Cesty a památky

Cestou domů jsme navštívili město Świdnica [Švidnica], které se může pochlubit nejenom památkou zapsanou na seznam světového kulturního dědictví UNESCO, ale také tím, že jeho zakladatelkou byla zřejmě kněžna Anna Česká z přemyslovského rodu. Je to i rodiště třetí manželky císaře Karla IV., české královny Anny Svídnické. A právě tato královna byla matkou následníka trůnu, pozdějšího českého krále a římského císaře Václava IV.

Svídnici se také někdy říká „malý Krakov“, protože historický střed města patří k nejcennějším památkovým komplexům Polska. Na rozdíl od mnohých polských měst nebyla totiž Svídnice poničená za 2. světové války, a tak dochované památky mají punc neobyčejné autentičnosti (to ovšem nic nemění na tom, že některé staré domy po válce bohužel zchátraly a byly následně zbořeny, na jejich místě dnes stojí poněkud nevzhledné "paneláky"). Název města se odvozuje od staropolského názvu „świdwa“ což je keř svída krvavá (Cornus sanguinea), jeden z druhů jedlých dřínů (dřín se i česky nazývá v některých krajích „svída“) a kruh se uzavírá v německém názvu města Hornstrauch, což v němčině také znamená „dřín“. Název tedy úzce souvisí s polohou města u řeky Bystřice, jejíž břehy byly zarostlé dříny.

Nejstarší osídlení města odkryli archeologové, což bylo sídliště lidu lužické kultury (1200 – 300 př. n. l.), které vystřídali po stěhování národů Slezané, jeden ze slovanských kmenů, kteří postupně osidlovali území v povodí řeky Odry. Okolo roku 990 si území, na kterém stojí Svídnice, podmanil nejstarší historicky doložený polský kníže z rodu Piastovců (ze slovanského kmene Západních Polanů) Měšek I., zvaný též Mečislav (cca 935 – 992). Svídnici kolem roku 1240 založila na staré obchodní České cestě kněžna Anna Česká, žena vratislavského knížete Jindřicha II. Pobožného, nebo jejich syn Jindřich III. Bílý, poprvé je písemně doložena v roce 1267. V letech 1290 – 1392 byla Svídnice hlavním městem samostatného piastovského knížectví Svídnicko-javorského, a po Vratislavi byla druhým největším a nejvýznamnějším slezským městem. V roce 1339 se zde narodila Anna Svídnická, jediná dcera svídnického knížete Jindřicha II. Svídnického, která se stala dědičkou knížectví, neboť její strýc Boleslav II. Malý neměl mužského potomka. Zemřela však velmi mladá (23 let) v roce 1362 a tak se nedočkala, když se Svídnice i s celým knížectvím stala formálně po smrti kněžny Anežky Habsburské v roce 1392 součástí Českého království, ke kterému patřila po dalších 350 let, až do roku 1742. Na konci 14. století měla Svídnice 8000 obyvatel, za hradbami 500 kamenných domů a proslavila se zejména výrobou sukna a znamenitého piva, což dokládají tzv. „Svídnické pivnice“ (Piwnice świdnickie) vznikající v té době kromě hlavního města království v Praze i v Krakově, italské Pise, německém Heidelbergu a samozřejmě ve Vratislavi. V roce 1428 vypuklo ve Svídnici povstání inspirované husitstvím, ale po dohodě s Vratislaví o spolupráci bylo povstání potlačeno a husitství výrazněji do osudů města nezasáhlo. Další povstání vypuklo v roce 1520, tentokrát to bylo povstání řemeslnických cechů. Vůdcové povstání byli lstí vylákáni k jednání do Vratislavi, tam byli uvězněni a povstání bylo rovněž potlačeno. Další pohromy postihly Svídnici až v souvislosti s třicetiletou válkou, kdy se zde ubytovali dragouni Albrechta z Valdštejna, jejichž pobyt obyvatele města velmi ekonomicky vyčerpával, a město navíc postihlo několik požárů. Po skončení sedmileté války byla Svídnice opevněna novými hradbami postavenými ve stylu barokní fortifikace. Po první slezské válce v roce 1742, kdy musela Marie Terezie uzavřít nevýhodný mír s pruským králem Fridrichem II. Velikým, pak Svídnice a větší část Slezska připadla Prusku. Na konci 18. století se objevily první manufaktury, mimo jiné na zpracování kůže a papíru. V roce 1844 bylo město napojeno na železniční síť. Po sjednocení Německa v roce 1871 se zvýšilo tempo industrializace Slezska, ve Svídnici vznikají první továrny na zpracování lnu, bavlny a později i na výrobu elektrosoučástek. V roce 1910 měla Svídnice 31329 obyvatel (61 % činili protestanti). Na konci 2. světové války bylo město obsazeno Rudou armádou (sovětská armáda zde pak zůstala až do roku 1990, sídlilo zde velení skupiny armád Sever) a na základě poválečného uspořádání toto území připadlo Polsku, takže sem přišlo mnoho vysídlenců z východních teritorií Polska na místo odsunutého německého obyvatelstva.

