Cesty a památky

Až když člověk prochodí vratislavské ulice klopýtáním po tvrdé městské dlažbě, tak pochopí význam tohoto zdánlivě jednoduchého sloganu – místo setkání různých kultur, náboženství, národností a lidí. A říkejme městu česky Vratislav, přestože polsky se jmenuje Wrocław a Němci mu neřeknou jinak než Breslau. Ten český název je u nás tradiční, historicky zažitý, a sami obyvatelé Vratislavi českou variantu znají, na rozdíl od té německé jim vůbec nevadí. Sami také s hrdostí připomínají, že název je odvozen od legendárního zakladatele města, Přemyslovce Vratislava I. Nelze totiž ani pominout těch více než 400 let, po které zdejší kraj patřil do zemí Koruny české, takže jsme spolu sdíleli dlouhé historické období vše dobré i zlé. A Vratislav je k nám, Čechům, velmi přátelské město, to pocítíte na každém kroku. Vratislavané konec konců vědí, že do Prahy je to blíž než do Varšavy. Tohle město prostě stojí za to poznat, a kdo jednou propadne jeho kouzlu, toho již nepustí – tak mu propadněte, jako se to stalo nám. Je to prostě vzájemné setkání a přátelství, které vás s tímto okouzlujícím městem spojí.

Sídliště na křižovatce obchodních cest v meandru řeky Odry, která zde přijímá vody řek Oławy, Ślęzy, Widawy, Bystrzyce a Dobry, ležící na průsečíku cest mezi Itálií, Baltem, Kyjevem a Paříží, bylo již v devátém století centrem slovanských Slezanů. První písemná zmínka o městě pochází z kroniky Dětmara z Merseburku a vztahuje se k roku 1000, kdy zde bylo založeno biskupství – samotné město je však bezpochyby starší (biskupství by nebylo vysazeno na zelené louce). Jak jsem se již zmínil, podle některých hypotéz nese své jméno po svém zakladateli, českém knížeti Vratislavovi I. (Wrocisław I.), za jehož vlády (panoval 915–921) bylo území Slezska připojeno k českému státu. Město se tehdy rozrůstalo v prostoru Dómského ostrova (Ostrów Tumski) na pravém břehu řeky Odry. Již ve 2. polovině 10. století se však za vlády knížete Měška I. dostala Vratislav pod vládu Polska. Po mongolských vpádech v polovině 13. století se město přesunulo na levý břeh řeky Odry a bylo vystavěno na pravidelném půdorysu, který se uchoval až do dnešních dnů. Během dělení polského státu se Vratislav nejprve stala hlavním městem samostatného Vratislavského knížectví (Slezského knížectví, které bylo roku 1172 rozděleno na Slezské a Opolské a pak roku 1248 dále děleno na knížectví Lehnické, Hlohovské a Vratislavské), po smrti knížete Jindřicha VI. Dobrého v roce 1335 se stala tzv. bezprostředním knížectvím Koruny české. Za české vlády došlo k značnému rozvoji města a k jeho územnímu rozšíření, stále se přitom udržovaly silné kulturní a obchodní vazby s Polskem. Polská, česká a německá komunita zde žily poměrně harmonicky až do roku 1526, kdy český král Ludvík Jagellonský padl v bitvě u Moháče a protože zemřel bez následníka, na trůn nastoupili Habsburkové. Tato přísně katolická dynastie začala postupně potírat reformaci, která se v zemích Koruny české značně rozšířila, a násilná rekatolizace zasáhla i Vratislav. Rakouský protireformační program šel ruku v ruce s politikou germanizace (stejně jako v samotných Čechách), která pokračovala i poté, co Vratislav v roce 1742 připadla v důsledku prohrané války Prusku. Pod německým názvem Breslau se stala (hned po Berlíně) druhým nejvýznamnějším městem země. V 19. století proběhla velmi intenzivní industrializace a i po první světové válce město zůstalo součástí německého státu. Vratislav také hrála klíčovou roli během druhé světové války, kdy dokázala zhruba tři měsíce vzdorovat postupující Rudé armádě, což bylo déle než v případě Berlína. Následky obléhání byly děsivé – více než 3/4 města byly srovnány se zemí. Po válce byla Vratislav začleněna do Polska a byla osídlena Poláky z centrálních částí země Velkopolska a Mazovska, částečně i obyvateli ze Lvova, který po válce připadl SSSR. Většina německého obyvatelstva byla nucena město opustit a odešla do Německa. Rekonstrukce města si vyžádala velké úsilí a zcela dokončena byla až v 80. letech 20. století.

