Cesty a památky

Je středa 24. února 2010 a přesně podle letového řádu přistáváme v 11:30 hodin na letišti Mukala na jižním pobřeží Arabského poloostrova. Po bezproblémovém a rychlém odbavení přecházíme do příletové haly a tady již stojí snědý chlápek s cedulkou „Mr. Roman“, který evidentně čeká na nás. Je to náš nový řidič Ahmed, s kterým strávíme poslední dny tady v Jemenu. Čeká nás cesta východními údolími (wádí) a seznámení se s jejich neobyčejnou kulturou a historií. Nejprve jsme před letištěm naložili zavazadla na střechu našeho auta, Ahmed je pořádně připevnil lany a vyrážíme. Již na letišti se za nás pověsili po zuby ozbrojení vojáci s nabytými Kalašnikovy, které vláda poskytuje turistům zdarma (nicméně vojáci to berou jako dobrou příležitost si přilepšit, jak jsme později zjistili), protože cesta východními wádími není nejbezpečnější, byť se zdá tak idilická. Je pravda, že pokud kdy došlo v Jemenu k usmrcení turistů, bylo to zde (v jiných částech země dochází pouze k únosům, na jejichž konci je zpravidla bezpečné propuštění unesených) a západní turisté sem prakticky přestali jezdit. Má tu totiž také operovat Al-Kajdá a v náboženském centru Tarim jsou madrasy, u nichž není zcela zřejmé, co se přesně učí. Za chvíli si ale na doprovod zvykáme a s vojáky na sebe živě gestikulujeme.

Po asi hodině jízdy jsme vjeli do suchého kaňonu Wádí Abdala, jehož strmé úbočí jsme překonali po nekonečně se kroutící silnici s množstvím zatáček a pomalu se šinoucími kamiony. Tak tudy kdysi chodily karavany kupců s velbloudy po kadidlové stezce, a dnes tu duní stovky aut naložených vším možným. Když jsme vyjeli nahoru do sedla Abd al-Gharib, tak jsme si dali pauzu, a dopřáli si vyhlídku zpátky dolů. Byl to opravdu neuvěřitelný sráz o výšce asi 600 metrů! Vojáci se od nás drželi stranou, ale ten nejmladší z nich, Adnan, přišel až k nám a prohodil s námi pár slov a nechal se vyfotit. Ovšem byl to takový střízlíček u kterého si umíme představit, že kdyby snad k něčemu mělo dojít, budeme to spíš my, kdo bude zachraňovat jeho.

Po pár kilometrech jízdy zastavujeme u motorestu, kde si dáváme vynikající kuřecí prsa, pečená na kontaktním grilu, se šafránovou rýží a nějakým tím pitím. Ahmed nám řekl, že je zde zvykem, že turisté policii zaplatí oběd za „ochranu“, což celkem ochotně činíme, protože jsme zase dostali dobou cenu (asi nás jinde dost odírali, když jsme tady za nás 5+řidiče+7 vojáků zaplatili stejně, jako obvykle jinde platíme za šest osob. No jo, tak to prostě je. Nicméně pojímáme podezření, že spíše než že nás vojáci chrání před nebezpečím teroristů, že nás chrání proto, aby se zadarmo naobědvali.

Údolí (wádí) Duan (وادي دوعن [Wadi Da´wan]) – je zde 221 lidských sídel a údolí obývá celkem asi 51 000 obyvatel. Název údolí je zahalen tajemstvím, dle jedné teorie byl pojmenován po jednom z hadramautských králů. Údolí je velmi suché, počet srážek dosahuje 100 mm za rok, zpravidla ve formě přívalových dešťů. Po nich se pak voda valí z okolní náhorní plošiny (dosahuje výšky okolo 1000 m. n. m.) do suchého wádí, ležící o 300 až 500 metrů níže, přičemž vytváří úžasné vodopády a dole pak vzniká dočasná řeka, která krátkodobě zavlaží datlové palmy.

Domy se tu staví z hliněných cihel, které vzniknou smícháním místní půdy (spíš prachu) s vodou a nasekanou slámou. Takto vzniklé bahýnko cihláři kydají do dřevěných forem, jimiž cihlu vytvarují, a pak nechají prostě uschnout na slunci. Ve wádí se vyvinul zcela ojedinělý architektonický styl domů se zkosenými stěnami, které mají zajistit odvod vody při deštích, aby se dům nepodmáčel. Při tomto stavebním materiálu je jasné, jak ničivé jsou tady povodně. Většina domů má nahoře ve vyšším patře vnitřní dvůr, do něhož není zvenku vidět, a který ze tří stran obepínají další patra. Ta dvoru zajišťují stín po většinu dne, což je velmi potřeba v horkých měsících, kdy teplota stoupá dost nad čtyřicítku. Majitelé domů se nechávají inspirovat různými slohy a co se jim líbí, to napodobují. Proto má spousta místních staveb namalované falešné sloupy, okna, bílé budovy připomínají architekturu Indonésie a Singapuru, kam plynula zdejší významná emigrace za prací a penězi.

Khailed Bukšan (خيلة بقشان) – Dokonalým příkladem je šejk Bukšan, který rozjel v Saudské Arábii velice výnosné byznysy a dnes sponzoruje svoji rodnou vesnici: postavil tam silnici, nemocnici, vydláždil uličky, na náhorní plošině nad Bukshanem právě dostavěl poměrně vkusný hotelový rezort s arabskými domky.

Al-Chorejba (الخريبة) – je největší a nejstarší vesnicí údolí. Mužská omotávací sukně „mauaz“.

Ar-Ribat (الرباط) – z této vesnice pochází rodina bin Ládinů, jejíž příslušník Usáma bin Ládin patřil v 1. desetiletí 21. století jako hlava teroristické organizace al-Kajda k nejhledanějším teroristům světa (1. května 2011 byl zabit při cílené operaci zvláštního komanda amerických sil v Abbottabádu u pákistánské metropole Islámábádu); jejich palác jen chátrá a samotný Ribat se od těchto svých zámožných rodáků zřejmě nikdy ničeho nedočkal.

Al-Hadžaren (الهجرين)