Cesty a památky

Oficiální název státu v originálu: الجمهوريّة البنانيّة‎ (al-Džumhúríja al-jamaníja)
Oficiální název státu v češtině: Jemenská republika
Státní zřízení: republika
Rozloha (pořadí na světě): 527 970 km² (48.)
Počet obyvatel v roce 2006 (pořadí na světě): 21 456 188 (51.)
Hlavní město a počet obyvatel: Sana´a, 1,8 milionu obyvatel
Úřední jazyk: arabština, gramotnost dosahuje 50,2 %
Náboženství: islám 100 % (53 % sunnité, 47 % šíité)
Nejvyšší bod: Nabí Šu´ajb (3 760 m. n. m.)
Půda: 3 % orná půda, 33 % pastviny, 4 % lesy a zbylých 60 % zaujímají především pouště a polopouště
Klima: subtropický pás
Měna: Jemenský rial (YER)
Zastupitelství České republiky: z důvodu úsporných opatření bylo od 1. ledna 2011 zrušeno velvyslanectví ČR v Sanaa a nejbližší zastupitelský úřad pro Jemen je velvyslanectví ČR v Abú Zabí (Spojené arabské emiráty).

Přírodní zdroje: zásoby ropy a zemního plynu objevené v 80. letech 20. století na západě země, dále ryby a mořské plody, kamenná sůl, mramor, fosfáty a menší ložiska černého uhlí, zlata, olova, niklu a mědi.

Nejstarší dějiny

Díky příznivému podnebí s dostatečným množstvím srážek se jihozápadní cíp arabského poloostrova vymyká pouštnímu charakteru okolí a příhodné prostředí pro zemědělství tak učinilo z území dnešního Jemenu centrum nejstarších civilizací Blízkého východu. Počátky historie země sahají až do biblických dob k Noemovu nejstaršímu synu Šémovi, který založil hlavní město Sana´a a město Marib. Samotný Noe je dle legend pohřben v horách za Sana´a. Nejstarší osídlení je doloženo ve dvou „vlhkých obdobích“, v letech 33 000 – 21 000 př. n. l. a 8 000 – 5 000 př. n. l., která umožnila existenci člověka v dnes již vyprahlých oblastech. V letech 6 000 – 4 000 př. n. l. zde dochází k domestifikaci zvířat a nálezy doby bronzové jsou zejména z plošiny al Jawl, Wádí Hadramaut a z Tihamy.

Starověk

Katan (2300 př. n. l. – 7 st. př. n. l.) – území pod nadvládou semitských Katanů, kteří začali s budováním jednoduchých hrází a kanálů v oblasti Maribu, do tohoto období je pak zařazována vláda Bilkis, legendární Královny ze Sáby o jejíž návštěvě krále Šalamouna v Jeruzalému se zmiňuje Bible i Korán. Toto první období starověkých jemenských dějin končí s příchodem písma v 7. století př. n. l. od Féničanů, které dovolilo Arabům zaznamenávat své dějiny.

Ausánské království (800 př. n. l. – 500 př. n. l.) – nejmenší z jihoarabských království, nacházelo se v jižním Jemenu, severně od Adenu; poloha jeho hlavního města Miswar stále ještě nebyla nalezena.

Sábejské království (7. století př. n. l. – 275 n. l.) – během nadvlády Sábů v jižní Arábii kvetl obchod i zemědělství (v roce 700 př. n. l. byla například vybudována Maribská přehrada, která poskytovala zavlažování až 101 km² zemědělské půdy více než tisíc let), což zajišťovalo všeobecnou prosperitu; hlavním městem království byl Marib. Během sabejské vlády nazývali Římané, okouzlení bohatstvím a prosperitou, jižní Arábii Arabia Felix – úspěch byl totiž založen především na kultivaci a obchodu s kořením a dalšími aromáty, například kadidlem a myrhou.

Stádo velbloudů přikryje tě, a dromedáři Madianští a Efejští, všickni ti z Sáby přijdou, zlato a kadidlo přinesou, a chvály Hospodinovy zvěstovati budou. (Bible Kralická, Izajáš 60,6)

Maínské království (8. století př. n. l. – 100 př. n. l.) – nacházelo se na severu země podél Wádí Madha; hlavním městem byla Karna (dnešní název Sa´dah).

Kabatánské království (4. století př. n. l. – 200 n. l.) – království rozkládající se v Bajhanském údolí, které prosperovalo z obchodu s myrhou a kadidlem; hlavním městem byla Timna.

Hadramautské království (7. století př. n. l. – 300 n. l.) – první zmínka pochází ze starosábského nápisu z počátku 7. st. př. n. l., kde je hadramautský král Jadail zmiňován jako jeden ze spojenců; hlavním městem království byla Šabva. Po mnoha vleklých sporech s okolními vládci podlehlo Hadramautské království kolem roku 300 himjarskému králi Šammar Juharišovi II., který pod svou vládou sjednotil všechna jihoarabská království.