Aby popis prohlídky města měl nějaký smysl, rozdělím ho do dvou ucelených celků dvou dnů (za kratší dobu není možné město projít). Třeba jako tip na soukromý program ve městě. Ale je to nesmírně obtížný úkol, protože Vratislav je natolik dynamické a různorodé město, že nevím, jak do toho, aby z toho čtenář neměl zmatek. No nic. Vzhůru tam, kde to všechno začalo.

Den první

Dómský ostrov (Ostrów Tumski) je nejstarší částí města a tak by tu měla začít každá prohlídka. Pozorný návštěvník si všimne jedné anomálie – že to vlastně žádný ostrov není. No už není, ale byl, a to až do roku 1824, kdy bylo zasypáno jedno z ramen Odry v rámci likvidace barokní fortifikace města, která probíhala od roku 1807. Meandrující Odra zde totiž spolu s Olavou vytvořily několik ostrovů (zajímavost – ostrov se polsky dnes řekne „wyspa“, v názvu Dómského ostrova se ale vyskytuje staropolské slovo „ostrów“, stejně jako v češtině). Archeologické nálezy potvrdily, že nejstarší osídlení bylo v okolí kostela sv. Martina (Kościół św. Marcina), který je jediným pozůstatkem Piastovského hradu, který zde existoval podle dendrochronologického průzkumu nalezených dřevěných staveb nejpozději již v roce 985, tedy ještě před dobytím Vratislavi knížetem Měškem I. v roce 990. Kamenný hrad však byl vystavěn až ve 12. století a konkrétně v roce 1149 je doložena kaple sv. Martina (Abbatia St. Martini). Pravděpodobně se nejedná o dnešní kostel, ten byl postaven až v 80. letech 13. století za vlády knížete Jindřicha IV. Spravedlivého (Henryk IV. Prawy), který vládl v letech 1270–90. Jeho nástupci od Jindřicha V. Tlustého (Henryk V. Brzuchaty) již na ostrovním hradě nebydleli a vystavěli si knížecí rezidenci v nově budovaném městě na druhé straně řeky. V roce 1315 připadl celý ostrov církvi, což chtěl v roce 1382 změnit král Václav IV., který zde plánoval znovuvybudování královského hradu, ale k realizaci této myšlenky nakonec nedošlo. Zbytky staré pevnosti tak postupně zanikly. Samotný kostelík sv. Martina byl silně poničen (z 80 %) za 2. světové války a obnoven byl až v letech 1957–60. Před západním průčelím kostela je moderní pomník papeže Jana XXIII. postavený z iniciativy komunistických politiků v období PLR. Ulicemi svatého Martina (ul. św. Marcina) a Svatého kříže (ul. Świętokrzyska) jsme došli na kostelní náměstí (pl. Kościelny) s několika zajímavými památkami. Po pravé ruce je to krásně opravená budova Orphanotropheum, bývalý sirotčinec pro šlechtické děti, postavený v letech 1702–15 při gotickém kostele sv. Petra a Pavla, který na něj přímo navazuje. Uprostřed náměstí pak stojí barokní sloup sv. Jana Nepomuckého (pomnik św. Jana Nepomucena) z let 1730–32 od Jana Jiřího Urbanského (žáka F. M. Brokofa), který je svou výškou 9,5 metru nejvyšším pomníkem tohoto českého světce na světě. No a nakonec dominanta náměstí – kostel sv. Kříže a sv. Bartoloměje (kościół św. Krzyża i św. Bartłomieja), zřejmě nejkrásnější gotická stavba Vratislavi. Založen byl Jindřichem IV. Spravedlivým (Henryk IV. Probus) v roce 1287 a dostavěn až dlouho po jeho smrti (1290) v roce 1350. Autorem projektu je zřejmě slezský stavitel Mistr Wiland, který navrhl novátorské dvoupatrové pojetí stavby – v dolním patře je kostel sv. Bartoloměje a v horním patře kostel sv. Kříže. Udivující jsou také rozměry – 66 metrů délka, 44 metrů šířka a výška 19 metrů. Z původně plánovaných dvou věží byla postavena pouze jižní, je vysoká 69 metrů. Kostel navíc nebyl od středověku přestavován a dokonce ani neutrpěl během 2. světové války. V kostele je vystavena kopie známého „Turínského plátna“. V prohlídce pokračujeme Katedrální ulicí (ul. Katedralna), která je hlavní tepnou Dómského ostrova. Lemuje ji mnoho historických domů a traduje se, že v některém z nich mohl bydlet Mikuláš Koperník, který byl v letech 1503–38 kanovníkem kapituly u sv. Kříže (jeho pobyt ve Vratislavi ale není doložen písemnými prameny), ostatní domy jsou církevní, jako třeba Arcibiskupský palác. Došli jsme na náměstí s