Cesty a památky

Z pohoří Buraa, které překypovalo zelení, jsme vjeli rovnou do nekonečné Tihámy. Až se nám zastavilo srdce při pohledu na tenhle rovinatý a zdánlivě pustý kraj, který se tolik nepodobal ničemu, co jsme zatím v Jemenu viděli. Čekali jsme ledacos, ale že bude tahle země tak různorodá, že vlastně každý nový region bude i úplně jiný, to jsme nečekali.

Tiháma (تهامة [Tihāmah]) – před desítkami tisíc let byla tato západní oblast Jemenu pevně spojena s africkým kontinentem, dokud ovšem geologické síly nerozervaly tento prakontinent (kotlina vzniklá mezi oběma částmi se zalila vodou z oceánu – Rudé moře). Pobřežní pás, který se odtrhl od tropické Afriky, je až po úpatí nedalekých hor tím, co si představujeme pod „nefalšovanou Afrikou“, ačkoli (nebo právě proto) že jsme v Africe zatím ještě nebyli (což neplatí o Pepovi a Zdendovi) – no a navíc ta skutečná Afrika je odsud přes moře jen asi 100 kilometrů. Tiháma je přibližně 70 až 100 kilometrů široká nížina (maximální výška 200 m. n. m.), která se táhne od jižní a nejužší úžiny Rudého moře (Báb Al Mandab) až na sever k hranicím Saúdské Arábie v délce 1500 km. Její barvitá příroda a nezaměnitelná kultura není turistům moc známá a ani místní obyvatelé nejsou na turisty zvyklí. Tiháma bývá v atlasech popisována jako nejteplejší místo na světě s ročními srážkami do 250 mm ale s vlhkostí vzduchu dosahující až 90 %. To je sice ďábelská kombinace pro životní podmínky zdejších afro-arabských obyvatel, avšak celkem příznivá pro zemědělství na zavlažovaných územích a rybolov v přímořské oblasti. Pro Jemen je dokonce zemědělská produkce z Tihámy docela zásadní otázkou, protože se odsud zásobuje potravinami většina země.

První, čeho jsme si všimli, byly vesničky tvořené slaměnými chýšemi a jejich obyvatelé, absolutně nepodobní vnitrozemním arabům – nefalšovaní černoušci. Tihámské chýše jsou vyrobeny z umně spletených, uschlých banánových listů, obdobně jsou „postaveny“ i ploty kolem nich. Jedná se tedy o kulaté nebo hranaté chýše se špičatou, bedlím podobnou střechou, taktéž z listů banánu, jejichž podlahu tvoří udusaná zem a nábytek porůznu sestavené konstrukce z palmového dříví. Noblesnější chýše se liší tím, že mají zdi a ploty uplácány z bahna smíchaného se slámou. K tomuto životnímu standardu je potřeba přičíst absenci elektřiny, plynu i vody (tu si musí lidé nosit z okolních studní) a myslím, že takhle nějak viděl Livingstone Afriku. Že by obyvatelé vesnic byli nějak nadšeni z naší přítomnosti, to se říci nedalo. Ani se jim nedivím. „Bohaté“ bílé huby si přijedou s foťáky ve fáru s náhonem na všechna čtyři kola a okukují je jako v muzeu. Nevím ale, jak se stát na chvíli němým pozorovatelem jejich života, aniž bychom je rušili. Tak jsme se jen tak potichu a neokázale prošli mezi chýšemi, rozdali dětem, které jediné po nás pokukovaly, pár sladkostí a propisovaček, udělali několik fotografií a pokračovali v cestě. Budiž jim Alláh milostiv…

Na noc jsme přijeli do velkého přístavního města Hodejda (الحديدة [al-hudaydah]), které samo o sobě neoplývá žádnými pozoruhodnostmi až na jednu – a tou je rybí trh. Dnes je hlavním městem jedné z nejlidnatějších jemenských gubernií, s téměř půl milionem obyvatel je čtvrtým největším městem Jemenu a druhým nejvýznamnějším přístavem země po Adenu. Přístav ale nezískal své dnešní postavení lehce. První zmínka o městě je poměrně mladá, pochází až z roku 1454, z doby vlády Táhirovců. V roce 1516 město vyplenili Turci a ještě ani v roce 1763 nezmiňuje zdejší přístav německý cestovatel a zeměměřič Carsten Niebuhr, který tudy plul na své cestě po zemích Blízkého a Středního východu. Počátkem 19. století se osmanští Turci rozhodli poničený přístav obnovit a vytvořit konkurenci Brity ovládanému Adenu. To se jim nakonec podařilo, ačkoliv ani pak neměla Hodejda na růžích ustláno. Všechny válečné konflikty, které tudy přešly, ho poznamenaly – město bylo bombardováno Italy (1911), Brity (1915) i Saudy (1934). V 60. letech 20. století byl za vydatné pomoci Sovětského svazu obnoven a rozšířen přístav – pochopitelně výměnou za to, že zde až do roku 1980 byla sovětská námořní základna.