Do Svídnice jsme dojeli z Vratislavi za necelou hodinu (53 km) a sešli jsme se ve smluveném čase s naším kamarádem Gřeškem z Valbřichu na náměstí Míru (Plac Pokoju). Ten nás bude provázet městem a ukáže nám jeho největší pozoruhodnosti. S prohlídkou začínáme hned u zřejmě nejvýznamnější památky, a tou je protestantská modlitebna, pro kterou se vžil název kostel Míru (Kościół Pokoju), zapsaný v roce 2001 (spolu s obdobným kostelem v nedalekém městě Javor) na seznam světového kulturního dědictví UNESCO. Vznik kostela je spojen s tak zvaným Vestfálským mírem, uzavřeným v roce 1648 jako tečka za třicetiletou válkou. Na jeho základě musel mimo jiné povolit císař Ferdinand III. Habsburský postavil luteránům ve Slezsku tři kostely – ve Svídnici, Javoru a Hlohově (ten se jako jediný nedochoval). Povolení se ovšem vázalo na mnohá omezení, která měla evangelíky ponížit, jako třeba že mohly být postaveny za městem na délku střelby od městských hradeb, svým vzhledem nesměly připomínat kostel, nesměly mít věž (ani zvony) a postaveny musely být za maximálně jeden rok a z netrvanlivých materiálů (dřevo, hlína, sláma), aby je v případě potřeby bylo možno rychle zbořit. Základní kámen kostela míru ve Svídnici byl položen 23. srpna 1656 a postaven byl podle návrhu vojenského inženýra Albrechta von Saebisch skutečně za 10 měsíců, takže 24. června 1657 se zde konala první bohoslužba s křtinami prvního dítěte – dcery Barbory místního ševce. Kostel zaujímá plochu 1090 m², na které se mohlo pohodlně vejít 7500 věřících, z toho 4000 míst bylo na sezení. Na stavbu bylo spotřebováno 3000 vzrostlých dubů, přičemž 2/3 z nich věnoval hrabě Jan Jindřich Hochberg, majitel nedalekého hradu Książ. Půdorys kostela má tvar řeckého kříže o délce strany 44 metry a jeho celou konstrukci nesou 4 hlavní pilíře, které podpírají střechu, vážou stěny a nesou dvě patra empor. Interiér je rozdělen na čtyři prostory kolem tzv. velké haly – oltářní (kde byl umístěn oltář), polní (v její blízkosti procházela hranice města a začínala okolní pole), svatební (tudy do kostela vcházeli novomanželé) a pohřební (tudy vycházely pohřební průvody). Hlavní vchod vede přes tzv. křestní halu s portréty zdejších pastorů, kde je umístěna dřevěná křtitelnice od Pankráce Vernera z Jelení Hory z roku 1661 se znaky šlechtických rodů, které na ni finančně přispěly. Kromě tohoto hlavního vchodu vede do kostela 27 privátních vchodů pro nejvýznamnější měšťanské a šlechtické rody, které vedou přímo do jejich lóží nebo na vyhrazené empory. Celý interiér je oproti zvyklostem u evangelických kostelů vymalován nádhernými malbami z let 1693–96, jejichž autoři Christian Sussenbach a Christian Kolitschky čerpali inspiraci především ve Zjevení sv. Jana, výjimkou je ústřední malba velké haly, představující Svatou Trojici. Tématem stropního obrazu nad oltářem je Nebeský Jeruzalém – do města s dvanácti branami ukazuje cestu apoštol Jan doprovázený andělem. Obraz nad halou zemřelých před velkými varhanami představuje výjev z páté kapitoly Zjevení, je na něm znázorněn Bůh Otec obklopený 24 klečícími starci, na jehož kolenou leží kniha se sedmi pečetěmi. Svatební halu zdobí výjev ze čtrnácté kapitoly Zjevení sv. Jana – pád hříšného města Babylonu. Stropní obraz umístěný nad Polní halou nad kazatelnou znázorňuje Poslední soud s centrální postavou Ježíše Krista sedícím na duze. Varhany jsou jednou z nejstarších částí vybavení kostela, pochází z let 1666–69 od Gotrieda Klosse z Břehu (Brzeg) u Opole a do dnešní podoby byly upraveny v letech 1776–84, kdy byly doplněny pohyblivými soškami andílků. Nejpozoruhodnější řezbářkou prací v interiéru je pak oltář z roku 1752, vytvořený u příležitosti stého výročí kostela svídnickým řezbářem Gotfriedem Augustem Hoffmannem a vymalovaný Johannem Casparem Kolewem. Po levé straně oltáře se nachází starší kazatelna z roku 1728 od stejného řezbáře, vrcholící sochou anděla, který troubením na trubku ohlašuje Poslední soud. Součástí řečniště na kazatelně jsou přesýpací hodiny, které vždy na počátku bohoslužby kazatel otočil, a přesypající se písek mu připomínal, aby si vážil času věřících, kteří ho poslouchají. Na jižní stěně velké haly přitahuje pozornost luxusní zasklená lóže rodu Hochbergů z roku 1698, vyzdobená erby rodů Hochbergů a Reussů a pamětní deskou k poctě štědrého dárce knížete Jana. Zajímavostí lóže je i dochované původní barokní bublinkaté sklo. Na emporách, které jsou ve dvou patrech kolem dokola celé stavby (doplněné vloženými emporami v mezipatrech), jsou cechovní znaky krejčích, soukeníků, sklářů a truhlářů, 47 alegorických výjevů ze starého i nového zákona, doplněných 78 verši z Bible. Mimo to zdobí stěny obrazy vážených měšťanů, které se směly vyvěšovat po jejich pohřbu. Kostel Míru ve Svídnici je považován za největší protestantskou dřevěnou stavbu s hrázděnou konstrukcí v Evropě.

