Cesty a památky

14. června 2022

Náš dnešní program v Sovích horách (Góry Sowie) jsme začali u Bystřické přehrady (Jezioro Bystrzyckie, též Jezioro Lubachowskie). Jedná se o přehradu v soutěsce řeky Bystřice (Bystrzyca), postavenou v letech 1911-14, jejímž napuštěním byla ztopena původně hornická vesnice Schlesiertal (Slezská Dolina). Důvodem její výstavby byly časté záplavy a tedy potřeba regulovat průtok Bystřice. Délka hráze činí 230 metrů, její výška 44 metry, zadržuje asi 8 milionů m³ vody a zaujímá rozlohu 0,5 km² (50 ha). V nejširším místě je široké 480 metrů. Od roku 2015 je možné se v jezeře koupat, do té doby to bylo přísně zakázáno. Všechny informace lze pohodlně získat v Turistickém informačním centru (Centrum obsługi ruchu turystycznego/CORT), které bylo na břehu jezera otevřené v roce 2020. Jeho hlavním lákadlem je mimo poskytovaní služeb turistického charakteru, velké akvárium vysoké 2,3 metry a s objemem vody 30 000 litrů. Ve vodě můžete prohlédnout pokojně plovoucí sladkovodní ryby, žijící v jezeře, jako kapra obecného (karp), sumce velkého (Sum pospolity), karase stříbřitého (karaś srebrzysty), amura bílého (amur biały), lína obecného (lin), perlína ostrobřichého (wzdręga) nebo plotici obecnou (płoć). Nedaleko CORT je přes jeden ze zálivů jezera nová moderní lávka dlouhá 126 metrů, otevřená v srpnu roku 2019. Složená je ze 49 betonových desek a nahradila starší lávku z roku 1968, postavenou původně pro zkrácení cesty místních obyvatel při cestě do již zaniklé sklárny. Říká se o ní, že je „multimediální“, protože kromě výhledu na jezero nebo hrad Grodno nad ním, rozpoznává i ptačí zpěv. V okolí se totiž vyskytuje velké množství ptáků, a pokud senzory zachytí jejich zpěv, na obrazovce se objeví jméno pěvce, který ho vydává.

Naše další cesta vede do dvou z objektů tajného projektu nacistického Německa, povařovaného za jednu z největších záhad třetí říše, s kódovým označením Riese (Obr). Jeho autorem byl architekt, ministr zbrojního a válečného průmyslu nacistického Německa Albert Speer, realizaci pak zajišťovaly v letech 1943-45 Slezská průmyslová společnost a paramilitární jednotka Todt (Organisation Todt, zkratka OT) pod stavebním dozorem německého inženýra Anthona Dolmusse. Projekt byl rozdělen na sedm míst, a to samostatně hrad Książ a dále v Sovích horách (německy Eulengebirge) Osówka, Rzeczka (Walim), Włodarz, Gontowa, Sobonia a Jugowice Górne, z nichž první čtyři jmenované jsou dnes přístupné pro veřejnost. Komplex Gontowa u obce Ludwikowice Kłodzkie se skládá ze dvou skupin objektů včetně zatopeného uhelného dolu Wacław a několika objektů bývalé továrny na výrobu zbraní. Další neprobádaná místa stále čekají na podrobný průzkum. Na stavbě projektu pracovalo až třicet tisíc lidí z koncentračního tábora v Groß Rosen (dnes Rogoźnica) nepřetržitě dvacet čtyři hodiny denně se střídáním po 12 hodinových směnách. Přestože bylo prostavěno za více než neuvěřitelných 150 miliard marek, ani jeden z objektů nebyl nikdy dokončen, na konci války se nacházely v různých stádiích rozpracovanosti (v květnu roku 1945 bylo vylámáno zhruba 20 km podzemních chodeb). Ve zdejším nepřístupném terénu špatně živení a ošacení vězni káceli stromy, stavěli cesty, mosty, odvodňovací kanály, nádrže na vodu, sklady a odpadní systémy. V podzemí pak budovali nejdůležitější části tajného komplexu. Úmrtnost při jeho výstavbě byla vysoká, nejen kvůli otrocké práci, ale i opakovaným epidemiím, mimo jiné tyfu. Celkem zde zemřelo na 5 000 vězňů, převážně židovského původu. Uvádí se, že průměrná doba přežití během těžké práce činila 4 měsíce. Protože se nedochovala žádná dokumentace, není dnes zcela jasné, k čemu měl celý komplex sloužit. Lze předpokládat, že zde chtěli nacisté vystavět obrovské podzemní město určené mimo jiné pro své laboratorní experimenty (včetně výroby atomové zbraně) a zbrojní výrobu. Celý komplex Riese (Obr) měl pojmout až dvacet tisíc lidí, jimž měly pohodlný život pod zemí zajišťovat klimatizační jednotky, zásoby jídla nebo nádrže s pitnou vodou. Současně to tedy měl být úkryt pro nejdůležitější osoby třetí říše (Hitlerův hlavní stan na hradě Książ, tak zvaný Führerhauptquartier), které mohly v bezpečí podzemí přečkat útok chystanými zbraněmi hromadného ničení.

