Cesty a památky

Dvě noci a žádné cestování jsme si naplánovali na pobyt v oáze Tadmur uprostřed nekonečně Syrsko-arabské pouště. Jednak jsme si chtěli po dvaceti dnech, co jsme již na cestách, trochu odpočinout, a také jsme chtěli mít dost času na prohlídku zbytků starověké Palmýry. Jediný pohyb autem jsme vykonali Tadmur (Palmýra) (1927 km) – Kalat ibn Maan (1930 km) – Tadmur (Palmýra) (1933 km).

Uvedené kilometrické vzdálenosti jsou od zahájení cesty v Damašku.

Kolik jsme toho již o tomto městě slyšeli, četli a viděli. Všichni naši kamarádi, kteří již v Sýrii byli před námi s nadšením vyprávěli o Palmýře, jako vrcholu cestovatelských zážitků. No jo – jenže my už podobných vrcholů na všech našich cestách zažili tolik, že již nic nenazýváme vrcholem, neboť každá naše cesta je vrcholem celá sama o sobě. Ale teď jsme tady a ráno po snídani celí natěšení vyrážíme směr vykopávky, jejichž sloupy trčí nad vrcholky palem, obklopující náš hotel.

Za svůj vznik vděčí Palmýra (تدمر [Tadmur]) unikátní poloze oázy okolo vydatného zdroje pitné vody zhruba 160 km východně od řeky Orontes a 220 km západně od řeky Eufrat v nadmořské výšce 405 metrů. Není tedy divu, že poskytovala odjakživa zázemí karavanám, které putovaly po Hedvábné stezce z Číny a Indie do Evropy nebo ze zemí Perského zálivu ke středomořskému pobřeží. Vznikl zde tak významný dopravní uzel a město, které postupně nabývalo na významu, profitovalo pochopitelně především z celních poplatků. Ačkoliv osídlení nebylo kontinuální a sláva starověkého města upadla po celý středověk, dnes má oáza zhruba 40 000 obyvatel a v roce 1980 byly zříceniny starověké Palmýry zapsány na seznam památek UNESCO.

Dnes se oáza jmenuje Tadmur jako ve starověku, známé jméno Palmyra (město palem) získala až v době, kdy se stala součástí Římské říše. Založení je však mnohem staršího, nejstarší zpráva se dochovala z doby kolem roku 1800 let př. n. na tabulce z Mari, nicméně v Bibli se píše, že ji založil (nebo obnovil?) až král Šalamoun, syn Davidův (Druhá Kniha letopisů, 8.4). O této nejstarší historii města se ví pouze to, že asyrští králové sem posílali do exilu své odpůrce. Na scénu novějších dějin vstupuje až v roce 41 př. n. l., kdy již značně bohaté město podnítilo Marca Antonia k loupeživému nájezdu. Obyvatelé oázy však stačili evakuovat sebe i své cennosti přes Eufrat. Někdy v letech 17. – 19. n. l., tedy za vlády císaře Tiberia, uznal Tadmur svrchovanost římské říše, ale zatím se nestal její součástí. V roce 129 ho navštívil císař Hadrián, který město přejmenoval na Hadriana Palmýra. Postupně, tak jak rostla její důležitost coby základny na rozhraní mezi Římskou a Parthskou říší, získávala Palmýra stále více výhod, až se nakonec v roce 212 stala římskou kolonií, což pro místní obyvatele znamenalo získání stejných práv jako měli Římané a zrušení povinnosti platit impériu daň. V tomto období došlo k nebývalému rozkvětu a růstu města a postupně došlo k jeho relativními osamostatnění od Římské říše, a ke vzniku království pod vládou arabského knížete Septimuse Odaenathuse, který měl plnou důvěru a podporu Říma. Po porážce Valeriana a jeho zajetí Peršany roku 260, Odaenathus ovládl ve jménu Říma celou oblast Sýrie a Palestiny, za což ho v roce 264 římský císař Gallienus jmenoval vrchním velitelem Orientu a dokonce mu udělil titul „Imperátor“. Odaenathus se vzápětí jmenoval králem králů a začal razit i své vlastní mince. Palmýra, jako hlavní město tohoto soukromého impéria, měla v té době asi 150 000 obyvatel. Jenže jak už to tak bývá, nic neroste do nebe. V roce 267 zavraždil Odaenata jeho příbuzný Maeonii, a vlády se ujala vdova Zenobia. Tato ambiciózní a schopná žena se rozhodla zcela opustit Řím a nastoupit vlastní politiku. Situace Říma v této době opravdu nebyla dobrá a vypadalo to, že říše brzy padne a její trosky si rozdělí ti nejrychlejší. Zenobia se proto rozpřáhla po východních provinciích impéria a získala pod svou vládu mimo jiné Egypt, Arábii a Malou Asii. Za spoluvládce si vybrala svého nezletilého syna Vaballatha Athenodora a v polovině roku 271 přijala titul Augusta. Odbojné město ale mělo smůlu, neboť situace v říši se stabilizovala, a když se ujal vlády skvělý vojevůdce Aurelianus, který si později nechal udělil titul Obnovitel světa (Restitutor orbi), Palmýru v roce 272 dobyl. Královna Zenobia se v bezvýchodné situaci pokusila o útěk k Eufratu jízdou na velbloudovi, byla ale zadržena římskou jízdní hlídkou a o dva roky později se nedobrovolně zúčastnila Aurelianova triumfu jako živoucí důkaz porážky Východu a jeho opětovného připojení k říši. Život měla dožít v Tiburu (Itálie) jako manželka římského senátora.

