Cesty a památky

Masív hory Ślęża [Šlenža] nelze v okolí Vratislavi přehlédnout a protože se jedná o opravdu významné kultovní místo a chráněnou krajinnou oblast, je to dost důvodů se s ní seznámit trochu blíže. A cestou z Vratislavi, která leží jen 30 kilometrů daleko, je také co objevovat.

Nejprve míříme do malé vesničky Galowice, s asi 250 obyvateli, která leží jen něco okolo 17 kilometrů jižně od centra Vratislavi. Autem jsme tu byli opravdu za chvíli a neodpustím si podotknout, že jsme mimo jiné jeli i přes vesnici Szukalice [Šukalice], což u většiny populace v Česku vyvolává bezpochyby úsměv. Jak ale každý ví, polské szukat [šukat] je české hledat, tedy o žádné sprosťárny se nejedná. První zmínka o Galovicích pochází z roku 1269, kdy byly v majetku Jiřího z Bibernštejnu, od kterého je v roce 1307 koupil Arnold ze Svídnice. Název obce je polského původu od slova „goły“ (holý, nahý), který pochází od toho, že vesnice vznikla na odlesněném „holém“ místě. I poněmčená verze názvu Gallowitz respektovala původní název, pouze v letech 1937–45 se obec nazývala německy Gallen. Vesnice spolu s celým Slezskem patřila od roku 1335 do roku 1741 k Českému království, pak k Prusku a od roku 1945 k polskému státu. V 19. století zde byla významná celnice, pošta a také zájezdní hostinec, kde se přepřahaly koně. Důvodem naší zastávky je opravený špýchar, přesto jsou zde ještě další památky (zapsané v rejstříku památek), které ale pouze okem monitorujeme.

Je to především eklektický zámek (pałac Galowice), který byl na místě starší barokní usedlosti postavený v 1. polovině 19. století, dokončen byl mezi léty 1840–49 pro Emila Ottu Gustava von Lieres und Wilkau. Částečně byl opraven po válce v roce 1948 a dále využíván pro hospodářské potřeby družstva. V 90. letech 20. století ho soukromý zájemce použil jako zástavu bance za dluh, který nesplatil, takže zámek až do roku 2010 pustl a změnil se v částečnou ruinu. V současnosti probíhají od roku 2010 postupné opravy. Okolo zámku je cenný park o rozloze 3,7 ha z počátku 18. století a vjezd do jeho areálu uzavírá barokní brána původní usedlosti datovaná rokem 1721, opravená v roce 2011. Tak a teď už se můžeme věnovat tomu, proč jsme přijeli, a to je barokní roubený obilní špýchar (szachulcowy spichlerz zbożowy) z doby kolem roku 1727, poslední dochovaná stavba svého druhu v Dolnoslezském vojvodství. Je to dvoupatrová budova na obdélníkovém půdorysu 26×12,5 metru, ukončená mansardovou patrovou střechou slezského typu, původně součást statku, jehož majiteli byla až do roku 1945 rodina von Lieres und Wilkau, která bydlela na sousedním zámku (viz). V letech 1949–91 sloužila špýchar jako skladiště státního statku a v roce 1998 ji značně zdevastovanou koupila nadace Gallen, která v letech 2004–10 nechala provést restaurátorské práce pod vedením Macieje Małachowicze. Poté zde bylo v roce 2011 otevřeno Muzeum povozů a postrojů (Muzeum Powozów i Zaprzęgów w Galowicach), jehož majitelem je pan Dr. Tadeusz Kołacz, známý dolnoslezský sběratel povozů. Prvním exponátem jeho sbírky byl kočár typu „Mylord“ z císařské vídeňské dílny Schustal, který koupil v roce 1977, a který je mezi vystavenými 60 dalšími povozy základem současné expozice v Galovicích. Muzeum je logicky členěno tak, že v přízemí jsou velké kočáry, městské povozy a bryčky a kolekce švýcarských povozů. Celé první patro zabírají povozy a saně vesnické a druhé patro koňské postroje a potřeby a některé vesnické stroje. V mansardě pod střechou je pak výukové centrum a sál pro pořádání příležitostných výstav. Nás již očekávala energická a charizmatická dáma Iwona Rosiak, ředitelka sbírek. Jelikož určitou dobu pracovala pro televizní kanál TNP, práce s ní byla naprosto skvělá. Přesně věděla, co do reportáže potřebujeme a jak mají vypadat její vstupy, takže jsme to měli natočené raz dva. V přízemí nás zaujaly luxusní sáně, luxusní kočár „Coupé“ z roku 1863, solitérka pro jednu dámu, omnibus coby předchůdce autobusů nebo drožky „Landolet“ od firmy C. Neef z Varnsdorfu z konce 19. století, které měly na kolech gumy z přírodního kaučuku. V patře to byl například historický hasičský vůz, speciální vůz pro převoz prasat a masa, tzv. „Slezský kočár“ z konce 19. století pro bohaté hospodáře nebo třeba i kněze, tzv. „doktorky“ – bryčky z 19. století z jižního Německa, anebo švýcarská siamská doktorka z 2. poloviny 19. století z Bernu. No a nahoře to pak byly uzdy, postroje a různé typy a druhy sedel, mezi nimiž třeba i upravené sedlo pro dámy. Na závěr snad ještě jedna praktická informace – vstupné do muzea je 18 zł (118 Kč).

