Cesty a památky

17. června 2022

Za náš neuvěřitelný zážitek z Katovic se zasloužila skvělá průvodkyně paní Ewa Gajewska-Nowara. Den s ní jsme si opravdu užili.

Katovice (polsky jako česky Katowice, slezsky Katowicy) byly dalším městem, které jsme během letošní cesty jižním Polskem navštívili. A mohu hned v úvodu konstatovat, že nás mile překvapily, takže se plně ztotožňujeme s eufemistickým označením Černá perla Horního Slezska. Jsou poměrně velkým městem, kde žije skoro 300 000 obyvatel, jsou ale také metropolí Slezského vojvodství a centrem Katovické konurbace (nesprávně aglomerace), která je největší a nejlidnatější metropolitní oblastí dnešního Polska. Tvoří ji asi 30 měst (podle jiných měřítek až 37) s počtem obyvatel okolo 2,3 milionu. A ještě trochu té statistiky, celkem 46 % rozlohy Katovic zaujímají lesy nebo lesoparky.

Dějiny města jsou velmi bouřlivé a rozhodně nelze říci, že bylo vždy polské. První zmínka o obci pochází z roku 1598 (uvedena jako Katowicze), některé části dnešního města mají ale původ v ještě starších středověkých osadách, vzniklých v průběhu 13. století. Vesměs se jednalo původně o kovářské osady, kde se v hamrech zpracovávalo železo ze snadno dostupných ložisek železných rud v údolí řeky Rawy. V roce 1335 se celé Horní Slezsko stalo na základě smlouvy uzavřené za osobní účasti Jana Lucemburského mezi zástupci českého, polského a uherského království součástí svazku zemí Koruny české. A tento stav trval až do roku 1742, kdy po prohraných slezských válkách připadlo k Prusku. V té době také došlo k rychlému přerodu zemědělských a kovářských osad na průmyslovou aglomeraci, protože byla objevena bohatá ložiska černého uhlí. Již v roce 1754 byl otevřen první podpovrchový důl Emanuelssegen. Za zakladatele celého průmyslového zázraku Katovic lze považovat pruského průmyslníka Franze Wincklera, kterému byl v roce 1840 udělen šlechtický titul (Franz von Winckler). Ten také přenesl do Katovic správu svého majetku a prosadil, aby se Katovice staly jednou ze stanic na Hornoslezské dráze spojující Vratislav s blízkou stanicí na tehdy prusko-rakouské hranici v Myslovicích; první vlak přijel do Katovic 6. srpna 1847. Tím začalo období rychlé urbanizace obce, které vyvrcholilo 11. září 1865 získáním statusu města. Po smrti Winklera v roce 1851 se stali hlavními aktéry proměny Katovic ve město německý podnikatel Friedrich Wilhelm Grundmann, poslanec Říšského sněmu, obecní zastupitel a později první předseda městské rady Richard Holtze a architekt Heinrich Moritz August Nottebohm, který připravil první regulační plán a vytyčil základy dnešní uliční sítě.

