Cesty a památky

13. června 2022

Valbřich je počeštělý název polského města, které se od roku 1946 jmenuje Wałbrzych [vaubřich]. Současný polský název je odvozen od nářečního tvaru názvu města ve slezské němčině Walmbrich, ačkoliv oficiálně se do té doby jmenovalo Waldenburg (do češtiny přeloženo „lesní hrad“) a v Čechách se mu proto od nepaměti říkalo Valdenburk. Leží v kotlině mezi kamennými a Valbřišskými horami, které jsou součástí Orlické oblasti, na řece Polesnici (Pełcznica) v Dolním Slezsku, asi 10 kilometrů od hranic s Českem. Dnes je Valbřich centrem aglomerace, kterou dále tvoří obce Boguszów-Gorce, Świebodzice a také lázeňská města Szczawno-Zdrój a Jedlina-Zdrój. V roce 2020 žilo v samotném Valbřichu 110 603 obyvatel, celá aglomerace čítala 158 921 obyvatel. Městu se dnes přezdívá jako Město bílého a černého zlata. Černé zlato, to jsou valbřišské uhelné doly, několik století nejdůležitější zdroj příjmu, a bílé zlato to jsou porcelánky, které ho proslavily daleko za hranicemi Slezska.

První písemnou zmínku o obci Waldenberc lze nalézt v registru desátků vratislavského biskupství (Liber fundationis episcopatus Vratislaviensis), který byl sestaven v letech 1295-1305 za osmnáctého vratislavského biskupa Jindřicha I. z Vrbna (Henryka I. z Wierzbna). V roce 1392 připadl jako součást Javorsko-svídnického knížectví k zemím Koruny české a v roce 1426 obdržel od českého krále a římského císaře Zikmunda Lucemburského status města. Od druhé poloviny 15. století byly osudy města spjaty s rodem Cetrysů z Kynšperka, za jejichž vlády dochází později k rozvoji těžby černého uhlí. O něm nacházíme nejstarší zmínku z roku 1536 a v roce 1604 byl vydán první soubor předpisů upravujících báňskou činnost v panství Cetrysů. V roce 1738 koupili město Hochbergové, sídlící na blízkém hradu Fürstenstein (dnes Książ [kšjonž]). Po první slezské válce se v roce 1742 stal Valbřich součástí Pruského království jako sídlo samostatného okresu (Kreis Waldenburg) v rámci provincie Slezsko a dochází k intenzivnímu průmyslovému rozvoji. V roce 1747 existovalo již v blízkém okolí města sedm šachet, do poslední dekády 18. století se jich počet zvýšil na 38. Moderní dějiny zdejšího hornictví začínají novou právní úpravou z roku 1769, která podřídila veškerou těžbu Vyššímu báňskému úřadu ve Vratislavi, a otevřením nového dolu Fuchs ve Weißsteinu (dnes Biały Kamień) o rok později. Jeho součástí byla tzv. Liščí štola, zaplavená do výšky jednoho metru vodou, která se zapsala do dějin jako první štola v kontinentální Evropě umožňující přepravu uhlí na člunech. Dalším důležitým ekonomickým odvětvím bylo zpracování a prodej lnu, v roce 1818 zde založili bratři Johann a Wilhelm Alberti vůbec první v kontinentální Evropě mechanickou přádelnu lnu. Počátky výroby porcelánu, který Valbřich časem rovněž proslavil, se pojí se jmény Ernsta Augusta Rausche (1820), Johanna Traugotta Hayna (1829), Carla Kristera (koupil a spojil oba předchozí podniky) a Carla Tielsche (1845). Rokem 1821 pak začínají dějiny slévárenského průmyslu ve městě, kdy byla v Altwasseru (dnes Stary Zdrój) založena Karlova huť (Carlshütte) zaměřená původně na výrobu hrnců, od 30. let 19. století také strojírenský závod. V roce 1853 získal Valbřich železniční spojení s Vratislaví, na což v 60. a 70. letech 19. století navázala výstavba Slezské horské dráhy (úseky do Jelení Hory a Kladska) a trati do Meziměstí.