Nejprve míříme k Rudému moři, kde jsou vyhlášené rybí restaurace na pečenou rybu. Tu jsme si vybrali (houby víme, co to bylo zač, prostě se nám líbila) a hbité ruce kuchařů nám ji na ohni v hliněné peci připravily. Pojedli jsme v bambusové chýši na plži s výhledem na město. Nebyl sice nic moc, protože nemá žádnou dominantu až na pár fádních minaretů, ale byla to romantika. Po jídle se jedeme ubytovat na hotel Šami Plaza, což sice byla poněkud dražší varianta, ale jinak skvělý tip. Jelikož den ještě nekončí, vyrážíme do ulic, kde se proplétáme barvitým trhem se vším možným, včetně kátu, který šel fakt na dračku. To zase budou mít Jemenci bezstarostný večer … Koupili jsme si meloun a s místními kluky, kteří neuměli ale ani slovo anglicky, zašli na čaj s mlékem. Mimochodem vynikající! Kluky jsme původně oslovili s prosbou, aby nám ukázali, kde je pekárna. To nakonec díky naší výrazné posunkové řeči pochopili a dovedli nás na vynikající chlebové housky, a pak ještě na již zmíněný čaj. A pozor – poprvé se nám stalo, že za nás místní chtěli zaplatit! To jsme pochopitelně nemohli připustit a tak jsme se předháněli v komplimentech, že je až musel ukončit muezzin, svolávající věřící k večerní motlitbě. Kluci nás objali a upalovali do mešity. Po příchodu zpět na hotel jsme si uvařili čaj a co se nepřihodilo – přišel nás navštívit náš původní řidič Saleh, který byl v Hodejdě s rodinou a zjistil si, kde bydlíme. Přišel s bratrancem a kluci si přinesli kát, do kterého se pustili s Pepanem, že se jim ani nechtělo spát, takže u nás zůstali až do půlnoci. Hezký večer byl zakončením hezkého dne.

Ráno jsme se vydali na další cestu zpět do vnitrozemí, ale před odjezdem z Hodejdy se ještě zastavujeme na vyhlášeném rybím trhu. To byl opravdu nevšední zážitek. Co my, suchozemci, ani nemůžeme všechny ty potvory z moře vytažené znát – ale rejnoky a především žraloky, kteří byli i 3 metry dlouzí poznáme bezpečně. Nechyběl ani hrozivě vypadající žralok kladivoun, tuňáci, mečouni, humři, krevety, sépie a krabi. Celý trh vypadal jako nějaká aukce, kde se vyvolávalo, smlouvalo, vyjednávalo i křičelo. Mezi tím připlouvaly další a další lodě s čerstvými úlovky. Rybí trhy v přímořských zemích jsou pro nás opravdu vždycky jedinečným zážitkem. Než jsme dojeli do asi 60 kilometrů vzdáleného města Zabíd, dvakrát jsme se zastavili ve vesnicích při silnici. Nejprve v Bajt al-Fagíh, kde jsme se podívali do dílny pana al-Mahajlika s ručně tkanými látkami na zavinovací mužské „sukně“ (mawwaz)a pak i v nedaleké al-Husajnýji, kde se občas koná sportovní festival ve skocích přes velbloudy. V době naší návštěvy se tato atrakce nekonala a tak jsme se alespoň podívali, co dělají velbloudi, když přes ně zrovna místní chlapíci neskáčou. Podílí se na výrobě sezamového oleje, protože otáčí těžkým mlýnským kamenem, jak chodí do omrzení kolem dokola primitivního, ale účinného mlýna.

