Cesty a památky

Až tvůj syn vyroste v muže, ber jej jako svého bratra. Jemenské přísloví.

Do Jemenu jsme přiletěli na mezinárodní letiště El-Rahaba v pátek 12. února 2010 ve 2:30 ráno po strastiplné cestě, která nám zabrala přes 26 hodin. Z Prahy jsme totiž odjeli za hustého sněžení těsně po půlnoci 11. února autobusem do Mnichova (tam jsme přijeli v 6:00 ráno), kde ale sníh natolik komplikoval odlety, že jsme do Istanbulu odletěli s tříhodinovým zpožděním až v 12:40. Z Istanbulu, kde přesedáme, bylo naštěstí naše letadlo poloprázdné, takže jsme hned po večeři zalehli a spali skoro až do přistání. V Sanaá jsme měli nakonec jen asi 50 minut zpoždění oproti letovému řádu, ale dle dohody nás tady přesto čeká Samir, který nám celou cestu zorganizoval.

Odbavení proběhlo v pohodě, jen na letišti bylo spousta vojáků, a jak říkal Samir, i spousta „tajnejch“. A jednomu z nich se nelíbila naše kamera, kterou Honzovi k jeho velkému šoku zabavili a nic nepomohlo ani to, že se je Samir snažil dílem podplatit a dílem vystrašit svými kontakty s jejich nadřízenými. Kamera prostě zůstala na letišti a nechtěli o tom ani diskutovat. Zřejmě již vypadá dost profesionálně a bez souhlasu vládních činitelů se v Jemenu nesmí nic natáčet. Samir nás uklidnil, že kameru dostaneme v sobotu ráno zpátky, že dnes to ale nebude, protože je svátek (neděle = pátek) a nikdo tedy nepracuje. Jenže Honza měl na ty dva dny (než jsme ji fakt dostali zpět, jak se dočtete dále) po náladě.

Zcela liduprázdným nočním městem jedeme k hotelu Golden Dar, který je v jednom z těch „perníkových domů“ z 16. století. Máme moc hezký, byť jednoduchý pokoj, s barevnými okny takhrimy, za kterými je klid, jaký jsme již dlouho nezažili. Žádná auta, žádné reklamy, žádný hluk, jen spoře osvětlené uličky a pár prohánějících se koček po opuštěné ulici. Koukám ven a v tuto noční dobu přemýšlím o tom, proč je Jemen považován za tak „nebezpečný“ (alespoň podle západních médií), když i podle oficiálních statistik je kriminalita v Jemenu o 93 % nižší než v USA? Usínáme tedy jako v bavlnce a spíme do půl deváté, než nás nedočkavost po nových zážitcích vyhnala z postelí. Jen tak mi mimoděk jsme zaregistrovali v 5:00 hodin ráno vyvolávání muezinů, které k našemu překvapení – a komentovali jsme to u pozdější snídaně všichni – spustilo vytí snad všech psů ve městě. Jednak je legrační, že svolávání z minaretů irituje psy a ti vyjí (musí být přeci zvyklí, ne?) a pak psi v arabském světě nejsou zrovna v oblibě, takže i to je dost ojedinělé. Jakmile jsme se nasnídali v restauraci na střeše našeho hotelu s krásnými výhledy na celé město, sešli jsme se s Samirem, který se chopil role zasvěceného průvodce.

Asi bych měl upozornit ještě na jednu věc – a všimli jsme si toho již na hotelu – docela těžko se nám tady dýchá, takže třeba při výšlapu do šestého hotelového patra se zadýcháváme víc, než je našemu věku a fyzické kondici obvyklé. Je to ale dáno vysokou nadmořskou výškou skoro 2300 metrů nad mořem, ve které město leží. Naštěstí na střechu hotelu Burž salam (Věž míru) vede výtah, prý jediný ve starém Sanaá. Podle Samira je ze shora nejhezčí pohled na město a za chvíli jsme mu měli dát za pravdu. Dole strčil recepčnímu do kapsy pár riálů a již jedeme nahoru. Z plošiny na hotelové střeše, kde je i velmi stylová čajovna, se nám otevřel neskutečný výhled na celé Sanaá – jeho starou i novou část i na okolní hory a odsud byla cítit ještě intenzivněji jeho atmosféra, která bez ohledu na naše vytržení tepala dole v ulicích svým každodenním rytmem. Samir nám tady krátce povyprávěl o jeho historii i nejvýznamnějších pamětihodnostech, které mohl odsud snadno ukázat.