Rozvoj průmyslu vedl k přílivu nových obyvatel. Zatímco v roce 1841 měl Valbřich pouhých 2 464 obyvatel, tak na počátku 20. století již necelých dvacet tisíc. Po připojení obce Altwasser(dnes Stary Zdrój) v roce 1919 se populace zdvojnásobila. Podle údajů z roku 1925 žilo ve městě 44 111 osob a v roce 1934 se stal městem s 60 000 obyvatel. Intenzivní výstavba a rozvoj průmyslu pokračovaly až do vypuknutí 2. světové války. Tou nebylo město nijak výrazně zasaženo, nacházelo se v poměrně bezpečné oblasti označované za protiletecký kryt Říše. Na základě jaltských ujednání a Postupimské dohody se město stalo součástí socialistického Polska a došlo k částečnému odsunu původního německého obyvatelstva. Na rozdíl od jiných míst na nově získaných polských územích zde zůstal poměrně silná německá komunita (16 % obyvatelstva) coby nepostradatelných odborníků. Na uvolněných místech se zde usadili polští přesídlenci z východních území postoupených  SSSR (18 %), osadníci z centrálního Polska (51 %) a velká skupina reemigrantů – převážně hornických rodin z Porúří, Belgie a Francie (11 %). Valbřich měl v té době bezmála 100 000 obyvatel a byl významným střediskem německé menšiny v Polsku. Po roce 1956 ale začala vlna emigrace Němců do západního Německa, což spolu s asimilačními procesy postupně vedlo k zániku této komunity, dnes se k německé národnosti ve městě hlásí kolem 150 osob. V letech 1975–1998 bylo město sídlem Valbřišského vojvodství a v roce 1991 dosáhlo svého populačního maxima 141 161 obyvatel.

V 90. letech ale nastává problematické období v dějinách Valbřichu, neboť vedlejším účinkem ekonomické transformace byla deindustrializace města a masové zchudnutí jeho obyvatel. Poté co byly letech 1993–96 postupně uzavřeny všechny černouhelné doly, a současně padlo či omezilo svou činnost mnoho dalších podniků, se míra nezaměstnanosti dlouhodobě udržovala na dvouciferné úrovni a v roce 2003 dosáhla rekordních 32 %. Hojně medializovaným fenoménem se staly tzv. bídašachty (biedaszyby), místa nelegálního dobývání uhlí primitivními metodami pro vlastní potřebu a na prodej za nižší ceny než v legálních skladech. Strukturální krize starého průmyslu pokračovala i ve druhé dekádě 21. století (například v roce 2012 definitivně ukončila svou činnost porcelánka Wałbrzych a v roce 2016 strojírenské závody Wamag), nicméně byla částečně kompenzována zřízením speciální ekonomické zóny a výstavbou nového průmyslového parku na severovýchodním okraji města, kde se mj. nachází výrobní závod Toyoty. Zásadním problémem zůstává vylidňování, mezi lety 1991–2020 se počet obyvatel snížil o více než pětinu. Dnes se Valbřich ze všech těžkých ran osudu velmi rychle vzpamatovává a stává se zase místem příjemným pro pobyt obyvatel i jeho návštěvníků.