Mariánským sloupem z 18. století od nizozemského sochaře Sulpiciusa Gode, za kterým se již zdvíhá hlavní průčelí nejdůležitější církevní stavby města, katedrály sv. Jana Křtitele (katedra św. Jana Chrzciciela). Dnešní stavba je již pátou církevní stavbou na stejném místě. Nejstarší kamenný kostel byl pravděpodobně postaven v roce 915 některým z českých Přemyslovců nebo neznámým místním velmožem seznámeným s českým prostředím. Jeho základy na křížovém půdorysu s apsidou ve východním průčelí (délka cca 25 metrů) byly objeveny a spolehlivě určeny při posledním archeologickém výzkumu v letech 2008–9, kdy byla jasně prokázána souvislost s kamennými kostely stejného typu stavěnými v té době v Čechách. V letech 1000–4 byl v souvislosti se vznikem biskupství starší předrománský kostel přestavěn a rozšířen v raně románském slohu za Boleslava Chrabrého, kdy se jeho délka protáhla na 33,5 metru a kostel se stal trojlodní bazilikou se dvěma věžemi v západním průčelí a povýšen na biskupskou katedrálu. Poničena byla v letech 1038–9 v době nájezdů českého knížete Břetislava I. na Polsko a následně v 60. letech 11. století byla rozebrána a na jejím místě byla knížetem Kazimírem I. Obnovitelem postavena katedrála nová, v pořadí třetí, opět v raně románském stylu. Na rozdíl od předchozí stavby bylo trojlodí doplněno krátkou příčnou lodí. V pořadí 10. vratislavským biskupem Waltrem z Malonne byla katedrála v letech 1158–80 přestavěna a dále rozšířena v románském slohu, délka již byla v té době 48,5 metru a šířka 24,5 metru. Z této stavby se dochovalo mnoho detailů v Arcidiecézním muzeu, včetně románské sochy sv. Jana Křtitele (její kopie je na severní stěně současného kostela) a krypty v podzemí chrámu. Goticky byla následně katedrála přestavěna hned několikrát. Poprvé v letech 1244–72 vratislavským biskupem Tomášem I., naposledy v roce 1517, kdy dosáhla již současné délky 91 metrů a šíře 44,5 metru. Po požáru v roce 1540 došlo v letech 1568–80 nejprve k renesanční přestavbě a na přelomu 17. a 18. století byla stavba částečně barokně upravena. Na přelomu 19. a 20. století byla pak katedrála regotizována a v roce 1945 bylo zničeno 70 % stavby během obléhání města Rudou armádou na konci 2. světové války. V letech 1946–51 byla provedena rekonstrukce chrámu do dnešní gotické podoby pod vedením architekta Marcina Bukowskiego. V interiéru nás zaujaly jednak ohromné varhany z roku 1913, které jsou druhé největší v Polsku a jedny z největších na světě (13 275 píšťal, 151 rejstříků), z větší části sem přenesené z Haly století (viz dále) pro kterou byly původně sestrojeny, a pak trojice kaplí v závěru katedrály: prostřední gotická Mariánská kaple (kaplica Mariacka) z let 1354–65 s nádherným gotickým náhrobkem až parléřovského typu 20. vratislavského biskupa Přeclava z Pohořelé (Przecław z Pogorzeli) který zemřel v roce 1376, vlevo od ní (na sever) barokní kaple Kurfiřtská / Božího těla (kaplica Elektorska / Bożego Ciała) z let 1716–24 od vídeňského architekta Johanna Bernharda Fischera z Erlachu s malbami od Carla Carlone a sochařskou výzdobou od Ferdinanda Maxmiliána Brokofa, no a vpravo (na jih) poslední, rovněž barokní kaple sv. Alžběty (kaplica św. Elżbiety) z let 1682–1700 s velkolepým náhrobkem kardinála Friedricha von Hessen-Darmstadt († 19. února 1682). Po prohlídce využíváme možnosti vystoupat (a hlavně vyjet pohodlně výtahem) na severní věž katedrály, kde je vyhlídka ve výšce 55 metrů nad zemí. Odsud se nám otevřel nádherný pohled na řeku, ostrovy, a celé staré město od východu. V prohlídce pokračujeme podél severní stěny katedrály k nejstarší dochované stavbě Vratislavi, pozdně románskému kostelu sv. Jiljí (kościół św. Idziego) z 20. let 13. století, který je se sousední budovou kapituly vratislavské katedrály (dnes Arcidiecézní muzeum, kde je mimo jiné uložena Jindřichovská kniha – Księga Henrykowska) spojen místními pověstmi opředenou knedlíčkovou brankou (Brama Kluszczana). Pod brankou jsme prošli ke vchodu do botanické zahrady.

