Cesty a památky

Druhý den začínáme prohlídku na levobřežní části města, která leží proti Dómskému ostrovu. Zde sice nějaké osídlení a možná i městského typu existovalo již v průběhu 11. a 12. století, při mongolském vpádu v roce 1241 však bylo zničeno, a obyvatelstvo se muselo zachránit úkrytem na dobře opevněném Dómském ostrově. V roce 1242 nechal kníže Boleslav II. Lysý zvaný Rogatka (jeho dědečkem byl český král Přemysl Otakar I.) vyměřit nové město na pravidelném půdorysu podle magdeburského práva, které již bylo obehnáno hradbami. V jeho středu se nachází hlavní Tržní náměstí (Rynek) o rozměru 178×213 metrů (3,8 ha), patřící k největším historickým náměstím v Evropě. Do náměstí ústí 11 ulic (tou nejvýznamnější je Svídnická ulice, její název se poprvé objevuje v roce 1318, později to byla hlavní ulice, která spojovala Vratislav s Prahou, ukončená u hradeb již neexistující Svídnickou bránou) a celé ho obtáčejí historické domy z různých období, jejichž podoba je většinou rekonstrukcí z 50. let 20. století. Na náměstí se ve středověku konaly nejen trhy, ale také popravy, turnaje a vzdával se zde hold panovníkům, včetně těch českých. Uprostřed náměstí stojí majestátní stará radnice (viz dále), nová radnice coby sídlo městské správy a bývalé kupecké budovy (Sukienice). V západní části takto rozdělené plochy stojí velká skleněná fontána Zřídlo (Zdrój) z roku 2001 od profesora vratislavské umělecké školy Aloise Gryta. Původně zde měla být pouze na 2 roky, neboť budila ohromné kontroverze a nesouhlas památkářů – přeci jen je předimenzovaná a do urbanistiky náměstí absolutně nezapadá, no a nakonec je zde stále, lidé ji vzali na milost (byť se jí říká „pisoár pro bezdomovce“). Západní strana náměstí u fontány se nejlépe dochovala v původní podobě, nejméně totiž byla poškozená za války. Historické domy na jižním nároží nahradila v letech 1929–31 modernistická budova banky, postavena podle projektu Heinricha Rumpa. Na ní navazují už staré domy: U Sedmi kurfiřtů (původně renesanční, barokně přestavěn v roce 1672), U Modrého slunce (středověký dům, přestavěný v roce 1804 empírově), U Zlatého slunce (původně dva gotické domy z 13. století, dnešní podoba barokní z let 1694–5; v tomto domě bydleli čeští králové Vladislav Jagellonský, Rudolf II. a Ferdinand II., dnes muzeum), dům U Zlatého orla, manýristický dům U Gryfů s pětipatrovým štítem (1587–89, architekt Friedrich Gross) a secesní dům z roku 1907. Tady na západní straně náměstí je také jeden z mnoha stojanů půjčovny městských kol (Wrocławski Rower Miejski), kde nás s celým tímto unikátním systémem seznámila Joanna Radko z turistického informačního centra. Od roku 2011 si je možno si na mnoha místech města půjčit 200 kol, přičemž prvních 20 minut půjčení je zdarma. To je tak akorát přejet na potřebné místo k dalšímu kolostavu a tam kolo vrátit. Tento systém se dá skvěle využít k urychlení cestování (navíc bezplatnému) po městě.

Stěžejní budovou na Rynku je Stará radnice (Stary Ratusz), asi nejkrásnější historická radnice v Polsku a bezpochyby jedna z nejhezčích v Evropě. Radnice nebyla postavena ihned po založení města, rada se scházela původně na dnes neznámém místě. Nejstarší část zvaná Konzistoř (Consistorium) vznikla před rokem 1299 a z ní se dochovaly v podzemí sklepy a v přízemí dnešní stavby Měšťanský sál (Sala mieszcańska), kde se každoročně scházeli měšťané a volili konšely a soudce. V letech 1328–33 byla budova rozšířena k východu menší přístavbou zvanou Praetorium a celá radnice získala název Novus Domus. Do dnešní podoby byla radnice přestavěna až za české vlády v letech 1343–57, v roce 1345 zde biskup Přeclav z Pohořelé vysvětil radniční kapli. Nad Měšťanským sálem vznikl nový Velký sál (Sala Wielka) a věž byla zvýšena do dnešní výšky 66 metrů (ve věži se nachází nejstarší polský zvon z roku 1368). Rozšíření na jižní straně a nádhernou kamenickou výzdobu jižního průčelí získala radnice za vlády krále Vladislava II.  jagellonského v letech 1471–1510, v roce 1480 jsou zde doloženi kameníci Hans Berthold a Peter Franczke. Autory výzdoby tří nádherných arkýřů jsou pak kameníci Peter Preuss a Briccius Gausk (poslední jmenovaný je také autorem výzdoby Kamenného domu v Kutné Hoře). Pohledově pak budovy radnice sjednotily vysoké pozdněgotické štíty a ve výzdobě všech průčelí se nachází nespočet českých lvů v nejrůznějším výtvarném provedení, krásné kamenné reliéfy pak zobrazují život ve Vratislavi v 15. století. V roce 1580 bylo východní průčelí doplněno o hodinový stroj (zegar). Uvnitř radnice je dnes Muzeum měšťanského umění (vstup volný), pro nás je ale nejzajímavější interiér, kde narážíme na české stopy skoro na každém kroku. V přízemí je to nádherný Měšťanský sál ze starší fáze radnice (přelom 13. a 14. stol.), Radní sál (30. léta 14. století) s nádherným renesančním portálem, Rychtářský neboli Soudní sál (1343–7) a kancelář rychtáře (1450–71). Po schodišti se vystoupí do patra, přímo do Velkého sálu (1350–57, jižní přístavba 1471–1510) o rozloze 650 m². Je trojlodní, síťová klenba je podpírána 2×5 sloupy a sklenuta je na 160 svorníků. V roce 1511 se v tomto sále konal rytířský turnaj na počest návštěvy českého krále Vladislava II.  jagellonského. Z Velkého sálu vede nádherný monumentální portál z roku 1485 s českým, slezským a vratislavským znakem do Knížecího sálu (1343–7) který byl původně kaplí, což dokládá východní arkýř. Z tohoto sálu je prolomen do sousední klenotnice (1450) štíhlý gotický portál z roku 1357, opět zdobený českým lvem, slezskou orlicí a vratislavským sv. Janem Křtitelem. Poslední je zde místnost soudní rady (30. léta 14. století). Uprostřed jižního průčelí radnice je vchod do sklepení radnice, kde je vyhlášená Svídnická krčma (Piwnica Świdnicka), nejstarší vratislavská a vůbec polská putika, doložená již v roce 1275. Její název se odvozuje od města Svídnice, z kterého se sem dodávalo vyhlášené pivo. Vchod do krčmy zdobí sochy opilého tovaryše a jeho rozzuřené mistrové. Poslední pozoruhodnost, která se váže k bezprostřední blízkosti radnice je před východním průčelím gotický pranýř (pręgierz).