Porážka Zénobie tak také znamenala počátek úpadku Palmýry. Město opustili obyvatelé i obchodníci, bohaté vily a chrámy se začaly rozpadávat. Příležitostně je pouze obývaly legionářské posádky. Palmýra se ještě krátce zvedla během vlád Diocleciána a Justiniána, ale pak definitivně upadla v zapomnění. Když sem v roce 634 přišli Arabové, založili v sousedství zřícenin jen malou vesnici. A dílo zkázy dokonalo velké zemětřesení v roce 1089. Zmínky o Palmýře se objevují v cestopisech anglických obchodníků v 17. století a soustavný archeologický výzkum byl zahájen ve 20. letech 20. století německými archeology.

Když jsme přišli k archeologickému areálu, začali jsme prohlídku u Triumfální brány. Tak trochu nás překvapilo, že se zde nevybírá nikde vstupné a tak jsme se zpočátku tvářili dost nejapně, aby nás jako dodatečně někdo nezkasíroval. Ale je to tak v pořádku, do areálu starověké Palmýry se opravdu vstup neplatí, zpoplatněny jsou však tři nejvýznamnější památky (Bélův chrám, divadlo a Elahbelova hrobka), takže pokud chcete vidět vše, stejně si nakonec Ministerstvo kultury, či u koho peníze skončí, přijde na své. Triumfální oblouk pochází až z římského období, tedy z přelomu 1. a 2. století n. l., stejně jako nádherná Velká kolonáda, což je 1,2 km dlouhá ulice lemovaná původně 375 sloupy, z nichž dnes stojí 150. Táhne se do neuvěřitelné dálky až pod hradní návrší a nám z těch sloupořadí přechází zrak. Sice jsme již viděli něco podobného v syrské Apameii nebo jordánské Džeraši, ale nějak se nemůžeme vykoukat. Palmýra má prostě něco navíc – možná ten příběh královny Zenóbie, možná pouštní atmosféru, nevím, každopádně určitě nemohu říct: „Je to furt stejný, samý sloupy…“. Je to prostě nádhera. Vydáváme se tedy na korzo po antické třídfě, která nikdy nebyla vydlážděna, aby po ní mohli procházet velbloudi. Ti po ní mimochodem procházejí dodnes, ale s původními karavanami mají pramálo společného. Jeden z nejlegračnějších velbloudářů Hani Abdul tak dlouho koketoval s ženskou částí naší výpravy, až se holky nechaly zlákat k projížďce, kterou nemusely platit. Ono tam tak jako tak bylo málo lidí a tedy žádné kšefty, ale stejně je to nespravedlivé. Nám s Honzou nikdo žádné bezplatné projížďky na hřbetě dromedára nenabízel … Ale vraťme se zpět do vykopávek. Hned vedle Triumfální brány jsou zbytky Nebova chrámu z 1. století př. n. l., zasvěceného mezopotámskému a palmýrskému bohu moudrosti. Na něm nás zaujal zvláštní rytmus, který tvoří řady patek dávno zborcených sloupů. Vpravo od kolonády si prohlížíme zbytky Diokleciánových lázní, které bohužel nebyly nikdy dobudovány, protože se ani tomuto vládci nepodařilo lesk města znovu vzkřísit. A tak tu jen čtyři vysoké sloupy, které měly nést vstupní bránu, upomínají na jeho ušlechtilé záměry. Hned přes ulici je divadlo z přelomu 1. a 2. století, do dnešní podoby zrekonstruované v padesátých letech 20. století. Je ale fakt, že oprava působí dost tvrdě a ne zrovna citlivě. Dnes tedy má divadlo 12 řad sedadel, za kterými zřejmě ještě následoval přístavek dřevěné konstrukce. Z původních detailů jsou zajímavá jména uvedená na spodní straně