Botanická zahrada Vratislavské univerzity (Ogród Botaniczny Uniwersytetu Wrocławskiego) vznikla v roce 1811 kolem pozůstatků původního ramene Odry, které oddělovalo od pevniny Dómský ostrov, a na místě zrušeného opevnění. Původní rozloha činila 5 ha a bylo zde pouze 400 druhů rostlin, jejichž počet se postupně zvýšil na 12 000. Na konci 2. světové války byla v areálu zahrady umístěna protiletecká baterie, takže po válce musela být celá obnovena, znovu zpřístupněna byla v roce 1950. Současně došlo k jejímu rozšíření na současných 7,4 ha a 13 500 rostlinných druhů jak původem z Polska, tak také kaktusy, vodní rostliny, břečťany a rododendrony. Zahrada má ale především výchovný charakter a tak je zde stálá výstava Panoráma přírody s naučným programem o vývoji života na zemi (panoramatický obraz o rozměru 36×2 metry od Janusza Merkla představuje vývoj života od kambria po čtvrtohory), na kterou navazuje jedna z největších světových sbírek subtropické a tropické bahenní flóry. V severovýchodní části areálu je alpinium s geologickým profilem uhelného ložiska kamenného uhlí z okolí Valbřichu (Wałbrzych) z roku 1856 a několik kmenů zkamenělých stromů. Nás tedy velmi zaujala obrovská rostlina barota rukávovitá (Gunnera manicata) původem z Jižní Ameriky, jejíž listy klidně dosahují až 3 metrů. Zde roste u romantického jezírka, od kterého se otevíraly opravdu neopakovatelné pohledy z druhé strany na kostel sv. Kříže a sv. Bartoloměje (viz výše). Kostel odsud z botanické zahrady vypadá opravdu nádherně, odráží se ve vodní hladině s lekníny, prostě učiněný ráj na zemi. Už kvůli tomu stojí za to sem zavítat (ul. Sienkiewicza 23).

Teď se vracíme zpět kolem katedrály a po Dómském mostě (most Tumski) z roku 1889 se sochami sv. Hedviky a sv. Jana Křtitele, jdeme na ostrov Písek (wyspa Piasek), velký 5 ha. Tentokrát jsme na opravdovém ostrově, který je spojen Písečným mostem (most Piaskowy) se starým městem a levým břehem Odry a Mlýnskými mosty (mosty Młyńske) s pravým břehem Odry a Mlýnským ostrovem (wyspą Młyńską). Název ostrova se odvozuje od gotického kostela Nejsvětější Panny Marie na písku (Kościół Najświętszej Marii Panny na Piasku), jehož název je podle římského kostela Panny Marie na místě antické arény vysypané kdysi pískem, postaveného zde v letech 1334–75 podle plánů mistra Peška, nádherná gotická klenba pochází z let 1386–95. V roce 1430 byla dostavěna jižní věž, severní nebyla nikdy dostavěna. Na Velikonoce roku 1945 byl kostel zničen bombardováním a znovu byl postaven v letech 1961–63 do podoby před požárem v roce 1730, tedy před barokní úpravou. Kolem kostela vede hlavní městská ulice sv. Hedviky (ul. św. Jadwigi), od pradávna hlavní komunikace města ve směru sever – jih. Z významných staveb stojí na ostrově ještě za povšimnutí bývalý klášter augustiánů (dnes Univerzitní knihovna) z let 1709–15 a pravoslavný chrám sv. Cyrila a Metoděje, původně barokní kostel sv. Jakuba z 18. století. Ten byl sekularizován v roce 1810, obnoven po roce 1852 jako kostel sv. Anny, zničen ve 2. světové válce a po obnově v 60. letech 20. století připadl v roce 1970 pravoslavné církvi.

