Cesty a památky

15. června 2022

Naši návštěvu Opolského vojvodství (Województwo opolskie), které je nejmenším vojvodstvím v Polsku, jsme zahájili tím, že jsme sem přijeli z Dolního Slezska na nocleh v zámku Mošna (Pałac w Mosznej, německy Schloss Moschen). Co nás zaujalo, byly dvojjazyčné názvy obcí (polsky a německy), kterými jsme projížděli. Byla to moje chyba, že jsem se o to nezajímal dřív, ale v roce 2006 byl střelecký okres (Gmina Strzeleczki / Gemeinde Klein Strehlitz) oficiálně uznán za dvojjazyčný, protože se zde k německé národnosti hlásí 33 % obyvatel. První písemná zmínka o obci Moschen pochází z roku 1687, kdy patřila do Opolsko-ratibořského knížectví, tehdy jedné ze zemí Koruny české. Od dělení Slezska v roce 1742 byla až do konce 2. světové války součástí pruského a německého státu. Nejvýznamnější památkou nejen obce, ale z turistického hlediska celého opolského vojvodství, je místní eklektický zámek, položený uprostřed rozsáhlého parku. Jeho historie je spojena až s obdobím, kdy se toto území dostalo do pruské správy. První zámek, jehož barokní stavba se dochovala jako střední křídlo současné budoby, byl postaven v letech 1768-70 baronem Georgem Wilhelmem von Reisewitz. V roce 1771 ho koupil Heinrich Leopold von Seherr-Thossem, majitelem nedaleké Dobré (Dobrau). Jeho vnuk Karl Gotthard prodal zámek v roce 1853 Heinrichu von Erdmannsdorfovi, který ji pak v roce 1866 odprodal slezskému průmyslníku a novošlechtici Hubertu Gustavovi von Tiele-Wincklerovi, pocházejícímu z Miechowitz (dnes Miechowice, část Bytomi). Po něm převzal v roce 1893 rodový majetek jeho nejstarší syn Franz Hubert, za něhož ale došlo v noci z 2. na 3. července 1896 k dosud nevysvětlenému požáru. Během něj starý zámek vyhořel a tak se Franz Hubert rozhodl nejen obnovit původní stavbu v původním stylu, ale přistavět k ní novogotické východní křídlo s oranžerií (dokončeno v roce 1900) a novorenesanční západní křídlo (dokončeno 1914). Ještě v době stavebních prací zámek navštívil celkem třikrát (1904, 1911, 1912) poslední německý císař a pruský král Vilém II., který se zde účastnil lovů. Po Franzově smrti v roce 1922 zdědil zámek jeho syn Claus Peter, který vedl rozhazovačný život a zemřel bezdětný, posledním majitelem z rodiny Tiele-Wincklerů pak byl v letech 1938–45 Clausův bratranec Günter. Když v květnu roku 1945 vkročila do zámku Rudá armáda, zplundrovala interiéry, ale na rozdíl od jiných zámků ve Slezsku nedošlo k vypálení celé budovy. Následně byl zámek ještě v témže roce zestátněn socialistickým Polskem a přeměněn na léčebné zařízení. Zpočátku sloužil jako oddělení psychiatrické nemocnice v Bránici (Branici), v letech 1972–1997 jako Krajské profilakticko-sanatorijní středisko (Wojewódzki Ośrodek Profilaktyczno-Sanatoryjny) a naposledy do roku 2013 jako Centrum pro terapii neuróz (Centrum Terapii Nerwic). Zámku se ujala společnost Moszna Zamek sp. z o.o., která patří samosprávě Opolského vojvodství, které přistoupilo k jeho rekonstrukci a adaptaci pro hotelové, kongresové a turistické účely. Zámek je romantickou stavbou, která se pyšní 99 věžemi a věžičkami a má 365 pokojů vyzdobených různými druhy dekorací. Přístupné jsou ale jen některé z nich, asi nejzajímavější je obnovená zámecká kaple a v roce 2008 restaurovaná oranžerie. V roce 1978 se v zámeckých imteriérech natáčel sci-fi film Zkouška pilota Pirxe (Test pilota Pirxa)a v roce 1985 pak horror Miluji netopýry (Lubię nietoperze). Zámek obklopuje krajinářský park o rozloze 200 ha, a jelikož nemá vyznačené přesné hranice, přechází volně do sousedních lesů, polí a luk. Na malém návrší uprostřed parku, které je pozůstatkem někdejšího hradiště, umístil Franz Hubert hrobku rodiny Tiele-Wincklerů. Na přelomu května a června se v areálu každoročně pořádá festival Hudební svátek kvetoucích azalek (Muzyczne Święto Kwitnących Azalii), což by mohl být dobrý tip, jak spojit návštěvu zámku s kulturním zážitkem. Jinak zámek (i v něm umístěný hotel) lze navštívit celoročně.