Podzemí hradu Książ jsme již navštívili při naší první návštěvě Dolního Slezska vůbec, v roce 2014. Nyní se vydáme do podzemního města Osuvka (Osówka) v Hlušici (Głuszyca, německy do roku 1946 Wüstegiersdorf) a do štol Říčka (Rzeczka) ve Valimi (Walim, německy do roku 1946 Wüstewaltersdorf).

Podzemní město Osuvka (Osówka)

Podzemní komplex, nacházející se uvnitř hory Osówka (715 m. n. m.), tvoří tři patra tunelů o celkové délce 1 750 m a několik podzemních sálů, které mají na výšku až 8 metrů, vyhloubených v tvrdých rulových skalách. Přestože se nedochovaly žádné dokumenty o účelu stavby, podle ohromných proporcí vykopaných prostor se mělo jednat o hlavní místo celého komplexu, které mělo i svou vlastní elektrárnu. S podzemím byl okolní svět spojen kolmou šachtou o hloubce 47 metrů, v současné době je to uměle prokopaná přístupová chodba, do které je vchod pro návštěvníky vyražen ve výšce 591 m. n. m. Práce zde probíhaly od konce roku 1943 a definitivně byly ukončeny po necelém roce a půl na přelomu února a března 1945, kdy se Rudá armáda dostala až k Sovím horám. Všichni vězni byli tehdy spěšně deportováni do Mauthausenu, a protože se někteří z nich dožili i konce války, mohli podat svědectví o tom, jak s nimi bylo při budování tohoto Hitlerova snu zacházeno. Všichni sem byli deportováni z koncentračního tábora v Groß Rosen (dnes Rogoźnica), zde bydleli v dřevěných barákách na povrchu a střídali se ve směnách po 12 hodinách. Hlídali je dozorci a vojáci SS, kteří bydleli v nově postavené vesnici u úpatí hory v v Hlušici (Głuszyca, německy do roku 1946 Wüstegiersdorf). Odtamtud sem byla rovněž vystavěna v roce 1944 úzkorozchodná trať pro návoz a odvoz materiálu. Na povrchu také byla vlastní betonárka, odkud se beton do podzemí spouštěl šachtami ve skále, ovšem jen 7 % chodeb stihli nakonec vybetonovat. V podzemí je stálá teplota 8 °C, takže v plánu bylo vybudovat systém klimatizací, která by celé podzemí vyhřívala. Budovalo se ale i na povrchu, kde se dochovaly dvě velké stavby, nazvané kasino a rozvodna. V podzemí jsou různé prostory, některé z nich měly sloužit evidentně k ubytování nebo jako velké prostory pro shromažďování lidí (typu koncertní sály), jiné mají technický charakter a měly být zřejmě určené k výrobě. Na konci války Němci pracovali na vývoji super tajné zbraně, nejspíše atomové bombě, také letadla na principu UFO. Je možné, že zde měly být i tajné laboratoře.