Na budovu Staré radnice přímo navazuje Nová radnice (Nowy Ratusz), postavená v historizujícím stylu v letech 1860–4 podle projektu Friedricha Augusta Stülera. Dnes je sídlem vratislavského primátora (Prezydent Wrocławia) a městské rady. Přímo pod kancelářemi primátora je vchod do minipivovaru Spiž (Browar Spiż), který jsme při náročné exkursi městem nemohli minout. Je to první a největší polský minipivovar a stále jediný ve Vratislavi. V roce 1992 ho založil Bogdan Spiż, poté co celé dětství prožil se svou sestrou Barborou v pivovaru ve Slezském Lvovku (Lwówek Śląski), kde se nachází vůbec nejstarší polský pivovar založený v roce 1209. Tam pracoval jejich otec a oni se vydali v jeho stopách. Pro výrobu piva používají český slad plzeňského typu (z Bruntálu) a polský chmel od Lublinu, je to tedy taková symbolická česko-polská symbióza. Také používají pravé pivovarské kvasnice, výsledné pivo je pak nepasterizované a nefiltrované, roční výstav je maximálně 2500 hl. Vodu využívají místní, z Vratislavi, a jak nám řekla paní Barbora, je to skutečné vratislavské pivo, jako kdysi. Jen nová doba si žádá různé ovocné příchuti, takže kromě tří druhů klasického světlého a tmavého pšeničného piva 12° a jednoho světlého silného 15° piva jsou zde k dostání i piva medová, čokoládová či višňová. Na druhou stranu, zdejší pivo se nikam nevozí a koupit se dá pouze zde. Kromě doporučené světlé 12°, kterou jsme popíjeli k vynikajícímu žurku (tradiční kyselá polská polévka podobná našemu krkonošskému kyselu), jsme si pak na náměstí dali ještě medovou 12° (cena 10 zlotých = 66 Kč v r. 2014), z které jsme ale měli přeci jen rozpačité pocity (pivo s medem, no je to divná kombinace).

V jihovýchodním nároží Rynku je vchod na hned další navazující náměstí (nejsou ani spojeny ulicemi), a to Solné náměstí (Plac Solny), kde se ovšem dnes tradičně koná trh květinový. Toto náměstí bylo od počátku vnímáno jako pomocné tržiště a vytyčeno bylo o rozměrech 85×94 metrů v roce 1242 již při lokaci města. Je zajímavé, že nejprve se jmenovalo Polský trh (Polnischer Markt, Targ Polski) a až později se ustálil dnešní název. V roce 1827 byl na náměstí postaven pomník maršálka Gebharda Leberecht von Blüchera a náměstí se přejmenovalo na Blücherovo (Blücherplatz). Pomník byl zničen za 2. světové války, již nebyl obnoven a náměstí se vrátil starý název Solné. Domy na náměstí byly obnovené v letech 1947–58 podle starých fotografií, takže zde dnes můžeme vidět mimo jiné kopie domů s barokními fasádami z let 1700 – 1800, klasicistní budovu Staré gildy (Starej Giełdy) z let 1820–22 od Karla Ferdinanda Langhanse, funkcionalistickou budovu bývalé lékárny U Maura (Pod Murzynem) z roku 1928 od Asdolfa Randiga (dnes regionální redakce novin Gazeta Wyborcza). Z jihozápadního rohu Solného náměstí vychází krátká spojovací ulička do ulice Psí boudy, která je jednou z mála původních zachovaných ulic starého města. Možná už jen proto stojí za to tuto zakřivenou uličku, dlouhou 140 metrů, navštívit. Kopíruje totiž vnitřní stranu bývalého vodního příkopu (tzv. Černé Olavy) kolem dnes již také zaniklých hradeb a spojovala Ruskou bránu s Koňským trhem. V místech, kde vyúsťuje ulička ze Solného náměstí, stával od roku 1297 velký městský mlýn Sedm kol, který ale již beze stopy zanikl. Název uličky vznikl od toho, že si zde chudí lidé od roku 1382 stavěli ke hradbě přilepené malé domky („psí boudy”), kamenné domy, které zde dnes stojí, vznikaly až od konce 15. století.

