Cesty a památky

Je důležitější doprovázet přítele, než jít svou vlastní cestou. Jemenské přísloví.

Před odletem na Sokotru, která je dalším cílem našeho putování Jemenem, jsme si museli přivstat. Je neděle 21. února 2010 a my vstáváme ve 4:30 ráno. Bez snídaně opouštíme náš hotýlek a dole se vítáme se Sálehem, který už na nás čekal, aby nás odvezl na letiště. Odbavení probíhalo úplně v pohodě a na rozdíl od důsledné kontroly při příjezdu do země (a jak se později ukáže i při odjezdu), jsme si připadali teď jak na nádraží. V podstatě jsme volně prošli jen zběžnou kontrolou. Odlétáme přesně v 7:00 hodin letadlem Bombardier CRJ 700 společnosti Felix Airwais, což je jemenská soukromá letecká společnost. Trochu jsme měli dopředu obavy, ale opravdu vysoký standard služeb i perfektní stav letadla (pro 76 cestujících) nás uklidnil. Cestou nás čekalo jedno mezipřistání v Mukale a kupodivu občerstvení s nápoji během obou částí letu. Kolem 9:00 hodiny jsme již mezi oblaky zahlédli z okýnka letadla pobřeží ostrova a přesně v 9:30 přistáváme na malém letišti nedaleko moře, kde je místo tak akorát pro jedno letadlo. Atmosféra na letišti Sokotra je fantasticky provinční a připomněla mi všechny ty dobrodružné filmy, ve kterých hlavní hrdina přilétá do podobných zapadákovů. Žádný nechutný rádoby luxus, který si lidé s leteckou dopravou spojují, žádné Duty-free shopy a podobně. Naše zavazadla máme do 10 minut a za chvíli se na nás již zubí náš nový řidič a průvodce v jednom, mladičký Saleh Ali. Řidič to byl možná dobrý, ale průvodce mizerný – neuměl ani slovo anglicky. Takže vítejme na Sokotře!

Sokotra (arabsky سقطرى [Suquṭra]) je název souostroví tvořeného ostrovy Sokotra, Abd al–Kuri (162 km²), dvěma malými ostrůvky zvanými „bratři“ — Samha (45 km²) a Darsa (10 km²) a bezejmennými skalnatými útesy, ležící v tropickém pásu severozápadní části Indického oceánu v blízkosti Afrického rohu asi 240 km výhodně od východního pobřeží Afriky (mys Guardafui, Somálsko) a asi 350 km jihovýchodně od Asie (Arabského poloostrova). Největší ostrov Sokotra, který jsme navštívili, má rozlohu 3796 km² (135×42 km) a žije na něm asi 40 000 obyvatel, přičemž v administrativním centru Hadibu žije asi 50 % všech obyvatel ostrova. Velkou část ostrova tvoří náhorní plošina s pohořím Hagghier (hora Skant – „Granitová jehla“ – 1525 m. n. m.). Sokotra je součástí Jemenské republiky, ale je geograficky považována za součást Afriky, od které se před 6 miliony let oddělila. Ve starověku lidé věřili, že právě na Sokotře má své ohnivé hnízdo bájný pták Fénix. Ten ho dle legendy opouštěl jednou za 500 let, kdy se vydal do Egyptské Heliopole, kde se znovu zrodil z vlastního popela, aby pak mohl obletět lidská obydlí a svými žhavými perutěmi je obdarovat životodárným ohněm.

