Cesty a památky

18. - 19. června 2022

Mezi městy Čenstochová (Slezské vojvodství) a Krakov (Malopolské vojvodství) se v délce zhruba 160 kilometrů táhne úzký pruh ojedinělé krasové krajiny zvaný Krakovsko-čenstochovská vysočina nebo také Krakovsko-čenstochovská jura (Wyżyna Krakowsko-Częstochowska, Jura Krakowsko-Częstochowska). Vysočinu tvoří v podstatě vápencová plošina s nadmořskou výškou od 300 do 515 (Góra Janovskiego / Góra Zamkova) metrů nad mořem a kromě necelých 2000 jeskyní, vyvěraček a propastí je zajímavá tím, že tato skalní bariéra tvořila jakousi pomyslnou hranici mezi Slezskem, které bylo v té době součástí Koruny České, a Polskem. Tuto přirozenou hradbu proto nechal poslední polský král z rodu Piastovců Kazimír III. Veliký (vládl v letech 1330-70) opevnit soustavou několika desítek hradů, kterých se v různém stupni zachovalosti dodnes dochovalo 25. Oblast byla v roce 1980 prohlášena na ploše 608,07 km² za Chráněnou krajinnou oblast Orlích hnízd (Park Krajobrazowy Orlich Gniazd). Celou oblast protíná z Čenstochové do Krakova 190 km dlouhá cyklotrasa Cyklostezka Orlích hnízd (Rowerowy szlak Orlich Gniazd) a 164 km dlouhá turistická trasa Stezka orlích hnízd (Szlak Orlich Gniazd) značená červenou turistickou značkou. Abychom to stihli, ze všech hradů jsme si museli vybrat jen některé, zbytek snad někdy příště.

Postavení Kazimíra (Kazimierz III Wielki) i jeho otce Vladislava (Władysław I Łokietek) coby polských králů totiž tehdy zpochybňovala skutečnost, že od roku 1300, kdy byl český král Václav II. korunován polským králem, drželi polský královský titul čeští králové (byli tzv. titulárními polskými králi). To chtěl Kazimír změnit a tak se spojil proti Janu Lucemburskému s bavorskými vévody, jenže k očekávané válce nakonec nedošlo. Tehdejší moravský markrabí Karel, pozdější král a císař Karel IV., totiž zasáhl do napjaté situace a v létě roku 1335 dohodl v Trenčíně s Kazimírem podmínky mírového uspořádání vyhrocené situace. Ty spočívaly v tom, že se Jan Lucemburský vzdá titulu polského krále a české království trvale získá Slezsko. V listopadu téhož roku pak oba panovníci podepsali úmluvu v uherském Visegrádu (Stoličném Vyšehradu) za přítomnosti krále Karla Roberta z Anjou, coby svědka. Kromě lenní svrchovanosti nad Slezskem bylo stanoveno, že český král obdrží náhradou ještě dvacet tisíc kop pražských grošů. Kazimír ale po získání titulu polského krále dohodu nedodržoval příliš důsledně, v roce 1345 například podnikl vojenský výpad na Ratibořsko, které bylo českým lénem, odkud ho pak musel Jan Lucemburský vytlačit až ke Krakovu. Situace se zcela uklidnila až po jeho smrti v roce 1370, kdy polský trůn přechází na jeho synovce, uherského krále Ludvíka I. Velikého (v Polsku také zvaný jako král Ludvík Maďarský) neboť Kazimír umírá bez mužského potomka, a všechna slezská piastovská knížectví se stávají nezpochybnitelnou součástí Koruny české (což trvalo až do roku 1742).

Naše putování Cestou orlích hnízd zahajujeme na symbolickém místě, v klášteře Jasná Hora (Jasna Góra, Clarus Mons) v Čenstochové (Częstochowa). Jakkoliv je dnes město součástí Slezského vojvodství, historicky ale náleží do Malopolska. Však také první písemná zmínka z roku 1220 je právě v listě krakovského biskupa. Název je odvozen od osobního jména Čestoch, které má základ ve slovanském slovu čest. Paulánský klášter Jasná Hora je jedním z nejvýznamnějších poutních míst v Evropě, ročně ho navštíví okolo 5 milionu poutníků. Důvodem je zázračná ikona Černé Madony nebo také Panny Marie Čenstochovské (Czarna Madonna / Matka Boska Częstochowska), kterou podle legendy namaloval evangelista sv. Lukáš na cedrovou desku stolu, který měla Svatá rodina ve svém domě v Nazaretu. Přes Konstantinopol, kam ji v roce 326 přivezla císařovna sv. Helena z Jeruzaléma, se přes město Belz (dnes na Ukrajině) dostala v roce 1384 do Čenstochové. Tehdy ho převážel kníže Vladislav II. Opolský, ale protože v Čenstochové jeho koně odmítli v cestě s obrazem pokračovat, na základě pokynu ve snu ho tedy zanechal v nově založeném klášteře a odjel. Na mírném návrší (295 m. n. m.), které vyčnívá z údolí Horní Varty, ho totiž o dva roky dříve sám založil. Název Jasná Hora se poprvé uvádí v listině z roku 1388 a zcela jistě souvisí s mateřským klášterem paulánů na Jasné Hoře v Budíně. Dne 14. května 1430 klášter vypálili husité pod vedením polského rytíře Jana Kuropatvy z Grodziny a Lancuchova, kteří znesvětili a poničili (posekali šavlemi) zázračný obraz Panny Marie. Ten byl po opravě v roce 1434 v Krakově na Jasnou Horu vrácen. Kvůli hrozícímu švédskému nebezpečí byl klášter v letech 1620-48 opevněn mohutnými barokními bastiony podle návrhu královského architekta Andrea dell Aqua a bývá proto také označován jako Jasnohorská pevnost (Fortalitium Marianum). V letech 1655 a 1656 se skutečně klášter ubránil prvnímu švédskému obléhání pod velením generála Burcharda Müllera, což se přisuzuje zásahu zázračného obrazu. Švédové ale Jasnou Horu obléhali ještě třikrát během druhé invaze v letech 1702-09, pokaždé neúspěšně. Dne 8. září 1717 byl obraz Panny Marie za účasti 200 000 věřících korunován na základě papežského dekretu Klementa XI. chelmským biskupem Kryštofem Janem Szembekem jako první korunovace provedená mimo Řím. V letech 1771 a 1772 se opakovaně pokusili klášter dobýt Rusové pod vedením generála Ivana Dreviče. Od všech pohrom ale byl klášter uchráněn.