Mimo napojení na ulici Psí boudy je zde ještě jedna zajímavost – restaurace Konspira, otevřená v roce 2013. Není to jen ledajaká restaurace, v podtitulku má „Vzdělávací centrum“. A sem jsme zašli na oběd, mimochodem ta Solidarność polsko-czechosłowacka (knedlíky, vepřové maso s omáčkou a dušené zelí) i Tajemnica strajkowa (Stávkové tajemství) byly skvělé pochoutky. Jídlo zde stojí okolo 15 zlotých (100 Kč) a k tomu je tu naprosto originální atmosféra. Veškerá výzdoba odkazuje do 80. let 20. století, kdy v Polsku vrcholil zápas proti komunistickému režimu. Nutno dodat, že Poláci – a zejména ti ve Vratislavi – byli v tomto ohledu dost před námi. Již tenkrát se rozvíjela jakási zcela specifická a nová situace v našich vzájemných vztazích, kdy Vratislav dala ohromnou vzpruhu Čechům, toužícím po svobodě. Miroslaw Jasiński, tehdejší šéf československo-polské solidarity zde 4.11.1989, tedy týden před „sametovou revolucí“, uspořádal tzv. „Vratislavský festival nezávislé československé kultury“ (Václav Havel ho později označil předehrou sametové revoluce), na kterém vystoupili umělci, kteří byli u nás perzekvováni, a na který přijely navzdory StB a narychlo uzavřené hranici tisíce českých „turistů“, kteří zde pak mohli slyšet Hutku, Kryla, Třešňáka a další. Ovšem stalo se také něco zcela výjimečného, co nás s tímto městem ještě více spojuje – obyvatelé Vratislavi si rozebrali stovky Čechů a ubytovali zcela neznámé lidi u sebe doma. Tehdy všechny ovládla ohromná euforie a obyvatelé města se doslova prali „o své Čechy“. A tenhle vztah neskončil – stačí si vzpomenout na poslední 14. mistrovství Evropy ve fotbale 2012 konané zde ve Vratislavi – kdy po vyřazení polského mužstva automaticky Poláci fandili k dalšímu postupu právě našim. Dalším výtvarným prvkem v restauraci Konspira jsou i upomínky na vratislavskou protikomunistickou happeningovou iniciativu Oranžová alternativa (Pomarańczowa Alternatywa), pro kterou se stala symbolem, kromě oranžové barvy, postava trpaslíka (polsky krasnoludek, krasnal). Členové iniciativy využívali výkladu zákona, že lidem je sice zakázáno demonstrovat, ale trpaslíkům nikoliv. Tedy se oblékali za trpaslíky, a co je zakázáno lidem, není podle žádného zákona zakázáno trpaslíkům a pořádali třeba recesistické oslavy VŘSR pod heslem „všechnu moc trpaslíkům!“. A zde je základ dalšího fenoménu Vratislavi – trpaslíků, jejichž malých figurek jsou dnes plné ulice. První trpaslík se objevil v roce 2001 na Svídnické ulici jako součást pomníku Oranžové alternativy a byl nazván Otec trpaslík (Papa Krasnal). Další trpasličí počin se stal v roce 2003, kdy umělec Eugeniusz Get-Stankiewicz a vratislavský primátor slavnostně otevřel muzeum pro trpaslíky (ve výšce pasu dospělého člověka) v domě Jeníček (viz dále) u kostela sv. Alžběty a zahájil recesistický archeologický výzkum „trpasličího města“ na přilehlém prostranství. Ta pravá trpasličí mánie ale začala až v roce 2005, kdy mladý místní umělec Tomasz Moczek vytvořil první čtyři trpaslíky (Šermíř, Řezník, Sisyfové a Pradlen oderský) a umístil je v prostoru města. Téměř okamžitě se trpaslík stal novodobým symbolem města a 25. srpna 2014 byl instalován již 300. krasnoludek, pochopitelně autorů je již nepočítaně. Trpaslíci tedy dnes nejenom perou prádlo a tlačí kouli, ale počítají peníze, vybírají je z bankomatu, lezou po lampách, nasávají přímo z lahví, žebrají i salutují. Malí bronzoví trpaslíci znázorňují snad všechny možné lidské vlastnosti či činnosti a místní lidé i turisté je milují, protože jsou vtipní a rozkošní. Trpaslíci jsou ve Vratislavi naprosto všude – schovávají v bočních uličkách i na hlavních třídách, stojí u řeky i před vchody do kostelů a bank, a pokud se otvírá nějaký nový obchod, majitel si téměř automaticky pořídí před dveře svého trpaslíka, znázorňujícího, co se v daném místě prodává. Na tuto hru přistoupila i vratislavská radnice, takže před ní stojí nevidomý trpaslík, hluchý trpaslík a jejich kamarád trpasličí vozíčkář, kteří pomohli zviditelnit projekt Město bez bariér. Trpaslíci mají také vlastní webové stránky v několika jazykových mutacích včetně češtiny www.krasnale.pl, dají se koupit mapy se zakreslením jejich polohy a turisté se baví jejich hledáním asi jako při geocachingu.

V souvislosti s trpaslíky jsem se zmínil o domech Jeníček a Mařenka (Jaś a Małgosia), což jsou dva středověké domy v severozápadním rohu Rynku, spojené mezi sebou bránou, vedoucí původně na zrušený hřbitov u kostela sv. Alžběty (na bráně je latinský nápis Mors Ianua Vitae = Smrt brána života). Oba domy pocházejí z 15. století, v dnešní podobě jsou renesančně (Jeníček) a barokně (Mařenka) přestavěné. Jejich název, odkazující na známou pohádku bratří Grimmů, se odvozuje od toho, že oba domy jsou jakoby ztracené v hlubokém lese mnohem vyšších domů na náměstí a brána evokuje představu, jak větší Mařenka drží za ruku menšího Jeníčka. Na domě Jeníček nás zaujal velmi provokativní reliéf „Udělej to sám“ (Zrób to sam) od sochaře Eugenia Getta-Stankiewicze z roku 1982, který v tomto domě měl až do své smrti v roce 2011 pracovnu, zde tvořil a měl cvičení se studenty Akademie umění. Na reliéfu jsou odděleně vyobrazeny kříž, hřeby, kladivo a Kristus. Hned za oběma domy se zdvíhá gotická architektura kostela sv. Alžběty (Kościół św. Elżbiety), který byl postaven na místě staršího románského kostela sv. Vavřince z počátku 13. století. S jeho stavbou započal kníže Boleslav