Ostrov je díky své poloze a velmi řídkému leteckému spojení takřka izolován od okolního světa, což platí již několik tisíciletí. Díky tomu se tamější život vyvíjí odlišně a v zásadě lze říci, že na Sokotře neplatí nic z toho, na co jsme zvyklí. Všechno je zde tak trochu jinak a bez nadsázky se odvažuji říci, že Sokotra je dozajista napodobeninou nebeského ráje. Jenže jak tenhle ostrov popsat a přitom nepoužívat zprofanované superlativy? Jak popsat to, co jsme měli štěstí prožít (protože zdaleka ne každému se podaří na tento ostrov dostat, ročně Sokotru navštíví jenom kolem 3 500 zahraničních turistů a Češi tvoří po Italech druhou nepočetnější národnostní skupinu). Možná se ale ještě sluší podotknout, že o Sokotře se často také hovoří jako o „Galapágách Indického oceánu“ a UNESCO ji ne náhodou v roce 2008 zapsalo mezi rezervace Světového přírodního dědictví prvořadého významu. To všechno proto, že zde žije a vyvíjí se přes 300 druhů rostlin, 24 druhů plazů, 190 druhů ptáků a více než 300 druhů bezobratlých živočichů, které nikde jinde na světě nejsou (tak zvané endemické druhy); s některými jsme se potkali a tak o nich něco napíšu dále v textu. Zdá se až neuvěřitelné, jak citlivě jemenská vláda s ostrovem zachází. Byly odmítnuty jakékoliv hotelové resorty, celý ostrov je rozdělen do několika přísně chráněných rezervací (na souostroví se nachází 37 rezervací, z toho 26 mořských a 11 pevninských) a dokonce zde byl zakázán kát, který se sem nesmí ani dovážet z pevniny. To je dost podstatné, protože by jinak hrozilo, že Sokotránci ve vidině zisků z prodeje a příjemných pocitů ze žvýkání nahradí unikátní biodiverzitu ostrova katovou kulturou.

Ale zpátky k průběhu naší cesty. Saleh nás naložil do auta a jedeme do jediného města a tedy i správního centra ostrova – Hadibu (حاديبو [Ḥādībū], dříve známého jako Tamrida, například v Otově naučném slovníku). Stejně jako letiště, ani Hadibu nevypadá jako město, jak si ho běžný Evropan představuje. Je to spíše taková rozestavěná a roztahaná umolousaná vesnice, která nemá žádný architektonický řád a vzniká více-méně nahodile. Na druhou stranu má proto opravdu dost jedinečnou atmosféru. Nejprve jedeme za Mohamedem Amberem, jakýmsi nekorunovaným bossem místního turistického ruchu. Předáváme mu předem dohodnutou sumu za zajištění celého pobytu tady a vodku od Samira, kterou jsme mu sem tajně propašovali (no – to jsou ty zásady, ale třeba Alláh nedohlédne až na Sokotru). Potom nakupujeme zásoby jídla a pití (nikde jinde než zde se nedá nic z toho koupit) a vyrážíme do východní části ostrova. Cestou jsme viděli z auta první kvetoucí lahvovníky, neboli „pouštní růže“ a celé kolonie supů egyptských. Bez legrace, kluci si nejprve mysleli, že to jsou místní slepice a ne jeden z místních symbolů unikátní přírody. Supů je zde opravdu hodně a drží se docela blízko lidských obydlí, takže vypadají jako ochočení.

Sup egyptský (Neophron percnopterus) nebo také sup mrchožravý je vzácný pták s holou neopeřenou tváří a se silným, na konci zahnutým a zašpičatělým zobákem. Požírá menší mršiny nebo loví kobylky a menší hlodavce. Patří k několika známým druhům živočichů, kteří při získávání obživy využívají nástroje – konkrétně vejce rozbíjí kamenem, pouštěným ze zobáku. Hnízdí většinou v koloniích, kde páry žijí v dlouhodobém svazku a používají ke hnízdění po mnoho let stejné místo. Ve starověkém Egyptě byl vysoce uctíván, neboť zpodobňoval bohyni Nechbet, ochránkyni Horního Egypta, po sjednocení Egypta také ochránkyni faraónů.