Po první světové válce se Horní Slezsko stalo předmětem územního sporu mezi Německem a nově vzniklým polským státem, přičemž konflikt, kterému se nevyhnuly ani ozbrojené střety označované jako hornoslezská povstání, měl být vyřešen plebiscitem v březnu 1921. Tehdy se 85,4 % hlasujících vyslovilo pro setrvání v Německu. S platností od června 1922 proto bylo Horní Slezsko rozděleno a východní část s Katovicemi, které se staly metropolí vzniklého Slezského vojvodství, připadla Polsku. Nastal velký stavební boom, především v jižní části města, kde vznikla nová administrativní čtvrť s budovou Slezského parlamentu, katedrálou Krista Krále a řadou objektů ve stylu funkcionalismu. Do roku 1939 se obyvatelstvo Katovic zvýšilo na 134 tisíce. V letech 1939-45 patřily Katovice Německu a byly střediskem Říšské župy Horní Slezsko. V roce 1945 došlo k navrácení města Polsku, které nově získalo také zbytek Horního Slezska. Katovice jako těžiště průmyslové aglomerace založené na hornictví a hutnictví zažívaly další éru prudkého rozvoje, jehož symbolem byla velká přestavba části městského centra započatá v roce 1959 na podnět vojvody Jerzyho Ziętka. V 60. a 70. letech vznikly mj. Spodek, Korfantyho třída (Aleja Korfantego) a nové vlakové nádraží ve stylu brutalismu. V roce 1968 byla založena Slezska univerzita. V roce 1987 dosáhl svého historického maxima počet obyvatel, kterých bylo 368 267. Zároveň ale docházelo k potlačování původní slezské kultury a jazyka silně ovlivněných němectvím, jakož i záměrnému ničení buržoazních a německých památek. V letech 1953-56 byly Katovice oficiálně přejmenovány na Stalinogród (Stalinovo město). Důl Wujek v Brynowě se zapsal do dějin protikomunistického odboje, kdy během stanného práva 16. prosince 1981 bylo při násilné pacifikaci stávky zastřeleno 9 horníků a zraněno dalších 23.

Ekonomická transformace po roce 1989 výrazně zasáhla průmyslové město a mnoho dělnických kolonií se v 90. letech proměnilo v sociálně problémové čtvrti. Během tří desetiletí klesl počet obyvatel o čtvrtinu. Zároveň ale začalo docházet k postupnému přeorientovávání místní ekonomiky směrem k službám a novým technologiím. Symbolem pozitivních změn se stala např. Zóna kultury (Strefa Kultury) vybudovaná v letech 2011–2015 na brownfieldu bývalého dolu Katowice.

A právě tato oblast nás zajímala, protože přesně proti ní jsme byli ubytováni v hotelu. Na jejím místě kdysi fungoval černouhelný důl Katowice, otevřený 3. května 1823 jako Ferdinandgrube z iniciativy penzionovaného rotmistra Ignáce Ferdinanda von Beyma. Prvními zaměstnanci byli především zkušení horníci z dnešního Valbřichu. V roce 1839 se majitelkou dolu stala Marie Wincklerová, manželka nám již známého Franze Wincklera. V roce 1875 postihlo důl neštěstí, když došlo k jeho zatopení, při následné obnově provozu byl celý důl modernizován. V roce 1889 byla založena Katovická akciová společnost pro hornictví a hutnictví, jejímž hlavním akcionářem byl Hubert von Tiele-Winckler. Společnost vlastnila důl a přežila až do meziválečného období, od roku 1922 pod polonizovaným názvem Ferdinand. Dne 15. července 1936 se důl přejmenoval na Katowice. Po druhé světové válce byl důl znárodněn a v letech 1953-56 se stejně jako celé město nazýval Stalinogród. O vyřazení dolu Katowice z provozu bylo rozhodnuto v březnu 1999 a v červenci 1999 byla těžba po 176 letech provozu ukončena. Během tohoto období bylo vytěženo více než 120 milionů tun uhlí. Z bývalých provozních budov zůstala zachována celá řada památkově hodnotných staveb, mezi nimiž je i 47 metrů vysoká těžní věž šachty Varšava II, sloužící dnes jako vyhlídka. Pochází z 20. let 20. století a dnes je jednou z největších atrakcí Slezského muzea (Muzeum Śląskie). To bylo založené v roce 1924 a první expozice otevřelo v roce 1929. Za dobu své existence několikrát změnilo místo působení, až bylo v roce 2005 rozhodnuto, že bude postaveno zcela nově, v místě zavřeného dolu Katowice. Prioritou při tom byla revitalizace postindustriálního areálu bývalého dolu o rozloze 2,7 ha prostřednictvím výstavby hlavní budovy muzea, adaptace několika historických těžních budov pro muzejní potřebu a vytvoření atraktivního parkového prostoru. Architektonický koncept, který vytvořila rakouská architektonická kancelář Riegler Riewe Architekten ze Štýrského Hradce, odkazuje na průmyslovou historii Slezska, stejně tak jako na původní funkci dané oblasti s předpokládaným minimálním zásahem do postindustriální krajiny. Proto byla většina navrženého komplexu umístěna pod zem. Zvenčí jsou vidět pouze prosklené kvádry administrativní budovy a vstupní budovy a dále šest skleněných těles, která osvětlují podzemní expozice. Díky pečlivě zvoleným proporcím tyto prvky harmonicky ladí se souborem dochovaných původních budov. Výstavní plocha v novém sídle Slezského zemského muzea činí celkem 6 000 metrů čtverečních.