Himjarské království (2. století př. n. l. – 525 n. l.) – vliv království sahal až do oblasti Perského zálivu a Arabské pouště na severu; hlavním městem byl Zafar (dnes malá vesnice nedaleko města Ibb). Byzantinci věřili v christianizaci pohanských Arabů a jejich ovládnutí, král Abú Kariba však kolem roku 500 konvertoval k judaismu a učinil z něj státní náboženství – na území Jemenu tehdy vznikl nezávislý židovský stát.

Aksumská nadvláda (520–570) – himjarské království dobyla etiopská vojska krále Kaleba a obsadila většinu území až k Maribu, kde opravili přehradu. Aksumskou nadvládu ukončili Peršané.

Perská nadvláda (570–628) – vojsko sassánovského krále Husrava I. vytlačilo Etiopany z území Jemenu a zdejší království se stala perskými vazaly, v čele provincie stál perský místodržící (satrapa). Po smrti krále Husrava II. Parvéze v roce 628 přestoupil místodržící Badhán k islámu a Jemen byl od té doby spravován jako islámský chalífát a stal se součástí islámské říše.

Po příchodu islámu (628 – konec 19. století) – islám vstoupil do Jemenu ještě za života proroka Mohameda. Severní Jemen byl spravován imámy z různých dynastií, většinou však příslušníky Zaidiů, v roce 897 se Jahujovi al-Hadi ilalovi Hakovi (vládl v letech 897–911) podařilo započít linii šíitských imámu, kteří vládli až do druhé poloviny 20. století a vytvořili teokratické politické struktury, které přežily až do současnosti. Jemenská středověká historie je charakteristická zápasy imámu o moc. Egyptští Fátimovci pomohli v 11. století k dominanci šíitské sektě Ismailitů, ale v roce 1173 Rasulidská dynastie (původem z Turecka) ovládla Jemen a za hlavní město určila Zabid. Rasulidé v Jemenu vládli mezi léty 1230 až 1516, pak zemi převzali egyptští Mameluci, ale o rok později byla země zabrána Osmanskou armádou. S tímto stavem se nechtěl smířit zaidijský imám Kásim Veliký (1597–1620), ale až deset let po jeho smrti byla většina země v rukou zaidijských imámu (Kásimovská dynastie); Osmanským Turkům v té době zůstaly pod kontrolou pouze izolované pobřežní části. Koncem 19. století se však vláda zaidijských imámů v důsledku vnitřních rozepří zhroutila, čehož Osmané využili, zmocnili se Severního Jemenu a v roce 1872 ustanovili Sanaa hlavním městem. Mezi tím také začal sílit Britský zájem o oblast jižního, když Britská východoindická společnost hledala příhodné místo k vybudování zásobovací stanice pro lodě, které pluly do Indie. Tímto místem se stal v roce 1832 přístav Aden. Následné snahy o snížení počtu pirátských přepadení britských lodí vedl Brity k vyhlášení protektorátu nad městem Aden v roce 1839, ke kterému bylo postupně přidáno okolní území. Význam Adenu vzrostl po otevření Suezského průplavu v roce 1869, čímž narostla námořní doprava po Rudém moři. Dohodou z roku 1904 mezi Turky a Brity byla vytyčena mezi Severním a Jižním Jemenem hranice.

Jižní Jemen – Lidová republika Jižní Jemen (1904–1970) – Aden s okolím a královstvím Hadramaut (které ale nebylo na Adenu přímo závislé), byl stále spravován jako součást Britské Indie až do roku 1937, kdy se z něj stala britská korunní kolonie. 50. léta 20. století jsou poznamenána narůstajícími konflikty s Brity, které se snažil využít vládce Severního Jemenu Ahmad VIII. ke sjednocení celé země. V reakci na tyto snahy se 11. února 1959 vytvořila Federace jižních arabských emirátů, kterou původně tvořilo šest států, ale následně se k nim přidalo dalších devět. Celá federace byla pod britskou ochranou, ale v roce 1963 se boje vedené v Severním Jemenu dostávají i do Jižního Jemenu prostřednictvím Národní osvobozenecké fronty (NLF), která doufala, že donutí Brity opustit Jemen. Zde však mezi tím zformovaná Socialistická fronta pro osvobození okupovaného Jižního Jemenu (FLOSY) začala napadat NLF a britské jednotky s cílem zajistit si co největší podíl na moci, v lednu roku 1967 došlo k masovým nepokojům ve staré čtvrti Adenského města mezi členy FLOSY a NLF, které trvaly i přes zásah britských vojáků do poloviny února. Nepokoje si vyžádaly velké oběti na životech, Britové však ještě téhož roku Jižní Jemen opouštějí. V tomto politicky nestabilním prostředí byla 1. 12. 1970 vyhlášena Lidově demokratická republika Jemen, kde se k moci dostalo radikální marxistické vedení. Všechny politické strany byly sloučeny do jediné Socialistické strany a země navázala blízké vztahy se Sovětským svazem, Čínou, Kubou a radikálními Palestinci.

