Cesty a památky

11. - 12. června 2022

Naše letošní putování jižním Polskem jsme zahájili na Dolním Slezsku na zámku v Lomnici (polsky Łomnica, do roku 1946 Lomnitz). Jsme tu již po třetí a tohle místo máme opravdu rádi. Letos poprvé zde ale budeme i spát, takže si tu užijeme „zámeckou noc“. V Lomnici je komplex staveb, jejichž oprava byla dokončena v roce 2018. Zahrnuje nejenom vlastní zámek (zvaný Velký palác) a samostatně stojící Malý palác (zvaný Vdovský dům - Dom Wdowy) ale i nádherný historický park, přilehlý hospodářský dvůr se špýchary, stájemi, stodolami a zámeckou užitkovou zahradou a v neposlední řadě i protestantskou modlitebnu (Dom Modlitwy) zvanou Bethaus.

Nejstarší zprávy o vsi na soutoku říčky Lomnice a Bobru pochází z roku 1366, kdy se jako její majitel vzpomíná Hans von Schilde. V roce 1391 získal zdejší zboží Jan ze Zejdlic (Hans von Zedlitz) a dalších 300 let byla v majetku tohoto významného slezského rodu. Za Zejdliců vznikl zdejší hospodářský dvůr, rodina ale sídlila na tvrzi a později zámku v sousedním Schildau (dnes Wojanów). Když se pak v roce 1654 Anna Elizabeta ze Zejdlic vdala za podplukovníka rakouských císařských vojsk Matyáše Thomagniniho, byla Lomnice vyčleněna jako samostatné panství. V té době zde také vznikl malý zámeček, přestavěný v letech 1705-20 na barokní zámek podle projektu architekta Martina Frantze z Tallinu, který je rovněž autorem kostela Milosti v Jelení Hoře. V roce 1738 koupil na základě souhlasu císaře Karla VI. Habsburského zámek i s panstvím bohatý jelenohorský měšťan a obchodník Christian Mentzel. Císař mu tehdy nabídl indigenát (šlechtictví), ale on upřímně poděkoval a zůstal v měšťanském stavu, protože byl velmi hrdý na to, že do něj patří. Jeho potomkům patřil zámek do roku 1811, kdy ho koupil další obchodník Johann Georg Flach ze Schmiedebergu (dnes Kowary). Po jeho smrti v roce 1828 prodala vdova zámek baronovi Janu Bedřichovi Moritzovi (rodina získala titul českých baronů - böhmischer Freiherrenstand – v roce 1730), kterému patřil do roku 1835. Tehdy se stal novým majitelem Karl Gustav Ernst von Küster, pruský velvyslanec u sicilského dvora a zplnomocněný ministr. Ten nechal zámek v letech 1838-40 přestavět do současné klasicistní podoby podle projektu Alberta Tollberga – dvorního architekta Schaffgotschů ze Slezských Teplic. V rodině Küsterů pak tento majetek zůstal až do konce druhé světové války, poslední majitelkou byla Constanze von Küster, rozená von Schweinichen. Po roce 1945 bylo v zabaveném zámku umístěno nejprve středisko zemědělského poradenství a poté základní škola. Jelikož se ale neinvestovalo do oprav, objekt postupně chátral, až musel být v roce 1977 s ohledem na špatný technický stav, který ohrožoval bezpečnost žáků, uzavřen. V následujících letech se proměnil ve zříceninu. To se změnilo až v roce 1991, kdy zdevastovaný majetek koupil zpět do majetku rodiny vnuk poslední majitelky Ulrich von Küster a se svou tehdejší přítelkyní Elisabethou Freiin-Ebner von Eschenbach (v té době ještě jako studenti) se pustil do jeho záchrany. Dnes jsou manželé Ulrich a Elizabetha von Küster dobrými anděly celého areálu a je jen paradoxem doby, že si museli svůj zabavený majetek koupit, aby ho mohli opravit. Takhle se točí kola ději v postsovětském prostoru (proto již nikdy více).