Jako první jsme navštívili velkolepou stálou expozici Světlo historie. Horní Slezsko v průběhu dějin (Światło historii. Górny Śląsk na przestrzeni dziejów) na ploše 1 370 m², která byla otevřena 26. června 2016 a jejíž autoři se blýskli v tom nejlepším světle. Něco podobného jsme v muzejnictví totiž ještě nikdy neviděl. Scénář k výstavě byl vybrán na základě soutěže a vypracovala jej katovická společnost Adventure, která byla pověřena i dalším rozvojem projektu. Ideový obsah mu dala skupina univerzitních historiků pod vedením doktora Lecha Krzyżanowského v těsné spolupráci s historiky, etnology a archeology ze Slezského muzea. Autorem scénografie je pak Michał Urban a režisérem Łukasz Czuj. Expozice je jakýmsi živoucím příběhem Horního Slezska od nejstarších dob až po politický zlom v roce 1989, přičemž se sama nachází na místě bývalého uhelného dolu, který byl po 176 let svědkem a také aktérem jeho pohnuté historie. Vstup na výstavu je poctou místu, kde je uspořádána - vede totiž branou katovického uhelného dolu, rekonstruovanou na základě fotografií ze 4. června 1989, dne, který je považován za počátek politických, průmyslových a hospodářských změn, jež znovu změnily tvář města i regionu. Výstava je rozdělena do devatenácti chronologicky a tematicky uspořádaných prostor, kde je k vidění na 8000 originálních exponátů, audiovizuálních materiálů a scénografických kulis. Zajímavý při tom je interaktivní aspekt výstavy, obsažený v četných manuálních displejích i dotykových obrazovkách s doplňkovým obsahem s bibliografickými odkazy, stejně jako osmnáct obrazů vytvořených pro výstavu pomocí technologií, jako je animace a Pepper\'s Ghost. Jedná se o první výstavu, která takto komplexně představuje nesmírně složité dějiny Horního Slezska, přičemž neopomíjí ani tak citlivé a bolestivé otázky, jako je německé kulturní a sociální dědictví, dilemata provázející zmíněný plebiscit, povinná služba Hornoslezanů ve wehrmachtu a mnohé další. Ukazuje také specifičnost pohraničí jako tavicího kotle kultur, národností a náboženství, který na jedné straně napomáhá definování vlastní identity, na straně druhé však vede ke vzniku nebezpečných rozporů. Expozice je jedinou výstavou v Polsku, která ukazuje regionální historii v tak širokém záběru. Jenom tato samotná výstava je jednou z největších atrakcí a lákadel Katovic (expozice je doprovázena v polštině, slezštině, němčině a angličtině).