Sanaá (arabsky صنعاء‎‎ [Ṣan´ā´, Sana´a]) leží v centrální části země v nadmořské výšce 2 286 metrů pod horou Nugum (Džabal Nugum). Staré město je od roku 1986 zapsáno na seznam světového kulturního dědictví UNESCO a Arabové o Sanaá tvrdí, že je nejstarší město světa a kolébka arabského národa. Jeho historie skutečně sahá až do biblických dob, neboť město údajně založil Šém, nejstarší syn Noa, na místě, které mu ukázal pták. No a samotný Noe je dle legend pohřben v jemenských horách Osídlení zde existovalo prokazatelně již v době Sabejců a Himjarců (od 6. stol. př. n. l.), kdy zde dle tradice stál rozlehlý palác Ghumdan. Měl mít 20 poschodí, jeho rohy prý strážili bronzoví lvi a alabastrová střecha byla prý tak tenká a průsvitná, že král mohl sledovat nebe nad palácem s letícími ptáky. Když pak sabejský král Šar Awtar na konci 2. st. n. l. postavil okolo paláce Ghumdan zeď, vlastně založil město, jehož název Sanaá znamená v překladu „opevněné město“. Tehdy bylo město také sídlem biskupa a centrem křesťanství na jihu Arabského poloostrova, dochované nápisy popisují nádhernou katedrálu se stříbrnými a zlatými hřeby, postavenou z týkového dřeva, uvnitř s ebenovou kazatelnou pokrytou zlatými a stříbrnými pláty. V letech 628–632 bylo město zahrnuto do islámského chalifátu a v nadcházejících staletích bylo buď centrem celého území dnešního Jemenu, nebo malých knížectví uprostřed hor. Vždy však hrálo významnou roli a zažívalo průběžně období ohromného rozkvětu i úpadku. Na počátku 16. století Sanaá obsadili rychlým útokem Mamlúkové z Egypta a v roce 1548 je vystřídali Turci, kteří město drželi přes sto let až do roku 1636. Turci se do Jemenu vrátili o 200 let později a v roce 1872 zabrali Sanaá znovu. Největší rozvoj města nastal po podpisu mírové smlouvy v roce 1912, na základě které se Turci zavázali odejít z jemenské vysočiny, tehdy plně ovládané imámem Jahjou, kdy se v roce 1918 stalo hlavním městem samostatného království Mutawakkilite. V roce 1948 bylo hlavní město přesunuto do Taizzu, ovšem jen do roku 1962, kdy se Sanaá opět stalo hlavním městem, tentokrát Jemenské arabské republiky a později i dnešního sjednoceného Jemenu. V nadcházejících letech zažilo Sanaá bezprecedentní růst, kdy během každých čtyř let se rozrostlo na dvojnásobek, až dosáhlo současných 2 000 000 obyvatel.