Vlastní zámek (velký palác) je trojpodlažní bloková stavba téměř čtvercového půdorysu, zvýrazněná v jihozápadním průčelí mohutnými rizality, připomínajícími věže, zastřešenými zploštělými báněmi, mezi kterými je hlavní vchod, rámovaný balkónem neseným dvěma sloupy. Uvnitř je expozice, připomínající tři století jeho využití, koncipovaná rovněž jako rodinné muzeum rodiny Küsterů (Od Vesuvu po Sněžku, s ohledem na sicilské působení prvního majitele z tohoto rodu). Přístupná jsou dvě obytná patra a sklepení s hospodářským zázemím (kuchyně, lednice s podzemním pramenem atd.). Specialitou je i jedna místnost upravená na školní třídu z dob socialismu, připomínající využití zámku ve 2. pol. 20. století. Prohlídka zámku je možná s průvodcem nebo s elektronickou aplikací ve vlastním smartfonu či zapůjčeném tabletu, která návštěvníkům zprostředkuje interaktivní zážitek (prohlídka zámku se tak může protáhnout až na 3 hodiny).

V letech 1803-4 nechal Christian Gottfried Mentzel postavit v jihovýchodním sousedství zámku druhý palác, zvaný Vdovský dům (Witwenhaus). Jak už napovídá samotný název, určený byl pro pobyt ovdovělých žen patřících k rodině, které neměly po smrti manžela dostatek prostředků na slušné živobytí. Jde o obdélný dvoupatrový klasicistní dům s valbovou střechou, na severní a jižní straně s vyššími rizality. Interiér se skládá ze dvou křídel s průchozí halou v ose. Po roce 1945 zde byly zřízeny obecní byty, které nakonec musely být pro zanedbanou údržbu a tím nevyhovující podmínky v 80. letech 20. století vyklizeny. Při obnově polozřícené budovy současnými majiteli v letech 1995-8 byla ve velkém sále v přízemí objevena a renovována část nástěnných maleb z počátku 19. století. Dnes slouží vdovský dům jako stylový hotel a právě tady jsme se ubytovali a také se setkali s našimi přáteli z Valbřichu, Dorotkou a Gřeškekm.

Oba paláce obklopuje park, založený ještě v 18. století, který byl v roce 1835 přestavěn na krajinný park s rozlohou asi 9 ha podle návrhu zahradního architekta Petera Josepha Lenného. Po roce 1945 park, stejně jako místní zámky zpustl, a v jeho areálu byla zřízena skládka. V letech 1996 až 2005 proběhlá náročná rehabilitace celého prostoru, stromy byly ošetřeny a doplněny a park je opět jedním z nejhezčích přírodních parků anglického typu v celém údolí. Zajímavostí je to, že dnes tvoří jeden celek s vedlejším parkem, který patří k zámku ve Wojanowě. V jihozápadním cípu parku byla v roce 2020 otevřena po rozsáhlé rekonstrukci evangelická modlitebna (Dom Modlitwy) z roku 1748, jejíž dochované části sem byly přeneseny v roce 2008 z nedalekého města Rząśnik (do roku 1946 Schönwaldau). Tam byl po roce 1945 kostel používán jako prodejna hospodářských potřeb, později byl již jako ruina prodán do soukromých rukou a hrozilo mu zboření, k čemuž naštěstí nedošlo. Jedná se o poslední z přibližně 200 bezvěžových hrázděných evangelických modliteben, které tehdy vznikly na základě dekretu krále Bedřicha (Fridricha II.) Velikého v tehdejším pruském Slezku.

K zámkům s parkem přiléhá od severu v letech 2007-18 opravený hospodářský dvůr (Folwark Łomnicky) z 18. století, který dnes slouží jako zázemí pro návštěvníky se dvěma restauracemi (Stará stáj a Zámecká restaurace) a obchodů, kde si lze zakoupit nejrůznější výrobky regionální produkce (pekárna, lněné produkty, med, zavařeniny, marmelády atd.). Určitě doporučujeme zastavit se v restauraci Stará stáj (Stara Stajnia) na typických polských pokrmech uvařených z vlastní produkce jak živočišné, tak rostlinné.

