Cesty a památky

Odkaz tvého otce je cennější než léta studií. Jemenské přísloví.

Když jsme sjeli z náhorní z náhorní planiny nad Wádí Dahr, vjeli jsme do široce rozevřeného údolí. Pršet přestalo a dokonce vysvitlo sluníčko. Ze silnice v dáli pozorujeme opevněné město Thula na vysokém útesu, kde se údajně opevnění dochovalo nejlépe v oblasti; proto od roku 2002 aspiruje na zápis do seznamu památek chráněných UNESCO. Jenže je fakt, že je to ještě dost daleko a tak bychom tam nestihli dojet, proto nám řidič Saleh navrhuje, že odbočíme k podobnému městu, jen menšímu, Hababa. Tedy souhlasíme.

Hababa (حبابه [Hababah]) leží v úrodné nížině pod horami, na rozdíl od okolních měst, která jsou většinou vystavěny na skalách. Její založení je prastaré a nikde se mi nepodařilo nic zjistit o její historii. Bohužel. Ovšem jak k Hababě přijíždíme, vidíme, jak nádherně zachované město to je. Opět jsme měli pocit, že jsme se propadli rovnou do středověku. I ta silnice skončila u brány, která jediná přerušuje pás vysokých kamenných hradeb. Za nimi je úplně jiný svět, který jako by nepatřil do 21. století. Věžové kamenné domy, které jsou včetně dláždění uzounkých uliček vystavěné z místního světlého kamene. Jedinou ozdobou jinak strohých fasád je pouze bílé rámování oken a dveří nebo různé skládání kamenů do jednoduchých, ale působivých ornamentů. Hned za bránou jsme narazili na zdejší asi největší zajímavost, kterou je středověká cisterna na dešťovou vodu. Kdysi to byl jistě jediný zdroj pitné vody, díky kterému město přežilo dlouhá období sucha, dnes slouží jako velký bazén, kde se čas od času konají plavecká závody, a odkud se také bere užitková voda. Jak jsme si všimli, město má svůj vlastní vodovod (natažený ale po povrchu uliček), protože nezávadná voda z cisteren určitě nebude. Obešli jsme cisternu dokola a vydali se uličkami v Velké mešitě se zvláštně tvarovaným minaretem, pod kterým pochopitelně nechyběla cisterna, sloužící k rituálnímu omývání. Je zvláštní, že jsme v celém městě skoro nikoho nepotkali, jako by všichni vymřeli, jen občas na nás někdo pokřikoval ze zamřížovaných oken, nebo se po ulici mihla ženská postava, zahalená do pestrobarevného baltó. Co jsme ale viděli, byl neskutečný nepořádek, který je všude po ulicích. Naprosto neuvěřitelné množství odpadků moderního věku, s kterými si příroda neumí poradit – igelitové pytlíky, plastové obaly, papírky od bonbonů, všechno se to válelo po ulicích, že místy byly jen stěží průchozí. To tak trochu kazilo celkový dojem z města. Náš řidič Saleh nás poprosil, abychom to nefotili, že ví, jaký je to problém. Úzkými uličkami, kterými stěží projde jeden člověk, jsme se vrátili k velké cisterně u vstupní brány, kde se na nás přilepila horda místních kluků. Křičeli jeden přes druhého, zubili se na nás a dělali opičky, jako bychom byli z pralesa. Docela by mě zajímalo, co si vlastně o nás myslí. Zavedli nás k jedné malé mešitě nedaleko brány, kde byl imám, jeden z těch kluků anglicky říkal „holy man“, tedy „svatý muž“, a ukazoval na něj. Tenhle přísný muž s turbanem na hlavě, za kterým měl několik živých kytek, otevřel Korán a něco z něj předčítal, přičemž ve tváři nedal znát žádnou mimikou, co si myslí. Tak jsme se na něj usmáli a v poklidu jeho území, které je jeho jistotou, opustili. Bránou jsme vyšli z tohoto zvláštního města zpět k autu a pokračovali do cíle dnešní cesty, do Kaukabanu v kraji stolových hor.

Cesta na vrchol jedné z nich, Džabal al-Dila, kde jsme tušili rozložené město, byla zdlouhavá, protože se klikatila v nespočtu zákrut. Nakonec jsme až nahoru, do nadmořské výšky 2750 metrů vyjeli, a již za tmy projíždíme městskou bránou, dodnes jediným vstupem dovnitř. Ani bych se nedivil, že ji za námi někdo zavřel … Reflektory prořízly úplnou tmu tohoto horského sídla, auto svým záběrem na všechna 4 kola po kamenitých ulicích vyrušilo místní obyvatele, až jsme za úplného ticha zastavili před hotelem Al-Taž na nejvyšším bodu města. Bylo to taky současně jediné místo, kde se svítilo – asi z generátoru, protože jinak byla všude neproniknutelná tma. Po ubytování ve velkém společném pokoji (teď se nám hodily naše spacáky, protože tady se nocovalo na zemi, jen na ne příliš měkkých matracích, na přikrytí deka) jdeme dolů na večeři. A je nám docela zima, zřejmě je to tou nadmořskou výškou. K jídlu máme rýži, brambory na rajčatech a pečené kuře, ještě si dáváme čaj, a protože je zima i tma, jdeme na pokoj, kde odpočíváme a sdělujeme si první zážitky. Zhasínáme docela brzo, někdy po desáté, ale usnout nemůžu ještě asi dvě hodiny. Buď je to množstvím zážitků, nebo nadmořskou výškou – skoro ve 3 000 metrech jsem ještě nikdy neusínal…