Kolem kostela se rozkládá chátrající protestantský hřbitov, jehož nejstarší dochované náhrobky pocházejí ze 17. století. Byl tu pochován mimo jiné pradědeček německého kancléře Bismarcka a také Hugo Roither, konstruktér první tenisové rakety v Evropě, vyrobené mimo Anglii. V rohu hřbitova stojí v roce 1708 dostavěné hrázděné stavby zvonice, budovy školy a domu správce kostela, dnes sloužící jako kavárna.

Kostelní ulicí a ulicí Hrdinů ghetta přicházíme na hlavní náměstí Rynek. Na severní straně Rynku nám Gřešek jako první ukazuje dům U zlatého chlapce (dom Pod Złotym Chłopkiem), rodný dům významné astroložky Marie Cunitz (1610–64), autorky díla Urania propitia (1650), která z jeho střechy pozorovala noční oblohu nad Svídnicí (její jméno nese jeden z největších kráterů na Venuši o průměru 48,6 km). Latinský nápis na renesančním portálu říká: „Jsem brána otevřená, před přáteli se nikdy nezavírám, ale vždy bráním vstupu nepřítele.“ V roce 1626–28 v tomto domě bydlel Albrecht z Valdštejna. Socha astroložky z roku 2008, zvaná Maruška, je umístěna před radnicí, kam dojdeme později. Nejprve totiž obdivujeme Neptunovu kašnu (fontanna Neptuna) z roku 1732 od L. Webera, vyzdobenou znakem města, a honosný barokní sloup sv. Trojice (kolumna św. Trójcy) z červeného pískovce, postavený přesně na geografickém středu města v roce 1693 nákladem starosty města Joachima von Sinzendorfa, autor díla je bohužel neznámý.