Velmi zajímavá byla i Galerie amatérského výtvarného umění (Galerie plastyki nieprofesjonalnej), která se zaměřuje na poněkud netradiční oblast, zpravidla v muzeích neprezentovanou. Přitom se jedná o veskrze živé umění, které je spojeno s životem a přímými zážitky autora, který popisuje svoje okolí, svou práci, vztahy a podobně. Aby bylo poselství ještě živější, byla výstavba expozice založena na metafoře dolu jako kombinace tří nejdůležitějších symbolických oblastí slezské tradice. Šachta spolu s těžní věží spojuje podzemní zónu spojenou s prací, povrch, kde se odehrává společenský život, a oblohu, která představuje duchovno. Tyto sféry odrážejí tradiční slezskou axiologickou triádu, kterou tvoří Bůh, práce a rodina. První část výstavy přibližuje vše, co přímo či nepřímo souvisí s prací a hornictvím: architekturu dolů, důlní štoly a úsilí horníků na směně. V druhé části je zobrazeno dění na povrchu: domov, rodina, zahrádka a další aspekty společenského života v hornických koloniích. Příběh zde vystavených obrazů vychází ze silné vazby na známé prostředí, autoři se snaží vše vyprávět co nejkrásněji, a tak používají celou škálu barev, racionalizují nebo dokonce idealizují to, co vidí nebo co mají zaznamenáno ve svých vzpomínkách. Závěrečná sekvence výstavy odkazuje na těžní věž, která korunuje siluetu dolu a ostře protíná oblohu jako symbol nekonečna. Zahrnuje tedy díla spojená se snahou o překročení limitů a překonání sebe sama. Vedle projevů tradičně chápané religiozity jsou zde i stopy hledání hodnot za hranicemi lidského poznání. Z dalších stálých výstav lze jmenovat Galerii moderního polského umění 1800 – 1945 (Galeria polskiej sztuki nowoczesnej 1800-1945), Galerii slezského sakrálního umění (Galeria śląskiej sztuki sakralnej) s exponáty z pražských, vratislavských či krakovských dílen, odrážejících umělecké vazby regionu s předními kulturními centry té doby, nebo speciální edukační expozice pro rodiny s dětmi do 14 let Po stopách Tomka (Na tropie Tomka), inspirovaná dobrodružstvím Tomka Wilmowského, mladého hrdiny románu Alfreda Szklarského. Kromě toho muzeum pochopitelně nabízí celou řadu dočasných výstav, aby měli návštěvníci důvod se sem vracet. Velmi zajímavá informace je ta, že každé úterý je celé muzeum přístupné zdarma!