Kaukaban (كوكبان [Kawkaban] = dvě planety) je pevnostní město, jehož název mu podle legendy daly dva hrady, které tu kdysi stály, a které byly obložené drahými kameny, takže při pohledu z údolí zářily v zapadajícím slunci jako dvě planety na obloze. Založeno bylo někdy v 10. století a do historie vstupuje až po roce 1166, kdy si ho zajdovský imám Abdullah al-Mansúr, sídlící jinak v Saádě, zvolil za hlavní místo, odkud vedl boje proti Ajjúbovcům (kurdská dynastie sultána Saladina, které se zdejší horské kmeny nechtěly vzdát). Ten nechal město podstatně rozšířit a opevnit a také zde kolem roku 1190 nechal postavit mešitu. Když pak v roce 1217 v Kaukabanu zemřel, pochován byl v jiné své mešitě v Dhafaru. V roce 1515 úspěšně odolával Kaukaban pod vedením Mutahara Šarafa ad-Dina obležení egyptskými Mamlúky a stejně tak odolával později náporu Turků. V té době se město stalo hlavním městem malého království „Kaukabánijja“, které se nikdy po celou dobu prvního osmanského záboru Jemenu nepoddalo. Až za druhé turecké okupace po roce 1849 si zde Turci zřídili vojenskou základnu, která zde vydržela až do jejich odchodu ze země. V moderních dějinách bylo město poničeno boji po roce 1967.

Když jsme se ráno (neděle 14. února 2010) probudili – nevěříme svým očím, všude okolo nás je bílá mlha, přes kterou nebyly vidět ani okolní domy pod hotelem. Tak takové počasí jsme v Jemenu opravdu nečekali. Naštěstí než jsme se nasnídali, tak se mlha rozpustila a my se mohli trochu porozhlédnout po městě. Zamířili jsme nejprve k Velké mešitě z konce 12. století, kterou si ale prohlížíme jen z venčí. Uvnitř je totiž pohřben slavný obránce města Mutahar Šaraf, k jehož hrobu jsme se chtěli dostat, jenže nebyl tu nikdo, kdo by nám otevřel. Tak si alespoň prohlížíme opravené cisterny na vodu (bez vody) a kamenné domy ve středu města, jejichž stáří se nedá odhadnout. Když jsme se na vyhlídce kochali pohledem na okolní hory a 700 metrů pod námi se tísnící město Šibám Kaukaban, přišel nám říct řidič, že mu onemocněla manželka, s kterou musí nutně do nemocnice, takže se bude vracet do Sanaá. Nicméně že již přivolal nového řidiče, s kterým se vystřídá. Trochu nás to mrzí, protože Sáleh byl fajn a moc jsme si rozuměli. Jdeme si tedy ještě koupit něco k pití, což poznamenala vtipná příhoda. My jsme si hned po koupení vody do ní nasypali nápoj v prášku a známý šprýmař Zdeněk naočkoval Pepu, že on platí za obyčejnou vodu stejné peníze jako my za „limonádu“, načež Pepa se dohadoval s prodavačem, že chce taky takovou „yellow water“ za stejné peníze. Nedorozumění se za hurónského smíchu všech zúčastněných vyjasnilo a tak jsme došli ještě k Bab al-Hadíd (Železná brána), která je jediným vchodem do města. U ní jsme si všimli bílého namalovaného koně, který je symbolem politické strany prezidenta Sáleha

Po výměně aut se dovídáme, že naším novým řidičem je zatím poněkud zamlklý Ahmed Amber, který se s námi hned vydal na další cestu. Sjeli jsme z vysokého kopce zpátky dolů a jako první navštěvujeme město, na které jsme koukali ze shora.