Když jsme přijeli do malé vesnice Terbak pod jeskyní Huq, překvapilo nás, že náš horský vůdce k jeskyni Saleh (v Jemenu je snad každý Saleh) měl modré oči, což se u Arabů zase tak často nevidí. Ono totiž přes ostrov prošlo mnoho různých národů a mnozí zde zanechali nějaký ten gen – a právě obyvatelé s modrýma očima se považují za potomky evropských mořeplavců. Tedy tento nový Saleh má za úkol dovést nás do jeskyně, jejíž mohutné ústí se otevírá nad mořské útesy v granitové stěně asi 400 metrů vysoko. Výstup rozpálenou krajinou trval až k jeskyni 1,5 hodiny, během které jsme každý vypotil snad 1,5 litru vody. Vedro bylo sice spalující, ale scenérie okouzlující. Ať již pohled na skály před námi, nebo moře za zády. Tak neuvěřitelnou modř, jakou svítily vody Indického oceánu, jsem snad ještě nikde neviděl. No a cestou máme také možnost seznámit se poprvé s místní flórou hezky z blízka a nasávat plnými nozdrami tu neskutečnou vůni, která je všudepřítomná. Kolem nás rostou nádherné sukulenty a samé prapodivné stromy, které by mohly dělat kulisy k filmu Cesta do pravěku. Stromy a keře s nafouknutými stonky, dužnatými listy a poseté růžovými květy. No považte, stačí jmenovat jen ty nejvzácnější.

Kadidlovník pravý (Boswelia sacra) – strom vysoký 2 až 8 metrů, někdy s více kmeny, obsahující vzácnou vonnou pryskyřici – kadidlo. To se získává z naříznuté kůry kmene nebo větve, odkud vytékají bílé kapičky tuhnoucí na vzduchu, které postupně tmavnou. Tato pryskyřice je v podstatě ochrana stromů při poranění, kdy vytékající produkt má zacelit ránu nebo udusit parazita. Kadidlo je od starověku důležitou složkou náboženských obřadů, kde se používá jako oběť bohům, ve starověkém Egyptě bylo součásti balzamování mumií. Obsahuje totiž desítky terpenů, které mu dávají zvláštní vůni, destilaci se z pryskyřice získává cenný kadidlovníkový olej používaný v aromoterapii.

Myrhovník pravý (Commiphora myrrh) – subtropický keř obsahující další vzácnou vonnou pryskyřici – myrhu, která byla společně s kadidlem od starověku velmi ceněna. Vzácná vonná pryskyřice se získává z naříznuté kůry, odkud vytékají kapičky příjemně aromatické, žluté až červenohnědé, na vzduchu tuhnoucí a postupně tmavnoucí; z myrhovníku pravého se získává nejkvalitnější myrha s názvem „herabol“. Kromě stejného užití jako kadidlo se extrahované oleje používají v parfémech a různých kosmetických přípravcích.

Okurkovník (Dendrosicyos socotranus) – endemická rostlina na Sokotře a sousedním ostrově Samha, která nemá české jméno. Je to jediný zástupce svého druhu z čeledě tykvovitých. Dorůstá výšky 4 až 6 metrů a vyznačuje se tlustým kmenem, podobným malému baobabu. Jeden exemplář je možno vidět i v pražské botanické zahradě, ve skleníku Fata morgana.

Lahvovník (Adenium obesum socotranum) – endemický sukulent, který nemá české jméno, ale říká se mu „sloní noha“ nebo „pouštní růže“. Kvete nádhernými červenobílými květy na zdužnatělém stonku, dorůstá výšky kolem 3 metrů. Během suchého období listy opadávají a na holých větvích zůstávají jen květy. Některé další druhy lahvovníků rostou na Arabském poloostrově a v Africe.