mnoha sloupů, ta patřila k sochám vážených obyvatel města, které zde dříve stávaly. A na závěr ještě podotýkám, že za vstup do hlediště se platí vstupné. Jestli to stojí za to, si musí každý zvážit sám – ovšem pokud bychom byli nejdříve v Bosře (kam naštěstí teprve míříme), asi bych měl po zaplacení vstupu neodbytný pocit o vyhozených penězích. Z divadla pokračujeme na agoru (náměstí) o rozměrech 48×71 m, která k němu těsně přiléhá. Po svém vybudování na počátku 2. století, sloužila k veřejným diskusím a jako tržiště. Obklopena byla po stranách čtyřmi sloupořadími, přičemž na sloupech na severní straně byly umístěny sochy římských a palmyrských panovníků, na východních sloupech sochy senátorů z doby vlády císaře Septima Severa, na západních sochy vojenských představitelů a konečně na sloupech na jižní straně byly umístěny sochy významných obchodníků a vůdců karavan. Žádná z původních asi 200 soch se bohužel nedochovala a ze sloupů zbyla pouze asi 1 metr vysoká torza. Z agory je to jen kousek k mohutnému Tetrapylonu, který stojí zhruba v první třetině Velké kolonády a kde se cesta lomí asi o 30˚ severně. Pouze jediný z dnes stojících sloupů je původní, zhotovený z narůžovělé asuánské žuly (tedy dovezený až z Egypta, a proboha jak ho sem dostali, to si tedy neumím představit ani ve snu). Tetrapylon představoval od počátku významný orientační bod města a označoval hlavní křižovatku. Severozápadním a jihovýchodním směrem odtud pokračuje hlavní ulice lemovaná Velkou kolonádou, zatímco menší, sloupy lemovaná ulice sem přichází od jihozápadu z agory, tou jsme přišli, a na druhou stranu pokračuje 200 metrů severovýchodně k Bel-Šaminovu chrámu, postavenému v roce 17 n. l. a zasvěcenému fénickému bohu bouří a dešťů přinášejících vláhu a úrodu. My ale dále pokračujeme ještě asi 800 metrů mezi sloupy Velké kolonády až k jejímu konci, kde stojí tzv. Pohřební chrám ze 3. století. V jeho průčelí se dochovalo velice hezké monumentální sloupoví ze šesti sloupů, které jsou všechny původní, a celá stavba vytváří důstojné ukončení celé promenády. Od chrámku je to podél svahu, který přetíná Justiniánova hradba, jen kousek severozápadně k místu, kde stával palác královny Zenóbie, na jehož místě byl na přelomu 3. a 4. století zřízen tzv. Diokleciánův tábor. Po zničení města v roce 273 to byl jediný pokus o jeho znovu vzkříšení, které však nevyšlo. Mimo rozvalin a krásného výhledu na Palmýru jsou zde ruiny chrámu, jehož název znám pouze v angličtině a nějak mi nedochází, co by to mohlo znamenat v češtině. No řekněte sami – Temple of the Standards, tedy chrám norem nebo standardů … A právě v těchto ruinách se zcela nestandardně povalovala malá usmrkaná holčička, jejíž beduínská matka měla nedaleko rozložený svůj krámek. Holky u ní nakoupily nějaké šátky a ta malá holčička k nám přiběhla a v rukou nesla drobné korále. Ještě to určitě nechápala proč, ale věděla, že bude pochválená, když výměnou od těch divných bělochů, kteří si ji fotili, přinese mamince výměnou takové divné papírky. No jo, učí se to hezky od malička, protože ji nejspíš čeká osud její matky – prodávat v Palmýře cetky turistům.