Zabíd (زبيد [Zebíd]) leží 16 kilometrů od pobřeží Rudého moře a patří k nejzajímavějším městům Jemenu. Historie osídlení místa sahá sice do 1. pol. 7. stol., kdy zde byla již za života proroka Mohammeda známá obchodní osada al-Husajb na křižovatce tras Hodejda – Taiz a z Aden – Mekka, nicméně až v roce 819 z něj učinil abbásovský guvernér Muhammad bin Zijád hlavní město provincie pod kontrolu bagdádského chalífy al-Maamúna. Pro novou metropoli se vžil název Zabíd podle nedalekého úrodného wádí (údolí), které je centrem jeho zemědělské výroby. Město založil na kulatém půdorysu o rozloze 135 ha s průměrem cca 400 metrů, snad aby mu připomínalo abbásovskou metropoli Bagdád („Bagdád Jemenu“), a obehnal ho mohutnými hradbami se 4 bránami do všech světových stran. Zijád zde také založil nejstarší univerzitu, na které dle místní tradice vyučoval kolem roku 830 vzdělanec jménem al-Džaladi předmět al-džabr, z něhož vznikl dnešní název „algebra“. Zijádovci vládli městu do roku 1018, kdy se vlády ujal Nadžaf, jejich bývalý habešský otrok. Ten založil dynastii Nadžáhovců, která Zabíd ovládala dalších více než 100 let, do roku 1158, a která byla po celou dobu vlády ve sporu s okolními vládci, zejména královnou Arwou. Posledního vládce z této dynastie zavraždil Alí bin Mahdí, který založil dynastii krutých Mahdídů. Ta naštěstí vládla jen do roku 1173, kdy ji svrhli vojáci slavného sultána Saladina. V letech 1216 – 1429 Zabídu vládli Rasúlovci a zejména za krále Ismaíla ibn Abbáse Ašrafa II. byla rozšířena univerzita, na které mohlo studovat až 5000 studentů ve 230 školách (madrasách). Politický a hospodářský význam města začal upadat za vlády dynastie Tahiridů v letech 1454 – 1538, nicméně význam univerzity zůstal zachován. Totální úpadek města nastal až ve 2. pol. 16. století, kdy se centrum moci přesunulo do Sanaá, když území připadlo pod nadvládu Osmanské říše. Turci ze Zabídu učinili pouhou vojenskou základnu. V roce 1994 bylo město zapsáno na Seznam světového přírodního a kulturního dědictví UNESCO.