Vraťme se ale ještě k dalším stavbám v Kulturní zóně (Strefa Kultury). Nepřehlédnutelná je budova Symfonického orchestru Polského rozhlasu (Siedziba Narodowej Orkiestry Symfonicznej Polskiego Radia) z let 2012-14, jejíž architektonický návrh vypracoval ateliér Konior pod vedením architekta Tomasze Koniora, zatímco návrh instalací a konstrukci budovy je od společnosti Buro Happold Engineering. Jedná se o největší nahrávací komplex v Polsku s jedním z nejmodernějších koncertních sálů v Evropě. Zajímavá je i monumentální fasáda, odkazující se na cihlové obytné domy ve čtvrti Nikiszowiec, kam se také vydáme. Na tuto fasádu bylo použito 611 000 cihel vypálených v historické Hoffmanově peci z 19. století v cihelně Patoka v Panoszowě. Poněkud starší, ale za to ikonickou stavbou v Kulturní zóně je Spodek, což v češtině znamená „podšálek“. Je to víceúčelová hala, postavená v letech 1964-71 ve stylu socialistického brutalismu podle návrhu architektů Macieje Gintowta a Macieje Stanisławe Krasińského. Zvenčí připomíná stavba svým tvarem létající talíř (UFO), což je důsledek propojení dvou základních funkcí, pro které byla postavena - sportovní haly a koncertního sálu. Unikátní je při tom střecha, která byla jako jedna z prvních na světě realizována na principu tensegrity (princip strukturálního vztahu, ve kterém spolupůsobí pevná tělesa namáhaná na tlak a sítě přenášejících čistě tah). Ocelová konstrukce kopule o hmotnosti 300 tun je spojena s vnějším ocelovým prstencem pomocí 120 nosných lan v podobě tyčových a lanových příhradových nosníků, na nichž je upevněna střešní krytina. Na Spodek navazuje Mezinárodní kongresové centrum (Międzynarodowe Centrum Kongresowe) z let 2011-15, postavené podle návrhu mezinárodně oceňované projekční kanceláře JEMS Architekci z Varšavy. Poslední stavbou v zóně jsou mrakodrapy .KTW (Wieżowce .KTW) postavené v letech 2016-22 podle návrhu architektů ze studia Medusa Group z Bytomi, pánů- Przema Łukasika a Łukasze Zagała. Komplex se skládá z budovy .KTW I vysoké 66 metrů (14 pater) a .KTW II vysoké 134 metry (31 pater). Přístup do celé oblasti je přes neméně ikonický kruhový objezd generála Jerzego Ziętka (Rondo gen. Jerzego Ziętka), který byl dán do užívání v roce 1965 a do současné podoby byl upraven v letech 2000-05. Na jedné straně mu dominuje obytný dům Kompozitní bytová jednotka, které se neřekne jinak, než Superjednotka (Skomasowana Jednostka Mieszkaniowa „Superjednostka”) což je jeden z největších obytných domů v Polsku. Postavený byl podle projektu architekta Mieczysława Króla v letech 1967-72, má 15 nadzemních pater, výška činí 61 metrů, délka 188 metrů, v domě je 764 bytů a žije v něm okolo 3000 obyvatel, takže má statut samostatné „sídelní jednotky“ (osady). Poslední, na co jsme se zaměřili, byl pomník slezským povstalcům (Pomnik Powstańców Śląskich) z roku 1967 od sochaře Gustawa Zemły a architekta Wojciecha Zabłockého. Připomíná tři povstání slezského lidu (proto má podobu tří orlích křídel) v letech 1919, 1920 a 1921 proti německým úřadům za připojení Horního Slezska k Polsku. Jedná se o jeden ze symbolů Katovic a současně jde o nejtěžší pomník v Polsku - váží 61 tun.

Ze Zóny kultury se přesouváme do dalšího ikonického místa v katovicích, kterým je bývalá dělnická kolonie, dnes čtvrť Nikiszowiec [nykyšoviec] (německy původně Nickischschacht, slezsky Ńikisz). Jde o velké dělnické sídliště (kolonii), postavené v letech 1908-19 pro horníky dolu Giesche z iniciativy důlního a hutního koncernu Georg von Giesches Erben. Sídlo navrhli architekti Emil a Georg Zillmannovi z Charlottenburgu, kteří jsou také autory projektu sousedního Giszowce. V roce 1959 byl Nikiszowiec připojen ke Katovicím. Název této čtvrti je polonizovaná podoba původního německého názvu, který je odvozen od nedaleké šachty Nickisch (německy Nickisch-Schacht), dnes důl Poniatowski. Původní název šachty je pak odvozen od jména majitele společnosti Georg von Giesches Erben, barona Friedricha Nickische von Rosenegka. V roce 2011 byl celý Nikiszowiec prohlášen za kulturní památku.

Pro výstavbu nového sídliště, které mělo pojmout asi 5 000 dělníků a úředníků, byla vyčleněna plocha 20 hektarů a již v roce 1911 by uveden do provozu první obytný dům. Nad stavebními pracemi dohlížel generální ředitel společnosti Georg von Giesches Erben, pan Anton Uthemann. Do vypuknutí první světové války bylo postaveno celkem 6 bloků sídliště a poslední blok (blok IX) byl dokončen v roce 1919.