III. Marnotratný (Bolesław III Rozrzutny) v roce 1309 od západního průčelí a stavba se protáhla až do roku 1387, kdy byl konečně zaklenut presbytář – stavba je dlouhá 68,2 metry, široká 34,5 metru a výška klenby hlavní lodi je 30 metrů. V roce 1482 byla dokončena stavba masivní věže při jižní stěně kostela, která svou výškou 130,5 metru byla jednou z nejvyšších věží tehdejšího světa. Od roku 1525 (až do roku 1945) byl kostel nejvýznamnější luteránskou svatyní ve Slezsku, a když v roce 1529 vichřice shodila vrchní část věže, katolíci poukazovali na to, že je to boží trest na evangelíky. Ti oponovali, že naopak boží znamení je to, že nikdo nebyl zraněn. Boží ty prostoto! Pak má člověk těm božím znamením rozumět. Událost připomíná deska na zdi věže. V letech 1531–35 byla věž opravena a ukončena současnou renesanční helmou, její výška se snížila na dnešních 91,5 metru. Za 2. světové války kupodivu kostel nebyl poničen a v roce 1946 byl vrácen katolíkům, za socialismu sloužil také jako koncertní sál (koncerty se zde konají dodnes). V 2. polovině 20. století postihly kostel tři zničující požáry (1960, 1975 a 1976), během nichž shořelo téměř veškeré původní vybavení. Opravy probíhaly v letech 1981–97 a zcela ukončeny nejsou dodnes. Ve vstupní předsíni je tzv. almužní deska ze 16. století, které nabádá příchozí (především obchodníky, kteří do Vratislavi přijížděli) ve 13 jazycích včetně češtiny, ale třeba i hebrejštiny a arabštiny, aby dávali potřebným almužnu. Uvnitř nás pak zaujaly nejvíc renesanční náhrobky, mezi nimi asi nejvíc alabastrový náhrobek rodiny Rehdingerovy z roku 1582 od Friedricha Grossa. Velkým zážitkem byl také výstup na vyhlídkovou plošinu věže ve výšce 72 metrů nad náměstím (nahoru je třeba zdolat 304 schody), protože pohled na celé historické jádro a Dómský ostrov od západu rozhodně stojí za to. A já jsem najednou nevěděl, který pohled byl hezčí – jestli ten z katedrály sv. Jana Křtitele od východu, nebo ten od západu. Prohlídku této části města jsme ukončili procházkou kolem Alžbětina gymnázia z roku 1562 při severní straně kostela, kde v 70. letech 16. století studoval Jan Jessenius, který se v roce 1566 narodil zde ve Vratislavi (od roku 1600 žil v Praze). V dnešní podobě je budova po přestavbě v roce 1835. O kousek dál jsou středověké masné krámy (Jatki) vybudované ve 14. – 17. století, do 19. století byla ulička uzavřena z obou stran bránami. Po silném poškození na konci války v roce 1945 byly v letech 1951–73 zrestaurovány a dnes slouží jako galerie a obchůdky s uměleckými předměty. Ve východní části je pomník na počest jatečných zvířat (pomnik Ku Czci Zwierząt Rzeźnych) z roku 1997. O kousek dál je na Vězeňské ulici (ul. Więzienna 6) pak gotická cihlová budova bývalého městského vězení (Dawne więzienie miejskie) z 2. poloviny 14. století, když již nedostačovaly vězeňské kobky v radniční věži. Zatímco na radnici byly arestovány nadále již jen osoby urozeného původu, toto vězení bylo určeno všem ostatním zločincům. Vězení bylo postupně rozšiřováno a záznam z roku 1733 hovoří o 100 vězních, nicméně na přelomu 18. a 19. století bylo pro nedostatečnou kapacitu a nemožnost další přístavby uzavřeno. Původní určení budovy tak připomíná už jen soška Vězeník (Więziennik), jednoho z vratislavských trpaslíků s koulí na noze za mříží.

Vězeňská ulice ústí na Univerzitní náměstí (Plac Uniwersytecki), kde se nachází další z architektonických perel Vratislavi, Vratislavská univerzita (Uniwersytet Wrocławski). Původně se univerzitu ve Vratislavi pokusil založit už král Vladislav  jagellonský a v roce 1505 dokonce podepsal potřebný výnos, ale k realizaci tohoto záměru došlo až v roce 1702, kdy ji nakonec založil císař Leopold I. Od prvního dojmu jsem se nemohl ubránit pocitu, že mi ta budova strašně připomíná pražské Klementinum (je totiž ze stejné doby). Zprvu zde byly pouze bohoslovecká a filozofická fakulta, od roku 1811 přibyla i právnická a lékařská fakulta, proti jejichž zřízení se před tím silně odmítavě stavěla protestantská městská rada. Vrcholným obdobím univerzity pak byl přelom 19. a 20. století a například v letech 1822–50 byl profesorem této univerzity i Jan Evangelista Purkyně. Hlavní budova z let 1728–40 se do náměstí otevírá vstupním průčelím s balkónem se sochami lidských ctností (od leva) Spravedlnost, Chrabrost, Moudrost a Umírněnost od barokního sochaře Albrechta Siegwitze z roku 1733. Sochy od téhož umělce zdobí i nároží vyhlídkové plošiny Matematické věže (Wieża Matematyczna) ve výšce 42 metrů, odkud je další zajímavý pohled na centrum města. Věž se vypíná nad hlavním vchodem do univerzity a od roku 1790 je v ní po pražském Klementinu druhá nejstarší astronomická a meteorologická observatoř ve střední Evropě. Jak na věž, tak k prohlídce dvou významných historických prostor univerzity se vstupuje po Císařském schodišti (Schody Cesarskie), které zdobí malby s vyobrazením jednotlivých slezských knížectví a panství. V prvním patře je opravdový barokní skvost – Leopoldova aula (Aula Leopoldina) z let 1728–32, jejíž unikátní architektura a výzdoba jsou dokonalou ukázkou barokní syntézy. Aula nebyla jako zázrakem zničena za války, takže se jedná o původní originální barokní prostor. Na pódiu jsou stoly a lavice pro hosty a vystavení univerzitních insignií, po stranách pak rektorské a kancelářské lóže. Doplňují je sochy zakladatele univerzity Leopolda I. a jeho synů Josefa I. a Karla VI. Nad