Od hotelu Burž salam pokračujeme v cestě na Solný trh (Suq al-Milh) přímo v centru, kde je možno koupit nejen sůl, jak říká starý název, ale také chléb, koření, rozinky, bavlnu, měď, keramiku, ale i stříbro a starožitnosti (jak nás upozornil Samir, obojí nejen pravé, ale i falešné), dříve se zde obchodovalo i s otroky, ale to je již dávná minulost. Každopádně je fakt, že jakkoliv tržnice v některých arabských zemích spíše připomínají již naše vietnamské tržnice, tak tady to rozhodně neplatí. Súk v Sanaá stále ještě nabízí nefalšovanou atmosféru jak z pohádek tisíce a jedné noci. Cestou míjíme desítky městských domů, jejichž jedinečný soubor čítá asi 6 500 budov, postavených v dnešním rozsahu na počátku 16. století. Jedná se charakteristické a jedinečně zdobené městské domy, které nás udivují svou výškou až 10 pater. Domy jsou postavené z tmavého čediče nebo jiných kamenů a hliněných cihel (obvykle jsou dolní patra domů kamenná, horní patra cihlová), a jejich průčelí je zdobeno originálními bílými ornamenty a vyřezávanými rámy dveří, okna jsou vyplněná takhrimy, což jsou rámy z alabastru nebo sádry vyplněné barevnými sklíčky a vitrážemi. Skutečné stáří některých domů ale může být mnohem vyšší, než udávané 16. století, neboť již v 10. století popisuje perský cestovatel Ahmad Ibn Rustah Sanaá jako město z nepálených cihel, kamene a s malovanými průčelími. Obytné místnosti se nacházejí v horních poschodích, kde je víc světla a vzduchu. V dolních částech domů jsou kuchyně, spíže, nebo i domácí mlýny. Bohaté domy mají uvnitř malý dvorek se studnou, ze které dříve čerpal vodu koženým měchem osel nebo velbloud. Domy mají zdobené dveře s klepadly, jejichž zvuk nesla chodba do vyšších pater. Na otázku men? (kdo) bylo nutno hlasitě říci své jméno, na základě čehož někdo z domácích zatáhl z horního poschodí za šňůru, která pomocí kladek otevřela závoru. Návštěvník pak, při cestě po schodech nahoru, musel hlasitě opakovat Alláh, Alláh, aby ženy v domě měly čas se ukrýt. V bohatých domech vítal hosty pán domu, jeho syn, nebo sluha. Samir nám ještě upřesnil, že kromě starých domů je v historickém centru i 106 mešit, 12 hamámů (lázní), 43 zahrad, desítky súků (specializovaných tržišť) se sklady a bez zajímavostí není ani to, že šíře ulic byly původně stanovovány na šířku dvou velbloudů. Tohle vše vytváří neopakovatelnou atmosféru, kterou rozhodně nelze najít nikde jinde na světě.

Na konci Solného súku jsme minuli Velkou mešitu (džami al-kabir), která je nejenom největší historickou mešitou v Jemenu, která pojme až 2,5 tisíce věřících, a jednou z nejvýznamnějších památek v zemi, ale je také jednou z nejstarších mešit v muslimském světě vůbec. Protože ale není nemuslimům přístupná a navíc je ukryta v úzkých uličkách, takže je téměř nemožné ji i vyfotit (jediná možnost se naskýtá jen z oken nebo střech okolních domů), jedná se pro turisty o málo známou památku, kterou často bez povšimnutí minou – což nebyl ale náš případ. Postavena byla prý na objednávku samotného proroka Mohammeda v 6. roce Hidžry (tedy v roce 628 n. l.) nejspíše s použitím materiálu z legendárního paláce Ghamdán, v letech 705–15 ji nechal přestavět a rozšířit umajjovský chalífa Valid I. po vzoru velkých byzantských staveb s ochozovým nádvořím. V 9. století byl postaven východní minaret, západní pochází až z 12. století, z doby vlády královny Arwy. Mešita odpovídá striktnímu islámskému stylu s ohromným nádvořím o rozměru 60×80 metrů, vydlážděným a doplněným napodobeninou Kaaby (černá krychlová stavba s bílou kupolí) v 16. století. Tvář její pozdější vnitřní výzdobě dali turečtí okupanti, po nichž zde zůstalo více než 3000 m² dřevěných malovaných stropů, které byly v posledních letech obnoveny za pomoci italských restaurátorů. Dovnitř lze vstoupit devíti bránami, desátá brána byla otvírána pouze pro imáma nebo korunního prince, který se sem chodil modlit v pátek za doprovodu celé městské posádky. Bohužel, brány této památky nám zůstaly uzavřené.

