek. A kde začít jinde, než na slavném súku al-Hamidiya (název získal na počest návštěvy osmanského sultána Abdula Hamída II. v roce 1890). Ten je tvořen širokou zastřešenou ulicí dlouhou půl kilometru, která svoji současnou podobu získala v polovině 19. století. Asi uprostřed se nachází vyhlášená cukrárna Bakdach založená již v roce 1890. Jejím hlavním artiklem je jedinečná, ručně tlučená a velmi sytá zmrzlina, kterou zde vyrábí přímo před zraky zákazníků. Porce zmrzliny jsou obrovské a jsou posypané drcenými pistáciemi a určitě by ji neměl minout žádný návštěvník Damašku. Pochopitelně stejně jako celý súk, který je velmi rušným místem s mnoha krámky, ve kterých lze najít vše, na co si kdo vzpomene. Co se týká zmrzliny, tak pochopitelně Íla si ji hned koupila – nic nedbala varování před střevními potížemi. Ostatní členové výpravy si ji odepřeli, jak se ukázalo, zbytečně. Žádné střevní potíže se nedostavily a tak se na ni těšíme, jak si ji dáme v závěru pobytu před odletem domů.

Na konci hlavní ulice súku al-Hamidiya se vyjde na malé náměstí, jedno z nejposvátnějších míst v celé historii Damašku. Hned u východu stojí pět skoro 12 metrů vysokých sloupů s korintskými hlavicemi, poslední pozůstatek vstupní brány římského Jupiterova chrámu z 1. století, přestavěného na přelomu 2. a 3. století Septimem Severem. Ten ale vyrostl na místě ještě staršího aramejského chrámu boha Hadada, který zde stál již ve 2. tisíciletí př. n. l., a sám byl nakonec ve 4. století za císaře Theodosiuse Flaviuse přestavěn na byzantský křesťanský chrám sv. Jana Křtitele. Hlava světce je zde podle tradice údajně uložena po jeho setnutí Herodem Antipou na Mukawiru. Když v roce 636 dobyli Arabové Damašek, zprvu kostel využívali k modlitbám spolu s křesťany, neboť Jan Křtitel je pro křesťany světcem a pro muslimy prorokem. Až v letech 705–16 ho nechal přestavět šestý chalífa z rodu Umajjovců, al-Valíd ibn Abd al Malik na tzv. Velkou umajjovskou mešitu, čímž učinil konec společnému držení tohoto damašského chrámu spolu s křesťany. Na celé ploše původního antického chrámu vznikla po desetiletém úsilí nádherná stavba, která se svou výzdobou, místem na kterém stojí a tím, že uvnitř zůstala zachována hrobka Jana Křtitele, stala jakýmsi pojítkem mezi kulturou antickou, křesťanskou a islámskou. Mešita je tvořena obdélníkovým nádvořím a krytou sloupovou síní v podobě trojlodní baziliky. Rozlehlé nádvoří o rozměrech 175×58 metrů je lemováno vysokou zdí, která pravděpodobně kopíruje obvod původního Jupiterova chrámu, neboť staré antické zdi byly nejspíše při stavbě použity. Chalífa al-Valíd v této obvodové zdi vztyčil tři minarety, které však byly za vlády Ajjúbovců, Mamluků i Osmanů opakovaně přestavěny. Minaret v severní zdi se nazývá Nevěstin, v jihovýchodním rohu stojí minaret Ježíšův (podle místní tradice se právě na tomto místě zjeví Ježíš v den posledního soudu) a na opačném rohu minaret Mohammedův. Uprostřed otevřeného nádvoří stojí krytá mramorová fontánka s bazénkem, která slouží věřícím k rituálnímu omývání před modlitbou a dvě pozoruhodné stavby, které stojí na osmi sloupech s antickými hlavicemi. Jednou z nich je kopule s hodinami a astronomickými přístroji, druhá je osmihranná pokladnice, krytá kopulí a zdobená nádhernou mozaikou. Podle tradice zde byl uložen umajjovský státní poklad. Nádvoří je obklopeno ze tří stran dvoupatrovou arkádou, která je podpírána pilíři a sloupy rovněž s antickými hlavicemi. V klenbě arkád, vestibulu, průčelí modlitebního sálu a na pokladnici se zachovala původní mozaiková výzdoba, která udivuje svými motivy a pestrostí barev. Jsou zde vyobrazena