Horský vůdce Saleh bohužel také neuměl jinou řeč než arabštinu a sokotránštinu a tak jsme si museli vystačit při obdivování přírody sami. Nakonec jsme k obrovskému vstupu do jeskyně dorazili a přivítali jsme chlad, který z útrob země vycházel. Hned u vchodu jsou obrovské stalaktáty a stalaktity, čím jsme ale postupovali hlouběji do nitra jeskyně, viděli jsme čím dál méně. Saleh sice měl hlavovou baterku, ale mnoho jsme toho neviděli. Došli jsme tedy až k místu s malým jezírkem, odkud jsme se vraceli stejnou cestou zpět. Pochopitelně jsme viděli jen malou část této jeskyně, jejíž popsaná délka činí 3 kilometry. Sestup od jeskyně dolů již tak náročný nebyl, každopádně to byla zajímavá tůra. Po krátkém občerstvení pokračujeme dále na východ až k vesnici Erher, za kterou už z dálky vidíme neskutečně nádherné duny sněhobílého korálového písku, navátého na skalní útesy. Tyto duny vytvořily mohutné monzunové větry, které bičují pobřeží až 5 měsíců v roce (proto není na Sokotru dobré cestovat od května do září), přičemž vyženou písek z moře až k vrcholkům hor. Je to neuvěřitelná podívaná! V jednom místě, kde z písku vytéká pramen sladké mírně termální vody a krátký potůček zde vytváří několik tůněk s malými peřejemi, roste svěží zelená tráva, což opravdu vypadalo až kýčovitě nádherně. Tady jsme se museli zastavit a tu krásu si vychutnat. Pokusili jsme se vystoupat na dunu, ale nejvýš vylezl pochopitelně jen Pepan, my to vzdali v půlce. První den na Sokotře jsme ukončili v eko-kempu u mořské rezervace Dihamri, kam již dorážíme za tmy. Tady nás čeká noc v rákosovém přístřešku s tenkými matracemi vedle sebe, na dohled od mořského břehu. Dali jsme si čaj a pak až do usnutí koukali na miliony hvězd na sametově černém nebi a poslouchali příjemné šplouchání moře, jinak se kolem nás rozprostíralo ticho a tma bez jediného elektrického světla v dohledu.

Ráno nás probudilo sluníčko již před šestou ráno, když nás polechtalo na tváři. Chvíli jsme se ještě povalovali ve spacácích a koukali na moře, potom se po rychlé snídani upalujeme vykoupat. Měli jsme sebou i šnorchl a tak celé dopoledne objíždíme blízké korálové útesy a kocháme se krásou podmořského světa. Tady lze prý spatřit více než 80 druhů korálů a 150 druhy ryb. V jednu chvíli také na dohled připlavalo několik delfínů, kteří hezky synchronizovaně vyskakovali z vody. Stojím tady po pád ve vodách Indického oceánu a připadám si jako v ráji. Jestli je ráj na zemi, musí to být právě tady. Jo, už jsme viděli ledacos, ale Sokotra je opravdu fantastická. A to jsme ještě viděli tak málo! Když jsme se dost vyřádili, pokračujeme přes téměř vylidněné vesničky zpět do Hadibu, kde doplňujeme zásoby vody. Cestou jsme se v jedné vesničce zastavili, ale jak ti místní nejsou stále na cizince zvyklí, když jsme zastavili, jako když do nich střelí, okamžitě zmizí z dohledu. Tak se nám kromě řidiče Saleha nepodařilo ulovit žádného Sokotránce. Naše další cesta pokračovala vysoko do hor, kam od moře stoupá nová, klikatící se asfaltová silnice. Přijeli jsme na fantastickou náhorní planinu Dixam, kam míříme za další místní pozoruhodností – stromy dračí krve.

Dračinec rumělkový (Dracaena cinnabari) nebo také strom dračí krve, to jsou nádherné stromy, které na Sokotře vytváří jeden z nejstarších ekosystémů planety, pamatující ještě druhohory. Místní jim říkají dam al-ichvajn (krev dvou bratrů) a na Sokotře roste asi 900 000 těchto stromů, což je 40 % všech dracén na Zemi (některé druhy lze vzácně spatřit ještě v Ománu, Saúdské Arábii nebo na Kanárských ostrovech). Dorůstají výšky 6 až 9 metrů a jejich rovný kmen svou strukturou připomíná pravěké přesličky. Pamatují toho opravdu hodně, protože zde rostly už v době, kdy se kolem nich proháněli dinosauři. Stromy dnes rostoucí na Sokotře jsou staré několik set let a bohužel se nemnoží. Do boje za jejich záchranu se sem vydali i brněnští vědci z Mendelovy zemědělské a lesnické univerzity, kteří zkoumají důvody a založili zde záchranou rekultivační školku. Červenou pryskyřici dračince (cinnabar), „dračí krev“, využívali římští ranhojiči jako prostředek proti zánětům, antiseptikum, k výrobě barev či později k barvení houslí.