Od Velké mešity to byl již jen kousek k nádherné Jemenské bráně (bab al-Jaman), kterou se kdysi vyjíždělo z města směrem na Taizz. Je to poslední z městských bran, která se dodnes dochovala. Hliněné městské hradby byly budované v dnešním rozsahu postupně již od 10. století a bran v nich bylo původně proraženo sedm. Všechny brány se po východu slunce otevíraly a po západu slunce zavíraly těžkými mahagonovými vraty. Hliněné městské hradby obepínající celé město existovaly ještě v roce 1962 zcela nedotčené, ale v následujících letech byly jejich velké úseky rozebrány a materiál byl použit při budování nových předměstí. Dochoval se pouze úsek hradeb vysokých 6 až 9 metrů právě okolo Jemenské brány, částečně zrekonstruovaný v roce 1990. Na jihovýchodním cípu původního hrazeného města se dodnes zvedá stará citadela, obklopená masivními zdmi, sloužící ovšem pro vojenské účely a tudíž je nepřístupná a nevyfotitelná.

Během další prohlídky jsme se stavili u dvou z mnoha historických zahrad, které byly kdysi jedním z velkých divů města, dnes však pomalu ale jistě usychají. Poprvé byly zahrady zmíněny v knize al-Hadžari v roce 1206 a v průběhu staletí se jejich počet neustále zvyšoval. Dnes jich přežívá jen 43, ale i tak zabírají 13 % rozlohy města. Jejich největší problém spočívá v kritickém nedostatku vody, který sužuje celou zemi a velká města o to více (odhaduje se, že 90 % veškerých zásob vody v Jemenu se spotřebuje v zemědělství – a bohužel 37 % z ní na kultivaci kátu, což je to naprosto tristní situace, která činí z Jemenu v konečném důsledku velmi potenciální zdroj obrovských problémů, neboť nedostatek vody by mohl vyvolat značné pohyby obyvatel a velkou nespokojenost, která je pochopitelně živnou půdou pro různé extrémisty). Zdejší zahrady jsou na rozdíl od jiných blízkovýchodních měst uvnitř města, za jeho hradbami, a neslouží jako veřejné parky, ale výhradně k pěstování zeleniny (pórek, koriandr, ředkvičky, cibule a rajčata), píce (vojtěška, kukuřice, ječmen) a ovoce (hroznové víno, bobulové ovoce, ořechy, broskve a meruňky). U jedné ze zahrad na západním okraji města nám Samir ukázal docela rušnou silnici a vysvětlil nám, že se jedná o údolí Sajlah (wádí as-Sailah), což je sezonní koryto řeky, které se po vydatných deštích naplní vodou a mimo období dešťů slouží jako hlavní silniční obchvat. Někdy prý voda přijde tak rychle, že ani před ní nestačí auta ujet a voda je spláchne. To tedy musí být docela zábava. Nic podobného bychom ale my zažít neměli, protože teď je období sucha.