Dovnitř jsme vešli hlavním jižním vstupem, který tvoří soustava čtyř bran (brána Lubomírských z let 1722-23, zakončená oválnou mozaikou Panny Marie a latinským nápisem Sub Tuum Praesidum = Pod tvou ochranou, brána Panny Marie Vítězné z roku 1767, brána Bolestné Panny Marie z roku 1891 a nejstarší brána Hradební nebo také Jagellonská z 1. pol. 17. století). Na druhé straně malého nádvoří je Jasnohorská bazilika (Bazylika jasnogórska) Nalezení sv. Kříže a Narození Panny Marie, od roku 1906 bazilika minor. Postavena byla na místě starší dřevěné svatyně ve 20. letech 15. století, zdivo z této nejstarší stavební fáze tvoří dnešní presbytář. Kolem roku 1463 došlo k rozšíření svatostánku na trojlodní halový kostel. V roce 1690 tento gotický kostel vyhořel a jeho pozůstatky byly do současné podoby přestavěny v letech 1693-96 podle návrhu italského architekta Domenica del Signore, který je autorem současného bazilikálního trojlodí. Na severní straně přiléhá k bazilice tzv. Kaple zázračného obrazu (Kaplica cudownego obrazu) nebo také kaple Panny Marie Čenstochovské, která má rozměry 56 x 16 m. Jejím jádrem je původní kaple z roku 1384, kde byl obraz od počátku vystavován pro poutníky, která tvoří dnešní presbytář, sklenutý gotickou síťovou klenbou. Na stěnách presbytíře se přes všechny pohromy zachovaly různě staré fresky od konce 15. do počátku 17. století. Uprostřed kaple je barokní oltář z roku 1650, v jehož středu je umístěn obraz Panny Marie Čenstochovské. Od lodě kaple presbytář odděluje zlacená mříž z roku 1644 zhotovená v Gdaňsku, vlastní loď kaple je třílodní, postavena byla v letech 1641-42. Její stěny i klenby jsou pokryty bohatou štukovou a freskovou výzdobou. Jelikož jsme měli poměrně málo času, navštívili jsme v jižním křídle již jen Rytířský sál (Sala Rycerska) z let 1647-49, který byl od počátku vnímán jako reprezentační místnost. V lunetách klenby je celkem 9 olejomaleb od různých autorů ze 17. století, které zobrazují výjevy z historie kláštera od jeho založení přes zničení husity po obléhání Švédy. Polský král Jan II. Kazimír Vasa využíval místnost v roce 1661 jako trůnní sál a přijímal zde také vyslance jiných zemí. V roce 1670 se zde konala svatba polského krále Michala Korybuta Wiśnioweckého s Eleonorou Marií Habsburskou a v roce 1683 se zde zastavil i král Jan III: Sobieski

Z Čenstochové konečně vyrážíme za orlími hnízdy. Nutno dodat, že první hrad z této linie jsme již navštívili včera. By to hrad Będzin, na který jsme zajeli z Katovic. Teď nás tedy čeká již druhý hrad ze systému orlích hnízd, hrad Olštýn (Zamek w Olsztynie). Podle archeologických nálezů byl hrad založen v druhé polovině 13. století, první písemná zmínka ale pochází až z roku 1306 a to ze zápisu kanonického procesu s krakovským biskupem Janem Muskatou, který stranil ve prospěch českého krále Václava III. proti nárokům Vladislava I. Lokýtka a zprostředkoval i Václavovu svatbu s těšínskou kněžnou Violou. V první polovině 14. století nechal hrad rozšířit a znovu opevnit polský král Kazimír III. Veliký jako jeden z hlavních opěrných bodů celého obranného systému orlích hnízd. Z roku 1349 jsou již zprávy o prvním královském purkrabím Zbyškovi. V té době byl na Olštýně vězněn poznaňský vévoda Matěj Borkovic (Maćko Borkowic), odsouzený trestem smrti hladem za spiknutí proti králi. Podle legend prý v okolí hradu dodnes straší duch vojvody, což se projevuje sténáním, řinčením řetězů a nářkem. Hrad nejprve pobořila v roce 1575 armáda rakouského arcivévody a českého krále Maxmiliána II. Habsburského, který se neúspěšně ucházel o polský trůn, následně byl zcela zničen v říjnu 1655, kdy hrad dobyla švédská vojska. Z důvodů vysokých nákladů nebyl hrad opraven a změnil se ve zříceninu, jejíž zdivo bylo použito jak ke stavbě kostela dole v městečku (1722-26), tak v 19. století byl kámen rozebírán na stavbu měšťanských domů. V roce 2019 byla při archeologickém výzkumu objevena jeskyně s množstvím pazourkových nástrojů neandertálského člověka.