Ústředním bodem urbanistického uspořádání je protáhlé náměstí Osvobození (Plac Wyzwolenia), na kterém se nacházejí kromě kostela, viz dále, obytné budovy a budovy služeb s charakteristickým podloubím, obchody (tzv. konzumy), policejní stanice a pošta, jejíž průčelí je dekorováno mozaikou s růžemi (jedná se o motiv ze slezského lidového kroje), obnovená v roce 2017. Celou jednu stranu náměstí zaujímá novobarokní kostel sv. Anny (Kościół świętej Anny), postavený rovněž podle návrhu architektů Emila a Georga Zillmannových. S výstavbou se sice započalo v roce 1914, ale stavební práce zastavila světová válka, takže byl dokončen až v roce 1927. Chrám je dlouhý 70 metrů, klenba je ve výšce 17 metrů a věže měří 55 metrů. Jižně od náměstí se nachází obytná zástavba, skládající se z třípodlažních bytových domů, vzájemně propojených do šesti kompaktních uzavřených bloků, oddělených kolmo se křížícími ulicemi. Domy jsou stavěné z typických červených cihel a nazývají se familoky, jedná se o typické stavby pro celou oblast Horního Slezska. Každý z těchto bloků zabíral rozlohu 1 300 m² a obsahoval 165 bytů, celkem je zde ve 126 budovách 1207 bytů. Typický byt v Nikiszowci se skládal ze dvou pokojů a kuchyně (2+1) a měl rozlohu asi 63 m². Uvnitř bloků, na dvorech, byly původně hospodářské budovy jako kůlny a chlévy, v nichž obyvatelé chovali zvířata (králíky, holuby, kozy, prasata) nebo pece na pečení chleba. Z ulice vedly do vnitřních prostor jednotlivých bloků široké klenuté chodby (tzv. ajnfarty). Ve východní části Nikiszowce byly postaveny dvě volně stojící školní budovy s byty pro učitele a za železniční tratí byla postavena nemocnice (infekční oddělení), školka a čistička odpadních vod. V budově bývalé veřejné prádelny a mandlu dnes sídlí pobočka katovického historického muzea. Pozornost i nemohou uniknout různé rozmanité architektonické detaily, které rovněž navrhli bratři Zillmannovi a které zdobí všechny budovy. Jedná se o různé oblouky nad okny či dveřmi, arkýře různých výšek a hloubek nebo zajímavě členěné portály, které narušují monotónnost stěn z červených pálených cihel. Takovou skoro až recesistickou záležitostí je Slezské velvyslanectví (Ślōnsko Ambasada) na ulici sv. Anny. Dne 19. července 2021 ji zde otevřel europoslanec Łukasz Kohut a slouží především jako místo setkávání Slezanů; ke slezské národnosti se mimochodem hlásí okolo 900 000 Poláků, v některých okresech jejich počet dosahuje i 40 % všech obyvatel. 

Posledním místem, které jsme navštívili je středověký hrad Będzin [bendzin], který tedy leží již za hranicemi Katovic (od centra 12 kilometrů), ale má s tímto krajem hodně symbolicky společného. Ačkoliv dnes leží na území Slezského vojvodství, patří již do Malopolska. Tedy regionu, který ve středověku sousedil se zeměmi Koruny české, jejichž součástí byla v těch časech i oblast Katovic. Hranici mezi českou a polskou korunou totiž tvořila řeka Černá Přemša (Czarna Przemsza), která hradní vrch, vysoký 285 metrů nad mořem, obtéká. Legenda, která se vztahuje k názvu hradu, souvisí právě s tím, že hrad stojí na historické polské straně středověké hranice. Když ho nechal polský král Kazimír III. Veliký postavit, pronesl prý: Tam są Czesi i tu będziemy my (Tam jsou Češi a tady budeme my). Proto Będzin od slovesa „být“.