S prohlídkou historického centra jsme začali v paláci Albertiových (Pałac Albertich), kde se dnes nachází muzeum porcelánu (Muzeum Porcelany). Palác byl postavený pro bohatého valbřiškého měšťana J. Sonnabenda v letech 1801-03 v klasicistním stylu podle plánu architekta L. Niederräckera, žáka Carla Gottharda Langhanse, mimo jiného autora Braniborské brány v Berlíně. Jedná se o trojkřídlou stavbu na půdorysu písmene U s čestným dvorem, obráceným do ulice 1. května (1 Maja), jehož hlavní průčelí je zvýrazněno zdobným rizalitem, ukončeným frontonem s letopočtem MDCCCI, neseným dvěma páry polosloupů. Současný název pochází od pozdějších majitelů, rodiny Albertiových (založili první mechanickou tkalcovnu ve městě), neboť ho v roce 1834 koupil Gustav Alberti. V roce 1908 od jeho potomků palác koupil německý regionální spolek Altertumsverein für das Waldenburger Gebirgsland (Spolek pro starožitnosti valdenburské /valbřišské/ hornatiny) a zřídil v něm svoje muzeum. Když potom v roce 1926 koupilo dům město, otevřelo v něm Okresní regionální muzeum. V současné době se v muzeu nachází jedna z největších sbírek historického slezského porcelánu v Evropě, čítající na 30 000 exponátů. Kromě toho expozice nabízí i sbírku historického evropského porcelánu, ve které nemůže chybět třeba míšeňský nebo český porcelán, holandská fajáns či italská majolika. Ve sbírkách muzea je také kolekce polského malířství, v níž jsou mimo jiné obrazy Zdzisława Beksińského, Jerzyho Dudy-Gracze, Jerzyho Nowosielského a Franciszka Starowieyského. Některé výstavní prostory muzea jsou zařízeny ve stylu bývalého měšťanského sídla, kde sbírka porcelánu doplňuje sbírky historického nábytku a obrazů. Hned za palácem se nachází výrazná stavba evangelického kostela Spasitele (Kościół Zbawiciela) postavená v letech 1785-88 podle návrhu nám již známého autora Braniborské brány v Berlíně, Carla Gottharda Langhanse. Ten se obyvatelům města zavázal, že stavba bude tak kvalitní, že přetrvá 2 000 let. Postaven byl na místě malého staršího kostelíka z 18. století a do nové stavby byly přeneseny pouze původní varhany z roku 1746. Kostelní věž byla zvýšena na současných 62 metrů v letech 1862-65, v roce 2000 proběhla generální rekonstrukce. Halovému prostoru interiéru ve tvaru elipsy dominují dvě patra balkónových empor, nesoucích jónské sloupy, podpírající kupoli a původní, elegantní klasicistní křtitelnice, lustry a oltář, v kterém je zabudován velký kámen, kdysi sloužící valbřišským luteránům k tajným bohoslužbám v okolních lesích. Kostel nabízí 1200 míst k sezení, jejichž počet lze zvýšit vysunutím sedaček do středního prostoru. Cestou směrem na hlavní náměstí jsme minuli malý barokní poutní kostel Panny Marie Bolestné (Sanktuarium Matki Boskiej Bolesnej), nejstarší dochovanou svatyni ve městě. Postavený byl v letech 1714-18 na místě středověkého kostela ze 14. století, který byl vždy poutním kostelem, neboť se u něj nachází studna (dnes již vyschlá), spojená s legendou o založení města a zázračných účincích její vody. Objektem zbožné úcty je socha Piety z 15. století na hlavním oltáři. Když už jsme byli u těch kostelů, dorazili jsme i k tomu třetímu, hlavnímu katolickému kostelu Panny Marie Bolestné a sv. Andělů strážných (Kościół NMP Bolesnej i św. Aniołów Stróżów). Ten byl také postavený na místě staršího kostela (doloženého roku 1428 se zasvěcením sv. Michalovi) a to v letech 1899-1904 v pseudogotickém stylu z červených cihel jako jedno z posledních děl německého architekta působícího ve Slezsku, Alexise Langera. Jedná se současně o jeden z největších kostelů svídnické diecéze. Halová stavba na půdorysu latinského kříže měří na délku 60 metrů, na šířku 30 a křížová klenba je sklenuta ve výšce 22 metrů. Do jižní fasády byly zasazeny náhrobky rodiny Cetrysů z Kynšperka z 16. a 17. století, umístěné původně v podlaze starého kostela. Z něj pochází i kazatelna a křtitelnice. Od kostela jsme došli na hlavní