Po prohlídce pokračujeme na hrad Mírov (Mirów [miruv]), který právě prochází od roku 2006 rozsáhlou obnovou, financovanou současnými majiteli, rodinou bývalého senátora Jaroslava Václava Laseckého (Jarosława Wacława Laseckiego). Podle všeho to vypadá, že se rekonstrukční práce blíží ke svému závěru a hrad bude brzy otevřen veřejnosti. Ale i jeho prohlídka zvenku stojí rozhodně za to. Na vysoké skále byla první obranná věž, která souvisela s nedalekým hradem Bobolice, postavena králem Kazimírem III. Velikým v polovině 14. století, na hrad byla rozšířená nedlouho poté rodem Lisów [lisuv]. V letech 1378-96 byl hrad v zástavě Vladislava I. Opolského, poté se vrátil za Vladislava Jagelonského do královských rukou. Poničen byl za švédského vpádu v polovině 17. století, a přestože se jeho majitelé snažili o opravy, v roce 1787 byl definitivně opuštěn. Opuštěný hrad se stal zdrojem stavebního materiálu pro obyvatele okolních obcí. Hradní ruiny dnes zaujímají plochu 1200 m².

Jen necelé dva kilometry vedle je další z pevností na této trase a to tolik ve své současné podobě kontroverzní královský hrad Bobolice. Postavený byl v letech 1350-52 na vysoké vápencové skále (360 m. n. m.) za stejným účelem jako všechny ostatní hrady této obranné linie. V roce 1370 daroval tehdejší polský král Ludvík I. Veliký (také Ludvík Maďarský) hrad svému příbuznému Vladislavovi I. Opolskému, který ho v roce 1379 propůjčil svému dvořanovi Ondřeji Schónymu z Barlabás (známého jako Ondřej Maďar). Ten z hradu udělal loupežnou pevnost, což ukončil král Vladislav Jagello v roce 1396 a hrad vrátil zpět do královských rukou. V dalších staletích se majitelé hradu často střídali a stejně jako hrad Olštýn byl v roce 1575 pobořen armádou rakouského arcivévody a českého krále Maxmiliána II. Habsburského, který se ucházel o polskou korunu. Ačkoliv byl následně opraven, v roce 1657 ho pobořili Švédové pod vedením generála Burcharda Müllera. Když se zde pak zastavil v roce 1661 král Jan III. Sobieski cestou do Vídně na boj s Turky, nebylo možno na hradě pro jeho stav nocovat. Proto byl nucen i s družinou přespal ve stanech na louce pod hradem. V 18. století byl ještě sice provizorně upraven a ještě obýván, později byale opuštěn a dílo zkázy dokonali hledači pokladů v 19. století. Po roce 1945 byl kámen z hradu použit na stavbu blízké silnice a z původní stavby zůstalo jen několik stěn. V roce 1999 se pustila rodina senátora Jaroslava Václava Laseckého (Jarosława Wacława Laseckiego) do rekonstrukce hradu, která byla dokončena v roce 2011. Byť pod vedením polských historiků a památkářů, na Bobolicích došlo k něčemu, co je u nás prakticky vyloučeno – a to k úplné dostavbě hradu do ideální podoby, jakou by mohl mít v 16. století (o jeho podobě v té době se nic neví). Odborná veřejnost je tímto počinem značně rozdělena (většina ji neuznává a označuje to za Disneyland a ubohou atrapu památky), laickým návštěvníkům se ovšem romantický hrad moc líbí.

V další cestě jsme pokračovali na hradiště na hoře Biruv (Gród na górze Birów), které se rozkládá na skále s nadmořskou výškou 461 m. n. m. Díky tomu, že je vrchol bezlesý, nabízí se z hradiště nádherný výhled na Čenstochovskou vrchovinu. Byl tedy strategicky velmi výhodným místem pro osídlení mnoha kulturami od konce neolitu. Navíc jeho charakteristický tvar, tvořený skálami kolem vrcholového plató, mu zajišťoval skvělý základ pro obranu. Mezi nimi zde byl na konci 12. století postaven dřevěný hrad. Předpokládá se, že v době míru se zde udržovala posádka o asi 30 bojovnících, v době nebezpečí se počet vojáků mohl násobně zvýšit. Obránci pravděpodobně bydleli ve stanech vyrobených z kůže. Hrad byl zničen na počátku 14. století českým vojskem během bojů mezi Ladislavem I. Lokýtkem a Václavem II. a již nebyl nikdy obnoven. Po rozsáhlém archeologickém výzkumu v letech 2016-18 byl hrad rekonstruován do podoby na přelomu 13. a 14. století, zajímavostí je nález stříbrného pražského groše ražby Václava II., učiněný zde při opravných pracech. Během nich byla postavena branská věž s bedněným valem, obytný dům velitele pevnosti, strážní věž a pozorovací a obranná věž.