V naší cestě opolským vojvodstvím pokračujeme do města Břeh (Brzeg, německy Brieg), které je samo o sobě zajímavé natolik, že by se o něm dala natočit samostatná reportáž. Však bylo jedním z důležitých obchodních center na středověké stezce Via Regia. Když se v roce 1303 stal březským knížetem nezletilý Boleslav III. Marnotratný (Bolesław III Rozrzutny), jeho poručníkem mu byl český král Václav II., který ho oženil se svou dcerou Markétou Přemyslovnou. Díky tomu se s ním po vraždě Václava III. v roce 1306 uvažovalo jako o nástupci na českém trůně. V roce 1329 pak složil lenní slib do rukou Jana Lucemburského a Břeh se tak stal vazalem českého království, v roce 1348 pak jednou ze zemí Koruny české (tento stav trval až do roku 1742, kdy připadl Prusku). Cílem naší cesty ale nebylo tentokrát město jako takové, míříme pouze na místní zámek. Ten je historickým sídlem břežských knížat a nyní je v něm Muzeum slezských Piastovců. Jeho současná podoba je výsledkem renesanční přestavby z let 1541-82, provedené podle návrhů italských architektů, kterým byli nejprve bratří Jakob a Peter Parrové, po nich pak bratří Bernard a Petr Niuronové. Díky nim vznikla honosná trojkřídlá rezidence s arkádovým nádvořím otevřeným k severu (což bylo vzhledem k teplotní pohodě v těchto zeměpisných šířkách velmi nepraktické). Po smrti Jiřího Viléma Břežsko-Lehnického (Jerzy IV Wilhelm Legnicki), posledního slezského Piastovce, v roce 1675 sloužil jako administrativní budova pro císařské úředníky a po částečném zničení pruskými vojsky v roce 1741 byl využíván jako sklad potravin a postupně chátral. Teprve v roce 1930 vzniklo v jižním křídle městské muzeum, nedlouho poté však došlo k opětovné devastaci hradu během sovětského obležení na konci druhé světové války. Za svou současnou podobu vděčí rozsáhlé rekonstrukci provedené postupně v letech 1966 až 1990, v rámci které byly obnoveny mnohé architektonické prvky z 16. století v čele se zmíněným arkádovým nádvořím a nádhernou vstupní bránou. Ta je z let 1553-60 a zdobí ji sochy Jiřího II. Břežského, zvaného též Zbožný (Jerzy II Wspaniały brzeski) a jeho manželky Barbory Braniborské z rodu Hohenzollernů, za jejichž vlády probíhala velká přestavba hradu na zámek. Na bráně pak jsou také slezský a braniborský znak, a také busty všech dvaceti čtyř mužských předků Jiřího II. počínaje legendárním Piastem. Při poslední opravě byl mezi historické znaky doplněn i znak Polska, což je historický nonsens, neboť zámek do roku 1945 neměl s Polskem nic společného. Součástí hradního areálu je i kaple svaté Hedviky Slezské, která je pozůstatkem presbytáře gotického kolegiátního kostela zničeného při bombardování v roce 1741. Zdejší krypta slouží od 16. století jako pohřebiště břežských Piastovců, přičemž část sarkofágů byla po druhé světové válce přesunuta do sklepních prostor současného zámku.