Od přístaviště z ostrova Písek jsme vyrazili na projížďku po Odře lodí Oława, jejíž kapitán pan Jerzy Walczak se staral o naši pohodu. Řekl nám nějaké další informace, většinou spojené s řekami ve městě. Vratislavi se totiž přezdívá město ostrovů a mostů. Je to fakt, ostrovů je ve městě 12 a mostů kolem 130. I proto se jí eufemisticky říká Polské Benátky. Vždycky mě pobaví, jak turisté potřebují podobná srovnání – hned jsou nadšenější a daná lokalita se jim víc líbí (to je turistický marketing). Hloubka řeky Odry, po které plaveme, je zde 3 až 4 metry, ale místy, zejména u starého města, až 12 metrů; kanály je Odra propojená s Labem. Výhled na nábřeží nám trochu kazilo to, že se momentálně po celé délce opravují všechny opěrné zdi, ale nedá nic dělat, někdy se to udělat musí. Ve městě je jinak 5 přístavů pro lodě a spousta turistických půjčoven kajaků a malých motorových lodí. Vystupujeme po asi půlhodině plavby na zastávce ZOO, která je na jednom z ostrovů – Velkém (Wielka Wyspa) ve východní části města.

Zoologická zahrada (Ogród Zoologiczny) je druhou nejstarší ZOO v Polsku, založena byla již v roce 1865 (nejstarší je ZOO v Toruni, založená v roce 1797), po obnově po roce 1945 má rozlohou 33 ha. Největší je ale co do počtu chovaných zvířat – přes 5 500 kusů 900 druhů. My jsme dovnitř vstoupili dřevěnou Japonskou bránou (Brama Japońska) z roku 1912, což je letní vstup právě od přístaviště na Odře a vedle ní je i stejně stará budova ředitelství. Zajímavé je, že v areálu zahrady je dodnes většina původních staveb pavilonů z 19. století (například sloní pavilon z roku 1888, opičí pavilon v maurském stylu z roku 1887 atd.), v poslední době vzniká mnoho nových moderních pavilonů a výběhů. Moc hezký byl bazén pro lachtany (fokarium) o objemu vody 1000 m³ s možností jejich sledování pod vodou nebo ostrov lemurů s ukázkami krmení. V centrální části vzniká ohromné Afrikárium (24 000 m²), které bude otevřené v říjnu 2014. To bude opravdu parádní věc, bazény o hloubce 10 metrů, rostliny i živočichové z Afriky ve volném prostoru, no mají se návštěvníci na co těšit. Ze ZOO vycházíme na druhé straně na ulici Zygmunta Wróblewskiego a po přechodu míříme ke gigantické stavbě, o jejíž existenci jsem neměl před cestou do Vratislavi ani tušení. Je to tedy jedno z hlavních překvapení.