Na druhé straně údolí už na nás kynul další úžasný hrad této stezky a to Ogrodzieniec. Ohromné zříceniny působí impozantně, bohužel přístupovou cestu k hradu (jako i u mnoha dalších polských památek) lemovala poměrně dost odpudivá záplava pouťových atrakcí a stánků s ještě odpornějšími cetkami. Je to škoda, protože ten hrad si takové podhradí opravdu nezaslouží. Rozkládá se na vrcholu nejvyššího kopce celé vrchoviny, na Hradním vrchu (někdy též hora Janovského), s výškou 515 m. n. m. První hrad zde vznikl již na počátku 12. století za knížete Boleslava III. Křivoústého (Bolesław III Krzywousty), který byl mimochodem synem české princezny Judity Přemyslovny, dcery krále Vratislava II. Ten v roce 1241 zničili Tataři během svého tažení. Kolem roku 1327 nechal postavit kamenný hrad král Kazimír III. Veliký jako další součást jím budované obranné linie proti Čechům ve Slezsku. Do zástavy ho pronajal nejvyššímu maršálkovi polského království Předborovi z Březí (Przedbor z Brzezia), který ho značně rozšířil. V roce 1387 hrad dal král Vladislav Jagellonský do zástavy královskému číšníkovi Włodkovi z Charbinovic a současně odkázal Předborovi částku 300 hřiven polských grošů jako náhradu za výdaje, které s hradem měl. V dalším období se v držení hradu vystřídala řada majitelů, ale významněji se do jeho podoby zapsal až Severín Boner, který v letech 1530-45 hrad přestavěl a rozšířil renesančně. V letech 1655-56 zámek poškodila švédská armáda, která ho okupovala téměř dva roky. Dalším majitelem pak byl v roce 1669 krakovský kastelán Stanisław Warszyck a kolem roku 1695 přešel zámek do rukou rodiny Męcińských. V roce 1702 vyhořel po útoku švédské armády krále Karla XII. A od té doby již nebyl obnoven. V 19. století koupil ruiny Ludwik Kozłowski, který nechal rozebrat hradby na stavební materiál. Posledními majiteli zřícenin byla rodina Wołczyńských, po roce 1945 byl objekt znárodněn. V letech 1949 až 1973 probíhaly restaurátorské a konzervátorské práce na zachování památky v podobě trvalé zříceniny.

Ogrodzienec byl posledním z hradů prvního dne našeho putování, před námi je už jen pár kilometrů do blízkého městečka Pilica, kde jsme se ubytovali v penzionu Pod Kolumnami (U sloupů) hned v sousedství zámeckého parku. Zámek (Pałac w Pilicy) byl postavený v roce 1610 poté, co Wojciech Padniewski opustil nedaleký hrad Smoleň (budeme tam další den). Po roce 1945 sloužil zámek jako dětský domov a dnes se nachází ve velmi zanedbaném stavu. Tedy jsme se mu nijak nevěnovali. Oproti tomu hlavní Tržní náměstí (Rynek) je krásně zachované čtvercové prostranství vzniklé při lokaci města ve 14. století. V jeho středu tehdy vznikla radnice, která byla zničena během švédských válek v 17. století. Při archeologickém průzkumu v roce 2000 byly nalezeny její základy a zvon s letopočtem 1597. Podle starých rytin pak byla budova v letech 2014-17 na původním místě znovu celá postavena. Náměstí tak získalo novou dominantu a musím říct, že se mi to moc líbilo (byť jde o novostavbu).

První z orlích hnízd, které navštěvujeme druhý den, je hrad Pilcza ve Smoleni (zamek Pilcza w Smoleńiu) vzdálený od Pilicy asi jen 5 kilometrů. Leží na vrcholu Hradního kopce (475 m. n. m.), který je sám o sobě přírodní památkou. Ta byla vyhlášena v roce 1959 na rozloze 4,32 ha a chránit má krasový kopec s četnými puklinami a jeskyňkami, porostlý dubohabrovým lesem. V jeho podrostu se vyskytuje asi 160 druhů cévnatých rostlin a asi 60 druhů mechorostů. Z cennějších druhů rostlin se zde vyskytují např: ladoňka obecná, ladoňka žláznatá, rybíz alpský nebo sněženka podsněžník. Kdy vznikl vlastní hrad, není zcela zřejmé. Historici si nejsou jisti tím, že zmínka o hradu Pelčišek v kronice Macieje Stryjkowského z roku 1300, popisující bitvu mezi Václavem II. a Ladislavem I. Lokýtkem, se týká se týká právě tohoto objektu. Na rozdíl od ostatních hradů na stezce orlích hnízd zřejmě Pilcza s aktivitami Boleslava III. Křivoústého nesouvisí. Alespoň se o tom nedochovaly žádné zprávy. Jako první doložený majitel se v 70. letech 14. století uvádí Otto z Pilczi, po jehož smrti v roce 1385 hrad přechází na jeho dceru Alžbětu, která se v roce 1417 stala třetí manželkou krále Vladislava II Jagella (Władysław II Jagiełło). V roce 1420 hrad získal její syn Jan Pilecký z Pilczi z předchozího manželství s Vincentem Granovským a na dalšícch 150 let zůstává v majetlku tohoto rodu.V roce 1577 koupil hrad oa Anny Pilecké osvětimský kastelán Vojtěch Padnievský. Jelikož nabyl značného majetku, ani po několika přestavbách mu již hrad nevyhovoval a tak odešel v roce 1610 do nedalekého městečka Pilica, kde si nechal postavit pohodlný renesanční zámel. Hrad byl opuštěn a dílo zkázy dokonali v roce 1655 Švédové, takže hrad se proměníl ve zříceninu. Ta byla v letech 2012-15 konzervována a zpřístupněna veřejnosti. Nejstarší částí je horní hrad s válcovou věží (bergfritem) o průměru 7,5 metrů, který může pocházet z 1. Poloviny 14. století. V roce 1350 nechal Otto z Pilczi přistavět tak zvaný východní hrad a po roce 1420 hrad rozšířil o západní část jeho vnuk Jan. Tuto část spojil s horním hradem hradbou vedoucí podél skály, vstup na nádvoří byl z jihu. V této části jsou také stopy po obytné budově s hrotitými okny a zbytky brány.