Celý střed náměstí zaujímá dvoupatrová budova radnice (ratusz), která vznikla přestavěním kupeckého domu z roku 1291 (byla to jakási obchodní pasáž s 32 obchody) v letech 1329–36. Radnici několikrát poškodil požár, například v roce 1393 a 1528, po posledním požáru proto byla v letech 1548–55 renesančně přestavěna. Do dnešní podoby pak byla upravena barokně v letech 1717–20. V lednu roku 1967 došlo k úplnému zhroucení středověké věže vlivem nekvalitně prováděné rekonstrukce objektu. Až do roku 2012 byla radnice bez věže, kterou v tom roce nahradila volná replika věže původní (původní věž byla štíhlejší a vyšší, dnes měří 58 metrů, vyhlídka je ve výšce 43 metry). Na nároží fasády hlavního portálu jsou umístěny sochy sv. Jana Nepomuckého (1718) a sv. Floriána (1720), na štítu jsou pak (zleva) sochy svídnicko-javorských knížat Boleslava I. Surového, Bernarda Statečného, Boleslava II. Malého a císaře Karla IV. pocházející z doby po roce 1716. Hlavní vstupní portál radnice ze světlého pískovce doplněný balkonem je od Jana Kryštofa Hampla z roku 1720. V roce 1967 bylo na radnici otevřeno Muzeum starého obchodnictví (Muzeum dawnego kupiectwa), které navázalo na kupeckou tradici města. Stálé expozice muzea představují ukázky pivovarnictví a dávné krčmy, lékárny, obchodu, vážního domu, úřadu měr, a k vidění zde jsou i pokladny, etikety, peníze, závaží a míry. V gotickém Radním sále (Sala Rajców) se dochovala krásná žebrová klenba s malbami ze 16. století a také pozdně gotický vstupní portál. Po prohlídce muzea, kterým nás provedl historik Dobiesław Karst, se ještě vydáváme na věž, kam díky novostavbě ve 21. století každého pohodlně vyveze moderní výtah. Vyhlídka z věže je ale přesto jedinečná, celý Rynek a vůbec celé staré město včetně okolních hor a nížin tvoří neopakovatelné panorama. A člověk si také udělá představu o uspořádání města.

Proti radnici naší pozornosti neunikl krásný portál domu čp. 34, který v sobě kloubí strohou krásu původního gotického portálu a pozdějšího baroka, datovaný je rokem 1717. V prohlídce pokračujeme kolem jihozápadního nároží náměstí s dvěma domy kolem vyústění ulice Łukowa (čp. 1 a 2). Na nároží domu čp. 1 (ze 14. století) je gotický reliéf z přelomu 15. a 16. století představujícího zápas Samsona se lvem a na protilehlém nároží domu čp. 2 U zlatého grifa (ze 14. století) je konzola s 15. století představující zápas chlapce s grifem, nesoucí sochu sv. Jana Křtitele. Na pozdněgotickém portálu domu je latinský nápis: „Vše, co máme, je dar boží“.

Naším dalším cílem je katedrála sv. Stanislava a sv. Václava (Katedra pw. świętych Stanisława i Wacława), jejíž věž vysoká 103 metry se nedá přehlédnout ze žádného místa města. Je to jeden z největších kostelů Dolního Slezska a samotná věž je nejen nejvyšší ve Slezsku, ale pátá co do výšky v celém Polsku. Chrám nechal postavit v 1. polovině 14. století kníže Boleslav II. Svídnický na místě dřevěného kostela, který stál na tom samém místě. Dle tradice byl základní kámen položen samotným knížetem v roce 1330, stavba ale byla dokončena až za vlády Václava IV. v letech 1400–10. V roce 1532 kostel poškodil požár, proto byl v letech 1546–50 pozdněgoticky opraven. Když v roce 1662 získali kostel jezuité, na přelomu 17. a 18. století zcela barokně vybavili jeho interiér, exteriéru ani gotické architektury interiéru se úpravy ale výrazněji nedotkly. Po nástupu pruské vlády byl kostel v letech 1757 sekularizován a následujících 100 let sloužil jako sýpka. V letech 1893–95 byl restaurován a pseudogoticky opraven. Poté, co ho v roce 2004 navštívil papež Jan Pavel II., se stal katedrálou svídnické diecéze. V západním hlavním průčelí se otevírají 4 vstupní portály, na kterých jsou kopie původních pískovcových soch z roku 1427 představujících sv. Václava a Stanislava, uprostřed stojí socha sv. Jana Nepomuckého z roku 1727 (2 roky před jeho svatořečením). Jelikož uvnitř probíhala rekonstrukce, tak jsme se katedrály nepodívali. Na malém náměstí před kostelem ještě stojí sloup sv. Floriána z roku 1684.