historické náměstí, nazvané, jak jinak, než prostě Rynek. Má půdorys pravidelného čtverce, což dokládá plánované založení, ale většina domů, které ho obklopují, pochází až z 19. století. Mezi nimi lze objevit i několik budov starších, jako třeba barokní dům U kotvy (čp. 23) z roku 1799, dům U tří Atlantů z let 1791-93, dům U tří růží (čp. 22) z roku 1777 a dům čp. 3 z roku 1727, který je nejstarší stavbou na tomto valbřišském Rynku. V jeho středu stála mezi léty 1731 až 1853 barokní dřevěná stará radnice (Stary Ratusz), po jejímž zboření byla správa města přenesena na sousední náměstí. V roce 1996 pak byl Rynek upravený do současné podoby, kdy na něj byl také zásadně omezen vjezd aut. Za to polské kolegy chválím. S rozvojem města vzniklo nedaleko Magistrální náměstí (Plac Magistracki), na kterém byla v letech 1857-58 postavena nová radnice (Nowy Ratusz) v neogotickém slohu podle návrhu královského stavitele Hermanna Friedricha Wäsemanna, známého třeba jako autor tzv. Červené radnice v Berlíně. V letech 1902-03 byla radnice rozšířena o boční křídla podle projektu architekta Karla Grossera, čímž dostala svou současnou podobu. Doslova oázou klidu a zeleně je zalesněný bývalý Šibeniční vrch (Wzgórze Szubieniczne) známější dnes pod názvem Parková hora (Góra Parkowa). Je vysoký 502 m. n. m. a na jeho svazích byl již v roce 1907  založen městský park, dnes nesoucí název Sobieskiho park (Park im. Króla Jana III Sobieskiego). Přestože se nachází prakticky v centru Valbřichu, má vyloženě horský charakter. Ten podtrhuje i horská chata Harcówka na jihozápadním úbočí, z jejíž terasy se otevírají jedinečné výhledy na město i jeho okolí. Je to takový paradox, že se horská chata nachází přímo v srdci města. Myslím, že nikde nic podobného není k vidění. Chata byla postavena v letech 1908-11 a nesla název Schillerova bouda (Schillerbaude). Svůj dnešní název dostala v roce 1947, kdy ji získal Svaz polských harcerů (Związek Harcerstwa Polskiego), což je polská variace skautingu na stejných základech. Od roku 2019 je majitelem chaty společnost Mountain Spirit, která provedla rekonstrukci a modernizaci. Ve skvělé restauraci s vyhlídkou je k dostání výborná slezská i polská národní kuchyně. Naše poslední kroky ve Valbřichu vedly do městské části Bílý Kámen (Biały Kamień, dříve Weißstein) s areálem bývalého černouhelného dolu Julia. Ten byl otevřen v roce 1770 pod názvem Fuchs a uhlí se v něm těžilo do roku 1996 a to až z hloubky 611 metrů. V roce 2014 pak byl celý areál zpřístupněn jako Centrum vědy a umění Starý důl (Centrum Nauki i Sztuki Stara Kopalnia), které bylo o rok později zapsáno na soupis Evropského průmyslového dědictví (ERIH). Místo horníků tak dnes pod zem fárají skupiny zvídavých turistů. Ti nejprve zamíří do řetízkové šatny, kde se horníci převlékali do tak zvaných fáraček. Následuje těžní šachta s výtahem, který sloužil k dopravě osob i narubaného uhlí a současně se u něj demonstruje, co znamenaly jednotlivé varovné signály. Nedílnou součástí prohlídky areálu o celkové rozloze 4,5 hektaru je i muzeum, kde je například soustředěna veškerá technika, pomocí které se organizovaly důlní práce ze zemského povrchu. Jeho součástí je i výstava starých fotografií, zachycujících těžkou práci horníků v době před 100 lety, kdy byl ještě Valbřich součástí Německa. Bonusem pro návštěvníky je pak audioprůvodce v několika jazycích, včetně češtiny. Zajímavá je informace, že černouhelné doly ve Valbřichu vydaly ještě v 90. letech 20. století ročně až 800 000 tun kvalitního koksovatelného uhlí.

V areálu centra Starý důl (Stara Kopalnia) je také vynikající restaurace a možnost ubytování za velmi přijatelné ceny. Každopádně prostředí je dostatečně neobvyklé. Ocenili jsme to zejména večer, kdy se rozsvítilo nasvětlení důlních věží. Tímto jsme se s Valbřichem rozloučili a zítra se těšíme na cestu do Sovích hor s podzemními městy a továrnami, které zde Němci budovali za 2. světové války.