V naší trase pokračujeme k zajímavým ruinám (bývalého) hradu Bydlin (Zamek w Bydlinie). Na jeho místě stávala kdysi jen strážní kamenná věž, postavená na obranné linii hradů Boleslava III. Křivoústého v první polovině 14. století. Na počátku 16. století nechal nepotřebnou tvrz přestavět její nový majitel Mikuláš Firlej na kostel, který jeho vnuk Jan kolem roku 1570 na krátký čas změnil na ariánskou svatyni, ale jeho syn Mikuláš v roce 1594 kostel opět vrátil katolické víře se zasvěcením sv. Kříži. V roce 1655 kostel zbořili Švédové postupující na Čenstochovou, později ho rodina Męcińských znovu postavila. Koncem 18. století byl ale opuštěn a postupně zchátral. Dodnes se dochovaly pouze zbytky zdí a bývalého příkopu. Zřícenina má obdélníkový tvar, je 24 m dlouhá a 11 m široká, stěny o tloušťce 2 metry a výšce 7 metrů jsou postavené z místního vápence. Ve stěnách jsou patrné stopy po střílnách bývalého hrádku. Podle kostela se hora, na které zřícenina stojí, nazývá hora Svatého Kříže (365 m. n. m.)

Na začátku první světové války se zde 17. listopadu 1914 odehrála jedna z významných bitev bojů na východní frontě války. Dne 9. listopadu se na hradní hoře Svatého Kříže zakopalo na 1400 a 1600 vojáků 1. pěšího pluku legií Józefa Piłsudského, kteří byli součástí rakousko-uherské armády, aby se utkali s ruskými vojsky, které zaujaly pozice u vesnice Załęże. Tento střet vešel do dějin jako bitva u Křivoplot (Krzywopłot). Polské legie se skládaly z 5 praporů a byly součástí 46. pěší divize rakouského 1. sboru, které velel generál Viktor Dankel. V okolí Křivoplot se tehdy nacházely další dva pěší prapory pod velením majora Mieczysława Rysia-Trojanowského a dvě dělostřelecké baterie pod velením kapitána Ottokara Brzoza Brzeziny. V bitvě padlo přibližně 50 legionářů a 130 jich bylo zraněno. Díky jejich hrdinství se podařilo zabránil Rusům obsadit Zagłębie Dąbrowskie a Slezsko. Jozef Pilsudski později nazval bitvu „Legionářskými Thermopily“. V prosinci 2020 byla dokončena obnova střeleckých příkopů a bylo také zrekonstruováno polní opevnění a zhotoveny informační tabule.

Další na naší trase po orlích hnízdech je královský hrad Rabštejn (Rabsztyn), což v překladu z němčiny znamená „havraní skála“. Potkali jsme se s panem Jackem Sipieńem z informačního centra, který nám celý hrad ukázal a vysvětlil i jeho historii. Založil ho po roce 1294 buď přímo český a polský král Václav II. v době bojů s Ladislavem I. Lokýtkem o nadvládu nad tímto územím, nebo pročesky orientovaný krakovský biskup Jan Muskata, který byl v té době důležitým představitelem přemyslovských zájmů v Polsku. Každopádně tedy jde o stavbu, v počátcích velmi úzce spojenou s našimi dějinami. Později se ho ovšem zmocnil král Kazimír III. Veliký a ten z něj v polovině 14. století učinil další z řady pevností na obranné linii proti rozpínavému Českému království na hranicích Malopolska a Slezska. Kromě funkce hraniční pevnosti také střežil důležitou obchodní stezku z Krakova do Vratislavi. Na konci 14. století hrad věnoval král Vladislav II. Jagello šlechtici Spitihněvu II. z Melštýna a v majetku tohoto rodu zůstal dalších 50 let. Sňatkem se pak dostal v roce 1441 do držení Ondřeje Tenčínského (Andrzeje Tęczyńskiego), zakladatele významného rodu Rabštýnských z Tenčína (Rabsztyński z Tęczyna). Za nich byl důsledně opevněn. V roce 1511 získal hrad královský pokladník Ondřej z Kostelce (Andrzej z Kościelca), ale po jeho brzké smrti v roce 1515 se dostal do majetku bohaté krakovské rodiny Bonerů původem z Alsaska (východní Francie). V roce 1573 hostil Severin Boner mladší na Rabštejně polského krále Jindřicha III. z Valois. Jelikož Severin zemřel bezdětný v roce 1592, v následujícím období se zde rychle vystčídalo několik majitelů. Velkou přestavbu zahájil po roce 1599 Mikuláš Wolski, který na místě dolního hradu začal se stavbou pozdně renesančního dvoukřídlého paláce se 40 místnostmi, po jeho smrti v roce 1630 stavbu dokončil Zygmunt Gonzaga Myszkowski. V roce 1657 ustupující švédské vojsko hrad vypálilo a již nikdy nebyl zcela opraven, ačkoliv částečně byl k bydlení využíván ještě v 18. století. Poté se hrad změnil ve zříceninu, která byla částečně rozebrána na stavbu domů v okolí. V roce 2010 vzniklo Sdružení pro hrad Rabštýn (Stowarzyszenie Zamek Rabsztyn), které za podpory místního obecního úřadu Olkusz (Urzędu Miasta i Gminy Olkusz), který je majitelem hradu, prosadilo rekonstrukci celého areálu, která skončila v roce 2021. V prostorách renesančního paláce je vybudováno zázemí pro návštěvníky s kavárnou a zbylá část je celá přístupná včetně nových expozic s nálezy zejména renesančních prvků z velkého paláce v dolním hradu. Ty jsou nápadně podobné renesanční výzdobě královského hradu na krakovském Wawelu, takže je možné, že zde pracovala stejná stavební huť.