Vracíme se od kostela Dlouhou ulicí (ul. Długa) zpět na Rynek a pokračujeme Kotlářskou ulicí (ul. Kotlarska) do Hradní ulice (ul. Zamkowa). V Kotlářské ulici se s frontou domů po levé straně vyrovnává rozlehlá barokní budova Voršilského kláštera s kostelem sv. Josefa (klasztor Urszulanek i kościół św. Józefa) z let 1754–74, uvnitř kterého je cenné barokní vnitřní vybavení z let 1780–81. Naším cílem a vlastně posledním místem, které plánujeme ve Svídnici navštívit, je kapucínský klášter s kostelem sv. Antonína (Zespół poklasztorny kapucyński i kościół św. Antoniego) se zbytky knížecího hradu (zamek książęcy). Tento komplex stojí v severozápadní části města na Hradní ulici. Kapucínský klášter se ale nijak nevymyká obvyklým kapucínským řádovým stavbám své doby (v Kolíně máme prakticky stejný). Postaven byl v letech 1680–88 na místě zničeného knížecího hradu, z kterého se ale prakticky nic nedochovalo. Hrad vznikl pravděpodobně ve 13. století za Boleslava I. Surového. V roce 1313 sice vyhořel, ale kníže Bernard Statečný ho znovu vystavěl, neboť z roku 1326 z doby vlády jeho syna Boleslava II. Malého pochází i první písemný doklad o jeho existenci. V roce 1338 se Boleslav oženil s Anežkou Habsburskou, která zde sídlila i po jeho smrti v roce 1368. Jejich manželství bylo totiž bezdětné a dle závěti měla být správkyní knížectví do své smrti právě Anežka, a to ve jménu dědičky knížectví Anny Svídnické, pozdější české královny a manželky Karla IV. Po smrti kněžny Anežky v roce 1392 připadla Svídnice, svídnicko-javorské knížectví a zdejší hrad českému králi. Na tomto hradě se také česká královna Anna v roce 1339 narodila. Za Českého království sloužil hrad jako sídlo správy knížectví a český král sem dosazoval svého purkrabího. V roce 1528 hrad vyhořel a císař Ferdinand I. jeho ruiny daroval kancléři Franzovi Grimmovi, který zde okolo roku 1537 vystavěl velkou renesanční rezidenci. Tu ovšem v roce 1673 zničil výbuch střelného prachu a tehdejší majitel Christoph Wenzel von Nostitz nechal na jeho zbytcích postavit zmíněný klášter. Dodnes se z hradu, který má tak úzkou spojitost k Čechám, dochovaly pouze zbytky základů, odhalených během archeologického výzkumu v 70. letech 20. století, druhotně do budovy sousedního kostela sv. Antonína zazděný krásný pískovcový renesanční portál z roku 1537 a v muzeu v radnici kus gotického okna.

No a tím byl náš program ve Svídnici vyčerpán, jdeme na dobrý oběd a pokračujeme v cestě směr Valbřich (Wałbrzych). Pro návštěvníky z Česka ještě důležitá informace – po 40 nejvýznamnějších památkách města vede tzv. Knížecí turistická trasa (Książęca Trasa Turystyczna), která je v polštině, češtině, angličtině a němčině a je tvořena rozcestníky a ukazateli umístěnými v městské dlažbě. Měří 4 kilometry a její absolvování zabere 3 – 4 hodiny.