Jelikož mezi tím vším pobíhání po městě nastal čas na oběd, vzal nás Samir do jedné z mnoha bezejmenných vývařoven, kde mu prý nejvíce chutná. Určitě totiž musíme ochutnat místní specialitu fachsu, což je hovězí maso dušené v kamenném hrnci na rajčatech a také saltu, což je bezmasá směs různých rostlin zahuštěná vajíčky. Jídlo bylo dobré, plné neznámých chutí a kombinací koření, které nám nepřipomínalo nic z toho, co známe. No a nebyli bychom v Jemenu, kdyby se po obědě nešlo na trh s kátem, kde Samir zkušeně vybral dobré a kvalitní zboží, které mělo za chvíli skončit rozžvýkané v našich ústech. Jo jo, bez toho, abychom poznali účinky kátu nás prý nepustí. No jsme na to zvědaví, a jelikož nemáme absolutně žádné zkušenosti s žádnými drogami, máme trochu i obavy. Kát máme a vracíme se tedy do Samirova kutlochu (říká tomu vznešeně „kancelář“) naproti mešitě Talha. Ta je další významnou památkou Sanaá, postavil ji na místě starší stavby osmanský guvernére Muhammad Paša v letech 1619–20 a z této doby pochází i její zajímavý minaret. V letech 1831–32 mešitu přestavěl imám Ibn al-Mahdi Abdullah al-Ahmad Mutawakkil, což je doloženo nápisem v modlitebním sále. Areál, který zaujímá, má nepravidelný půdorys, a kromě vlastní mešity s minaretem, která se do náměstí otevírá lodžií se čtyřmi sloupy, zahrnuje i hospic, fontánu a chudinské příbytky. Vstupní dveře do mešity jsou bohatě vyřezávané a na vnějším plášti kopule je umístěn mosazný měsíc s makovicí. V interiéru je prý zajímavý minbar, který je neobvykle zapuštěný do zdi a schody k němu vedou v tloušťce zdiva – ovšem, zase jsme to neviděli, protože dovnitř nemuslimové nemohou. V sousedství mešity jsme ještě navštívili obchod Talha handicraft marketing center (www.yemen-handicraft.com), což je jakási vládní instituce na pomoc nezaměstnaným, kteří zde prodávají svoje rukodělné výrobky. Na rozdíl od mnoha turistických kýčů se tady dá koupit opravdu stylový kousek, který je zaručeně pravý a člověk ještě pomůže dobré věci. S vedoucím obchodu, panem Mohamedem Jahjou jsme natočili o této záslužné organizaci krátký rozhovor do reportáže České televize.

Jak jsem již psal, na stejném náměstíčku je i Samirova kancelář, kterou sdílí s velmi svérázným pánem, Husajnem Abú Šanabem. To je opravdu figurka, kterou tady zná nejenom každý místní, ale i český turista. Je totiž takovým dobrým duchem všeho, co se individuálních turistů v Jemenu týká. Jak se říká, bez Husajna nemá cenu se do ničeho pouštět. Ani do kátování. V jeho tváři se již při našem příchodu rýsovala malá bule sežvýkaného kátu, která se postupně zvětšila do neuvěřitelných rozměrů. Zasedáme tedy na koberce, bereme dostatek vody a začínáme žvýkat kát. Moc nám to zprvu nejde, pereme se s tím, no nakonec jsme to přeci jen nějak zvládli. Žvýkáme asi čtyři hodiny, ale žádné účinky jsme na sobě nepocítili. Ksakru, co na tom ti Jemenci mají? Taky jsme chtěli být v údajně povznášející náladě, kterou má žvýkání kátu navodit. A nic. Během kátování se semlelo všechno ohledně naší cesty, vyrovnali jsme se Samirem za zajištění celého našeho pobytu, domluvili další průběh cesty a náš řidič Saleh Anber (Saleh_anber@yahoo.com) nám zajistil veškerá potvrzení od policie do pasu a propustky na všechna kontrolní stanoviště, kterých bude cestou opravdu požehnaně. Museli jsme také vyslechnout Husajnovo vyprávění, jak coby maskot Jemenu procestoval celý svět, když na veletrzích cestovního ruchu svou zemi propagoval. Ukázal nám také svou sbírku mincí, kterých má asi 600 kilogramů a hrdě se označil za „krále peněz“. Zvlášť si cení stříbrných Tereziánských tolarů s letopočtem 1780, kterými se v Jemenu platilo až do 60. let 20. století (Etiopský císař je totiž koupil od Rakouska po stažení z oběhu a od něj je později odkoupil jemenský imám). Náš dýchánek jsme ukončili po 22.00 hodině a na hotel se vracíme plni očekávání dnů příštích temnými uličkami, které pocit středověku ještě podtrhly. Téměř žádné světlo, z vysokých domů těsně u sebe září proti sametovému nebi barevná sklíčka malých oken a všude kolem ticho, žádná auta, žádný hluk, jen město dýchá z kamenných zdí celou svou dlouhou historii.