Šibám Kaukaban (شبام كوكبان) je prastarého založení a leží v nadmořské výšce 2050 metrů. Za Sabejců (1000 př. n . l.) se město jmenovalo Yahblis ale již za Himjaritského království (do 6. století n. l.) se označuje jako Šibám Aqyan. Dnešní město vzniklo koncem 9. století, kdy na krátký čas sloužilo jako metropole dynastie Jufiridů, jejíž zakladatel Jufir bin Abd al-Rahman al-Hiwali zde vyrůstal, než své sídlo přesunuli do Sanaá. Jeho vnuk Ibrahím bin Muhammad Jufíra zde koncem 10. století postavil mešitu, která je dnes dokonce jednou z nejstarších v Jemenu. Dovnitř jsme se pochopitelně nedostali, ale prošli jsme se po místním barvitém trhu, kde doplňujeme zásoby ovoce a zeleniny. To je konec konců základní artikl zdejšího trhu, byť jsme viděli i několik pololegálních obchůdků se zbraněmi a pochopitelně také s kátem. Zdejší lidé kolem nás pobíhali a nevěnovali nám prakticky žádnou pozornost. Některé akorát občas pobavilo naše cvakání fotoaparátů a tak se nám tu a tam nastavili před objektiv. U jednoho malého krámku jsme pak udělali radost takovému ušmudlanému capartíkovi, který za námi nesměle běhal a občas si do nás šťouchnul, a složili jsme se mu na míč, na který si ukázal. Radost měl převelikou a prodavač to kvitoval zdvihnutým palcem nahoru. Jenže podarovat všechny nejde a tady by se člověk rozdal. Tolik krásných temných očí, které by si zasloužily víc než jen udusanou hlínu v kamenném příbytku a v podstatě mizivou perspektivu na zlepšení…

Po prohlídce Šibámu (ten další, mnohem známější Šibám navštívíme až v závěru cesty), pokračujeme zpátky do hor a znovu stoupáme do neuvěřitelných výšek. Zastavili jsme u opevněné horské vesnice Zakatin, u které nápis potvrzuje, že jsme ve výšce 3000 metrů nad mořem (kupodivu, u silnice nechybí známé hnědé turistické poutače). Kamenné domky za hradební zdí jsou vystavěny z kamenů na sucho, takže od pohledu vše drží pohromadě jakoby jen silou vůle a člověk má pocit, že to co nevidět musí celé spadnout. Dnes slouží převážně k ustájení dobytka, ale pár obyvatel jsme tam také zahlédli. Celá vesnice připomíná orlí hnízdo, pod kterým se v hloubce táhne nekonečná mozaika malých terasovitých políček, na jejichž okrajích na podzim zemědělci mlátí zrno stejným způsobem, jako se to dělalo i u nás v dobách před vynálezem cepu: uvážou za oslí spřežení velký kámen a tahají ho po rozložených klasech tak dlouho, než se zrno oddělí od slámy. Při pohledu k jihu jsme v dálce viděli vystupovat vrchol nejvyšší hory Jemenu a Arabského poloostrova vůbec Džebel an – Nabi Šuajb (hora proroka Šuajba) s nadmořskou výškou 3660 metrů. Koukáme na tu krásu z náhorního plató a nemůžeme se vynadívat. Vyrušilo nás až troubení Ahmeda, který nám dává od silnice jasně najevo, že musíme pokračovat. Kupodivu stále ještě po silnici stoupáme, takže jsme ve výškách na 3000 metrů. Po několika kilometrech odbočujeme z pohodlné asfaltky na tvrdou kamenitou cestu, téměř neznatelnou, po které po chvíli přijíždíme k ostrému srázu asi největšího kaňonu, jaký jsem kdy viděl. Jsme na známé vyhlídce, kterou asi mine jen málo který cestovatel, který do Jemenu zavítá.

Bokur (بكور) je známá skalní galerie ve výšce 3 100 metrů nad mořen nedaleko již téměř opuštěné vesnice Hosn Bokur, podle které se jmenuje. Je to nádhera, ta skála je jakoby vykousnutá s kolmé skalní stěny a doslova se „vznáší“ stovky metrů vysoko nad kaňonem. Náš řidič si pochopitelně neodpustil legrácku a autem vjel až na samý kraj té galerie, při čemž nás mírně řečeno šimralo na nejintimnějších místech. Sakra, to byl ale blázen. No ono i jen pouhé stání na té skále vyžadovalo kus odvahy. Poodešli jsme proto kousek stranou a na tomhle místě, které je opravdu nádherným kouskem přírody, jsme poobědvali ze zásob nakoupených ve městě.

Tavíla (الطويلة [At-Tawílah] = vysoký/dlouhý) je horské město ležící v nadmořské výšce 2 400 m. n. m. v podhůří posvátné hory Kvarán (Jabal al Qarani) vysoké 3 000 m. n. m. Stejně jako jiná města v okolí sloužila ve středověku a novověku jako sběrné středisko kávy, určené k převozu do přístavů u Rudého moře. Dnes je to ospalé město obehnané hradbami se třemi bránami, rozložené na strmém svahu pod starou strážní pevností (1415), kterou dnes obývají místní obyvatelé.

Dnešní den jsme zakončili příjezdem do města Mahvít, kde se ubytováváme na hotelu al-Madžet v dolní části města, hned vedle krásné bílé mešity. Protože už je večer, a byli jsme po celodenní cestě horami dost tahaní, dáváme si jen kávu a pak jdeme nakoupit nějaké ovoce na již pomalu zavírající trh. Město je ponořené do tmy, protože permanentně vypadává elektrika, a tak má takovou tajuplnou atmosféru. Kupodivu se tu necítíme nijak šatně nebo ohroženě. Cestou zpátky na hotel se k nám přidali místní kluci, kteří nás halasně doprovodili zpět, a tak jsme je podarovali drobnostmi, které pro podobné účely máme vždy při sobě.