Naše cesta se pomalu chýlí ke svému konci a my pokračujeme k jedinému z hradů na Stezce orlích hnízd, který se po přestavbě dochoval v nezříceném stavu. Leží na území Ojcovského národního parku (Ojcowski Park Narodowy) a je to hrad Písková Skála (Pieskowa Skala). První písemná zmínka o něm pochází z roku 1315 v listině vydané Ladislavem I. Lokýtkem, kde se objevuje pod názvem Peskenstein a postaven byl k ochraně obchodní stezky, která vedla z Krakova do Slezska údolím říčky Prądnik. O několik let později ho rozšířil jeho syn Kazimír III. Veliký a zahrnul ho do obranné linie na ochranu proti vpádům ze Slezska. V královském držení zůstal hrad až do konce 14. století. V roce 1377 totiž daroval hrad Petru Šafrancovi z Lučic (Piotrowi Szafrańcowi z Łuczyc) král Ludvík I. Veliký (Ludvík Maďarský) a tuto transakci ztvrdil později i Vladislav Jagello. V následujících generacích se ale Šafrancové zpronevěřili dobrému jménu, provozovali černou magii a Kryštof Šafranec (Krzysztof Szafraniec ) byl v roce 1484 zajat a popraven jako loupeživý rytíř. Později ale Jeroným Šafranec (Hieronim Szafraniec) získal na počátku 16 století důvěru krále Zikmunda I. Starého a stal se jeho rádcem a sekretářem, v roce 1518 pak dokonce i zetěm, když si vzal za ženu královskou dceru, princeznu Reginu. Král Zikmund uspořádal páru honosnou svatbu na Wawelu a za peníze z nevěstina věna mohl Jeroným začít přestavovat své sídlo v Pieskové Skále. Inspiroval se přitom italskou renesancí, kterou viděl právě na blízkém Wawelu. Dílo dokončil až jejich synovec Stanislav Šafranec, na kterého hrad přešel, neboť manželství Jeronýma a Reginy mělo jen tři dcery – Kateřinu, Annu a Zuzanu. Stanislav patří mezi velké ochránce polských protestantů, na svých panstvích zakládal řadu kalvínských kostelů a škol a štědře podporoval své souvěrce. Za jeho vlády bylo dokončeno arkádové nádvoří a vyhlídková lodžie. Nádvoří bylo vyzdobeno naturalistickými maskarony, kartušemi s erby a bohatě zdobenými portály. Po smrti posledního z rodu Ondřeje (Jędrzeje) Šafrance († 1608), přešlo panství a hrad Písková Skala na Matěje Lubnického (Macieja Łubnickiego). Jeho syn Michal Zebřidovský (Michał Zebrzydowski) nechal na hradě po roce 1647 coby horlivý katolík vystavět barokní kapli sv. Michala a inicioval stavbu nového bastionového opevnění. Ale ani to neodolalo v roce 1655 švédskému útoku, protože Švédi hrad dobili, zničili a vyplenili. Po válce zničený hrad získal Jan Velkopolský (Jan Wielopolski), správce královských solných dolů v Bochni a Vieličce a blízký spolupracovník polských králů. Ten nechal hrad v 70. letech 17. století opravit. Janovi potomci se sice titulovali jako hrabata z Pískové Skály, ale hrad neměli za své hlavní sídlo, jezdili sem hlavně na lov. Nejslavnější hony pořádal na počátku druhé poloviny 18. století Jeroným Velkopolský (Hieronim Wielopolski). Jako vášnivý lovec se ale nakonec stáhl z veřejného života a jako jediný z rodu se natrvalo přestěhoval na hrad. Poněkud zanedbaný zámek, poškozený navíc požárem v roce 1718, byl za Jeronýma rozsáhle opraven a přestavěn. Italské arkády, které byly pro polské klimatické podmínky nevhodné, byly zazděny, stejně jako vyhlídková lodžie. Hradní věže dostaly malebné kulovité kopule a interiéry byly zmodernizovány v zámeckém stylu. V roce 1787 hrad hostil polského krále Stanislava II. Augusta Poniatowského. Od Velkopolských koupil hrad v roce 1842 hrabě Jan Měroševský (Jan Mieroszewski), za kterého byl poškozen v roce 1850 požárem, a ještě před dokončením oprav v roce 1863 ruskou carskou armádou. Rusové poničený hrad vyrabovali a zanechali svému osudu. Po jejich odchodu Soběslav Měroševský (Sobieslaw Mieroszewski) zahájil renovační práce, které hradu vtiskly tehdy módní pseudogotický vzhled s cimbuřími. Jeho syn Kryštof ale celé rodinné jmění promrhal svým bujarým životem a tak hrad v roce 1892 prodal. Poté vystřídal několik majitelů, až ho v roce 1903 zakoupila Akciová společnost Pieskowa Skała, které zde do roku 1939 provozovala hotel. Během německé okupace dala společnost hotelové pokoje k dispozici sirotčinci, kterým prošly stovky dětí, především z bývalého východního pohraničí. Po vniku Polské lidové republiky byl hrad hned v roce 1947 znárodněn a předán k užívání Ministerstvu zemědělství. V roce 1950 ho převzalo Ministerstvo kultury a byly zahájeny důkladné renovační práce, které hradu vrátily jeho renesanční podobu. Vzhledem k tomu, že se nedochovalo žádné vnitřní vybavení, ani není známo, jak byly jednotlivé místnosti vybaveny, byly hradní interiéry upraveny pro muzejní a galerijní potřeby.