Bylo, nebylo, v každém případě velmi dávno, když byla Sokotra jen pustý ostrov plný písku a kamení, byl pánem ostrova drak, který spal stočený na vrcholku nejvyšší hory. Jednoho dne sem však z moře připlaval slon a draka probudil svým dupáním a troubením. Drak chtěl vetřelce vyhnat, ale slon se nedal. Začali spolu bojovat a drak na slona zle dotíral. Vysál už skoro všechnu jeho krev, když se slon naposled vzchopil a draka rozdupal. A kam dopadla kapka dračí – teď už jejich společné krve – tam vyrostl strom.

Hezká legenda, co? No však, když jsme uviděli první dračinec, hned jsme kolem něj začali křepčit s fotoaparáty, jako bychom už jiný ani neměli vidět. Byl to takový statný solitér na hraně planiny s mořem v pozadí – ovšem to jsme netušili, kolik těchto nádherných stromů ještě uvidíme. Zanedlouho jsme se dostali na malé návrší a přehlédli jsme větší část území, které je doslova poseté dracénami. Tak takhle si tedy představuji pravěkou krajinu jak od malíře Buriana. Koukáme s pusou otevřenou na tu krásu a ze všeho nejhezčí jsou scenérie s nejvyšší horou ostrova – Granitovou jehlou – v pozadí. Na oběd jsme se zastavili u samoty, kde bydlí jakýsi Mohamed al Kibanij, který pomáhá vědcům z Brna se záchranou dracén. Chtěli jsme s ním natočit rozhovor, ale nebyl doma, zrovna prý běhá po ostrově s nějakou jinou českou skupinou. Místní ženské, již trochu přivyklé cizincům a zejména Čechům, se sice s námi bavily, ale jakmile jsme vyndali fotoaparáty, zmizely za zdmi svých domů. Po krátkém odpočinku pokračujeme v cestě na hranu kaňonu Dirhur, kde odstavujeme auto, a dále pokračujeme pěšky. Asi hodinu nám trval sestup po kamenité cestě neuvěřitelnou krajinou až na dno kaňonu, ležící o 500 metrů níže. To protéká horská říčka s průzračnou vodou, která malým vodopádem padá do kamenného obřího hrnce, tvořícího jezírko, v kterém se nelze nevykoupat. U jezírka byla jedna holka a dva kluci a co čert nechtěl – no neřekli byste, byli to Češi. K dovršení všeho asi za hodinu (naštěstí jsme již byli dost vykoupaní) dorazila skupina českých turistů Geos Travel vedená panem Kumpánem, s kterou jsme se již potkali v Harázských horách (Manacha). A právě s nimi přišel námi hledaný Mohamed, s kterým jsme po neuvěřitelném konfliktu s panem Kumpánem („Mohamed je můj průvodce a já vám ho na rozhovor nepučím a nepučím a nepučím“), nakonec rozhovor do reportáže natočili. Když jsme se vydali na výstup zpět k autu, začínalo se pomalu stmívat a my byli rádi, že tuhle povedenou grupu krajanů opouštíme. Vypotili jsme cestou další litry potu, ale k autu jsme dorazili již po západu slunce. Obrysy tajuplných dracén na temně rudém nebi vytvořily důstojnou kulisu odjezdu do Hadibu, kde nás čeká nocleh v docela příjemném hotýlku Taž Sokotra. Na pokoji jsme měli nejen koupelnu, ale i klimatizaci a ledničku. Tak se konečně trochu zchladíme … Po ubytování jdeme ještě na večeři, ke které jsme si vybrali jednu z právě vylovených ryb, upečených na ohni. Byla to pochoutka a ta nejlepší tečka za dalším dnem na ostrově.