Do Zabídu jsme přijeli od západu, kde je cesta přehrazena mohutnou bránou Bab an-Nakhil (brána datlí). Brána pochází z 8. století, kdy se jmenovala Bab Ghulajfyga podle směru, kam z ní vycházela cesta, její dnešní název pochází z doby vlády Rasúlovců ve 14. století. V jejím okolí se totiž konal každoroční na islámskou společnost poněkud dekadentní svátek (sabat) datlí subut an-nakhil, při kterém se muži i ženy společně svlékali a prováděli společnou koupel. Zda i něco víc se již neuvádí, ale možné to bezpochyby je. Za bránou začíná svět zašlých uliček, klikatících se mezi historickými architektonickými skvosty, především paláci, domy a mešitami. Jakmile jsme se do něj zanořili, ověsila nás horda capartů snad z celého města a s hurónským pokřikováním se nás jala doprovázet v tomto čarokrásném prostředí. Hned jsme si také všimli, že ženské tu nechodí celé zahalené jako v Sanaa a jinde, nicméně vyfotit je bylo takřka nemožné. Přesto se mi to jednou povedlo. Jo a k těm ženám – podle starých povídaček se prý samotný prorok Mohammed vyjádřil, že zdejší ženy připomínají černooké panny z rajské zahrady. Každopádně když tudy putoval známý arabský cestovatel Ibn Battúta ve 14. století, tak si rovněž poznamenal, že zde žijí ženy neobyčejné a prvotřídní krásy. Nedá mi to nepřipomenout jednu starou tihámskou pověst o ohyzdných starých čarodějnicích, které se umí proměnit v lepé děvy, aby tak obluzovaly chlapy. Bůh (ehm tady Alláh) ví, koho to ten prorok i cestovatel vlastně viděli… Z původních stovek mešit se jich dodnes dochovalo „jen“ 86 a tak naše první cesta vedla hned k Velké mešitě, která byla postavena krátce po založení města v roce 820. Její rozloha je 70×60 metrů, rozšířena byla v roce 994 Husejnem bin Salamem a minaret byl přistavěn koncem 14. století za Rasúlovců. Vynechat jsme nemohli ani nejstarší mešitu al-Ašhair, která byla postavena dávno před založením města Abú Músou al-Ašhairi v roce 629, tedy ještě za života proroka Mohammeda. Přestavěna byla v roce 1016 Husejnem bin Salamem a její konečná dnešní podoba pochází z přestavby po roce 1486. Navštívili jsme i několik tradičních obytných domů, jejichž architektura je směsicí arabské, africké, indické i turecké architektury. Domy jsou postavené z cihel, vzniklých smícháním jílu a vodou obsahující indigo z místních koželužen – proto mají namodralý odstín. Základní částí každého domu je malé nádvoří (qabal), k němuž z jedné strany přiléhá tradiční obdélníkový pokoj (muraba, u bohatších rodin zvaný liwan), který lze zcela do nádvoří otevřít velkými okny a dveřmi. V některých bohatších domech byly pokoje umístěny až v horním patře (khalwa) a v tom případě byly spojeny s otevřenou letní terasou. Stropy těchto pokojů jsou poměrně vysoké, aby teplý vzduch stoupal co nejvýše a umožnil tak do spodních částí přísun čerstvého chladnějšího vzduchu, čímž byla zajištěna přirozená cirkulace. Stěny zdobí náročná štuková výzdoba a vyřezávané dřevěné skříně, stropy pak náročná ornamentální výzdoba, která odrážela společenské postavení majitele domu. Pro návštěvníky byla určena místnost poblíž vchodu (mabraz). Ve zbylých částech dvora jsou studny, latríny, umývárny a kuchyně, zbytek uzavírá vysoká zeď. Hlavní průčelí domu do ulice zdobí vzory vykládané z cihel, napodobující ornamenty z Káhiry, indické květinové vzory, africké geometrické obrazce nebo různé typy kaligrafie, mnohdy i symboly Davidovy hvězdy jako památka na bývalé židovské obyvatele. Stěny domů byly na závěr natřeny bílým vápnem, čímž získaly svůj neopakovatelný vzhled. Koneckonců návštěva domů byla tím nejzajímavějším, co jsme v Zabídu mohli vidět – do těch starých mešit jsme nemohli ani strčit nos. Překvapily nás dost honosné interiéry a pak ty neopakovatelné výhledy na město z horních teras. Majitelé nás vždycky ochotně pustili dovnitř – a ačkoliv to není žádné muzeum, v domě se normálně bydlí, očekává nějaký ten drobák na přilepšenou. Ksakru, a proč mu ho nedat. Mimochodem muzeum nebo nějaká jiná oficiálně přístupná památka v Zabídu hodně chybí. V jednu chvíli se naše skupina rozdělila na dvě části a to se spustil povyk po městě, snad každý kdo měl bicykl nebo motorku jezdil jako šílený, aby tu ztracenou druhou část našel. No podařilo se, počet našich radostných „průvodců“ se rozrostl asi na 30 a každý nám chtěl něco ukázat, něco, co bychom s největší pravděpodobností přehlédli. Tak jsme utrmácení a zaprášení došli na náměstí před místním hradem (citadelou), kde nás pěkně ve stínu u čaje čekal náš řidič Ali. Z venčí si prohlížíme Násirův palác z přelomu 18. a 19. století, který zde vystavěli Turci, a pokukujeme po mešitě Iksander, která je jeho součástí. Je dost stará, pochází až z Ajjúbovského 13. století, mladší minaret také přistavěli až Turci někdy v 18. století. má také být – světe div se – přístupná turistům, alespoň tak jsem se to dočetl. Jenže náš řidič říkal něco o rekonstrukci a že clouz mosk. Je fakt, že nám toto jeho vysvětlení přišlo docela vhod, protože vedro bylo nesnesitelné, a tak jsme byli docela rádi, že padáme pryč. Kousek za městem u hlavní cesty jsme se zastavili na dobrém obědě, grilované kuře, šafránová rýže a pepsi-cola, jak originální! Místní jedlíci na nás trochu koukali jak na zjevení, evidentně turisty u nich v hospodě tak často nevidí. Uvolnili nám hned místo u stolu a bez řečí si sami sedli na zem. Tohle je mi vždycky tak trochu trapné, ale co se dá dělat, Arabové jsou prostě takoví a nestalo se nám to poprvé.

Po této zastávce se vydáváme na dlouhý přejezd tihámskou nížinou a posléze jemenskou vysočinou do dalšího významného a velkého města Taizz, vzdáleného dalších 200 kilometrů.