Je jím Hala století (Hala Stulecia), postavená v letech 1912–13 jako nevšední vizionářské dílo vratislavského architekta Maxe Berga u příležitosti 100. výročí vydání prohlášení „Mému lidu“ pruským králem Bedřichem Vilémem III. Za socialismu se jmenovala Lidová hala (Hala Ludowa), ale v roce 1962 byla zapsána do seznamu nemovitých památek a v roce 2006 byla zapsána na Seznam světového kulturního dědictví UNESCO. Když jsem se doma díval na fotografie, říkal jsem si PROČ? Po návštěvě této famózní stavby už to vím. Je prostě jedinečná! Nejen, že na svoji dobu hala byla velice odvážnou stavbou, ale má i svůj primát – je první, tudíž nejstarší, modernistickou železobetonovou stavbou na světě. Celá stavba je pojímána jako „katedrála demokracie“ (novinář Robert Breuer při otevření v roce 1913 napsal: Beton a demokracie patří k sobě) se silným akcentem na stavební odkaz antického Pantheonu v Římě, ve střeše bylo původně také (zde ovšem prosklené, nikoliv otevřené) oko – dnes je zakryté, a na gotické opěrné systémy a gotickou žebrovou klenbu. Rozměry jsou ohromující – výška 42 metry (Pantheon 43,3 metry), kopule má průměr 65 metrů (Pantheon 43,3 metry) a šířka vnitřního prostoru je 100 metrů. Konstrukce je tvořena 32 žebrovými neomítnutými podpěrami sepnutými čtyřmi vodorovnými prstenci, denní světlo vniká do interiéru haly 2400 okny. Hala měla sloužit od počátku k velkým výstavám a kulturním akcím. Její monumentalita ohromila i samotného Adolfa Hitlera, který ji několikrát navštívil a promluvil zde na sjezdech NSDAP. Kromě vlastní haly dotváří architektonický celek ještě v sousedství stojící pavilon čtyř kopulí (Pawilon Czterech Kopuł) rovněž z let 1912 až 1913, pergola s vodní fontánou z roku 1913 a 96 metrů vysoký jehlicovitý štíhlý monument (Iglica) postavený v roce 1948 u příležitosti výstavy znovuzískaných zemí (Wystawa Ziem Odzyskanych), tedy území, které Polsko získalo po druhé světové válce jako náhradu za východní území připojené k Sovětskému svazu. V hale je velmi pěkné multimediální muzeum, seznamující návštěvníky se stavbou i konstrukcí haly, a současně je možná i její prohlídka.

Od Haly století odjíždí do centra linka historické tramvaje (zabytkowa linia tramwajowa), která v létě jezdí po jedné z nejstarších tramvajových tras ve městě. Mimochodem, tramvajová doprava ve Vratislavi je nejstarší v Polsku. První vratislavské tramvaje taženými koňmi se rozjely již 10. července 1877 právě na trati k ZOO. V roce 1903 začaly jezdit první elektrické tramvaje a poslední soupravy koňky dojezdily 30. června 1906. Tramvajová síť se dále rozvíjela v meziválečném období, za druhé světové války ovšem utrpěla značné škody, když v průběhu bojů o město byly mnohé tramvaje vykolejeny a použity na barikády. Obnova se však postupně podařila, do roku 1948 byly všechny tratě v provozu. Dnes měří tramvajová síť přes 258 km a má 22 linek. Historickou linku provozuje Spolek přátel Vratislavi a Spolek přátel hromadné dopravy, a využívají k tomu několik opravených starých vozidel. Každá tramvaj má své jméno a my zrovna jedeme Mikulášem, tramvají z roku 1952, model 4N vyrobený v městě Chorzów v Horním Slezsku (u Katovic). Jedná se o zjednodušený model německých tramvají, kterým bylo nutno po válce rychle vybavit polská města. Z historické tramvaje, která jede i přes staré město, je pochopitelně jedinečný výhled na památky a člověk se tak trochu ještě víc vrátí v čase. Tento jedinečný zážitek určitě doporučujeme spojit s cestou zpět do centra.

Jelikož první den se nachýlil ke svému konci, na Dómském ostrově vystupujeme z tramvaje a jdeme se podívat na zapalování plynových lamp (latarnia gazowa), které zde rozsvěcí každý podvečer lampář (latarnik) Robert Molendov dlouhé černé peleríně a cylindru od roku 2007. Pomocí lampářské tyče postupně rozsvítí všech 103 pouličních plynových lamp (plynové osvětlení bylo ve Vratislavi rozsvíceno 23. května 1847, o rok později než v Praze), které dodávají historickému prostoru Dómského ostrova neopakovatelnou atmosféru. Pokud byste chtěli být jako my při tom, tak lampář svou práci u katedrály sv. Jana Křtitele začíná v létě ve 21:30 a v zimě v 16:00 hodin. Končí vždy rozsvícením poslední lampy na kraji Dómského mostu (mostu Tumskiego) směrem k ostrovu Písek, na které má své sídlo jeho pomocník, trpaslík jménem Gazuš (krasnal Gazuś) = Plynař. Ale o vratislavských trpaslících zase až zítra …