V další cestě pokračujeme dále na jih, kde se na obzoru rýsuje výrazný trojvrchol masívu Slezy, ale nejprve se zastavujeme v městečku Sobótka [Sobutka] na jeho úbočí. Název je zdrobnělinou soboty a stejně jako u českého města Sobotka (které je s touto polskou Sobótkou partnerským městem) se odvozuje od dne, kdy se tu konal trh (v sobotu) – původně se ale jedná o staroslovanské označení ohňových slavností vázaných na lunární cyklus a jistě nějak souvisejícím s ohňovými kulty na hoře Sleza (viz dále). Poprvé se vzpomíná jako v roce 1148 v bule papeže Evžena III., tržní privilegia obdržela v roce 1193 od knížete Boleslava I. Vysokého a středecké městské právo v roce 1221 od Jindřicha I. Bradatého. V roce 1353 se Sobótka stala součástí Českého království a v roce 1399 ji král Václav IV. vybavil magdeburským městským právem. V roce 1428 město poničili husité, jen 200 obyvatel zde zůstalo v roce 1648 po třicetileté válce a velký požár v roce 1730 poničil mnoho starých domů. V roce 1885 byla vybudována železniční stanice na boční trati Vratislav – Svídnice, zrušené v roce 2000. V roce 1934 byl změněn název města na Siling a také masivu Slezy na Silingberg v rámci poněmčení původních slovanských názvů, po roce 1945 se vrátily názvy původní. Sobótka a její okolí proslavily tzv. kultovní sochy (rzeźby kultowe) z různých období, o kterých bude řeč dále.