Dále jsme pokračovali do Údolí hrobek, sevřené horou Jebel Husseiniye na jedné straně a horou Umm al-Belkis na straně druhé. Tady se od nás naše holky opět odpojily a místo obdivování funerálního umění našich předků se vyvalily za první věžovou hrobkou na sluníčko, a nestydatě se zde vystavovaly slunečním paprskům. Šli jsme tedy sami do nitra tohoto ohromného starověkého pohřebiště z římského období (1. a 2. století n. l.), které se od městských hradeb táhne asi 1 kilometr do pouště. Již z Diokleciánova tábora jsme viděli velké množství věžových hrobek, které si zde stavěli bohatí palmýrští občané. Ale nejenom tyto věže, budovali si zde také podzemní hypogea nebo hrobky, které jsou kombinací obojího – tedy hypogeum v podzemí a nad ním věž. A dosud zde bylo objeveno přes 400 hrobek! Je tedy zřejmé, že takové množství nelze navštívit (navíc ve spalujícím vedru pouště), aniž by člověk nepropadl depresi, a tak jsme si vybrali jednu – hrobku rodiny Elahbelových z roku 103 n. l., která je prý nejlépe zachovaná a tedy reprezentuje i všechny ostatní. Jedná se v zásadě o vysoké věžové stavby (4 až 5 poschodí) čtvercového půdorysu s malými okénky, uvnitř kterých byly do zvláštních nik ukládány rakve s mrtvými. V každé nice pak byl umístěn kamenný panel s portrétem mrtvého, kterých zde mohlo být umístěno až 300; většina těchto krásných portrétů je dnes v Národním muzeu v Damašku. Aby se zde zemřelým dobře odpočívalo, byly interiéry hrobky vyzdobené náročnou sochařskou i malířskou výzdobou, která se zachovala v různém stádiu rozpadu, zato velmi autenticky. Návštěvu této věžové hrobky jsme stihli na poslední chvíli, a to na nás po celou dobu prohlídky ještě nervózní maník od vchodu neustále pokřikoval ať si pospíšíme. Na důkaz, co by nás mohlo potkat pokud hned nevypadneme, rachtal klíči, což nás dost znervózňovalo. Ale nakonec jsme si vše prohlédli a pokračovali obloukem po druhé straně údolí zpět k ruinám města. Tam jsme ještě narazili na pětipatrovou věžovou hrobku rodiny Jemlikových z roku 83 n. l., která sice byla zamčená, ale přes mříž jsme si mohli prohlédnout alespoň její nádhernou vnitřní výzdobu. Od věže jsme volali přes údolí na holky, které se na druhé straně stále opalovaly a zaujatě spolu konverzovaly, ale nevnímaly nás a tak jsme se na druhou polovinu dne zcela rozdělili. Naše další cesta tedy vedla asi k nejvýznamnější chrámové stavbě starověké Palmýry.

Tím je nádherný Belův chrám, který je hned naproti Triumfální brány, kde jsme s prohlídkou začali. Jelikož se ale také ohlásil čas na pozdní oběd, využili jsme pozvání jednoho ze zdejších hlídačů na čaj ve stínu, kde jsme poobědvali z vlastních zásob. Pak jsme vyrazili na prohlídku chrámu, který je nejen nejvýznamnějším, ale i nejzachovalejším objektem v areálu. Má úctyhodné rozměry 205×210 metrů a zachovaný je dost obstojně. Však také Bel byl nejvýznamnějším bohem uctívaným v Palmýře a je ekvivalentem řeckého Dia a římského Jupitera – tedy pánem vesmíru, vůdcem bohů a stvořitelem světa. Jeho historie sahá až do 2. tisíciletí př. n. l. ale přestavován byl v 1. a 2. století. V 5. století byl přestavěn na kostel a nakonec v letech 1123–24 ho Arabové upravili pevnost s malou mešitou. Tehdy také vznikla současná vstupní brána v ohradní zdi, kterou jsme vstoupili na rozlehlé nádvoří, uprostřed kterého stojí vlastní chrám postavený v roce 32 n. l. na mírně vyvýšené terase. Jedná se o typický antický chrám peripterálního stylu (tj. obdélníková budova s kolonádou sloupů kolem dokola), uvnitř rozdělený do dvou místností s unikátní reliéfní výzdobou stropů po stranách dvora. Unikátní je reliéf na stropě severní místnosti, kde je zobrazeno sedm planet obklopených 12 znameními zvěrokruhu spolu s průvodem velbloudů a zahalené ženy. Vstup do chrámu byl přes částečně dochované propylaje se schodištěm širokým 35 metrů. Když jsme si to všechno prohlédli, opustili jsme již značně unaveni a vyčerpáni archeologické vykopávky a odešli jsme si odpočinout na hotel.

Nicméně jsme ještě neskončili s poznáváním Palmýry. Když se potom dovalily i naše holky, vyjeli jsme autem k největší dominantě okolí, kterou je arabský hrad Kalat ibn Maan na kopci západně od oázy. Z toho vychází, že nejhezčí pohled na město, ruiny i okolní poušť je pozdě odpoledne (romantické duše tvrdí že při západu slunce), když je slunce v zádech. Hrad byl postaven možná již ve 12. století, ale dnešní podoba pochází až z počátku 17. století, kdy ho přestavěl libanonský emír Fakhr ad-Din al-Maan II. při svých výbojích proti Osmanům. Dovnitř jsme nešli – ne že bychom litovali těch pár drobných za vstup, ale pár hradů jsme již v Sýrii viděli a nemusíme je mermomocí prolézt všechny. Raději si vychutnáváme úžasný výhled na do širokého okolí a nekonečné pouště…

Když jsme se vrátili zpátky na hotel, již se setmělo. Vždy nás překvapí, jak v poušti přichází noc rychle. A protože se chceme před večeří ještě trochu projít, jdeme se podívat na osvětlené ruiny starověké Palmýry. Je to nádhera a celé to má úplně jinou atmosféru než za dne. No a tím se náš program v městě královny Zenóbie vyčerpal. Jdeme se uložit na kutě a ráno pokračujeme v další cestě. Čeká nás dlouhý přejezd pouští až do jižních teritorií země a návrat do Damašku.