Zámecký areál se již nachází v hranicích přírodního parku Janovické rudohoří (Rudawski Park Krajobrazowy), který byl vyhlášen v roce 1989. Jedná se o malebné pohoří, které je nejvýchodnější částí Krkonošské oblasti, kdysi dokonce považované za součást Krkonoš. Hlavní hřeben se táhne v délce 16 kilometrů severojižním směrem od Velkých Janovic (Janowice Wielkie), podle kterých se dnes pohoří jmenuje Janovické rudohoří (Rudawy Janowickie), do roku 1945 nazývané Landeshuter Kamm podle města Kamenná Hora (Kamienna Góra, do roku 1945 Landeshut in Schlesien), až po Kovarský průsmyk (Przełęcz Kowarska), který ho ve výšce 727 metrů nad mořem odděluje právě od Krkonoš. Nejvyšší horou je Skalnik, vysoký 945 metrů. Protože pohoří je tvořeno tvrdou žulou, po Vysokých Tatrách se jedná o druhé nejoblíbenější horolezecké území v Polsku.

Naše první túra vedla z Velkých Janovic (Janowice Wielkie) na hrad Bolčuv (Bolczów). Je to sice jenom 2,5 km, ale výstup z 380 metrů k hradu, který je na skalní terase Suché hory ve výšce 580 metrů. Tedy hezkých 200 výškových metrů. Cesta ale vedla příjemným údolím potoka Janówka a to hlavní stoupání bylo až v závěru, doprovázené řadou zajímavých skal. Hrad Bolczów (Bolčuv) byl postaven v roce 1375 Clerieusem Bolczem, hofmistrem svídnicko-javorského knížete Boleslava II. Malého (Bolko II Mały). Současný název hradu byl kodifikován v roce 1950, ve středověkých listinách se jmenoval Baulzen nebo Boulczenstein. Záhy po dokončení se stal jeho majitelem český velmož a starosta Kladska Půta z Častolovic († 1397), po jehož smrti se vystřídala řada majitelů. Ve 20. letech 15. století hrad patřil Hermanovi Cetrysovi, který byl příznivec husitství, proto k hradu přitáhlo v roce 1433 svídnické vojsko, zastupující zájmy vratislavského biskupa, které hrad dobylo a pobořilo. Do konce století nejsou pak o hradu žádné zprávy, takže nejspíš byl neobyvatelný. V roce 1512 získal zdejší panství báňský úředník Hans Dippold von Burghaus, který spoléhal na to, že v okolních horách najde ložiska zlata a stříbra. Na ochranu prospektorů nechal opravit hrad a zmodernizoval jeho opevnění. Jelikož objevená naleziště nepřinášela očekávané zisky, v roce 1537 prodal hrad rytíři Františkovi z Rybnice (Franz von Reibnitz), hejtmanovi křížovnického řádu ve Slezsku. Za jeho vlády byl hrad opět rozšířen, mimo jiné byla postavena kamenná zeď, vyčnívající před věž brány, bašta, suchý příkop a hradby byly upraveny pro dělostřelecké zbraně. V roce 1608 se hrad dostal do majetku Daniela Schaffgotsche, který provedl další modernizaci opevnění. V noci z 5. na 6. prosince 1645 hrad podpálili Švédové a od těch dob je ve zříceninách. Obnovený zájem o ruiny přinesla až polovina 19. století, kdy sem v rámci zájmu o romantismus mířily vycházky pruské královské rodiny (hrad například navštívil i král Fridrich Vilém III.). Proto nechal hrabě Vilém Stolberg-Wernigerode († 1898), sídlící na zámku ve Velkých Janovicích, v roce 1848 ruiny vyčistit a upravit celý areál do stavu, který umožní jejich bezpečnou návštěvu. V rámci těchto prací byly některé zdi zpevněny a jiné rekonstruovány, byla vyčištěna studna na nádvoří, postaveny dřevěné schody, verandy a na nádvoří byl vybudován hostinec v tehdy velmi módním švýcarském stylu. Po roce 1946 hostinec zanikl. Kromě velkých zbytků opevnění a obytných budov nabízí zříceniny hradu nádhernou vyhlídku z vrcholů skal, přístupných vytesanými schodišti. Je vidět hlavní krkonošský hřeben s nedalekou Sněžkou (vzdálenou jen 18 km) a hlavně větší část Janovického rudohoří s jejich částí Sokolí hory a také část Jelenohorské kotliny.