Po prohlídce a dobrém obědě v hradní restauraci pokračujeme v cestě Ojcovským národním parkem (Ojcowski Park Narodowy) k předposlednímu hradu našeho puitování, hradu Ojcuv (Ojców). Národní park byl vyhlášen v roce 1956 a je nejmenším z polských národních parků. Jeho osou je říčka Prądnik, na které vznikl v 16. století hned pod hradem Písková Skála, komplex pěti průtočných rybníků. V nich se chovali kapři, štiky, karasy a později i pstruzi. Rybníky jsou v současné době hlavním útočištěm obojživelníků např. čolků, ropuch, rosniček a dalších. Nedaleko se nachází velmi populární skalní sloup zvaný Herkulův kyj (Maczuga Herkulesa). V jeskyních národního parku žije 17 druhů netopýrů, kteří jsou jeho symbolem, celkem zde žije 218 zákonem chráněných druhů zvířat. Jedná se o krasové území, v roce 2006 zde bylo zaevidováno asi 500 jeskyní, největší z nich Lokýtkova jeskyně (Jaskinia Łokietka) je přístupná veřejnosti.

Zříceniny hradu Ojcuv (Ojców) se také rozkládají na vysoké vápencové skále zvané Hradní vrch (Góra Zamkowa). Podle tradice dal název hradu (původně se jmenoval Ociec, tedy česky otec) sám král Kazimír III. Veliký při jeho založení po roce 1354 na počest svého otce Ladislava I. Lokýtka. Ten se během bojů o krakovský trůn s českým králem Václavem II. ukrýval v nedaleké jeskyní, která nese Lokýtkovo jméno (a je přístupná veřejnosti). První písemná zmínka pochází z roku 1370, kdy je jmenován královský purkrabí Zaklika (Zaclica burgrauio de Oczecz). Z této první etapy výstavby se dochovala hradní věž na nejvyšším místě hradu a gotický portál v hradní bráně. Král Vladislav II Jagello (Władysław II Jagiełło) v roce 1385 dal hrad do zástavy Janovi z Kočova (Janowi de Kozcow) s předkupním právem k jeho odkupu. V následujících staletích se majitelé hradu často střídali, nejvýznamnější majitelkou byla v letech 1536-56 polská královna Bona Sforzová, manželka krále Zikmunda I. Starého. Hrad byl ovšem v té době již značně opomíjen a chátral. V roce 1619 zpustlý hrad koupil Mikuláš Koryciňský z Pilici (Mikołaj Koryciński z Pilicy) a započal s renesanční přestavbou, kterou dokončil až jeho syn Mikuláš Ferdinand (Mikołaj Ferdynand), za nich byl vystavěn zejména renesanční palác a celý areál nově opevněn. Díky tomu odolal Švédskému obléhání v roce 1657, což dokládá i rytina z roku 1660 na které je hrad v neporušeném stavu. V 18. století byl v držení rodiny Załuských, v roce 1787 zde hostil Teofil Vojtěch Zaluský (Teofil Wojciech Załuski) polského krále Stanislava II. Augusta Poniatovského, která v hradní kapli nechal pokřtít svou dceru Izabelu. V roce 1802 ale Theofil hrad opustil a ponechal ho svému osudu. Již v roce 1829 byla většina budov ve zříceninách, stát zůstala jen osmiboká věž, brána a základy některých budov. V roce 1892-95 provedl na hradě Ludvík Krasiňský (Ludwik Krasiński) záchranné práce, během nichž byla o 6 metrů snížena věž, romanticky upravena brána a zakonzervovány zbytky zdí. V období po 2. světové válce byly z areálu hradu odklizeny sutiny a archeologicky byla prozkoumána a následně vyčištěna hradní studna na nádvoří, hluboká 40 metrů až na úroveň údolí říčky Prądnik. Dnes hrad patří správě národního parku, která zde provádí průběžné renovační práce. V letech 2016-19 byla opravena brána i věž, kde byly zřízeny historické expozice a věž byla poprvé v historii zpřístupněna. Na místě renesančního paláce byla vybudována ocelová lávka.