Jako první navštěvujeme u náměstí barokní kostel sv. Jakuba (kościół św. Jakuba Apostoła), vysvěcený v roce 1739. Je to již třetí stavba na tomto místě (první kostel ve 12. století, další trojlodní z doby kolem roku 1400) a proto v jeho zdivu lze pozorovat románské i gotické prvky. Při pravé straně vstupu v západní věži je první z kultovních soch – románský lev z 12. století, což je hlavní objekt našeho hledání. Další kultovní sochy jsou u nedalekého kostela sv. Anny Samotřetí (sanktuarium św. Anny Samotrzeciej). Jedná se o druhého románského lva z 12. století a kamenný hřib (rzeźba kultowa Grzyb) z blíže neurčené doby, což je s největší pravděpodobností fragment lidské postavy. Sám kostel je ze století 14. a je v něm uložena vzácná socha sv. Anny Samotřetí z 12. století, která sem byla dle legendy přivezena slezským vojvodou Petrem Vlostovičem (okolo 1080–1153) z Kyjeva. Do kostela jsme nahlédli přes mříž a zaujaly nás tam v lodi 4 velké gotické sochy z roku 1500, každá s výškou 2,5 metru: Madona s Ježíškem, sv. Anna Samotřetí, sv. Mikuláš (nebo sv. Augustýn) a sv. Hedvika Slezská. V prohlídce pokračujeme v místním Slezanském muzeu (Muzeum Ślężańskie), kde nás již čekal ředitel pan Wojciech Fabisiak. Muzeum je v renesanční budově bývalého špitálu z roku 1548 s nádhernými renesančními portály a na jeho zahradě je lapidárium starých kamenných památek z okolí města. Vlastní muzeum má dvě základní expozice věnované hoře Sleza a okolí, a to „Stará víra“, věnovaná starým kultům a „Příroda masívu Slezy“. Než jsme ze Sobótky odjeli, zastavujeme se ještě u další kultovní sochy zvané mnich (rzeźba kultowa Mnich), která je vysoká 2,5 metru a je zhotovená z místní žuly. Stáří ani účel této podivné sochy nelze určit, ale stejně tak jako ostatní sochy na Sleze (viz dále), je označen rovnoramenným křížem na podstavci. Podle nejnovějších názorů pochází možná ze staršího období a až druhotně byla použita jako milník na obchodní cestě ze Svídnice do Vratislavi (tuto funkci plnila od 12. století u obce Garncarsko, což je 1/3 cesty mezi oběma městy). Legenda praví, že socha se pohybuje a až doputuje na vrchol Slezy, bude konec světa.

V cestě pokračujeme směrem do sedla Tąpadła a asi na půli cesty (cca 3 km od Sobótky) se zastavujeme v archeologické rezervaci v Bedkovicích (rezerwat archeologiczny w Będkowicach), která zahrnuje staré slovanské mohylové pohřebiště a hradiště Slezanů z 8. – 11. století. Hradiště má oválný tvar o rozměrech 75×65 metrů, obehnáno je dochovaným valem a suchým příkopem. Valy byly doplněny dřevěnou palisádou a také všechny stavby uvnitř hradiště byly dřevěné sruby, částečně zahloubené do země. Část hradiště byla v 70. letech 20. století rekonstruována, takže hned u silnice nelze přehlédnout vstupní bránu s ochozem a za ní vlevo tři sruby a studnu. Přes valy jsme v prohlídce pokračovali k pohřebišti, kde je dobře patrných 50 mohyl z 8. – 10. století. Ty byly navršeny nad hliněnými nádobami se spálenými ostatky zemřelých jako „dům zemřelého v posmrtném životě“. V některých mohylách byly objeveny kamenné stély, které jsou zřejmě znakem postavení nebožtíka za jeho života, a v jiných také nádoby se zbytky potravy. K autu se vracíme přes kultovní kamenný kruh, místo uctívání bohů obyvateli hradiště. Je vymezen velkými čedičovými kameny (gabro) o oválu 10×20 metrů, orientovaného ve směru sever – jih, do jehož středu měl přístup pouze kněz, provádějící obřady. Ty měly blízko k obřadům kultu slunce, který se spojuje s celým masívem hory Slezy.

Ještě jednu zastávku jsme učinili cestou, a to za vesnicí Sulistrovičky (Sulistrowiczki) u kaple Panny Marie dobré rady (kaplica Matki Bożej Dobrej Rady), kde se ve vnitřní výzdobě uplatňují všechny pohanské kultovní sochy s okolí masívu hory Slezy. Kostel byl postaven ze smrkového dřeva na žulových základech v roce 1999 podle návrhu architekta Jerzego Wojnarowicza a má velmi originální střechu ve tvaru sedmiramenné hvězdy. Kostel byl postaven u malého pramene s údajně zázračnou vodou, u kterého se vždy zastavovali poutníci. Nad pramenem stojí kamenná socha P. Marie v životní velikosti.