pódiem je pak freska svěření univerzity pod ochranu P. Marie. V auditoriu se nachází lavice pro posluchače, pod okny pro profesory, na stropě je pak freska Apoteóza Boží moudrosti. Nad hudební kruchtou je pak velká alegorická freska Slezsko. Autory výzdoby jsou František Josef Mangoldt (sochy) z Brna, Jan Kryštof Handke (malby) z Olomouce a Christoph Hollandt (dřevěné vybavení). V univerzitě lze ještě navštívit bývalou univerzitní kapli Nejsvětější Panny Marie (Oratorium Marianum), která po roce 1773, kdy byl zrušen jezuitský řád, začala plnit funkci hudebního sálu. Koncertoval zde mimo jiné i Johannes Brahms, který v roce 1879 obdržel čestný doktorát Vratislavské univerzity. Na rozdíl od Leopoldovy auly byla tato prostora zničena bombou za války v roce 1945 a musela být podle dochovaných fotografií celá restaurována. Když se nyní vrátíme před univerzitu na náměstí, určitě si v dlažbě všimnete vyznačeného poledníku 17°2‘5‘‘ zvaného Vratislavský poledník (Południk wrocławski), který prochází přímo přes Matematickou věž, a vyznačen a změřen byl již v roce 1791 profesorem astronomie zdejší univerzity Longinusem Antonem Jungnitzem. Hned vedle stojí secesní kašna s postavou nahého švarného mladíka zvaného Šermíř (Fontanna z Szermierzem) z roku 1904 od profesora berlínské sochařské akademie Huga Lederera. Je s ní spojena legenda, že představuje nerozvážného mladíka, jakým byl sám sochař, když začal ve Vratislavi studovat, který v pokru prohrál vše, i oblečení, takže před univerzitou měla varovat studenty před hazardem. S univerzitou je přímo spojen i univerzitní jezuitský kostel Nejsvětějšího jména Ježíš (Kościół Najświętszego Imienia Jezus) vybudovaný v letech 1689–98 na místě bývalého druhého Vratislavského hradu ze 13. století, na kterém pobývali i čeští králové, když přijeli do Vratislavi. Přestavěn byl za vlády Karla IV., který ve městě pobýval dle dochovaných záznamů hned 23× a Vratislav měl doopravdy rád – dokonce prý ji měl nejradši ze všech svých měst. Z hradu se dochovala pouze malá část renesančního paláce s renesančními okny a portálem, která byla pojata do novostavby barokního kostela a slouží jako sakristie. Kostel je opravdovou perlou barokní sakrální architektury, upraven byl ve stylu dynamického baroka v letech 1722–34 Krištofem Tauschem a ve stejné době ho sochařskou výzdobou doplnil František Josef Mangoldt. Za Ševcovskou ulicí (ul. Szewska) se nachází další stavební památka Ossolineum neboli Národní knihovna Ossolinských (Zakład Narodowy im. Ossolińskich). Sídlí v budově bývalého kláštera Rytířského řádu křížovníků s červenou hvězdou, který zde v roce 1248, tedy 15 let po zřízení řádu Svatou Anežkou v Praze, založila její sestra, kněžna Anna Česká, žena vratislavského knížete Jindřicha II. Pobožného. Klášter byl barokně přestavěn do dnešní podoby ve 2. polovině 17. století Janem Baptistou Matheyem (autor trojského zámku v Praze) a upraven v letech 1727–31 českým architektem Kiliánem Ignácem Dientzenhoferem. V roce 1810 byl klášter sekularizován a byl změněn na katolické gymnázium. V roce 1947 se do budovy bývalého kláštera nastěhovala knihovna založená v roce 1817 Josefem Maxmiliánem Ossolińským ze Lvova, která v době Rakousko-uherské monarchie sloužila jako centrum polských výzkumů a sbírka tiskopisů, rukopisů, grafik, map a numizmatických kolekcí na polská témata. Za rohem (pl. Nankiera) jsme pak minuli gotický cihlový kostel sv. Matěje (kościół św. Macieja) ze 14. století, před kterým je další z okázalých barokních soch sv. Jana Nepomuckého, tentokrát z roku 1723 od Jana Jiřího Urbanského, autora sochy téhož světce na Dómském ostrově. S kostelem sousedí Voršilský klášter s kostelem sv. Kláry a Hedviky (Klasztor urszulanek s kościółem św. Klary i św. Jadwigi), kdysi klášter klarisek. Ty sem v roce 1257 pozvala kněžna Anna Česká, v té době již vdova. Do dnešní podoby byl klášter barokně přestavěn v letech 1696–9. V roce 1810 nahradily klarisky sestry Řádu sv. Voršily (voršilky, uršulinky) a ty zde sídlí dodnes, jedná se tedy o činný klášter. Sám klášter nebyl za 2. světové války příliš poničen, velmi ale utrpěl klášterní kostel s mauzoleem slezských piastovců, který musel být znovu v letech 1968–70 postaven. V mauzoleu se nás ujal P. Dobrzyniecki a ukázal nám, kde jsou pochováni někteří z Piastovských vládců Slezska, včetně kněžny Anny České († 1265). Uprostřed stojí velký náhrobek Jindřicha VI. Dobrého († 1335) s jeho postavou, na kterém je nápis, že svou smrtí předává Vratislav pod správu českých králů, na stěnách jsou pak rozmístěny náhrobní desky Jindřicha III. Bílého († 1266) a Jindřicha V. Tlustého († 1296). Pohřbeno je zde také několik matek představených kláštera, většinou knížecích dcer a v urně je srdce lehnicko-břežské kněžny Karolíny Piastowny († 1707), kterou rod vymírá po přeslici. Na stejné ulici o dva bloky dále k východu je pak velká stavba řeckokatolické katedrály sv. Vincence a Jakuba (Sobór św. Wincentego i św. Jakuba), původně patřící ke klášteru františkánů, které v roce 1232–3 pozvali z Prahy Jindřich II. Pobožný se svou ženou Annou Českou. V původním klášterním kostele byl také kníže Jindřich, coby zakladatel, pohřben. Do dnešní podoby byl přestavěn ve 14. a 15. století a zajímavostí je jeho výška, klenba lodi dosahuje 23 metrů. K jižní stěně byla v letech 1723–7 přistavěna slezským architektem Christophem Hacknerem barokní kaple Nejsvětější svátosti (Najświętszego Sakramentu), na