Z Břehu jsme se přesunuli do metropole vojvodství, města Opolí (Opole, německy Oppeln), které leží stejně jako Břeh na řece Odře na Opolské planině, která je součástí Slezské nížiny. Historicky je hlavním městem Horního Slezska, dnes v něm žije okolo 130 000 obyvatel. Počátky města sahají do 9. století, kdy bylo střediskem slovanského kmene Opolanů, jejichž hradiště se rozkládalo severní špici dnešního ostrova Paseka (Pasieka). Jednalo se o jeden ze čtyř slovanských slezských kmenů, které jsou zmiňované tzv. bavorským geografem v díle Descriptio civitatum et regionum ad septentrionalem plagam Danubii (Popis měst a míst na severní straně Dunaje) z doby kolem roku 845. Slovo opolí, které se stalo i názvem města, označuje typ staroslovanského územního společenství, zahrnujícího nanejvýš několik osad a později správních jednotek, které ale bylo nižší než kastelánie, tedy jakýsi předchůdce pozdější hradské soustavy. V roce 1172 vzniklo opolské knížectví a jeho prvním vládcem se stal Jaroslav Opolský (Jarosław opolski) z rodu slezských Piastovců. Kníže Boleslav II. Opolský (Bolesław II opolski) složil v roce 1327 ve Vratislavi lenní slib do rukou českého krále Jana Lucemburského a bulou Karla IV. ze 7. dubna 1348 se pak celé knížectví stalo jednou ze zemí  Koruny království českého. Až do roku 1532 v něm vládla opolská větev Piastovců a jejímu poslednímu představiteli, Janovi II. Opolskému, zvanému též Dobrý (Jan II Dobry Hanusz), se podařilo připojit zpátky rozsáhlá území odpadlá v průběhu 13. a 14. století – Bytomsko, Hlivicko, Kozelsko, Ratibořsko, Tošecko, Falkenbersko a Střelecko) a sjednotit tak velkou část oblasti, pro kterou se od 15. století ujal termín Horní Slezsko (Górny Śląsk, latinsky Silesia Superior, německy Oberschlesien). Po Janově bezdětné smrti v roce 1532 připadlo celé Opolsko-ratibořské knížectví jako odúmrť přímo českým králům. Tento stav trval až do roku 1742, kdy po první slezské válce došlo k rozdělení Slezska a Opolsko připadlo Prusku. V roce 1843 získalo město železniční spojení s Vratislaví, o dva roky později s hornoslezskou uhelnou konurbací a záhy nato s Bohumínem. Nejvýznamnějším průmyslovým odvětvím se stala výroba cementu, první cementárnu Portland Zementwerke založil v roce 1857 Friedrich Wilhelm Grundmann, byl to třetí podnik toho druhu v Evropě a pátý na světě. V říjnu 1944 bylo Opolí prohlášeno za pevnost (Festung Oppeln) a mělo se stát jedním z opěrných bodů německé obrany na linii Odry. Nakonec se bitva o Opolí nekonala, německé jednotky, které neobdržely slíbené posily, se před postupující Rudou armádou stáhly na levý břeh Odry a velitel obrany Friedrich-Albrecht Graf von Pfeil spáchal sebevraždu. V důsledku bojů, amerického bombardování v prosinci 1944, ale i plundrování města sovětskými vojáky v prvních poválečných týdnech došlo ke zničení 25 % zástavby. Při obnově zničeného historického jádra v 50. letech se uplatnily ideologické principy, nové domy okolo hlavního náměstí (Rynek) byly záměrně stylizovány do barokní podoby z dob před pruským panováním.

V době, kdy jsme byli v Opolí, se zrovna schylovalo k vypuknutí Národního festivalu polské písně (Krajowy Festiwal Piosenki Polskiej), jednoho z nejpopulárnějších hudebních festivalů v Polsku, který se koná od roku 1963 každoročně v Amfiteátru tisíciletí (Amfiteatr Tysiąclecia) nedaleko posledních pozůstatků opolského hradu. Ve městě tak bylo opravdu hodně lidí, ulice byly vyzdobené fábory, a protože ve vzduchu byly drony Polské televize (snímající amfiteátr během zkoušek), bylo omezeno létání pro náš dron, takže nám prakticky chybí letecké záběry. Staré Město (Stare Miasto, německy Altstadt) je historické jádro města s pravoúhlou uliční sítí na pravém břehu Mlýnského kanálu přičemž část měšťanských domů na hlavním náměstí (Rynek) a ve vedlejších uličkách byla zničena v roce 1945 a později obnovena v barokní stylizaci. Uprostřed čtvercového náměstí stojí radnice (Ratusz) upravená do dnešní podoby v roce 1934. Její dominantou je ale původní 65 metrů vysoká věž z roku 1863, inspirovaná florentským Palazzo Vecchio. Uličkami jsme se směrem k severu dobrali ke katedrále Povýšení svatého