Od konce války se jednalo o uzavřený vojenský objekt, a to až do roku 1996. O jeho existenci se sice vědělo, ale žádné informace nebyly oficiálně dostupné, zčásti také proto, že Němci archiv dokumentů k těmto stavbám stačili zničit a němečtí civilisté z okolí byli po válce odsunuti. Možná že to bylo i absence relevantních dokumentů, která nechala vzniknout řadě legend, přežívajících dodnes. K těm nejznámějším patří, že dosud neobjevené chodby ukrývají ztracenou jantarovou komnatu z Petrohradu (po válce zde po ní pátrali odborníci ze Sovětského svazu) nebo tak zvaný zlatý vlak, odvážející koncem války shromážděné poklady z nedaleké Vratislavi do západních částí Německa. Po roce 1996 bylo postupně zpřístupněno 1500 metrů chodeb v podzemí, které je možno navštívit pod marketingovým názvem Tajemné podzemní město Osuvka (Tajemnicze podziemne miasto Osówka).

Valimské štoly (Walimskie sztolnie)

Nejmenší komplex v Sovích horách byl vybudován uvnitř Ostré hory (Góra Ostra) s nadmořskou výškou 653 metry na rozhraní vesnice Říčka (Rzeczka) a města Valterov (Walim). Vchod je v těsném údolí říčky Walimky ve výšce 520 metrů nad mořem. Kompolex tvoří tři rovnoběžné tunely (Rzeczka 1, 2, 3) vzdálené od sebe 40 a 50 metrů, spojené v zadní části propojovacími chodbami; například ta, která spojuje štoly I a II, je dlouhá 32 metrů a vysoká 6 metrů a chodba spojující štoly I a III měří 80 metrů, je široká 8 metrů a vysoká 10 metrů. Celkem zde bylo vyhloubeno 500 metrů chodeb s plochou 2 500 m² o objemu 14 000 m³, betonem jich bylo vyztuženo jen asi 11 %. Zpočátku byl komplex zamýšlen jako sídlo štábu a protiletecký kryt pro hlavní pohlaváry třetí říše, s blížícím se koncem války sem byla přesunuta továrna na výrobu zbraní. K rozběhnutí výroby ale již nikdy nedošlo, protože na počátku března 1945 sem dorazila Rudá armáda. Na konci války došlo ke zničení většiny staveb na povrchu a objekt byl uzavřen do roku 1994. Z nadzemních částí objektu se mnoho nedochovalo. Patrné jsou jen stopy po úzkorozchodné železnici, která vedla od tunelů směrem k obci Říčka, takže spojovala staveniště se skladištěm hlušiny a vodní pilou, která dodávala dřevo na stavbu. Na úrovni dolního zděného mostu se dodnes zachovaly betonové patky připravené pro lávku nebo most od silnice spojující Valim s Říčkou (dnes je na místě kovový most Bailey). Mezi vchody štol II a III jsou základy staveb, které mohly sloužit jako úložiště pro zvedací vozíky nebo kompresory a podstavec pro sloup vysokého vedení. Na pravém břehu řeky se zachovaly stopy základů velkých hospodářských budov, v jedné z nich byla umístěna stavební kancelář. Nad nimi byla kovárna (nyní rekreační dům). Ke komplexu patřila i velká telefonní ústředna v Říčce, která se zachovala dodnes.

Po nezbytných úpravách byl objekt v lednu 1995 zpřístupněn pro veřejnost a dnes ho spravuje Centrum kultury a turistiky ve Walimu (Centrum Kultury i Turystyki w Walimiu). Prohlídka s průvodcem trvá asi jednu hodinu, uvnitř jsou zajímavé expozice a také největší sál celého projektu Riese (Obr) o rozměru 110 x 10 x 15 metrů. Stálá teplota se pohybuje v rozmezí 5 až 7 °C.

Po prohlídce Valimských štol končíme náš pobyt v Dolnoslezském vojvodství a přemísťujeme se do Opolského vojvodství, nocovat na zámek Mošna.