jejímž nároží je další ze soch sv. Jana Nepomuckého. Vydáváme se teď vpravo po ulici sv. Kateřiny (ul. św. Katarzyny) k dalšímu kostelu (už jich začínáme mít tak trochu dost), a to ke kostelu sv. Vojtěcha (Kościół św. Wojciecha), jednomu z největších a nejstarších gotických chrámů města. Na jeho místě ale byl u křižovatky obchodní cesty z Hnězdna do Prahy (po ní šel kdysi i sv. Vojtěch nebo kníže Břetislav) postaven již románský kostel, vysvěcený v roce 1112 pátým vratislavským biskupem Žiroslavem I. († 1120). Byl to první kostel na levém břehu Odry, postavený ještě před založením města. V roce 1236 přišel do Vratislavi dominikánský kazatel Česlav Odřivous (Czesław Odrowąż) z Prahy, kde v roce 1226 založil se svolením Přemysla Otakara II. první dominikánský klášter. A právě u kostela sv. Vojtěcha zakládá i druhý (po Krakově) dominikánský klášter v Polsku, jehož se stal prvním převorem. Podle dobových pramenů prý během vpádu Mongolů do Slezska v roce 1241 chytal vystřelené šípy nepřátel a nazpět do mongolského ležení házel ohnivé koule, takže donutil nepřátele k odchodu. Proto byl v roce 1713 blahořečen a od roku 1963 je i druhým patronem města. Goticky byl kostel přestavěn v letech 1250–70 a v roce 1359 byla stavba ukončena věží. V letech 1715–30 byla z jižní strany přistavěna barokní kaple blahoslaveného Česlava († 1242), kde jsou v alabastrové tumbě uloženy jeho ostatky. Výzdoba kaple byla svěřena Františku Josefu Mangoldtovi a Leonardu Weberovi. Klášter byl v roce 1810 sekularizován a budova byla předána Vratislavské univerzitě, která zde otevřela první fyziologický ústav na světě, který založil Jan Evangelista Purkyně. Ten zde v roce 1836 otevřel i Literárně slovanskou společnost, a přestože byl původně vyhraněným rusofilem, po seznámení se s reáliemi carského Ruska zcela změnil názor. Jeho kritická slova o násilné rusifikaci petrohradské Poláků a o tom, že národ Ukrajinců byl podmaněn záskočně ruskou vládou jsou dnes stále aktuální). Cestou zpět k Rynku nás čeká už jen kostel sv. Máří Magdalény (katedra św. Marii Magdaleny), gotická dvouvěžová stavba z let 1342–62. Jeho zajímavostí je tzv. můstek kajícnic (Mostek Pokutnic) z roku 1459, který ve výšce 47 metrů spojuje obě věže. Můstek je přístupný a skýtá pohled na centrum města z východu. V době naší návštěvy ale bylo celé západní průčelí kostela v lešení a tak, přestože bylo možno na můstek vystoupat, už jsme nahoru nešli. Váže se k němu pověst, že ho musí zametat duše mrtvých panen jako pokání za svádění mužů, aniž by potom s nimi vstoupily do manželství. Do kostela jsme nešli, ale na jižním průčelí jsme se zastavili u románského portálu z doby kolem roku 1200, který sem byl v roce 1546 přenesen ze zničeného kláštera v Olbynu (portal Ołbiński) nedaleko Vratislavi. Ačkoliv byl kostel silně poničen výbuchem miny v roce 1945, portál zůstal nedotčen, takže patří k jedné z nejpozoruhodnějších románských památek v Polsku.

V další prohlídce města teď pokračujeme do jihozápadní části starého města, do Čtvrti čtyř náboženství (Dzielnica Czterech Wyznań), která se rozkládá mezi ulicemi Kazimíra Velikého (ul. Kazimierza Wielkiego), Svatého Antonína (ul. św. Antoniego), Pawła Włodkowica a Svatého Mikuláše (ul. św. Mikołaja). Shodou okolností právě v této čtvrti bydlíme v hostelu Mleczarnia (Mlékárna). Zmíněný název čtvrti se používá od roku 1995, kdy byl vyhlášen z iniciativy křesťanských duchovních (katolických, evangelických a pravoslavných) a předsedy židovské obce. U vstupu do čtvrti na náměstí Obránců ghetta (Plac Bohaterów Getta )se nachází proti modernímu multikinu Nowe Horyzonty pomník s vyobrazením znaků všech konfesí, doplněný dvoumetrovou sochou Kříšťálová planeta (Kryształowa Planeta) z roku 2012 od vratislavské sochařky Evy Rossano. Pomník ztvárňuje ženskou postavu oblečenou do zeměkoule a vyjadřuje naléhavé poselství o tom, že všichni můžeme v míru těžit z různorodosti naší planety při zachování vlastní jedinečnosti. Socha se stala v témže roce vzorem pro novou cenu Evropské unie – Prix International Jean Rey, kterou Evropská komise nyní každoročně uděluje za neobyčejný počin na poli lidskosti a humánnosti. Pár metrů od pomníku se nachází na ulici Svatého Antonína barokní římskokatolický kostel sv. Antonína Paduánského (Kościół św. Antoniego z Padwy) postavený v roce 1678, do dnešní podoby přestavěný v letech 1685–92 Matthäusem Bienerem podle plánu neznámého italského architekta. Zprvu patřil ke klášteru františkánů, postaveném o něco dříve v letech 1679–81, v roce 1792 však připadl sestrám Řádu svaté Alžběty (alžbětinky), které zde byly až do roku 1945. Po válce byl kostel s klášterem opraven a v klášteře byl zřízen internát, od 90. letech 20. století v klášteře sídlí mniši Řádu svatého Pavla Prvního Poustevníka (paulíni). V 18 metrů širokém, do ulice obráceném východním průčelí, je bohatě zdobený barokní portál se sochou patrona kostela, sv. Antonína Paduánského. Z vnitřního vybavení nás zaujaly varhany, sice z roku 1997, ale na základech originálního stroje z let 1750–52, a dva obrazy od vynikajícího barokního malíře Michaela Leopolda Willmanna. První je Vidění sv. Antonína (1699) na hlavním oltáři a druhý na bočním oltáři sv. Jan Kapistran (okolo roku 1700). V kostele se nás ujal otec Maksymilian Stępień a oproti očekávání nás svým, na katolického kněze až nečekaně uvolněným způsobem, prováděl po kostele a seznamoval s jeho pozoruhodnostmi.

