Cesty a památky

20. června 2022

Cestou ze Zalipia jsme se zastavili ještě v jedné významné technické památce, nacházející se ve městě Bochnia. Ta leží asi 40 kilometrů východně od Krakova na soutoku řek Babica a Raba, je to město velké zhruba jako Kolín. Zajímavý název města pochází od staroslovanského názvu boch pro označení bažiny nebo slatiniště, v minulosti se proslavilo jako středisko těžby soli. První důl na kamennou sůl byl otevřen v roce 1248 a nedlouho poté, v roce 1253, obdržela Bochnia městská práva od polského knížete Boleslava V. Stydlivého (Bolesław V Wstydliwy). Jeho ženou byla uherská princezna Kunegunda, kanonizovaná v roce 1999 papežem sv. Janem Pavlem II. jako svatá Kinga Polská. S Bochnií je spojena legenda o jejím prstenu. Když krakovský kníže Boleslav, požádal uherského krále Bélu o její ruku, princezna, která pohrdala světskými statky, požádala otce, aby jí místo zlata a cenností věnoval solný důl, který by mohla věnovat své budoucí vlasti. Uherský král se tomu podivil, ale obdaroval svou dceru nejbohatším solným dolem v Sedmihradsku ve městě Praid (dnes Rumunsko) v Marmarošské župě. Princezna se tam ihned vydala, hodila do šachty svůj zásnubní prsten s ametystem, a na cestu do nové vlasti si s sebou vzala nejzkušenější místní horníky a prospektory. Když potom přijeli do Krakova, nařídila jim, aby v okolí hledali sůl. Tu skutečně objevili v Bochni a v první hroudě vytěžené soli našli její prsten, který před tím vhodila do štoly v Praidu. Zajímavá je historie tohoto území od 18. století, kdy v rámci tak zvaného prvního dělení Polska připadlo v roce 1772 k habsburskému Rakouskému císařství (následně v roce 1795 polské království zcela zaniklo) a byla přiřazena k Haliči. Tento stav trval až do konce 1. světové války, kdy rakouské území, získané při dělení Polska, připadlo k novodobému polskému státu. K největšímu rozvoji města došlo po roce 1856, kdy byla dostavěna železnice Vídeň – Bohumín – Krakov – Bochnia, později prodloužená až do tehdy rovněž rakouského Lvova. My jsme ale do Bochni nepřijeli za historickými památkami, ale navštívit památku technickou, kterou je zdejší solný důl (Kopalnia soli). Jedná se o nejstarší solný důl v Polsku a jeden z nejstarších na světě, který byl v roce 2013 zapsán na seznam kulturního a přírodního dědictví UNESCO. Je to zajímavé, většina turistů zná pouze solný důl ve Wieliczce a Bochnia leží poněkud stranou jejich zájmu, přičemž jde o stejně významnou a v mnohém ohledu i zajímavější památku. Na turistu ze zahraničí jsme v Bochni nenarazili.

Oblast Bochni leží v západní části podkarpatských solných ložisek, jejichž stáří se odhaduje na cca 15 milionů let. Solné ložisko zde vzniklo v období miocénu (před asi 20 miliony let) po zániku moře Paratethis, které se vlivem klimatu stalo uzavřeným mořem s vysokým stupněm salinity a postupně zcela vyschlo. Mimochodem zasahovalo v té době i na území Česka. Sůl se zde získávala odpařováním ze solanky, která vyvěrala na zemský povrch, již v období neolitu (3 000 let před Kristem) a jako vzácné zboží se odsud dostávala k okolním kmenům na území střední a východní Evropy. Nejstarším dokumentem, který zmiňuje solivary, a tedy i výrobu soli tímto způsobem přímo v Bochni (Sal de Bochegna), je bula papeže Inocence II. z roku 1136. Jelikož produkce soli odpařováním nemohla pokrýt zvyšující se poptávku, nechal kníže Boleslav V. Stydlivý (Bolesław V Wstydliwy) provést několik zkušebních vrtů v blízkosti potoka Babica, jehož voda měla vysoký obsah soli. Tyto vrty se staly základem prvních dvou šachet Gazaris a Sutoris, ve kterých začala těžba ve velkém v roce 1251. Tento objev soli v Bochni je zaznamenán v dokumentech krakovské kapituly. Od počátku byly solné doly královským podnikem a přinášely do státní pokladny ohromné zisky. V roce 1368 vydal král Kazimír III. Veliký (Kazimierz III Wielki) zákoník upravující dobývání i prodej soli, která se v té době vyvážela do Ruska a sousedních států ve Střední Evropě, včetně Rakouska. Důl v té době zaměstnával 120 až 150 horníků, do roku 1518 se jejich počet zvýšil na 500 a otevřeny byly i další čtyři šachty. Sůl se v té době dobývala z hloubky až 300 metrů.