neopevněná města, idylické krajinné motivy plné stromů, půvabných jezer a řek s krásnými venkovskými paláci, které v době svého vzniku oslavovaly zlatý věk míru, který nastal s příchodem islámu. Tyto raně islámské mozaiky také dokládají, jak se islám v prvopočátku nebránil antické inspiraci. Vlastní krytá modlitebna je rozdělena dvěma řadami sloupů s korintskými hlavicemi ve tři podélné lodi s krátkou příčnou lodí uprostřed, v které na čtyřech pilířích stojí krásně zdobená kopule. V levé části modlitebny je pak v zasklené kapli místo, kde je údajně pochována hlava svatého Jana Křtitele. V roce 2001 toto místo navštívil i Jan Pavel II., a stal se tak prvním papežem, který kdy vstoupil do mešity. Než jsme se vydali na další prohlídku města, zašli jsme ještě do sousední hrobky sultána Saladina, která od severu přiléhá k mešitě. Uvnitř jsou dnes sarkofágy dva a jen málo kdo ví, že Saladin je uložen ve starém dřevěném sarkofágu, zatímco krásný mramorový sarkofág, dar německého císaře Viléma II. Pruského z poč. 20. století, je prázdný. Opouštíme areál Velké mešity a pokračujeme v prohlídce křesťanskou čtvrtí, prvním působištěm apoštola sv. Pavla (jeho rodný dům v Tarsu v dnešním Turecku jsme navštívili v roce 2003), odkud později po svém obrácení zahájil známou epochální misii. Čtvrť má velmi specifický charakter, opravdu odlišný od ryze muslimských částí města. Vyšli jsme na starou hlavní antickou ulici Via Recta = Přímá ulice (dnes ulice šaria Bab Šarki a šária Medhat Paša) s římským obloukem, ukončenou bránou Bab as-Šarki (Východní bránou). Ta prolamuje staré antické hradby Damašku, přestavěné ve 13. století, a její spodní část pochází z doby římské nadvlády. Cestou zpět nás nedaleko o samotě stojícího minaretu zaniklé mešity odchytil Zuhir Džebruddi, který trval na tom, že musíme s ním k němu domů na čaj. Neuměl anglicky, až na několik slov, a tak jsme si sice moc nepopovídali, ale alespoň jsme si na jeho dvorku odpočinuli. Zuhir nám ukázal pohledy Prahy, které dostal od jiných turistů z Čech, a tak jsme jeho sbírku rozšířili. Také nám prozradil že je mu 49 let a je bez práce. Pak nám ještě ukázal zapadlou bránu Bab as-Šagir, která je rovněž z římské éry, u které jsme se s ním rozloučili. Přes súk se vracíme zpět k Velké mešitě a míjíme Azemův palác (bajt Ázim), představující jeden z nejkrásnějších objektů reprezentujících damašskou architekturu. Byl postaven v letech 1749–52 jako rezidence damašského guvernéra Ázima paši a dnes je v něm muzeum, které ale nemáme chuť navštívit. Pokračujeme raději k Citadele, která je původně římskou pevností, přestavěnou ve 13. století sultánem Saladinem, aby odolala křižáckým útokům. Mimochodem velký pomník sultána je na ulici před zdmi citadely. Když pozbyla pevnost vojenského významu, byla změněna na kasárna a nakonec vězení, které zde bylo až do roku 1985. Dnes se celá pevnost obnovuje a brzy má být zpřístupněna turistům. Když jsme šli okolo, zrovna se tu natáčel nějaký historický film, tak jsme to měli i s dobovou kulisou. V okolí citadely teče řeka Barada, která měla v době naší cesty spousty vody, což asi v pozdějších letních měsících není pravděpodobné. Nad říčkou se tyčí krásné domky (jak v Benátkách) a nás zaujal jeden, kde byl v patře obchod. Vybrané zboží spustí prodavač jakousi lanovkou přes řeku na ulici, pokud je zákazník spokojen tak vloží do košíku peníze a prodavač si je zase přitáhne. Bylo to skvělé, sledovat toto dohadování přes vodu, spouštění a vytahování koše se zbožím nebo penězi. Co nás ale dost překvapilo ve starém Damašku je nečekaná čistota – pochopitelně měřená očima Blízkého východu.