Historie osídlení hradního vrchu sahá ale až do 9. století, kdy zde existovalo hradiště slovanského kmene Vislanů, které v průběhu 11. století nahradil raně křesťanský hřbitov. Protože v údolí řeky vedla významná obchodní stezka ze Slezska do Krakova, ve 2. polovině 13. století zde byla postavena za krakovského knížete Boleslava V. Stydlivého kamenná strážní věž o průměru 10,5 metru, která stojí dodnes a je tak nejstarší částí hradu. V roce 1348 k ní pak král Kazimír III. Velký nechal přistavěl palác s obytnou věží donjonem a mohutným opevněním. V roce 1349 se již zmiňuje první královský purkrabí Vernco, takže hrad musel být v té době již dokončen. Hrad se stal nejzápadnější pevností celé linie opevněných královských sídel, po kterých se vydáme během další části naší cesty a kterým se říká Orlí hnízda (Orle gniazda). Takže nejen Będzin, ale celá soustava hradů vznikla jako reakce na ztrátu Slezska a jeho přechodem pod českou vládu. Zajímavostí jistě je i to, že v roce 1364 na hradě přespal při cestě do Krakova český král a římský císař Karel IV. V 15. století se hrad dostal do zástavy šlechtických rodů, v roce 1458 se vzpomíná Stanislav Pohorský z Pohořic a jeho potomci hrad užívali až do roku 1502, kdy ho od Beniáše Pohorského získal se souhlasem krále Alexandra Jagellonského šlechtic Stanislav Jarocký z Jaročína. Do velké politiky hrad vstoupil v roce 1588, kdy zde byl vězněn rakouský arcivévoda Maxmiliín III. Habsburský. Ten v září 1587 složil před zástupci polské šlechty v Olomouci královský slib a vyrazil do Polska s malou armádou porazit opozici, která prosazovala na polský trůn švédského prince Zikmunda III. V lednu roku 1588 byl při ústupu do Slezska v bitvě u Byčiny poražen a zajat polským kancléřem a vlivným Zikmundovým příznivcem Janem Zámojským. Propuštěn byl na základě bedzinsko-bytomské smlouvy až v roce 1589 a polské koruny se definitivně zřekl až o dalších devět let později v roce 1598. Další významné osobnosti hrad hostil 19. – 20. srpna 1683, kdy se zde zastavil polský král a velkokníže litevský Jan III Sobieski s manželkou Marií Luisou (v Polsku zvanou Marysieńka = Maruška) s delegací habsburského císaře Leopolda I., když táhli do boje proti Turkům u Vídně. Později hrad zchátral na tolik, že v roce 1825 bylo rozhodnuto o jeho demolici, ta včak byla památkovým úřadem v roce 1827 zastavena. V roce 1834 pak komisař Polské banky z Varšavy a milovník památek Edward Raczyński zafinancoval obnovu ruin podle návrhu italského architekta a stavitele Franciszka Marii Lancieho. Po obnově byl sídlem hornické školy i nemocnice, ale pro tyto účely se moc nehodil. K rekonstrukci hradu pro potřeby muzea bylo přikročeno až v roce 1929 a během archeologického průzkumu bylo nalezeno mnoho cenných předmětů, třeba i pražské groše Václava II. Do dnešní podoby byl hrad uveden během generální rekonstrukce v letech 1952-56 podle návrhu architekta Zygmunta Gawlika. V červenci 1956 pak bylo v opravením hradě otevřeno muzeum Zagłębia Dąbrowskieho (Danbrovské pánve) a v roce 1969 byla zpřístupněna i kruhová věž, nabízející zajímavé výhledy na okolní průmyslovou krajinu. V hradním paláci je v prvním a druhém patře výstava, představující vývoj zbraní a výzbroje od 16. do počátku 20. století. V prvním patře jsou vystaveny chladné zbraně, tedy meče, brnění, přilby a plátová zbroj, nejstarším exponátem je meč z 10. století, který byl nalezen v hrobě neznámého bojovníka na teritoriu hradu během archeologického výzkumu. Ve druhém patře jsou pak vystaveny tak palné a střelné zbraně včetně loveckých a sportovních zbraní zdobených perletí, ebenem a kostí. V přízemí je pak výstava o historii hradu a města, kde jsou různé mapy, plány, znaky cechů a také rekonstrukce hradu v době jeho největší slávy.

Prohlídkou hradu byl náš dnešní program zcela vyčerpán a my se těšíme na zítra, kdy se vydáváme stezkou Orlích hnízd.