Kříže (Katedra Podwyższenia Krzyża Świętego), založené v roce 1223 a dokončené v pozdně románském slohu roku 1295. Později byla několikrát přestavována a nakonec obdržela v letech 1897-1902 svou současnou pseudogotickou podobu, včetně západní fasády se dvěma věžemi vysokými 73 metry. Uvnitř je hrob Jana II. Opolskému, zvaného též Dobrý (Jan II Dobry Hanusz) z roku 1532 a v jižním bočním oltáři se nachází zázračný obraz Panny Marie z konce 15. století, který byl původně do roku 1702 umístěn ve Slezských Pěkarech. Mezi nejvzácnější památky patří pozdně gotický triptych z roku 1519 v hrobové kapli Jana II. a křtitelnice z konce 13. století, patrně z dob prvního kostela. Před katedrálou se dochovaly poslední zbytky městských hradeb (většina byly zbořena po roce 1822) včetně Dělostřelecké bašty (Baszta Artyleryjska), které byly v roce 2008 částečně rekonstruovány do současné podoby. Po Katedrálním mostě (Most Katedralny) jsme přešli na ostrov Paseka (Pasieka) a cestou po levém břehu Mlýnského kanálu (Mlynówky) jsme si vychutnali pohled na tzv. Opolské Benátky (Opolska Wenecja), což je ikonická řada fasád z 19. století otočených k vodě, končící  až u Hradního mostu (Most Zamkowy). Protože v blízkém Amfiteátru tisíciletí duněla muzika při zkoušce na festival, jenom zběžně jsme si zvenku prohlédli 42 metrů vysokou Piastovskou věž (Wieża Piastowska) ze 14. století, která byla jako jediná ušetřena díky občanským protestům při demolici knížecího hradu v letech 1928–1931. Dnes louží jako rozhledna a uvnitř je instalována moderní multimediální historická expozice. Bohužel bylo zavřeno, protože z věže se vysílal signál celého festivalu. V sousedství věže stojí na místě hradu ještě 112 dlouhá funkcionalistická budova postavená v roce 1934 jako sídlo správy provincie Horní Slezsko a vládního obvodu Opolí, nyní je sídlem správy Opolského vojvodství (Urząd Wojewódzki). V parku jsme ještě nakoukli na Hradní rybník (Staw Zamkowy), který je pozůstatek hradního příkopu, proměněného v parkový areál. Kolem františkánského kostela Nejsvětější Trojice (Kościół Świętej Trójcy) založeného spolu s přilehlým klášterem ve 13. století jsme se vrátili do centra. Kostel sloužil v minulosti jako hradní kostel; v důsledku častých přestaveb je architektonicky kombinací prvků gotických, barokních a eklektických (např. novorenesanční věž z roku 1899). V kapli svaté Anny nazývané též Piastovská kaple jsou pohřbeni Boleslav I. († 1313), Boleslav II. († 1356) a Boleslav III. Opolský († 1382) s manželkou Annou. Ulicí sv. Vojtěcha jsme došli na náměstí Václava Havla (to je jako bychom byli v Česku), kterému na vyvýšeném místě dominuje kostel Panny Marie Bolestivé a svatého Vojtěcha na Hůrce (Kościół Matki Bożej Bolesnej i świętego Wojciecha Na Górce). To byl původně klášterní kostel kláštera dominikánů z roku 1295, který byl zrušený v roce 1810 a přestavěn na nemocnici. Od roku 2022 slouží po další rekonstrukci jako hlavní sídlo Opolské univerzity Collegium Mai. Na nádvoří se nachází další z českých stop v Opolí a to studnu sv. Vojtěcha (studnia św. Wojciecha) s údajně zázračnou vodou. Ta zde vytryskla poté, když na tomto místě zarazil do země svatý Vojtěch svou berlu. Jeho osobní přítomnost pak mají prokazovat i otisky světcových chodidel na přilehlém kameni. Přilehlý park zdobí originály barokních alegorických soch z roku 1713. V barokní budově bývalé jezuitské koleje pod kostelem a v blízkém činžovním domě z roku 1818 jsou expozice muzea Opolského Slezska (Muzeum Śląska Opolskiego), které jsme také navštívili. Kromě historické expozice se sbírkou Pražských grošů a velkým modelem města ve středověku je tam i obsáhlá sbírka hornoslezské keramiky. K vidění tam jsou třeba soupravy z továrny v nedalekých Tulovicích (Tułowice německy Tillowitz), která produkovala porcelán již od 19. století nejen pro slezské domácnosti, ale také pro evropský i americký trh.

Po skončení prohlídky Opolí se přesouváme dále na východ a naším cílem jsou 120 kilometrů vzdálené Katowice, kam bychom měli dojet za 1,5 hodiny. Opouštíme Opolské vojvodství a těšíme se, co pro nás připravilo sousední vojvodské Slezské (Województwo śląskie).