V prohlídce pak pokračujeme novou částí již v okolí našeho hotelu. Po ulici šaria an-Nasr míříme k historické budově nádraží Hidžazké dráhy z roku 1917. Byli jsme natěšení, že alespoň uvidíme vlak, když se s ním již nesvezeme, ale nádraží slouží jako knihkupectví a koleje za ním jsou vykopané. Protože tu nikdo není, koho bychom se mohli zeptat co se děje, odcházíme s nepořízenou. Možná je nádraží nadobro zrušené a možná se rekonstruuje trať a pak bude zase otevřené. Tak tedy pokračujeme v cestě kolem naprosto turecky vypadající mešity Tekkiye (Sulejmanova mešita), postavené v polovině 16. století k poctě osmanského sultána Sulejmana Nádherného jeho dvorním architektem Sinanem. No opravdu vypadá, jako by patřila do Istanbulu, ale účast architekta Sinana na její stavbě to všechno vysvětluje. Však právě od něj jsou ty nejhezčí istanbulské mešity. Hned za mešitou je v parku s mnoha archeologickými artefakty Národní muzeum, před kterým jsme natočili synchron do reportáže průvodcem Bašírem Šahínem. Bohužel ani jeho vstřícný přístup nám neumožnil protekci a možnost natáčení nebo focení v muzeu. V každé místnosti sedí přísný hlídač a není možno ani sáhnout na brašnu od fotoaparátu. Je to škoda, protože některé krásné exponáty by stály za zvěčnění. Vyfotit tak bylo možné jen rekonstrukci vstupní brány Hayr al-Kasr al-Gharbi (Západního paláce), jehož pozůstatky jsme navštívili v poušti před příjezdem do Damašku z Palmýry. V západním křídle muzea jsou soustředěny pravěké a arabské sbírky (z období po příchodu islámu), tedy například hliněné tabulky a pečetní válce z Ugaritu, mykénská keramika dovážená z Řecka, nálezy z Mari a abbásovské Raky nebo islámské šperky, mince a brnění. V jednom sále je pak rekonstrukce palácové místnosti z Damašku v 18. století, obložené dřevem a mramorem. Ve východním křídle jsou starověké a byzantské sbírky, největším lákadlem je rekonstrukce synagogy z města Dura Europos na Eufratu, kde jsme také byli (popis synagogy je u popisu z návštěvy Dura Europos). Prohlídka muzea byla zajímavá, jen by mohlo být této instituci věnováno trochu více pozornosti, protože instalace celkově neodpovídá významu této instituce.

Po muzeu, kde jsme zůstali až do zavíračky, jsme si na úplný závěr návštěvy Damašku před odjezdem na letiště, nenechali ujít vyjížďku na horu Kassiun (Qásijún), která se tyčí na severním okraji města do výšky 1200 metrů. Je to oblíbené místo všech obyvatel hlavního města, protože horní partie kopce s mnoha kavárničkami a čajovnami nabízejí panoramatický pohled na Damašek a také na současné prezidentské sídlo nacházející se na protějším kopci – jeho fotografování je však zakázáno, dodržování zákazu kontrolují vojenské hlídky. Z tohoto místa se také na Damašek díval prorok Mohamed, když tudy kráčel, ale ještě dávno před tím se tady měla odehrát první bratrovražda v lidských dějinách, neboť právě na tomto místě dle Bible zabil ze závisti Kain, prvorozený syn Adama a Evy, svého bratra Ábela. Jeho tělo pak ukrýval 40 dní v jedné z jeskyň na úbočí, která se jmenuje Raja Arbain (jeskyně 14 mužů) podle 14 proroků, kteří zde v průběhu věků žili – například Abrahám, Ježíš, Jakub, Jan, Mojžíš a další. Ábel byl dle tradice později pohřben v nedalekém údolí u města Zabadani (u hranic s Libanonem) a nad jeho hrobem v roce 1599 nechal postavil osmanský velkovezír a guvernér Damašku Háfiz Ahmad Paša (žil v letech 1564 – 1632) mešitu Nabi Habeel (arabsky se Abel řekne Habeel); ta je dnes významným poutním místem – my tam ale nedoputovali. Pohledy z kopce na toto krásné město se s Damaškem loučíme. Nejen s Damaškem, ale Sýrií vůbec – na rozdíl od cestopisu, který pokračuje dál, naše cesta po Sýrii zde téměř symbolicky skončila. Byla to nádherná cesta po krásné zemi, kterou je potřeba navštívit, ucítit, ochutnat a zažít …