Cesty a památky

Do údolí Hadramaut (wádí Hadramaut, حضرموت [Hadramawt]) jsme přijeli ve čtvrtek 25. února 2010 za vojenského doprovodu, který nás opustil u ček pointu ve vesnici Havra, kde je velká křižovatka silnic od Mukaly, po které jsme přijeli se silnicí Sanaá – Márib – Havra – Tárim. Je škoda, že cesta pouští přes Márib není do Sanaá průjezdná, protože oblast kolem Máribu je prý tč. extrémně nebezpečná (probíhalo tam nějaké povstání kmenových vůdců). Z tohoto důvodu jsme museli i Márib vyškrtnout z programu, což je velká škoda. Tady nás opustili vojáci, kteří nás dva dny hlídali v podstatě od Mukaly až sem. Zazubili se na nás, naskákali do aut a vrátili se zpátky. Kdo ví, kdy zase nějaké turisty dostanou. Na žádné jsme nenarazili. Po nezbytné vojenské kontrole jsme popojeli do sousedního města Mankar, kde zastavujeme na vynikajícím obědě – „pro změnu“ kuře s rýží. Nicméně, jakkoliv to vypadá směšně, v každé vývařovně to dělají jinak, používají jiné koření a tak to určitá změna je. No a v mém případě, když nejím skopové, v podstatě ani není jiná volba. Od stolečku u silnice si také prohlížíme poměrně široké údolí, které je z obou stran ohraničeno skalními srázy asi 80 – 100 metrů vysokými.

Název údolí je od spojení hadara + al-mawt = Smrt přichází, na délku měří asi 640 kilometrů a má rozlohu kolem 90.000 km². Ve starověku bylo od 1. století př. n. l. zdrojem produkce kadidla a myrhy, dnes především zemědělských produktů a vynikajícího medu (zvaného Doani), o kterém se říká, že je nejlepší na světě, a že má silné afrodisikální účinky. Saúdové jsou například ochotni zaplatit za něj téměř jakoukoliv cenu, běžně 1 kg stál v době naší návštěvy 8 280 YER (cca 40 USD = 720 Kč). Název Hadramaut zmiňuje i 10. kapitola knihy Genesis a již na počátku 1. tisíciletí př. n. l. vytvořily zdejší kmeny království, které existovalo do roku 300 n. l., kdy si ho podrobilo království Himjarské. Ačkoliv později Hadramaut příslušel k různým státním útvarům, pro svou odlehlost si vždy udržel určitý status nezávislosti a to i v období britského Adenského protektorátu nebo socialistického Jižního Jemenu – a je tak trochu svébytný dodnes. Třeba v Sanaá je i dnes považován za „divoký východ“, který leží za velikou pouští, a kde se života běh děje pod dohledem lokálních šejků bez ohledu na centrální jemenskou vládu. Každopádně minout Hadramout při návštěvě Jemenu je vyloučeno, neboť pak by poznání této země nikdy nebylo úplné. A to nejenom pro návštěvu hlavní turistické perly – města Šibám, kam míříme.

Po obědě pokračujeme v cestě a už se těšíme na Šibám, kam bychom měli co nevidět dorazit. Ovšem co se nestalo, několik kilometrů před cílem jsme píchli. Co píchli – musela to být nějaká skoba či co, protože zadní kolo bylo rozpárané po celém obvodu. Ahmed se hned pustil do výměny rezervy, takže my jsme se mohli mezi tím jít podívat do nedaleké palmárie. Tady jsme také objevili soustavu zavlažovacích kanálků, kterými proudila životodárná voda nejen k palmám, ale i na obdělaná políčka, ukrytá za nimi. Byla to hezká ukázka toho, jak zde v praxi probíhá zemědělství. Po asi 15 minutách pokračujeme v cestě a za nedlouho se před námi zvedla hradba vysokých šibámských domů. Z dálky se nám opravdu město jevilo jako přízrak a také se do podvědomí hned dralo dodnes používané označení „Manhattan pouště“ (ve 30. letech 20. století ho tak označila britská cestovatelka Freya Starková, která jako první západní žena procestovala tuto oblast) nebo „Chicago pouště“ (ve 30. letech 20. století ho tak označil významný německý fotograf Hanz Helfritz), ačkoliv taková podobná přirovnání já osobně nemám moc rád a nikdy je nepoužívám. Nejprve jsme zastavili u mostu přes vyschlou řeku uprostřed údolí, odkud byl nádherný pohled na západní stranu města, a pak již jedeme přímo k vstupní bráně do města. Zde jsme zaplatili symbolické vstupné a jdeme na prohlídku tohoto živoucího muzea.