A právě Sokolí hory (Góry Sokole) jsou naším dalším cílem. Po zelené turistické značce zvané Stezka piastovských hradů (Szlak Zamków Piastovských) je to jen 5 kilometrů k dřevěné turistické chatě Švýcarka (Szwajcarka) ve výšce 520 metrů nad mořem. Ta je do Sokolích hor ideálním východiskem. Chata byla postavena v roce 1823 bratrem pruského krále, Fridrichem Vilémem Karlem Pruským, na památku jeho první (zesnulé) manželky podle vzoru domů Bernské vysočiny a je dnes jedinou původní celodřevěnou chatou v celých polských Sudetech. Od roku 1950 patří turistické organizaci PTTK (Polskie Towarzystwo Turystyczno–Krajoznawczne) a slouží jako ubytovna a restaurace. Sokolí hory (dříve německy Falkenberge) je nevelký horský masív na severozápadním okraji Janovického rudohoří, sousedí na severu s Kačavskými horami (Góry Kaczawskie), na západě s Jelenohorskou kotlinou a na jihu s Karpnickou vrchovinou. Hory jsou tvořené krkonošskou žulou, protkanou aplitovými a křemennými žílami. Nejvýraznějšími vrcholy jsou kužely Sokolíku a Křížové hory, které připomínají ženská ňadra, někdy se jim proto říká „ňadra Brigitte Bardot“ nebo se obecně vesele pohoří přezdívá „Cycengebirge“. Po chvíli chůze přicházíme k 20 metrů vysokým Husitským skalám (Husyckie skały) ve výšce 545 m. n. m., které jsou moc hezkou vyhlídkou do Jelenohorské kotliny a na blízký Sokolik. Název vyhlídky se váže k pověsti, podle které zde v noci z 11. na 12. srpna 1434 zemřelo mnoho husitských obránců blízkého hradu Sokolec, kteří když prchali, spletli si cestu a spadli zde i s koňmi do propasti. Odsud lze vystoupat na velmi atraktivní skalní kužel Sokolik (642 m. n. m), jehož vyhlídková plošina je přístupná soustavou železných žebříků a schodů, které zde v roce 1885 nainstaloval německý turistický spolek Riesengebirgsverein. Protože tam ale bylo strašných lidí a cesta po těch žebřících by byla velmi otravná a dlouhá (ale mrzelo nás to), rozhodli jsme se vystoupit jenom na Křížovou horu (Krzyżna Góra), která je svou výškou 654 m. n. m. nejvyšším bodem Sokolích hor. Cestou míjíme u podnoží vrcholového skaliska skromné pozůstatky hradu Sokolec (zamek Sokolec), který zde byl ve výšce 630 metrů postavený před rokem 1372, kdy je poprvé písemně doložený jako majetek nám již dobře známého zakladatele hradu Bolczów, Clerieuse Bolcza. Po roce 1406 byl majitelem hradu Jan Cetrys, za něhož se stal hrad husitskou pevností. Ta byla vyvrácena v srpnu roku 1434 svídnickým vojskem a prchající husité skončili neslavně v propasti pod Husitskými skálami opodál. Ke zničení hradu došlo v roce 1475 během bojů mezi Jiřím z Poděbrad a Matyášem Korvínem. Od hradu následuje poměrně náročný výstup na vlastní vrchol, zajištěný celou řadou technických zařízení, jako řetězy, stupačky nebo železné schody. Nahoře se nachází sedmimetrový kovový kříž, který zde nechala v roce 1830 vztyčit Marie Anna Hesensko-Homburská k výročí narozenin jejího muže, Fridricha Viléma Karla Pruského. Na kříži je německý nápis Požehnání křížem pro Viléma, jeho potomky a celé údolí. Z Křížové hory s neuvěřitelným výhledem na Karpniky (kde Anna s Vilémem žili na zámku) a celé Krkonoše se vracíme ke Švýcárce a tuto část rudohoří opouštíme.