Po dalším kilometru dojíždíme konečně do sedla Tąpadła (Przełęcz Tąpadła) v nadmořské výšce 384 metry. Ten od sebe odděluje hlavní vrchol hory Sleza (Ślęża) s výškou 718 m. n. m. a sousedního nižšího vrchu Radunia s výškou 573 m. n. m. Ty spolu s třetím nejnižším vrcholem vysunutým k severu, Věžice (Wieżica) s výškou 380 m. n. m., tvoří tak zvaný masív Slezy (Masyw Ślęży). Ten je nejsevernějším výběžkem Krkonošsko-jesenického podhůří (Przedgórze Sudeckie) a jelikož okolní roviny převyšuje o 500 metrů, působí nesmírně impozantně. Není proto divu, že vždy přitahoval zájem lidí, a to prokazatelně již od doby kamenné. Slezané tento masív mají ve velké úctě a možná bychom ho mohli eufemisticky pojmenovat jako „slezský Říp“. Na rozdíl od toho našeho „českého Řípu“ se zde dochovaly památky starodávných kultů. Především na všech třech zmíněných vrcholech jsou zbytky kruhových kamenných valů posvátných okrsků nebo opevněných božišť. Veškerý použitý kámen je místní čedič (gabro) a žula, který byl v lomech na úbočí lámán již od pravěku, což dokládají dochované lomy. Památkami evropského významu jsou však dochované žulové plastiky snad z keltské (probíhala zde severní hranice keltského osídlení), římské nebo i slovanské periody zdejšího osídlení – dvakrát medvěd (rzeźba kultowa Niedźwiedź) a tzv. Panna s rybou (rzeźba kultowa Panna z rybą), která dle názoru odborníků zpodobňuje slovanského boha Svantovíta. Zajímavým prvkem je to, že do všech těchto kultovních soch jsou vyryty rovnoramenné tzv. ondřejské kříže – což může být jednak památka z dob křesťanství, stejně tak to ale může být poměrně častý keltský symbol nebo slovanský znak pro slunce spojený s kultem Svantovíta (stáří křížů nelze bohužel prokázat). Pohanské ohňové kulty (na Sleze spojené s kultem slunce a na Raduni spojené s kultem měsíce) se zde udržely až do 12. století, což bylo ukončeno založením kostela a kláštera na vrcholu Slezy v roce 1145, jehož pozůstatky jsou dodnes patrné v okolí současného kostela.

Jelikož ale začíná pršet, opouštíme původní záměr vystoupat na vrchol Slezy, což je ze sedla Tąpadła po žluté turistické značce jen 3,5 km. Bohužel jsme tedy ty nejstarší kamenné sochy neviděli. Vracíme se tedy po silnici, která kopíruje úbočí masívu a přes vesničku Sady se od západu vracíme na okraj Sobótky, místní část Hůrka (Górka). Míříme sem kvůli zámku, který vznikl na místě augustiánského kláštera založeného v roce 1204 Jindřichem I. Bradatým. Z této doby se dodnes dochovali dva románští lvi, dnes umístění na nádvoří před hlavní věží zámku, a část klášterního kostela Nejsvětější P. Marie s několika románskými okny, později přestavěná na obytný palác. Klášter v roce 1428 a 1435 vyplenili husité a po obnově byl znovu zplundrován a zničen v období třicetileté války v letech 1618–48. V letech 1736–8 byl upraven kostel na kapli a po sekularizaci církevního majetku v roce 1810 koupil v roce 1812 celý areál kláštera (ve zříceninách) hrabě Ernst von Lüttwitz, který si na jeho místě nechal s využitím původního zdiva postavit malý zámek. V roce 1885 zámek koupil Eugenius von Kulmitz a podle projektu vratislavského architekta Wilhelma Rheniusa proběhla v letech 1886–91 přestavba v pseudorenesančním romantickém slohu do dnešní podoby. Po 2. světové válce byl zámek upraven na hotel a tomuto účelu slouží dodnes. Tedy nutno říci, že pouze částečně, protože poslední dva roky probíhají opravy, které si po mnoha desetiletích bez investic zaslouží. Opraven byl již východní palác, kde došlo k odkrytí románských zdí s okny, pozůstatků původní klášterní kaple, a také několika obranných zdí, snad hradeb. Jak nám řekla paní správcová, s kterou jsme si dali kávu, plány jsou velkolepé a přestože se počítá s využitím na hotel i v budoucnu, cílem je všechny staré románské, gotické i renesanční části zámku odkrýt a zviditelnit. Každopádně presbytář a loď románského kostela s gotickou klenbou jsou již opravené a vypadalo to skvěle. Na závěr jsme si vyfotili ještě již zmíněné románské lvy, kteří vypadali stejně jako lvi, které jsme viděli přímo v Sobótce (další dva jsou prý v nedaleké vesnici Stary Zamek, ale tam již nepojedeme), takže je otázkou, proč tu bylo tolik soch kamenných lvů a z jaké stavby vůbec pocházejí.