Kamenná sůl se zpočátku těžila výhradně tak, že se postupně odebíralo solné lože, takže jeho průběh určoval tvar a šířku důlního díla. V dole pochopitelně nebyla žádná ventilace a horníci trpěli kritickým nedostatkem kyslíku, často při práci omdlévali a zranili se pádem z dřevěných plošin. Nedostatek kyslíku také omezoval přístup ke světlu, protože bez čerstvého vzduchu kahany špatně hořely. Sůl se těžila ve formě buď solných válců o hmotnosti až 2 tuny, které bylo možno valit chodbami a pak na výšku vytáhnout svislou šachtou pomocí rumpálu nebo těžního stroje, nebo méně kvalitní hrubě drcené soli, případně solanky, které se na povrch vytahovaly v kožených pytlích. V dole také pracovali koně, ten poslední se jmenoval Kuba a svou službu ukončil v roce 1963. Nyní je po něm pojmenován důlní vlak, který vozí návštěvníky. Střelný prach se při ražení štol použil poprvé v roce 1709. V té době ale nastal celkový úpadek, který měl za následek ukončení těžby. Obnovena byla po připojení Bochni k Rakousku, když sem přišel v roce 1785 jako ředitel rakouský důlní inženýr Dionizy Stanetti (1747 – 1824). Ten řídil zdejší důl téměř 40 let, během kterých zavedl řadu změn včetně účinného systému odvětrávání a přívodu vzduchu do míst, kde byla práce horníků dosud značně ztížena nebo dokonce znemožněna kvůli velmi špatnému zásobování kyslíkem. Zásluhy Dionizyho Stanettiho o solný důl Bochnia ocenil rakouský císař František I., který mu v roce 1816 udělil šlechtický titul s predikátem z Falkenfelsu (Sokolí skály). V průběhu druhé poloviny 20. století dosáhl důl v Bochni hloubky 468 metrů (16. podzemního patra) a došlo k postupnému vytěžení zdejšího ložiska. Pro nerentabilitu byla proto v roce 1990 průmyslová těžba ukončena a důl se pomalu přeměnil na turistické a léčebné zařízení. V podzemí je stálá teplota vzduchu v rozmezí 15 – 18 °C, celková délka prohlídkové trasy je 3 kilometry a zabere 3 hodiny. Určitě nebude na závadu, když se naučíte pozdrav Szczęść Boże [ščešč bože], který je obdobou českého Zdař Bůh, tedy tradiční hornický pozdrav, protože všechny výpravy v podzemí se tímto pozdravem při potkání pozdraví.