Šibám (شبام‎ [Shibam]) vstoupil do historie kolem roku 300 n. l., kdy se po zničení města Šabva stal novým hlavním městem království Hadramaut, ačkoliv v té době již bezpochyby existoval několik století. Soudobý název města je zřejmě reminiscencí názvu právě zničeného města Šabva, původně se totiž nazýval Šibat. Z 8. století je známý šíbámský král Qaisabah ibn Kalthum al-Kindi, který sehrál zásadní roli při muslimském zabrání Egypta. Město bylo v 10. století zničeno nájezdem kindažských kmenů, ale podle soudobého arabského historika al-Hamdáního byl Šibám v té době obchodním centrem celého údolí a velkým městem s 30 mešitami. Přestože byl v roce 1298 zničen velkou povodní, pozici hlavního města království si udržel až do roku 1520, kdy kathirský sultán přeložil své sídlo do Tárimu. Kathirovci však město drželi i nadále, po další zničující povodni v roce 1528 ho nechali obnovit a vybudovali v okolí řadu nových hrází a kanálů, které měly podobným katastrofám do budoucna zabránit. V novověku však význam města postupně upadal, až ho počátkem 19. století získali příslušníci kmene Jafi původem z vysočiny centrálního Jemenu, kteří zde vytvořili Quaitský sultanát (konkurence Káthrijovskému sultanátu se sídlem v Sajunu) a vládli odsud celé jižní části Hadramautu až do pádu sultanátu v roce 1967. Koncem 19. století Šibám „objevili“ a zdokumentovali angličtí badatelé a cestovatelé Mabel Bent a James Theodore Bent. V březnu 1982 ho poničily záplavy po protržení hráze Muza asi 6 km od města, dnes v Šibámu žije 7 000 obyvatel.

Za svůj věhlas město vděčí unikátní architektuře, která je nejstarším dokladem městského vertikálního urbanismu na světě (nejstarší mrakodrapy světa, „Manhattan pouště“ atd.), díky čemuž bylo město v roce 1982 zapsáno na seznam světového kulturního dědictví UNESCO. Město je postaveno na pravidelném půdorysu s ulicemi, které se kříží v pravoúhlé síti. Ulice byly již od časného středověku vydlážděné a na dlažbu byla vedena kanalizace, svedená i z nejvyšších pater domů kanalizačními přípojkami, kde každé ráno uklízely odpadky uklízecí čety. Město je upevněno hradbami na okraji skalního výstupku, který převyšuje okolní dno údolí o 6,5 metru a dodnes je vstup do něj možný pouze od jihu, jedinou bránou.

Většina z dnes stojících věžových domů, kterých je ve starém městě 500, pochází z období po roce 1533, kdy byl Šibám zničen mohutnou povodní. Domy jsou postaveny z nepálených cihel do výšky až 30 metrů nad ulicí (celkem 36,5 metrů nad terénem údolí) s tím, že mají od 5 do 11 pater. Technika domů stavěných do výšky byla vynucena ochranou před útoky pouštních beduínů a proto se i po zničení města při povodních opět obnovilo v původním rozsahu dle dosud platné zásady, že nově postavený dům musí být ve stejné výšce a rozsahu (dokonce se stejným počtem oken a dveří na témže místě) jako dům předchozí. Styl stavění věžových domů je tedy velmi starý a stejný obrázek pravděpodobně město poskytovalo i před rokem 1298, kdy bylo poprvé zničeno povodní. Nejstarší stojící dům je zřejmě Jarhumův dům (Bayt Jarhum) z pozdního 16. století, nejstarší prokazatelně datované dveře jsou u Ibn Hajasova domu (Bajt Ibn Ali Hajasa) – 1717, u Bil Fakíhova domu (Bajt Abd Alláh Bil-Fagíh) není datování jasné, pochází buď z roku 1706 nebo 1767. V Taglídiho domě (Bajt at-Taglídí) jsme navštívili muzeum s typickou ukázkou bydlení a prošli jsme si všechna patra. Mnoho domů bylo postaveno nebo přestavěno v 18. století a pak v letech 1880 – 1915, kdy odsud mnoho obyvatel odešlo do emigrace v Indonésii. Domy se vyznačují honosnými a nádherně vyřezávanými dveřmi s originálním systémem závor a dřevěných hřebenových klíčů. Závory mohly být přes kladky a provazy ovládány z horních pater, aby nebylo třeba scházet do přízemí otevřít dveře. Stejně tak horní podlaží domů byla často pospojována průchody pro ženy, aby se mohly navštěvovat se sousedkou bez nutnosti zahalení cestou přes ulici. Ve městě je pět mešit a jedna v troskách, u které je zpracován plán na obnovu. Nejvýznamnější je Velká páteční mešita postavená v roce 753, nejstarší dochovaná stavba ve městě, která přežila i všechny ničivé povodně, neboť je na rozdíl od obytných domů postavena z pálených cihel (materiál zcela netypický opro Hadramaut). Dnešní podoba pochází většinou z přestavby, provedené na rozkaz abbásovského chalífy Haruna as-Rašída v roce 904, z této přestavby se v interiéru dochoval především mihráb. V roce 981 mešitu opravil Ibn Salám Husajn, v letech 1319–46 byly přistavěny arkády a upravena východní fasáda. Stávající minaret je ze 16. století. Naproti bráně je vedle paláce al-Khoghova mešita z 10. století, která do roku 1194 sloužila jako středisko ibádhijského směru islámu; do dnešní podoby byla přestavěna v roce 1940. Starý sultánský palác byl postaven v roce 1221 sultánem Ibn Mahdim, dnešní podoba pochází z přestavby v roce 1909.