Přesouváme se do 15 kilometrů vzdálených Wieściszowic (do roku 1945 Rohnau), kde jsou slavná Barevná jezírka (Kolorowe jeziorka), další cíl naší cesty. Jsou to čtyři vodní plochy na úbočí Velké kopy (871 m. n. m.), vzniklé zatopením opuštěných povrchových dolů, kde se od roku 1785 těžil pyrit. Jejich barva je dána chemickým složením podloží, na kterém se nacházejí. Nejníže je Žluté jezírko (Żółte Jeziorko) v nadmořské výšce 555 metrů, následuje o něco výše Fialové jezírko (Purpurowe Jeziorko), ve výšce 635 metrů je to Modré jezírko (Błękitne Jeziorko), také se mu říká Smaragdové nebo Azurové, a nakonec je Zelené jezírko (Zielone Jeziorko), známé tako jako Černé jezero (Czarne Jezioro) ve výšce 730 metrů.

Žluté jezírko je ze všech nejmladší, vzniklo mezi výsypkami po těžbě, tedy má trochu jiný charakter, než zbylá jezírka, protože se nejedná o spodní, ale napršenou vodu. Jeho vody jsou zabarvené do žluta od jílu, po kterém stéká voda po deštích z okolních svahů. Při déle trvajícím suchu toto jezírko vysychá, za nás bylo plné vody. Tunelem ve skále pro pěší je spojené s Fialovým jezírkem, které vzniklo zatopením nejstaršího dolu v oblasti Naděje (Nadzieja), otevřeným v roce 1785. Jáma je dlouhá přibližně 430 metrů a široká 110 metrů, fialovou barvu mu dává roztok kyseliny sírové, proto je voda zakalená a má sirný zápach. Docela slušný výstup nás čekal k třetímu z jezírek, Modrému. To vzniklo zatopením lomu Nové štěstí (Nowe Szczęście) a za svou barvu vděčí sloučeninám mědi. Na rozdíl od Fialového jezírka je jeho voda čirá a je také bez zápachu. Jedná se o oválnou trychtýřovou jámu, hlubokou 20 metrů, jejíž vrchol měří 150 na 50 metrů. O dalších 100 metrů výše je Zelené jezírko, které vzniklo zatopením dolu Gustav (Gustaw). K němu jsme se už ale nevydali, protože kromě značného převýšení je stav vody v něm velmi nejistý. Voda se objeví zpravidla také po velkých deštích a má většinou barvu zelenou nebo v některých letech také intenzivně grafitovou, kvůli čemu získalo i svůj druhý název.