Prohlídku zahajujeme jízdou hornickým výtahem (rychlost kabiny je 15 km/hodinu) vedoucím šachtou Campi [kampi] (z italštiny, znamená pole), která byla zprovozněna již na počátku 16. století. Dosáhla hloubky 343 metrů, my ale sjíždíme jen na čtvrté patro s názvem August (pojmenované bylo podle polského krále Zikmunda II. Augusta, posledního Jagellonce, žil 1520 - 1572) v hloubce 212 metrů. Je hlavní dopravní tepnou celého dolu a propojuje všechny stávající vertikální šachty. Na délku měří 3 kilometry a vede ve směru východ – západ. První část této chodby vznikla v letech 1723-43 podle projektu německého geologa Johanna Gottfrieda Borlacha, který se zasloužil o uspořádání komunikačních prostor a jejich vyrovnání tak, aby umožňovaly bezpečný a rychlý přesun podzemím. Nedaleko východu z výtahu u vyústění šachty Campi je nástupní zastávka podzemní železnicí Kuba (pojmenované po posledním koňovi, který v dolech pracoval do roku 1963). Provoz na zajišťuje bateriová lokomotiva typu Ldag 05, která táhne šest vagónů a přepravuje návštěvníky k 1000 metrů vzdálenému vyústění šachty Sutoris v hloubce 177 metrů. Rychlost vláčku je maximálně 10 km/hodinu a uveze až 60 cestujících. Průvodce s úsměvem dodává, že jelikož trasa vláčku vede přesně pod historickým centrem města Bochnia, je to takové jejich metro, které fungovalo dávno před tím, než se ve Varšavě otevřela první linka podzemní dráhy. Velkou zajímavostí je, že železnice protíná kapli sv. Kingy Polské, která je tak jediným svatostánkem na světě, kterým prochází železniční trať. Přímo před oltářem je pak jediná mezilehlá zastávka železničky, kde mohou návštěvníci do vláčku nastoupit či z něj vystoupit. Přestože v dole je několik různých kaplí a oltářů, které si horníci vysekali v soli, kaple sv. Kingy Polské je z nich největší. Určit její stáří přesně nelze, pochází pravděpodobně z 18. století. Jediná datace je na pěkně provedené kazatelně vytesané ze soli v roce 1922. Na hlavním oltáři je sv. Barbora a sv. Kinga Polská, stěny zdobí šest solných soch světců z 19. století. Představují sv. Kingu Polskou, sv. Jana Nepomuckého, sv. Stanislava, sv. Tomáše Akvinského, sv. Mikuláše a sv. Alžbětu Durinskou. Z roku 1921 je betlém, kde sníh je imitován bílou solí. Krom toho je v soli vytesána pamětní deska obětem požáru v roce 1875 a velké sochy se soli představující polského krále Kazimíra III. Velikého a papeže sv. Jana Pavla II., obě od jednoho z bývalých horníků z roku 2018. Na úrovni pátého patra s názvem Lobkowicz (pojmenovaném po české šlechtické rodině), na které sestupujeme po 300 schodech, se v hloubce 250 metrů pod povrchem nachází největší důlní komora bochnianského dolu. Jmenuje se Ważyn (pojmenována byla podle Andreje Ważyńského, správce dolu v 17. století). Její rozměry i využití jsou opravdu velkolepé, však také vznikala po dobu téměř 300 let od roku 1697 do 50. let 20. století a dnes představují jeden z největších podzemních prostor na světě. Její plocha činí 2 500 m² a rozměry 255 metrů na délku, 15 metrů na šířku a 7,5 metru na výšku. Není se tak čemu divit, že může současně sloužit jako fotbalové hřiště, banketní sál, bar ale i ložnice pro několik desítek lidí, kteří chtějí využít léčebného vzduchu prosyceného solí o stálé vlhkosti 70 %. Jako podzemní sanatorium byla komora Ważyn využívána již od roku 1984. Spojovacími chodbami pak procházíme kolem stáje z doby před rokem 1771, která byla zřízena pro pobyt koní, kteří v dole pracovali. Smutným příběhem je to, že kůň, který žil v dole se již nikdy nepodíval na zemský povrch, neboť by od slunečního světla oslepl. V bývalé stáji je dochována část původního vybavení. O kus dál je solí úplně obalené dřevěné kolo, které sloužilo k čerpání solanky. Byla to příšerná a podřadná práce, vykonávaná za trest. Horník otáčením kola byl v neustálém kontaktu s vodou nasáklou solí, která se mu zadírala do kůže. Soli je ve vodě tolik, že ze tří litrů solanky se v solivaru získal 1 kilogram čisté soli. Sochy ze soli zpodobňují další dvě důležité důlní profese. Vozáky, kteří vyváželi horninu nebo zašpiněnou sůl k vrátkům (hašplům), kterými se vytahovala na povrch, a nosiče, jejichž úkolem bylo vynášet na povrch čistou sůl. V 15. století musel nosič vynosit během jedné desetihodinové směny 40 kilogramů soli. Za svou práci nedostával během pěti dnů zaplaceno, šestý sen si mohl pro sebe narubat sůl, kterou si odnesl jako deputát a mohl ji svobodně prodávat. Vyvrcholením prohlídky pak byla plavba štolou č. 81 v hloubce 234 metrů pod zemí, zatopenou solankou. Plavba měří 150 metrů a proplujete ji tam a zpět štolou vyraženou v 19. století. Hloubka solanky je 70 cm, a protože je to plavba po slané vodě, podléhá standardům pro mořskou přepravu. Baltské moře je odsud vzdálené 600 kilometrů a hladina tohoto podzemního jezera je 15 metrů pod úrovní jeho hladiny.

Po vylodění následovala už jen cesta zpět na stanici vláčku Sutoris, odkud se vracíme k důlnímu výtahu u šachty Campi [kampi]. Cestou jsme profrčeli podzemní kaplí sv. Kingy Polské a vracíme se na zemský povrch. Ještě než jsme zcela opustili areál muzea, navštěvujeme v samostatném sále vystavený parní stroj z roku 1909, vyrobený v Německu. Do Bochni byl přivezený a instalovaný v roce 1929 a až do roku 1996 sloužil na pohon výtahů pro horníky a přepravek se solí ve štole Campi [campi]. Naráz mohl vyzdvihnout 4,5 tuny nákladu díky páře o teplotě 250 °C a tlaku až 8 atmosfér. V roce 2006 byl stroj restaurován a prohlášen za technickou památku Malopolska.

Z Bochni odjíždíme v podvečer do Krakova, kde nás čeká poslední noc a zítra již odjíždíme domů. Návštěvou solného dolu v Bochni končí naše letošní dovolená v Polsku, která byla nabita neskutečným množstvím zážitků. Odjíždíme spokojeni, všechno vycházelo jak na drátku, Poláci se opět ukázali být jako přátelští a milí lidé. Opět se potvrzuje, jaká je škoda, že jsme Polsko neobjevili mnohem dřív. Tak Do widzenia!