Po prohlídce zámku v Hůrce míříme k poslednímu místu, které dnes plánujeme navštívit, a tím jsou Krobielowice. Tady chceme navštívit místa spojená s historií významného vojevůdce, pruského polního maršálka Gebharda Leberechta von Blüchera, s kterým jsme se na několika místech setkali ve Vratislavi. První je zámek (pałac w Krobielowicach), který vznikl na místě gotické tvrze připomínané v roce 1349 jako majetek Jiřího ze Sittenu. Později přešly Krobělovice do majetku františkánů z Vratislavi, kteří v místě dvora vystavěli v letech 1570–80 renesanční čtyřkřídlý zámek, přestavěný barokně v letech 1699–1704 pro opata Karla Kellera. V církevním majetku zůstal zámek až do sekularizace v roce 1810, kdy byl zkonfiskován a v roce 1814 ho pruský král Fridrich Vilém III. daroval maršálkovi Blücherovi za zásluhy v bojích s Napoleonem. V majetku jeho rodiny zůstal zámek až do roku 1945, kdy byl zkonfiskován státem. V roce 1993 ho v restituci získal potomek rodiny Blücherových, novozélandský občan Christopher Vaile, který velmi zanedbaný zámek opravil a otevřel v něm hotel s restaurací. V nejbližším období se plánuje otevření muzea maršálka Gebharda Leberechta von Blüchera a jeho vojenských zásluh. Na zámku v podstatě nebylo nic moc k vidění, protože oprava v 90. letech ho sice zachránila, ale byla provedena v takovém tom nepamátkářském stylu (asi jako "gotická" Varšava v 50. letech 20. století). Správce zámku pan Bogdan Banaszek nás tedy vzal do sklepa, kde se daly vypozorovat zbytky původní gotické tvrze, a do několika stylově zařízených apartmánů. Také nám ukázal zatím prázdné prostory v přízemí, kde má vzniknout již v příštím roce zmíněné muzeum. Cestou na Kąty Wrocławskie a dále zpět do Vratislavi se zastavujeme hned za Krobělovicemi ještě u hrobky polního maršála G. L. von Blüchera, která je tím druhým místem, které v Krobělovicích navštěvujeme. Postavena byla v letech 1846–53, kdy sem byly přeneseny ostatky maršála, který zemřel na svém zámku v roce 1819.

Dnešní den nám trochu nepřálo počasí, což částečně zkřížilo naše plány. Přesto ale tento výlet přinesl mnoho poznání zcela nám neznámých míst a na masiv hory Slezy se jistě ještě vrátíme a vydáme na turistiku za poznáním kamenných kultovních soch na jejím hřebenu.