Brzy se však musíme loučit a přes náměstí Jana Pavla II. (plac Jana Pawła II) s ohromnou fontánou Boj a Vítězství (Fontanna Walka i Zwycięstwo) v novobarokním stylu z roku 1905 od architekta Bernarda Sehringa a sochaře Ernsta Segera, postavené na počest německého kancléře Otto von Bismarcka, míříme k pravoslavnému chrámu Narození přesvaté bohorodičky (Sobór Narodzenia Przenajświętszej Bogurodzicy). Ten byl původně katolickým kostelem sv. Barbory z přelomu 15. a 16. století, jedná se o cihlovou gotickou trojlodní stavbu o rozměrech 33×25 metrů s plánovanými dvěma věžemi, dostavěna byla pouze ta jižní (severní je postavena pouze do výšky zdiva lodi). K severnímu boku presbytáře přiléhá starší gotická kaple z doby kolem roku 1400. V roce 1526 získali kostel evangelíci a v letech 1741 – 1920 sloužil jako vojenský (posádkový) kostel. Na konci 2. světové války bylo zničeno 70 % stavby, obnoven byl v letech 1959–61 a předán byl v tomto roce pravoslavné církvi. Zbytky původního vybavení kostela jsou v muzeu, dnes jsou uvnitř dva ikonostasy od malířů Jerzego Nowosielskiego, Adama Stalony-Dobrzańskiego a Sotirisa Adamopulosa a nástěnné malby od Jerzego Nowosielskiego. Celý interiér byl tedy přizpůsoben požadavkům byzantského odkazu v pravoslaví, dokonce v oknech jsou vitráže s byzantskými náměty, rovněž od Jerzego Nowosielskiego, což je v pravoslavném chrámu naprosto neobvyklé, neboť u nich se vitráže neobjevují. V chrámu se nás ujal lektor Tomasz Perzyński a po památce nás provedl. V prohlídce čtvrti pokračujeme k synagoze U Bílého čápa (Synagoga pod Białym Bocianem). Dochovala se jako jediná ze dvou vratislavských synagog, postavená v letech 1827–29 na pozemku jejího donátora Filipa Jakuba Silbersteina, člena městské rady, podle projektu německého architekta Karla Ferdinanda Langhanse. V letech 1872–3 byla synagoga upravena do dnešní podoby a v interiéru byly doplněny bima a oddělené galerie pro ženy. O tzv. křišťálové noci z 9. na 10. listopadu 1938 byla synagoga zničena, včetně vzácné Sefer tóry. V průběhu války byl dvůr před synagogou používán jako shromaždiště deportovaných Židů. Synagoga byla po skončení války provizorně opravena a do roku 1968 ji využívala židovská obec, pak ovšem začala chátrat (vlastnila ji hudební akademie, vratislavská univerzita a pak i soukromý majitel) až do roku 1996, kdy byla zahájena její rekonstrukce, ukončená v roce 2007. Dne se jedná opět o činnou synagogu, přesto se zde pořádají kromě bohoslužeb také nejrůznější kulturní akce. A před námi je poslední ze svatostánků čtvrti, pozdně barokní evangelický kostel Prozřetelnosti Boží (Kościół Opatrzności Bożej). Postaven byl v letech 1746–50 podle plánů Friedricha Arnolda a Johanna Boumanna. V roce 1830 byl připojen k nedalekému královskému zámku (viz dále) a tak se mu také říkalo „dvorní kostel“. Interiér má půdorys oválu 30×17,5 metru a uvnitř se dochovala většina původního rokokového vybavení – hlavní oltář spojený nezvykle s kazatelnou, boční oltáře, lavice, varhany a dvoupatrové empory, vše provedeno v krémové barvě s mohutným zlacením. V kostele se nás ujal sám biskup evangelické vratislavské diecéze Ryszard Bogusz a byl nám opravdu dobrým průvodcem i společníkem.

V sousedství posledního z kostelů (cca 50 metrů na ulici Kazimierza Wielkiego) se nachází další významná památka, Královský zámek (Pałac Królewski), v pořadí již třetí královské sídlo ve Vratislavi. Do areálu zámku patřil i výše zmíněný kostel Prozřetelnosti Boží, bohužel, dodnes se z celého komplexu budov díky válečným událostem na konci 2. světové války dochovala pouze malá část – barokní centrální a severozápadní (vpravo) palácové křídlo, protilehlé severovýchodní křídlo bylo po válce zcela znovu postavené. Přesto je zámek spolu se zbytkem barokní zahrady, doplněné několika sochami včetně alegorií čtyř ročních období, takovou oázou a zjevením uprostřed města. Nejstarší část zámku byla postavena v letech 1719–22 podle plánů Johanna Bernharda Fischera z Erlachujako sídlo barona Heinricha Gottfrieda von Spätgen (jeho náhrobek – viz nedaleký kostel sv. Václava, Stanislava a Doroty). V roce 1750 ho od jeho dědiců koupil pruský král Bedřich II. Veliký z dynastie Hohenzollernů a učinil z něj v letech 1758–63 královskou rezidenci ve Vratislavi. V letech 1786–94 ho rozšířil o dvě křídla s čestným dvorem vrchní stavební rada Vratislavi Carl Gotthard Langhans (autor Braniborské brány v Berlíně). V tomto zámku spatřilo v roce 1813 světlo světa známé vojenské vyznamenání Železného kříže (Eiserne Kreuz, pozdější německé válečné vyznamenání, od roku 1945 se neuděluje) zřízené zde králem Bedřichem Vilémem III., který odsud v témže roce vydal prohlášení „Mému lidu“, vyzývající k všeobecné mobilizaci proti Napoleonovi. V roce 2001–9 byl zámek restaurován a nyní slouží jako jedna z expozic Vratislavského městského muzea (Muzeum miejskie Wrocławia). A co je dost důležitá informace – vstup do tohoto moderního a nádherně uspořádaného muzea je bezplatný. Nás zde čekal ředitel muzea Dr. Maciej Łagiewski, který nás provedl jak historickou expozicí (1000 let Vratislavi) v nově dostavěném severovýchodním křídle, tak královskými komnatami v barokním středním křídle. Expozice 1000 let Vratislavi shromažďuje přes 3000 exponátů, dokumentujících složitou historii města. Mezi mnohými exponáty zaujímají důležité postavení i různé připomínky společné historie s Českým královstvím – znaky s českým lvem, obraz kněžny Anny České z roku 1753 od Johanna Jacoba Eybelwaisera, sochy sv. Jana Nepomuckého atd.). Samostatnou částí expozice je pak „Vratislavský poklad z Brém“ (Wrocławski skarb z Bremy), na 300 předmětů ze zlata a stříbra z 16. – 17. století coby nejlepší kolekce slezského zlatnictví. Moc hezké jsou pak apartmány pruských králů – rokokový salón Bedřicha II. Velikého (vládl 1740–86), modrý pokoj, zelený pokoj a modrý salonek Bedřicha Viléma II. (vládl 1786–97) a také ložnice a žlutý salón Bedřicha Viléma III. (vládl 1797–1840), ve žlutém salonku je pak vystaveno prohlášení jeho „Mému lidu“, řád Železného kříže a obraz maršála Gebharda Leberechta von Blüchera. Poslední místností prohlídky je Beyersdorfský pokoj (pokój Beyersdorfów), který sem byl přenesen z domu vratislavského kupce Adriana Bögela „U zlatého slunce“ na Solném náměstí (čp. 19). Jeho unikátní výzdoba kachlíky z modře zdobené delftské fajánse s obrazy (alegorie Spravedlnosti a Míru, přístav v Hamburku atd.) pochází z roku 1730.