Poslední část cesty Janovickým rudohořím vedla do města Kowary (do roku 1946 Schmiedeberg im Riesengebirge), které leží na jižní straně Janovického rudohoří a jsou také vstupní bránou do Krkonoš na straně protilehlé. Osada byla založena v roce 1158 knížetem Boleslavem IV. Kadeřavým a na město byla povýšena v roce 1513 českým králem Vladislavem Jagelonským, pruský král Bedřich Veliký pak Kowary učinil v polovině 18. století svobodným královským městem. Za svůj rozvoj vděčí město těžbě železné rudy a kovářství, ke konci 16. století pak bylo hlavním centrem pro výrobu střelných zbraní ve Slezsku. Historické centrum, Staré město (Kowarska Starówka), tvoří vlastně jen ulice 1. máje, která od počátku města sledovala starou obchodní ulici, kolem které vznikly domy měšťanů i obchodníků (podobné řešení jako třeba u nás ve Svitavách). Dnes je upravena na pěší zónu. Ulice je obklopena řadou krásných historických domů, z nichž je většina chráněna jako památka architektury. Pocházejí převážně z 18. a 19. století a jejich fasády odpovídají slezské architektuře té doby. Některé mají barokní uspořádání a rokokovou fasádu, většina je ale ve stylu klasicistním. Na jihovýchodním konci stojí krásná barokní radnice, postavená v letech 1786-89 podle návrhu německého architekta Christiana Schultze. Podle názoru odborníků se jedná o jednu z nejhezčích veřejných budov na Dolním Slezsku, protože stále slouží svému původnímu účelu. Dobrým tipem je to, že v přízemí radnice sídlí turistická informační kancelář (Informacje Turystyczne), kde se dozvíte o všech atrakcích města. Anebo můžete zavítat do nedalekého muzea (je za rohem v Hornické ulici), které se jmenuje Centrum pro integraci a městské tradice (Centrum Integracji i Tradycji Miasta). Určitě stojí za návštěvu. Na úplně opačném konci „náměstí“, tedy ulice 1. máje, stojí kostel Panny Marie, který byl postaven na místě starší svatyně ve 2. polovině 15. století. Přestože byl upraven barokně, uvnitř se dochovaly v jedné z kaplí barokní nástěnné malby. Vnitřní vybavení pochází až z barokní doby, zajímavostí je hlavní oltář z roku 1749 od českého barokního sochaře Antonína Dorazila, který byl v Praze žákem Ferdinanda Maxmiliána Brokofa. A byl to právě Dorazil, který přinesl na Dolní Slezsko dynamické pražské baroko. Před kostelem je na mostě přes Jedlicu hezká barokní socha sv. Jana Nepomuckého, jehož kult byl ve Slezsku velmi populární. Tato byla vysvěcena 16. května 1725, tedy čtyři roky po jeho blahoslavení a rovněž čtyři roky před svatořečením. Nic překvapivého, v té době ještě stále Slezsko patřilo do svazku zemí Koruny české, k Prusku bylo připojeno až v roce 1742 poté, co ho Marie Terezie prohrála v první slezské válce. A kola dějin se točí dál …

I my pokračujeme v prohlídce Kowar a vybrali jsme si zdejší Park miniatur památek Dolního Slezska (Park Miniatur Zabytków Dolnego Śląska). Název je to dnes již trochu zavádějící, protože kromě památek Dolnoslezského vojvodství jsou zde i některé památky z Čech nebo dalších polských vojvodství. Je zde přes 300 modelů kostelů, hradů, zámků a přírodních lokalit zejména v Dolním Slezsku (plus zmíněné přilehlé okolí), takže zde během prohlídky načerpáte inspiraci na mnoho výjezdů do tohoto regionu. Určitě Vás překvapí množství turistických cílů, které nás nepřestává udivovat již 8 let, co sem pravidelně jezdíme. Všechny miniatury jsou zhotovené v měřítku 1:25 (50x menší než originál) a jsou věrnými kopiemi skutečných staveb se všemi detaily a podrobnostmi. V parku si také můžete prohlédnout rekonstrukce některých staveb, které nyní chátrají a také stavby, které nejsou běžně přístupné k prohlídkám. Modely jsou vyrobeny z materiálů odolných proti povětrnostním vlivům a jsou zakomponovány do parkové úpravy, která je nenásilně doplňuje. Část modelů je taká umístěna ve vnitřní expozici. Dobrou zprávou je to, že park je přístupný celoročně a těšit se můžete na česky hovořící průvodce.