Ráno se nám moc nechtělo z pelechu, navíc máme před sebou trochu odpočinkový den, kdy se jedeme jen koupat na západní cíp ostrova. Na snídani jsme si došli do hospůdky před hotelem a hezky jsme si ji vychutnali. Přisedli k nám chlapy, co se právě vrátili z rybolovu a ukazovali nám všechnu tu havěť z moře vytaženou. Museli jsme jim slíbit, že si u nich večer dáme zase pečenou rybičku. Po snídani odjíždíme až na západní mys ostrova, kde končila asfaltová silnice v rybářské osadě Kalansia. Tady nás zavezl Saleh na vyhlídku nad lagunou Ditwa, jejíž krása překonala všechno, co jsme na Sokotře zatím viděli. Tedy … těžko srovnávat. Ale něco podobného jsme viděli úplně poprvé. Bílá opuštěná pláž bez jediného člověka a tyrkysově modro-zelená voda. Strhali jsme ze sebe oblečení a utíkali jsme do té krásy, která nám zase připomněla všechna ta přirovnání o pozemském ráji … Celá ta nádhera měla jedinou vadu, že zde není žádný úkryt před sluncem a tedy ani kousek stínu. Abychom se nespálili, nemohli jsme tam zůstat déle, než jednu hodinu. Společnost nám tady dělali jen kolonie racků a velkých žlutých krabů. Náš řidič mezi tím někam odjel a tak jsme se vydali do vesnice Kalansia pěšky. Nebylo to daleko, ale strastiplná cesta po rozpáleném písku ve vedru asi 40 stupňů. Celou cestu od laguny do vesnice nás pozoroval voják, zamaskovaný v malé pevnůstce nad údolím. Chtěli jsme se s ním pozdravit, případně u něj posedět nebo si popovídat, ale o naši společnost vůbec nestál. Tak jsme došli do vesnice a přečkali největší vedro ve stínu místního obchůdku. Mohli jsme sledovat, jak se místní děti trousí ze školy, jak se pár věřících sešlo na polední modlitbu a užili jsme si asi dvě hodiny dlouhého nicnedělání. Konečně přijel Saleh, naložil nás a jeli jsme na další pláž Kadama. Ta byla také úplně opuštěná a byly zde kamenné přístřešky, kde byl stín. Tedy jsme se vysvlékli k Salehově úžasu donaha a užívali si nádherného koupání. Náš společník z toho byl poněkud v rozpacích, protože zdejší muži se před sebou nesvlékají ani v lázni, natož na veřejném místě. Když on ale široko daleko nikdo nebyl a koupání bez plavek bylo tak lákavé! Saleh se hold koupal ve své fútě (zdejší pánská sukně), kterou by neodložil ani za nic. Asi nás dneska rád odvezl zpět do Hadibu a zbavil se nás, než ho přivedeme do problémů. Každopádně už žádný program na dnes není a tak se jen poflakujeme po ulicích, kupujeme nějaké drobnosti a nakonec jdeme na dobrou pečenou rybu. Vybrali jsme si dnes takovou velkou červenou potvoru, jejíž jméno pochopitelně neznáme, ale chutnala znamenitě.

Je středa, 24. února 2010. Dneska ráno opouštíme Sokotru. Podle domluvy pro nás přijel Saleh v 8:30 k hotelu, to jsme již byli pěkně nasnídaní a sbalení, a odvezl nás na letiště. Rozloučili jsme se a dál už musíme sami. Zpět na pevninu jsme letěli zase Bombardierem společnosti Felix Airways, který se s námi v 10:00 hodin odlepil od země a zamířil do Mukaly, kde naše dobrodružné cestování po Jemenu bude pokračovat.

Co říci na závěr? Sokotra je fantastická. Naše tři dny tady byly pochopitelně jen nahlédnutím do tohoto parádního světa a chtělo by to mnohem více času, především pro výpravy na jižní pobřeží ostrova, kam jsme se vůbec nedostali. Ale i tak víme, že jestli je ráj na zemi, je to právě tady. Jo – a v době naší cesty zde byla jediná možnost připojení na internet a to v internetové kavárně Al-Jazeera (Ostrov), která se nachází v Hadibu u hlavní mešity a pak zde nefungovaly naše mobilní telefony. Tedy mobilní síť tu je, ale pouze pro místní Yemen Mobile. Osvobozující pocit odstřihnutí se od spojení alespoň na pár dnů.