Když jsme se vrátili na náměstí u brány před palácem a Khoghovou mešitoum, potkáváme tady skupinu turistů z Adenské univerzity, jejichž vedoucí byla profesorka Muhgat Ahmed Ali Abdobvá, která za socialismu studovala v Československu, v Bratislavě. Ta uměla tak jako česko-slovensky, což bylo velmi legrační a ona měla velkou radost z toho setkání. Na výletě s nimi zde bylo několik Ukrajinců, kteří v rámci nějaké spolupráce učí na jejich univerzitě. Tak jsme si ještě pohovořili v Hadramautu hezky česky i rusky. S paní profesorkou jsme natročili synchron do budoucí reportáže a s radostí na obou stranách jsme se rozloučili. Je totiž již před pátou hodinou a tak pospícháme, abychom ještě před západem slunce vylezli na nedaleké skalnaté úbočí hory Kidba (Jabal Khidba), odkud je prý nejhezčí výhled na město. A taky je! Jelikož ale na tomto místě došlo před rokem (přesně 15. 03. 2009) ke krvavému útoku na turisty, při kterém zemřeli čtyři turisté z Koree, předchází poklidnému sledování města z této nejproslulejší vyhlídky doslova vojenské manévry a po celou dobu, kdy něžně vzdycháme nad krásným výhledem, nad naší bezpečností dohlíží sedm po zuby ozbrojených vojáků a policistů. Když jsme se dostatečně vynadívali a slunce se sklonilo až za hranu údolí, sešli jsme dolů, ozdbrojenci prostor za námi zasé uzavřeli, a my odjíždíme do města Sajun, kde se ubytováváme již za tmy v moc hezkém hotelu Al-Ahqaf Tourist. Součástí hotelu je i nevelký bazén, do kterého jsme s radostí naskákali, abychom ze sebe pořádně smyli všechen prach z cest. Vyřádili jsme se opravdu do sytosti, jak malé děti. Potom ještě píšeme domů zprávy e-mailem z hotelového internetu a už se těšíme do postelí po tomto zážitky nabitém dni.

Sajun (سيئون‎ [Say´un]) – nejstarší zmínka o městě pochází z roku 1494 ve spojení s exodem příslušníků kmene Kathiri, kteří sem přišli z oblastí Sanaá a pod vedením Badra Abú Tuwajríqa obsadili zdejší kraj. Brzy si ho také podmanili a v roce 1520 přesunuli sídelní město ze Šibámu do Tarímu, ale krátce na to svojí metropolí učinili právě Sajun, odkud kathrijovští sultáni vládli až do roku 1967, kdy se stal Kathrijský stát součástí socialistického Jižního Jemenu. I dnes je Sajun neoficiální metropolí celého regionu, žije zde 75 000 obyvatel (v roce 2006).

Sultánský palác al-Kathiri stojí přímo v centru města a v polovině 19. století ho dal postavit na základech staré pevnosti sultán Ghalib bin Mohsen. Po znárodnění v roce 1967 se stal nejprve policejní stanicí a po rekonstrukci v roce 1984 muzeem. V paláci je 90 pokojů a doplňují ho 4 kulaté věže v nároží. V době naší návštěvy ale bylo muzeum uzavřené a otevírat mělo podle plakátů za pár dnů. Bohužel jsme si tak museli nechat zajít chuť bna prohlídku, byť reference má opravdu dost dobré.

Hrobka a mešita al-Habšího pochází z roku 1915 a jsou svázány s působením učence a kazatele Habíba Alí al-Habšího, který si během pobytu v Sajúnu získal díky svému neobyčejnému charizma až kultovní popularitu. Poutě se k jeho hrobu konají dodnes a během nich věřící předčítají nejen Korán ale i poezii, bubnují na bubínky a pláčí v modlitbách.

Tárím (تريم‎ [Tarīm]) je jedno z nejstarších měst v Hardamatu, jeho historie sahá nejméně až do 5. století př. n. l. Dle legendy se jmenuje podle Táríma bin Hadramauta al-Asghara, jednoho z prvních vládců. V 10. století ho pak dobový historik al-Hamdání popsal jako významné město

centrum islámského učení v Jemenu, v minulosti zde bylo 365 mešit. Součástí mešity al-Džame je knihovna s více než 5000 středověkých rukopisů místních učenců (náboženství, islámské právo, astronomie, dějepis). Minaret mešity Al-Mihdhar je vysoký 53 metrů a jedná se o nejvyšší minaret v jižní části arabského poloostrova.