Severní Jemen – království Mutawakkilite – Jemenská arabská republika (1904–1970) – v roce 1918 osmanští Turci odešli ze Severního Jemenu a vlády se ujal imám Jahíja I. Muhammad, který vyhlásil království Mutawakkilite. Imám zemřel při neúspěšném pokusu o převrat v roce 1948 a na jeho místo nastoupil jeho syn Ahmad VIII, období jehož vlády poznamenal nárůst represivních opatření a pokus o připojení Jižního Jemenu, uskutečněný pod vlivem nacionalistické politiky egyptského prezidenta Násira. Krátce poté, co se do čela království dostal Ahmadův syn Muhammad XI. (19. září 1962), převzali kontrolu nad zemí revoluční síly, které se zmocnily hlavního města Sanaa, a vyhlásily Jemenskou Arabskou republiku. Nově vzniklý stát byl zásobován a vojensky podporován Egyptem, v zemi však vypukla občanská válka, která skončila kolem roku 1967, kdy se ze země stáhla egyptská vojska.

Kroky ke sjednocení Jemenu (1970–1990) – vztahy mezi Severním a Jižním Jemenem byly ze začátku poměrně přátelské a myšlenka sjednocení obou států se poprvé objevila roku 1972. Později se ale vztah mezi oběma zeměmi vyhrotil natolik, že k válečnému konfliktu nedošlo jen díky zásahu Arabské Ligy. Rozhodující úlohu v nově vzniklém státu totiž chtěla hrát Lidová demokratická republika Jemen a začala podporovat levé povstalecké křídlo v severním Jemenu. Myšlenka na sjednocení pak byla znovuoživena na summitu v Kuvajtu, který se konal v březnu roku 1979. V roce 1980 odešel jihojemenský prezident Abdul Fattah Ismail do exilu a na jeho místo nastoupil Ali Nasir Muhammad, který zaujal méně intervencionistický postoj k Severnímu Jemenu i sousednímu Ománu. Dne 13. 1. 1986 se střetli příznivci prezidenta Nasira a uprchlého Ismaila, který chtěl získat zpět svou moc. Konflikt si vyžádal mnoho mrtvých, mimo jiné i Ismaila. Nasir uprchl s dalšími 60 000 lidmi do Jemenské arabské republiky. K myšlence na sjednocení země se opět obě země vrátily v roce 1988, kdy se dohodly na utišení vzájemných sporů, obnovení diskuze, společném průzkumu ropných oblastí kolem jejich vzájemných hranic a na demilitarizaci hranic a jejího volného přechodu s vnitrostátní identifikační kartou. V listopadu 1989 se představitelé Jemenské arabské republiky (Ali Abdullah Saleh) a Lidově demokratické republiky Jemen (Ali Salim al-Biedh) shodli na návrhu jednotné ústavy, který byl sestaven již roku 1981.

Jemenská republika byla vyhlášena dne 22. 5. 1990, Ali Abdullah Saleh se stal prezidentem a jako viceprezident byl jmenován Ali Salim al-Biedh. Poprvé za mnoho století byla většina Jemenu sjednocena a mohla být přijata i nová moderní ústava, která zavazuje zemi k svobodným volbám, pluralitnímu politickému systému, zaručuje soukromé vlastnictví, rovnost v právu a respektování základních lidských práv a svobod. Situace v zemi se však po sjednocení neuklidnila a na počátku roku 1994 vypukla občanská válka, během níž představitelé jižního Jemenu vyhlásili dne 21. 5. 1994 Demokratickou republiky Jemen; nově vzniklý stát však nebyl mezinárodně uznán. Dne 7. 7. 1994 byl vládními vojsky dobyt Aden a většina jihojemenských představitelů odešla do exilu. V říjnu téhož roku byl opětovně zvolen za prezidenta Ali Abdullah Saleh a znovu se tak stalo v roce 1999 a po prodloužení volebního období na šest let i v roce 2006. Klid v zemi však nenastal; od roku 2004 vede vláda boj s povstalci na severu a současně čelí neustálému tlaku separatistů na jihu. Této rozkolísané situace pochopitelně využívá teroristická síť al-Kaidá, která v nepokoji zmítané zemi zakládá své buňky. První vlašťovkou s nadějí na ukončení dlouhotrvajícího sporu se stala zpráva z 21. 3. 2010, kdy prezident Saleh oznámil, že šestiletý konflikt se severními hútii je u konce; během bojů, které začaly v roce 2004, přišlo o domov na 250 000 lidí a konflikt se rozšířil i za hranice země, do Saúdské Arábie. Po určitém zklidnění situace, kdy nebyly po celý rok hlášeny z Jemenu žádné znepokojující informace, zasáhla v únoru 2011 zemi vlna protestů v rámci tzv. „Arabského jara“ proti autokratickému prezidentovi Sálehovi, jehož již více než třicetiletou vládu obyvatelé Jemenu nechtějí dále tolerovat (jeho vláda nakonec do nástupu nového prezidenta trvala 33 let). V prezidentských volbách konaných 21. února 2012 byl zvolen za nového prezidenta Abdar Rabbú Mansúr Hadí s mandátem do roku 2014, kdy se mají konat řádné a svobodné prezidentské i parlamentní volby. Do té doby má dojít rovněž k reformě ozbrojených i bezpečnostních sil a ke změně ústavy; tak uvidíme.