Ráno po snídani na nás čekal Saleh s autem a jedeme nejprve ke gigantické novodobé Sálehově mešitě, kterou nechal vystavět jemenský prezident Ali Abdullah Saleh (nese jeho jméno) a která byla slavnostně otevřena v listopadu roku 2008. Zastavěná plocha činí 27 000 m² a dovnitř se vejde až 44 000 věřících, zdobí ji šest 100 metrů vysokých minaretů. Na vysoké úrovni je celé provedení stavby včetně vnitřní výzdoby, které dominuje obrovský lustr v hlavní kupoli, patřící mezi 10 největších lustrů na světě. Je do něj vepsáno všech 99 alláhových (božích) jmen a stejně jako všechny ostatní lustry pochází z České republiky. Stavba je však od prvopočátku velmi kontroverzní, neboť rozdělila jemenský lid na dva tábory – jedni ji považují za nádhernou a majestátní stavbu, druzí ji kritizují zejména pro enormní náklady ve výši 150 milionů dolarů, které spolkla. To je totiž částka, která je v tak chudé zemi potřeba kdekoliv jinde, jen ne na tak opulentní stavbě. Další věcí je, že ve městě stále vypadává obyčejným lidem elektřina a tak si tu musejí často kupovat generátory – Sálihova mešita však zůstává osvětlena i když je výpadek elektřiny, což se pochopitelně lidem nelíbí. Každopádně Sálihova mešita je i přes svou kontroverzi nádhernou stavbou, která jistě stojí za zhlédnutí.

Tuto stavbu opouštíme se smíšenými pocity marnosti, velkoleposti, plýtvání, ale i krásy přes sousední Náměstí 70, kde se pravidelně konají vojenské přehlídky. A míříme na Ministerstvo informatiky, kde by se konečně měla vyřešit naše záležitost s kamerou. Ministerstvo sídlí v moderní budově na předměstí Sanaá a co čert nechtěl, zrovna probíhala stávka. Pořádně nevíme proč, ale nespokojení zaměstnanci stáli před budovou (včetně zcela zahalených úřednic – ty ale mají výhodu, nikdo je nepozná) a blokovali vstup dovnitř i východ ven, občas hrozili pěstmi a nosili transparenty. Pro naši věc s kamerou ale projevili nebývalé pochopení a tak nás dovnitř pustili. Tam jsme vyhledali nějakého vysokého státního úředníka Ahmeda Lahabího, který nám za úplatek 200 USD vystavil potřebné potvrzení, na základě kterého nám kameru na letišti nakonec opravdu vydali. Vrácením kamery se vše dostalo do normálu, Honza je spokojený a konečně si může začít cestu také pořádně užívat. A my můžeme vyrazit podle harmonogramu na další cestu.

Sannaá jsme poznali jako město protikladů, které se snaží najít rovnováhu mezi starým a novým. Viděli jsme na jedné straně velblouda se zavázanýma očima, jak v kruhu obchází mlýnek, který drtí sezamová semínka na olej, ale i nejmodernější auta všech světových značek. Internetová kavárna v přízemí 500 let starého domu hostí muže v tradičním obleku s džambíjí za pasem, stejně jako studenty v riflích a tričku s krátkými rukávy. Na střechách starých domů se objevují satelitní paraboly i moderní nádrže na vodu, stejně tak jako není problém narazit na čtvrtě bez elektrického proudu, jehož obyvatelé chodí pro vodu k veřejným vodovodům. Sanaá je prostě město, které není snadné pojmout na první nadechnutí. I Pepa se nechal unést, a když jsme stáli na střeše jednoho z domů, mimoděk vydechl: „Tak tohle je nejkrásnější město, jaké jsem kdy viděl …“. I bych mu to uvěřil, nevědět, kolik podobných nejkrásnějších měst už viděl. A navíc jsem na tom stejně – že jsem právě teď na nejkrásnějším místě, jsem řekl již tolikrát, že to již raději nikdy neříkám. Ano, svět je plný nejkrásnějších věcí, které je škoda nepoznávat. A Sanaá je určitě mezi nimi někde na špici.