Od královského zámku pokračujeme v prohlídce na již zmíněnou Svídnickou ulici (ulica Świdnicka), kde se nachází další z výrazných českých stop ve Vratislavi – kostel sv. Stanislava, Doroty a Václava (Kościół św. Stanisława, św. Doroty i św. Wacława), „zvaný též kostel třech národů“. Založil ho český král Karel IV. na počest smlouvy, kterou uzavřel v roce 1351 ve Vratislavi s králem Kazimírem Velkým o tom, že již nebude vojensky usilovat o připojení Slezska k Polsku. S výstavbou bylo započato kolem roku 1354 a zasvěcen byl na důkaz smíření národů polskému světci sv. Stanislavovi, českému sv. Václavu a německé sv. Dorotě, architektonicky pak měl zvýraznit velikost českého panovníka, v roce 1355 korunovaného na Římského císaře. Jelikož prostředky na jeho výstavbu pocházely z Prahy, architektonicky se vymyká jiným slezským kostelům, neboť se zde, zejména na presbytáři, projevil silný vliv pražské královské stavební huti. Presbytář o délce 30 metrů byl dokončen v roce 1381 (na jeho vnější stěně je umístěn český a slezský znak) a sklenutí obkročnou křížovou klenbou halového trojlodí o délce 50 metrů bylo dokončeno v roce 1401 (výška trojlodí je 25,2 metru). Kostel je ukončen na západní straně rovným, 50 metrů vysokým průčelím s dekorativním štítem a pseudogotickým vstupním portálem z roku 1897. V letech 1686–1720 byl kostel vybaven hodnotným barokním mobiliářem (hlavní oltář z roku 1720 s obrazem Umučení sv. Doroty a sochami všech světců, kterým je zasvěcen, sochy sv. Jana Křtitele a sv. Jana Evangelisty v nadživotní velikosti od Josefa Leopolda Webera nebo náhrobek stavitele vratislavského zámku – viz výše – Heinricha Gottfrieda von Spätgen z let 1752–3 od Františka Josefa Mangoldta). Pseudogotické varhany na kúru jsou z roku 1925. Jelikož kostel nebyl prakticky na konci války poškozen, jedná se o jednu z nejvýznamnějších (protože je původní) památek města.

No a před námi je poslední bod naší prohlídky, panoráma bitvy u Raclavic (Panorama Racławicka), které se nachází východně od centra města na ulici Jana Evangelisty Purkyně (ul. Jana Ewangelisty Purkyniego). Je to k němu celkem nezáživná procházka výstavbou z 50. let minulého století, navíc v době návštěvy bylo tak +35 °C. Ale jede sem i tramvaj číslo 2 nebo 10, to bude určitě lepší varianta. Když jsme k panorámě dorazili, udivilo nás, že je tam takový nával lidí. Doslova fronty na lístky (a ty při tom stojí 25 zlotých = 165 CZK!). Uvnitř celý ten šrumec organizovalo několik uvaděček, lidi vcházeli podle digitálního pořadníku. Jelikož jsme šli až na vstup v 16:30, viděli jsme, jak se na mnoho zájemců již ten den nedostalo. Čekali jsme tedy něco bombastického, monumentálního, multimediální show, nevím … a ono to bylo trochu větší Maroldovo panorama Bitvy u Lipan. Tedy o dost větší. Časem jsem to ale pochopil. Poláci jsou mnohem, mnohem hrdější na svoje dějiny a obzvlášť, jedná-li se o vítěznou bitvu nad Rusy. Viděli jsme na nich, že uvnitř prožívali až posvátnou úctu a během výkladu o průběhu bitvy nikdo ani nedutal … Bitva u Raclavic (Bitwa pod Racławicami) byl ozbrojený střet dne 4. dubna 1794, při kterém se vítězně utkala polská vojska pod velením generála Tadeusza Kościuszki [Tadeuša Koščuški] s ruskou armádou pod velením generálmajora Alexandra Tormasova, což velmi posilnilo morálku povstalců v samém počátku povstání proti Rusku. To v roce 1794 roznítil právě Kościuszko, polský a americký generál (účastnil se americké války za nezávislost) a pevnostní inženýr. Samotný obraz je olej na plátně o rozměru 15×114 metrů (použito 1800 m² látky) a pro panorámu ho namalovali v letech 1893–4 významní polští romantičtí malíři žijící ve Lvově (tehdy součást Polska) Jan Styka a Wojciech Horacy Kossak (spotřebovali při tom 750 kg barev). Panoráma byla původně vystavena ve Lvově, ale v roce 1946 bylo plátno převezeno do Vratislavi, neboť nebylo v SSSR vhodné ukazovat porážku ruského vojska vojskem polským, a uloženo bylo dlouho v Ossolineu (viz výše). Po mnoha letech příprav nakonec došlo v letech 1966–70 k výstavbě současného muzea s rotundou a po náročné restauraci a nové instalaci obrazu byla panoráma v roce 1985 zpřístupněna veřejnosti. Od svého otevření ji již navštívilo téměř 8 milionů návštěvníků (jen v prvních dvou letech od otevření to byly 2 miliony).

Co říci na závěr? Snad jen to, že Vratislav nás nesmírně překvapila, pobavila a poučila. Třeba o tom, že není nad osobní setkání s městem, které neznáte, aby se rázem stalo jedním z nejmilejších. Překvapilo nás prakticky vše – nádherné památky, přátelská atmosféra i milí lidé. Vratislavi píšeme velkou jedničku s hvězdičkou!