Jsme prakticky na konci našeho putování. Před námi je už jen královský hrad na Wawelu (Zamek Królewski na Wawelu) v Krakově, vzdálený odsud jen 30 kilometrů. Wawel je název nikoliv vlastního hradu, ale mírného návrší z jurského vápence nad řekou Vislou (228 m. n. m). Na něm se kromě zmíněného královského hradu s opevněním také nachází Katedrální bazilika sv. Stanislava a sv. Václava (Bazylika archikatedralna św. Stanisława i św. Wacława). Spolu s historickým centrem Krakova byly stavby na Wawelu zapsány na seznam světového kulturního dědictví UNESCO již v roce 1978. Název návrší zřejmě pochází ze slova wąwał, znamenající rokle a souvisí zřejmě s krasovým původem návrší, kde jsou četné jeskyně a dutiny.

Osídlení wawelského návrší probíhalo kontinuálně od starší doby kamenné, v 6. století zde existovalo hradiště Vislanů, které bylo v 9. století součástí Velkomoravské říše. Z té doby pocházejí zbytky prvního dřevěného kostela, z 10. století se pak dochovaly základy dvou předrománských kostelů sv. Jiří a sv. Michala, nejstarších kamenných staveb, které byly na Wawelu postavené. Roku 1000 zde bylo založeno opevněné Krakovské biskupství, jehož součástí byl i kostel sv. Václava, vystavěný Boleslavem I. Chrabrým, zničený ovšem v roce 1038 během vpádu českého knížete Břetislava I. Kníže Kazimír I. Obnovitel (1039 – 1058) kolem roku 1040 učinil z Krakova první sídlo polských panovníků, na Wawelu nechal postravit nejstarší knížecí palác, ke kterému přiléhal kostel sv. Gereona, vzniklý přestavbou zničeného staršího kostela sv. Václava (dodnes se jeho zbytky zachovaly v západním hradním křídle). V letech 1090 – 1142 byla vystavěna nová románská trojlodní bazilika zasvěcená již sv. Stanislavovi a sv. Václavovi (zvaná Hermanův dóm), kde byl v roce 1320 korunován na polského krále Vladislav I. Lokýtek. Ve stejném roce započal s přestavbou chrámu v gotickém slohu, dokončenou v roce 1364. Lokýtkův syn Kazimír III. Veliký pak nechal ve 2. polovině 14. století celé návrší opevnit a starý palác přestavět v gotickém slohu. Zlatý věk Wawelu nastal za doby vlády Jagellonců po roce 1386, kdy na polský trůn nastoupil Litevský velkokníže Vladislav II. Jagello (původním jménem Jogaila). V letech 1507-36 nechal král Zikmund Starý (Zygmund Stary) královský hrad přestavět pod vedením italských renesančních architektů Francisca z Florencie a Bartolommea Berrecciho, po jejich smrti dílo dokončil Benedykt ze Sandoměře (Benedykta z Sandomierza). Přestavba královského hradu na Wawelu je prvním příkladem užití renesance na území tehdejšího Polska. V té době také byl v roce 1520 ulit jedenáctitunový zvon Zikmund (Zygmund) do katedrály, nejznámější polský zvon, používaný jen při nejvýznamnějších příležitostech. V roce 1595 byl hrad poškozený požárem, ale ačkoliv byl králem Zikmundem III. Vasou (Zygmunt III Waza) opraven, v roce 1609 sám přenesl sídlo do Varšavy a wawelský hrad začal upadat. Nicméně všechny královské korunovace i pohřby se až do zániku Polského království v roce 1795 konaly v katedrále sv. Stanislava a Vávlava na Wawelu. V roce 1795 připadl Krakov rakouskému císařství Habsburků, hrad byl přeměněn na kasárna, takže většina uměleckých památek byla vojáky zničena. Polští vlastenci však hrad na Wawelu nadále považovali za symbolicky mimořádně významný bod a v katedrále pochovávali významné Poláky, počínaje maršálem Poniatowskim v roce 1815. Roku 1905 císař František Josef I. vojenskou posádku na Wawelu zrušil a nechal provést rekonstrukci hradu jako historické památky. Za tzv. Druhé Polské republiky (II Rzeczpospolita Polska) v letech 1918 – 1939 byl hrad povýšen na sídlo polského prezidenta a po druhé světové válce se stal muzeem. Katedrála sv. Stanislava a Václava si i nadále uchovává svou významnou roli v životě polské katolické církve a národa.

V Krakově jsme bydleli na hotelu Golden Tulip v bývalém samostatném městě, dnes městské část Kaziměř (Kazimierz). Tato část Krakova je velmi malebná a plná památek na židovské i křesťanské osídlení, takže se zde potkávají velkolepé kostely (kostel Božího těla, kostel sv. Trojice, kostel sv. Kateřiny atd.) se synagogamy (Stará synagoga, Izákova synagoga, Popperova synagoga atd.). Na náměstí kousek od našeho hotelu byla na hlavním náměstí nádherná renesanční radnice s vyhlídkovou věží a uličky skýtaly bezpočet romantických zákoutí. A také velmi stylových restaurací a kaváren. Krakov jako takový jsme tentokrát neměli v plánu blíže zkoumat, zaměřili jsme se totiž jen na hrad na Wawelu, coby konečné místo na Stezce orlích hnízd. Na vlastní město jsme tentokrát neměli ani čas, ale jistě se sem ještě někdy vrátíme.